NOVÉ PÍSNĚ
OD
SVATOPLUKA ČECHA
(POETICKÝCH BESED ČÍSLO XXXVII.)
V PRAZE.
NAKLADATEL: EDUARD VALEČKA.
1888.
[1]
Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.
[2]
JOSEFU V. SLÁDKOVI
[3]
Vstup.
Zas lýko pletu
kol hrstky květů,
leč kytka stěží
všem bude v děk:
vždyť s planou růží
i bodlák druží,
nach zeměžluče
a pelyněk.
Bez volby, ladu
je k sobě kladu,
jak sebrala je
dlaň ledakde:
po našem luhu,
po nivách druhů,
po světě širém
a v srdci zde.
[5]
Jich barvy zvadly
a lístky schřadly,
než drsný prst je
do kytky vsul:
však není spjata,
by váza zlatá
ji vznesla pyšně
na panský stůl;
Ni ku hře něžné
pro ručky sněžné,
za květomluvu
pro lásky žal. –
Duch jiných stesků
za dusna, blesků,
v den jasný, temný
tu kytku spjal.
Bych na hrot zlatý,
na prapor svatý
ji za chudobnou
vetk’ ozdobu,
jenž ve sny, dumy
vlá mně a šumí
a šumět bude
až do hrobu;
6
Bych aspoň druhu
jí zpestřil stuhu
nad čelem stejných
snah, péčí, met;
neb aspoň voji,
jenž v boj se strojí
za stejná hesla,
ji v cestu vmet’.
7
Vyznání.
Ne marnivosť, jež fintou sebehany
chce ozvěnu jen zbudit opačnou
a na tvář sobě, lačnou pochval manny,
skromnosti klade masku průzračnou,
leč vědomí, že nepatří mé skráni
laur, jímž ta ona dlaň ji opletá,
rty moje klidné nutí do vyznání:
že nejsem poeta.
Ne, ne! Ni lístek nechci k liché zdobě
z vavřínů poesie urvat sobě,
té poesie, před níž hlavu skláním
jen mlčky v prach, ve chvění duše tajném,
ať ke mně mluví Byronovým Kainem,
ať ukrajinské dumky tichým lkáním,
ať nádherou, jež nebem rozseta,
ať pláčem dívenky, ať prškou máje,
když ke mně šeptá, chřestíc listím háje:
Ne, nejsi poeta!
[8]
Byl čas, kdy hledě na večerní nebe
jak v rajských zahrad čaroskvoucí bránu
a s nadšením čta sloky velikánů,
„jsi básník též!“ jsem oklamával sebe;
v mé duši vidin hemžení se chvělo,
mé péro za myšlenek letem spělo
a první verš můj vítán potleskem;
však já svou knihu hněvně hodil stranou:
„Pryč! Nejsi ani slabým odleskem
těch zářných zjevů, jež v mé duši planou.“
A znovu hledal jsem si pravou stezku
v sad kouzelný a stále stihnout doufal
ten obraz luzný čarovného lesku –
leč nadarmo! On dál a dále coufal,
jak Delibab když jezdce puszty šálí.
A nyní zemdlen marným honem v dáli,
když mládí prchlo, vlas mi prokvetá,
zřím jasně, že má naděj byla bludem,
že bláhově jsem pádil za přeludem,
že nejsem poeta.
Ó vím to, nejsem poeta ten pravý,
jenž bohem posvěcený krásy kněz,
kmit nesmrtelných světel kolem hlavy,
ční nad lidského plahočení mez,
jenž naslouchaje hlasům s výše tejným,
sám v bezdno dum svých zírá v závrati
9
a čeho tkne se prstem čarodějným,
vše na své dráze navždy pozlatí,
jenž v dílo své nás vede z denních ruchů
jak ve svatyni, božství před oltář,
kde všední hluk nám nedoznívá k uchu
a všední svit se mění v bájnou zář,
kde všední rmut a trud nám z duše mizí,
duch očistěný k nebi povzletá –
i lidu našemu ne jeden ryzí
dán bohem poeta.
