Svornost.

Svornost.
Ó svornosti, tvůj zlatý zvon proč nezní českou zemí? Kol burácí jen vášně křik, jen sváru pustý hřmot a ryk, a ty se tajíš němý. Já slyšel kdys tvůj božský ton, ó drahý, svatý zvone! Zníš dosud často v duchu mém a v ohlase tom dalekém hruď ještě blahem tone. Jak svornost zlatou získat zas? Aj, slyším přísné hlasy: „Pod naše jho se vraťte zpět, kdo jinak myslí, budiž klet!“ Tím špatně žár se hasí. [56] Tam u Lipan též rozkol zhas a panstvo tvrdou pěstí dva dlouhé věky hnětlo lid – Co vypěstil ten mrtvý klid, pláč Bílé Hory věstí. Ne, svornost není mrtvá tiš, hrob všelikého ruchu, ne jařmo jedněch, druhých bič, ne podnož jen pro vlády chtíč a pouto volných duchů. Věř, v lidu zdravém neztlumíš hyb svěží, věčně nový, on k výši sterým útvarem pne křídla v machu bujarém a vzlétá nad okovy. Jest nepřítelem svornosti, kdo vztekle všechno kácí, co ruka jiných buduje, i ten, kdo druhým vnucuje jen svoji vlastní práci. Je svornost sestra volnosti, zná pouto vnitřní pouze, ten svazek musí z duší zkvést, 57 své úponky kol srdcí plést, jež hoří v stejné touze. Nám vlastní lid a rodná zem ten živý svazek skytá; my všichni chceme její zdar, nechť cit náš volí různý tvar, nechť různým květem zkvítá. Zde volnost přejte snahám všem, jež čelí k země štěstí, a různých mnění neshodu řeš důvod proti důvodu, ne pěst jen proti pěsti. Ne zrádce zde, ne zrádce tam, ne věčná zášť i hana, ne jedněch moc a druhých zmar; kde jasný kyne celku zdar, tam přestaň každá strana! Pak lepší doba vzejde nám, žár nový zaplá všemi, a svornosti čarovný zvon zas vydá plný, jasný ton nad krasší českou zemí. 58