Stín.
Proč, dotěrný, se věsíš na mé paty,
vždy za mnou plížíš se jak mračný zvěd,
ty paobraze lichý, bez podstaty,
jenž méně jsi než na skle dechu sled;
proč obrys můj si vypůjčuješ směle,
i v šatu mého střih se obláčíš,
proč paroduješ zjev můj neuměle,
můj každý pohyb drze opáčíš?
Tak v myšlenkách se tážu, hledě stranou,
kde pitvorný můj stín se na zdi chví,
jak na posměch též kadeř rozcuchanou
nad ruku skláněje, v níž péro tkví;
leč náhle mním, že v obrysu té hlavy
zřím také slabý odraz tahů svých,
rtův ironickou hru, zrak pohrdavý,
a vnímám tichý, jedva slyšný smích.
I slova slyším tichounkého hlasu –
toť hlasu mého vlastního je zvuk,
však tišší nežli v poli šepot klasů,
než píseň muší ze vzdálených luk,
[38]
ba spíše mluva zřetelná jen duchu,
jíž bájné zjevy snu k nám hovoří,
jež tajně zvoní v básníkově sluchu,
když v tůně vidin svých se ponoří.
Ó nepohrdej mnou – zní šepot stínu –
že podstaty své vlastní postrádám,
jen tvými pohyby své údy šinu,
jen z rysů tvých svou tvářnost upřádám.
Ven zajdi raděj’ do životní vřavy
i do sebe vnoř zpytující hled –
a živých stínů zočíš valné davy
a tvoje pýcha hřeben svěsí hned.
Viz onde kavalíra sličné dámy –
Toť párek silhuet je rozmilý,
jenž vypůjčil si obrys lásky známý,
kroj milenců, stín něhy unylý.
Hru vějíře, ten úsměch, vláhu v řase,
vše od jiného párku půjčkou vzal,
jenž od třetího naučil se zase,
jak lháti milujících slasť neb žal.
Hle, muž tam důstojný jak hrdě kráčí,
na čele povznešeném vážný klid,
jak lehkým kynem oblažovat ráčí
dav podřízených, klanící se lid –
39
tu posu má od jiných velikánů,
ten majestát kdes výše vypůjčen,
a možná, vnikna v důstojnou tu schránu,
že prázdnou nadutost bys našel jen.
Ten raděj’ obrys učence si dluží,
ten zase šlechtice, lva parketů,
ten v Byronově kulhání se tuží,
ten v Rembrandtově chodí baretu,
tak všichni napodobí v pestrém sboru
typ vyvolený v každém obratě –
jen kontúru si vypůjč dobrých vzorů,
kdož po vnitřní se táže podstatě!
Co živých stínů ve fraku a robě
hrá lehce po ulicích, v salonech,
druh druha vítá, ruce tisknou sobě
a závodí ve dvorných úklonech,
na tváři výraz pocitů a cností,
jichž ani jiskru nitro nechová –
Ó věř mi: celý život společnosti
jest velká, jediná hra stínová.
Viz mnohý národ! Vrchol jeho snahy:
být jiných plemen věrným odlitkem,
jich osvojit si posunky a tahy
a honosit se jejich vodítkem,
40
jich rozvěsiti kolem sebe trety,
jich slepě napodobit každý čin –
bez vlastních podnětů a vlastní mety –
jen cizí vzdělanosti bledý stín.
A sám ty, poeto, jen pohleď v sebe,
v taj hrudi své, svou dílnu duševní:
Snad hřivnu slibnou svěřilo ti nebe;
než, kam’s ji složil, kterak těžil z ní?
Ty’s bytost vlastní nutil do šablony,
jež byla zástupům a chvilce vděk,
ty’s lýru svoji ladil v cizí tony
a lapal stíny cizích myšlenek.
Ty’s v bázni chabé, nedůvěřiv sobě,
tak mnohý zapřel vlastních prsou vznět
a brával mnohdy liché ku ozdobě
třpyt leckde vypůjčených mask a tret.
A když tak z cárů různé krásy cizí
šat sobě sešíváš jak harlekýn
v ten mumraj, kde tvá bytost pravá mizí –
zda nejsi bědnější než já, tvůj stín?
41