Já člověk prostý jsem, syn prostřednosti,
jsem jeden z těch, jež rodí všední tlum:
Z nich každý v duši aspoň koutek hostí,
kde lampu zžehá svatým obrazům,
z nich každý chvíle mívá čistých vznětů,
kdy zahledí se do hvězdnatých niv,
neb vítá haluz v prvním jarním květu,
neb v ráj ho vznese lásky sladký div;
než co mu čelem plá, čím srdce vzňato,
on změnit nezná v poesie zlato:
A stejně já své čisté, krásné chvíle
mám v prose žití, posvátný svůj kout
ve hrudi profanní a zářné cíle.
Ač nedáno mi křídla rozepnout,
ač pravá píseň má se tají světu,
jsouc v ňader hloubi navždy zakleta –
10
v tom nitru svém, v těch dobách jasných vzletů
jsem také poeta.
Mou hlavou ještě mnohá duma táhne
a leccos ještě v tůni citů vře,
co ret můj bratřím vyjeviti práhne,
než černá prsť jej navždy uzavře.
Nechť myšlenky mé nejsou velkolepé,
nechť tlumočí je všední verš a rým,
však vím, že mnohé srdce stejně tepe
a mnohé čelo stejně dumá s mým,
že ku světlu se vzpíná z mého hlasu
též jedna vlna z šerých proudů času,
a jestli moje píseň k setbě skutků
jen hrstku plodných zrnek rozmetá,
co dál, zda vavřín odnesu či důtku,
že nejsem poeta?!
11
První struna.
Z tajemných strun, jež v nitru mém se chvějí,
ty, struno rodná, zazvuč nejprvněji,
ty, struno domácí;
vždyť tebou nejvíc ruka času třese,
že hned mé srdce skáče s tebou v plese,
hned bolem krvácí.
Ó nerad napínám tě na varitu,
neb zdá se mi, že ryzí hudbu citu
zde měníš v lichý třesk,
že nesa tebe v pusté hluky denní
pro davu vděk tvé zneuctívám znění
a planý pro potlesk.
Vždyť ten mi nechuten, kdo volá v davy:
Hle, moje hruď! V té plane zápal pravý
pro český kraj a lid;
vy ostatní jste svatých žárů prosti,
svá srdce chabá spějte na vřelosti
mých citů zanítit!
[12]
A sklízí chválu, jakby slova byla
víc nežli slova, tam jen vroucnost žila,
kde ret ji hlásá všem,
a jakby zásluhou byl, slávy hodnou,
cit lásky vrozený pro chatu rodnou,
řeč matky, předků zem.
Ne, tato láska žije, musí žíti
ve hloubi srdcí všech, jež ryze cítí,
a neždá odměny;
vždyť sama v sobě potěchou je duši
a náhradou; jí vavřín jenom sluší
za skutek vznešený.
Jak mnohdy ten, kdo prací rukou, čela
jí zdárně slouží, třeba nezvučela
vlasť nikdy z jeho slov,
přec vlastenec je tisíckráte větší
než ten, kdo honosí se každou řečí,
jak horlí pro domov. –
Jen s ostychem se ruka k tobě sklání,
o struno – Marno vše: Ty bez ustání
v mou píseň sama zníš;
tu zaplesáš, tu zastýskneš si z hloubi,
tu zatoužíš jak slavík v jarním loubí,
tu mečem zazvoníš.
13
Dnů vzpomínám, dnů ztraceného ráje,
kdy za knihami nebo v šeru háje
jsem sníval, šťastný jun;
již tenkráte jsi v nitru mém se chvěla
a nejčastěji, nejmocněji zněla
ze zlatých duše strun.
Když zajala’s mé srdce, Slávy dcero,
a Dějin blesk mi zaplál v časů šero,
kde předků laur se kryl,
když Havel heslo své mi v duši hřímal
a pěvec Ohlasů mne sladce jímal
a Jablonský a Tyl;
Když bezejmenný vojín čety svaté,
leč nadšený, můj otec, duše vzňaté
mi jevil ples i stesk:
tu božská vidina mou letla skrání
a věrnosť přísahal jí do skonání
mých vlhkých očí blesk.
A léta přešla, jeseň žití blízka,
můj otec mrtev, duši mdlé se stýská
po vesně dávných dnů,
a v knihách, jež jsem čítal v zanícení,
již pro mne kouzla bývalého není
a rosy mladých snů.
14
Zřím nazpět – vidím bludů řetěz dlouhý
a málo práce plodné; cíl mé touhy
skryt posud v šerou dál;
čas vyryl v čele odříkání runy
a strhány jsou nitra zlaté struny,
v nichž prst anjelský hrál.
Jsou potrhány struny sladké tužby
a hrdých zdání, struny lásky, družby,
leč jeden zůstal cit:
ty, struno, trváš celá, plnozvuká
a s tebou přerve Moranina ruka
i žití mého nit.
Cit onen vytýká mi mnohou vinu,
jsem duše vrtkavé, jsem chabý v činu
a matný bratřím vzor;
ba, chvíle mám, kdy v moji hruď se hostí
duch odporu, kdy démon pochybností
s tím citem vede spor.
A praví mně: Jak úzkoprsý, malý
jest rodný žár, on zrakům lidstva kalí
zář vyšších, krasších met,
on dobou zrodil se a dobou zhasne,
do čistých výsot všelidskosti jasné
pne křídla věků let.
15
Tu strojeným a chorým se mi jeví
ten rodný vznět a moje touží zpěvy
v dum jiných mír a jas;
než, sotva v žití kol mé padnou hledy,
na bratrů zápas, útisky a bědy,
hned zavzníš, struno, zas!
A kdybych dusil, umlčoval tebe,
své nitro zapíral bych, zradil sebe
a páchal němou lež;
hlas vůle, rozumu tě nepřehluší,
tys nerozlučně spojena s mou duší
a zníš jak sama chceš.
Ty zvučíš hněvem, láskou, slastí, bolem,
i z prsou zvučíš ven a v srdcích kolem
si hledáš ozvěnu;
má píseň s tebou snoubiti se musí
a ve tvém hlaholu, nechť hanu zkusí,
má sladkou odměnu.
Rád budu, odvětí-li bratří sbory
k mé písni ruky stiskem, jejich zory
týchž citů zábleskem;
než, kdo v mé tváři lež a nízkosť vidí,
shon všední, ješitný po chvále lidí,
ten odvěť potleskem!
16
Mrtvým vlastencům.
Již tlíte v zemi, k níž jste láskou vřeli,
nad vámi dřímá ticho teskných dum;
jen časem v útulek váš osamělý
zní davu slavnostního ruch a šum,
když hroby vaše kvítím obsypává
a řečník slovy dojemnými vzdává
česť mrtvým vlastencům.
A některému z vás již věnce nosí
jen bělovlasý kmet, druh z dávných dob,
a některému již jen oblak rosí
kdes v koutku neznámém zapadlý hrob.
Leč věřím: kdekoli váš prach se tají,
tam svity tajemné nad zemí hrají,
jak světlo hvězdných stop.
To nadšení, jež zářilo vám s čela,
ten vřelý cit, jenž prsa vaše hřál,
nechť lebky ztrouchněly a srdce stlela,
i v popeli se, věřím, jiskří dál:
[17]
vždyť probuzoval kdysi mrtvé k žití
a dosud hvězdou nad námi se třpytí
váš jasný ideál.
Však četa naše s patra o těch soudí,
jimž na ramena kdysi vstoupila,
nám shovívavý úsměv na rty loudí,loudí
ta snivá vlastenecká idylla,
z níž v nový čas, kde po idyllách veta,
ční jako výspa zapadlého světa
jen vaše mohyla.
Čas líbánek již minul s krásnou vlastí,
kdy jejím jmenem zněl váš každý vzdech,
kdy vznášely vás hvězdných do oblastí,oblastí
dvě slova česká na půvabných rtech,
kdy v zanícení nad veršíkem mělkým
jste slzeli a činem bylo velkým
v šíř zavolat: Jsem Čech!
Ta myšlenka, jež v duchu vašem vznikla,
hloub koření, pne výše silný kmen
a mnohá věc nám všední jest a zvyklá,
již z dálky jen vám kouzlil vábný sen,
my šíře hledíme, výš kladem’ cíle,
nám rozum střízlivý je vůdcem v díle,
náš cit je vytříben.
18
Tak mluvím s jinými. Leč při tom časem
stín péče na tváři, stesk v nitru mám,
i jest mi, jak by tajným duchů hlasem
mne cosi zvalo k vašim mohylám,
bych zavolal tam do hřbitovních květů:
Ó jiskru svého mladického vznětu,
vy mrtví, dejte nám!
V ten život náš, kde čistý zápal hasne,
kde pochybnosti tlumí jarý vzmach,
kde navzájem si rveme sny své jasné
v kal bojů šeredných a všední prach,
kde jíní mdloby na všech srdcích leží –
nám vraťte jitřní zář a vesnu svěží
svých idealních snah!
19
Zpět a v před.
Nad knihou starou, před obrazem děda
mne divná touha časem uchvátí,
zrak do zapadlých krajů cestu hledá,
jež urval čas a nikdy nevrátí;
mně zdává se, když hledím v zašlosť onu,
že člověk lepší byl a krasší svět,
a cos jak milý hlahol rodných zvonů
mne volá zpět.
Leč chvilku pátraje v dob oněch klínu,
kde tkal mi přelud samý vděk a jas,
zřím v obraze tom krásném roje stínů,
zrak odvracím a jiný slyším hlas.
V před musí chvátat neznavenou patou
můj národ ubohý, by zniknul běd,
duch jeho strážný s rukou k výši vzpjatou:
v před! volá, v před!
[20]
Hle! ozdobený vrchol mladé břízy
ční nad řezané, čisté štíty chat
a všechno vůkol poesie ryzí:
zvyk starodávný, pestrolepý šat;
zřím pod fábory hochů zraky čilé
a v ňadrech smavých děvic čerstvý květ
a slyším písně nevýslovně milé
a toužím zpět.
Však pomním zas, co kryla tato chata
tmy duševní a rabské pokory,
jak směla deptat ledajaká pata
tu zotročilou hlavu s fábory,
i chválím čas, jenž ze jha lidu šije
a z tupých mrákot ducha jeho zved’,
a vznáším prapor, jímž se heslo vije:
V před, stále v před!
Pak zase pravím: Škoda přece roků,
kdy skráně zlatil ideálu svit,
víc bylo upřímnosti v každém oku
a v prsou ryzejší a hlubší cit.
Ó častokrát mne zove k luhům krasším
hlas vroucně nadšený mých mladých let,
k těm srdcím teplejším a čelům jasším
bych letěl zpět.
21
Kde křídla vzít? Máj žití navždy ztracen.
I lidu našeho vznět jarní zhas’,
pel svěží setřen a květ vonný sklácen,
teď krušné lopoty jest horký čas.
Tu třeba plašit sny a tužby marné
a k metě pnouti pevný, bystrý hled,
ve znojné práci, v bojů vřavě parné
jít chutě v před.
Ó bratři, kteří se mnou v touze dvojí
tu v před, tu nazpět obracíte zor,
smír učiňme v tom kolísavém boji
a takto rozřešme svých tužeb spor:
Pro krásu vlastní, ryzí, z lidu zkvetlou,
pro srdce upřímného čistý vznět,
pro jaré nadšenosti hvězdu světlou
si leťme zpět!
Než, v zápase za velkou lidstva metu,
v tom boji pravdy proti lži a tmám,
za ušlechtilou lidskosť, za osvětu,
po dráze ve svobody zlatý chrám,
tou cestou, po níž Hus šel, Amos jasný,
v níž vězně brixenského září sled,
kde v budoucnosti cíl jen kyne spasný –
v před, stále v před!
22
Sen Koniášův.
Dnes čile vetchý Koniáš v dům řeholní se vrací,
pod řízou nesa vzácný lov, jejž získal krušnou prací:
On v dědinách i samotách den celý pilně bádal
a vedrem, chůzí klopotnou pro spásu duší strádal,
lesť mařil tajných kacířů i jejich lámal vzdory
a v nejtajnější úkryty své nořil bystré zory,
by dnešním plenem dovršil svůj velký úkol svatý:
knih bludných, ohněm zničených, to tisíc šedesátý.
Teď v celi ruce třesavé lov těžký na stůl kladou
a kalné oči jiskří se nad jatců vzácných řadou:
Zde Komenského „Smutný hlas“, tu dílo Blahoslava,
tam leží bible Králická, saň bludu šestihlavá,
a jiná stvůra kacířská, jež morem duší vane –
však brzy, siptě naposled, ten chomol hadů vzplane!
[23]
A blahoplodné vidění se v duchu jeho míhá:
Knih spousta horou plamennou až k nebesům se zžíhá
a prostřed rudých plápolů, jak u Kostnice kdysi,
pod čapkou kreseb ďábelských Hus arcibludař visí.
Však u hranice Koniáš zří k nebi s jasnou lící,
zkad chýlí světec z Lojoly dlaň, synu žehnající.
„Viz, Otče! Mistra z Husince já teprv dožeh’ zcela
v té kleté setbě duchovní, jež za ním vybujela,
já z luhů českých dokona jsem vyplel pekla býlí
a za ně sázel klopotně květ čistý, bohumilý:
vznět nábožný má „Postilla“ zde živit bude stále,
má „Cithara“ zde na věky znít bude k boží chvále!“
V sen klesl stařec unaven, na knihy skloniv čelo.
Tu jiné, děsné vidění skráň spící obestřelo:
Knih šedesáte tisíců zřel opět horou čníti,
než uprostřed nich na kůlu sám sebe viděl pníti.
Ta spousta knih, jež proměnil kdys v popel, haldy škvárů,
teď v pomstu strašnou plápolá kol něho v novém žáru,
z ní hadů rudých na tisíc šíj hroznou k němu tyčí,
jej mučí sterým uštknutím a v tanci divém syčí,
pod nohou jeho s praskotem knih mocná vazba plane,
jsou rozžhaveny do běla jich rohy okované,
24
i spony jejich mohutné se nítí do řeřava,
v nich pergamenu, papíru se pýří vrstva žhavá.
Leč nastojtenastojte, v tom požáru vše trvá bez úhony:
ty desky, hřbety kožené, jich ozdoby a spony;
jak tenké pláty řeřavé se kroutí ve plamenu,
však nezrušeny trvají ty blány pergamenu,
v nich řady liter nespalné jak démantky se třpytí,
bez újmy, v barvách ohnivých plá iniciál kvítí,
i stopy slz a krve v nich se jeví žhoucím rysem –
vše v ohni celé zůstává jak hořící keř písem.
I Koniáš v těch plápolech pní neporušen cele,
než, ku nesmírné trýzni jen, jež hlodá v jeho těle.
V těch mukách děsných bez konce, v tom ohni věčně žhavém,
jejž líčíval tak výmluvně před ustrašeným davem,
kdy hroze proti hříšníkům své napřahoval pěstě,
pro větší důraz řetězem kol šíje svislým chřestě,
že mnohdy schvácen kazatel sám ve mdlobách se kácel
a v zástupu duch nejeden v noc šílenství se ztrácel:
v tom žáru nyní Koniáš sám svíjí se, v té trýzni,
ston ječí z prsou mučených, ret práhne krutou žízní,
kol snopy jisker vzlétají jak žhavých včelek roje
a noří v každou těla píď mu žahadélka svoje,
dým štiplavý a dusivý jej mrakem černým halí –
25
i zdá se mu, že věky již ty snáší děsné paly.
Vzpjal ruce vzhůru sténaje: „Zdaž takto nebe splácí
pro víru stálé horlení, pro církev tuhou práci?
Zdaž ve plamenech, zápalem pro slávu boží vzňatých,
mám snášet muka na věky, trest duší Bohem klatých?“
Tu zahřměl s hůry mocný hlas: „Trp dále, Koniáši,
tvá duše viny ohromné trest spravedlivý snáší.
Do prachu zdeptán, zkrvácen tvůj národ v bídě zmíral;
však víc než zástup katanů, jenž tělo jeho týral,
víc nežli rota lupičů, ke stonům jeho hluchá,
ty’s provinil se na kleslém, chtě ubít jeho – ducha;
ty’s květy duší spanilých, myšlének zlaté klasy,
ty’s předků jasné dědictví chtěl zhubit na vše časy.
Noc rozkládá se hluboká nad vlastí, pustým rovem –
než, kdysi jarním pučením se zaskví v jitru novém:
Ty knihy, které’s upálil, dál budou trvat celé,
až dávno v hrobě zapadne tvé tělo do popele;
až Postillu tvou, Citharu již dávno plíseň schvátí,
ty knihy budou v úkrytech dál věrná srdce hřáti,
26
z nich leckdy jiskra zakmitne v to temno vůkol pusté
a za století vytrysknou z nich tlumy jisker husté
a rozletí se do srdcí, v nich svatý zžehnou plamen –
duch předků vstane vítězně nad puklý hrobu kámen!
Co zlatých semen v knihách těch, co zrnek myšlenkových,
až každé zplodí zlatý klas, v něm deset zrnek nových,
až z nové setby sklidí se pak žatva desaterá,
z těch šedesáti tisíců zas náhrada knih sterá
a s ducha bleskem krásy zář po vlastech zaplá všude:
pak teprv, kate myšlenek, tvé trýzni konec bude!“
27
Ukolébavka.
Hlasy snivé,
konejšivé
slyším tiše pět:
„Zaspi, lide, temné časy
a než sen ti sváže řasy,
k nebes báni
díků vzdání
zašeptni tvůj ret!
Oslav Pána,
že ti dána
země rajská v byt,
kde ti přáno žít a mříti,
o pradědů slávě sníti,
přelahodnou
řečí rodnou
hlasně hovořit.
[28]
Nechť se stmívá,
bouře divá
nechť se valí blíž,
ty jen zavři klidně víčka,
v loktech věrná stráž tě hýčká,
s tvojich skrání
mouchy shání,
v čelo dělá kříž.
Chová hebcehebce,
báj ti šepce
v ouško dětinné
o Blaníku, v jehož hrudi
kdysi rytířstvo se vzbudí,
Václav svatý
prapor zlatý
v pomoc rozvine.“
Hlas ten chabý,
šepot babí
probouzí můj hněv,
že bych zvolal: Stranou, chůvychůvy,
junácké nám třeba mluvy,
ze sna, klidu
duše lidu
jiný burcuj zpěv:
29
Mrak se blíží,
blesk se kříží, –
vzbuď se, lide, vzbuď!
Není chvíle k bajkám prázným,
čas tě volá k činům rázným,
nehleď v nebe,
věř jen v sebe,
Blaníkem tvá hruď.
Z prsou vřelých
a hlav smělých
nevyjde-li v čas
k tuhé seči za otčinu
svaté vojsko velkých činů,
pak meč zkázy
neodrazí
žádný bůh ni ďas!
30
Péro sokolí.
(Příležitostná.)
Písničkáři, hrstku rýmů
na tu blánku napiš nám,
k popěvku ti sokolímu
nejvhodnější péro dám!
Takto čile ke mně vece
statný jonák širé plece,
jemuž hrály pod kadeří
zraků jaré plápoly –
k čelu sáhl,
hbitě stáhl
s čapky péro sokolí.
Zvolna jsem se choplichopil péra
a rým pilně k rýmu klad’
o červáncích za večera,
o démantech jitřních lad,
[31]
o stolístce, jejíž nachy
obletuje motýl plachý,
a jak na kvetoucí větvi
ptáček libě šveholí –
Leč tu skříplo,
zlostně típlo
zpurné péro sokolí.
„Nejsem skromné chmýří, brachu,
které krotký houser vlek’
tichým dvorkem, v polním prachu,
houští trav a chudobek.
Jinému-tě zvyklo ruchu
v modrojasném, volném vzduchu
na peruti směle vzpjaté
přes pahory, údolí
hrdě kroužíc,
k výši toužíc
čacké péro sokolí.“
A brk odbojný v mé dlani
o své újmě – ký to div! –
jal se v bystrém, svižném psaní
blánkou rejdit jako živ.
Ostré črty, rázné sloky,sloky
tvoříc ohnivými skoky,
svistíc, šustíc bujnou notou
32
v nezkrocené svévoli
po papíru
v divém víru
tančí péro sokolí.
A mně zdá se, že mi hraje
v žilách nová, mladá krev,
že kol spánků šumíc vlaje
rudobílá korouhev,
tisíc očí bleskem svítí,
bouře síly v čin se řítí,
o bývalé české slávě
hromem píseň hlaholí –
A tu maně
z chabé dlaně
klesá péro sokolí.
Nejsi pro mou slabou ruku,
nejsi pro náš shnilý čas,
čekej, v ohnivějším tluku
až se vzpruží srdce zas.
Zde bys měkl v naší mdlobě
nebo skřípal v marné zlobě,
nad úpadkem naší síly
zachvíval se nevolí –
V místo pravé,
k čapce tmavé
vrať se, brku sokolí!
33
Nad bujarou hlavou kývej,
připravuj tam lepší dny,
oheň jarý v čela vlívej,
o svobodě hrdé sny,
pod tebou nech sval se tuží,
k síle nadšení se druží –
A pak osud příznivější
snad si tebe vyvolí,
by zdar český
v dějin desky
vepsal, péro sokolí!
34
Na Sioně.
Roháči, kam Sion tvůj se poděl,
pravdy paveza, štít svobody?
Klesl v rum a dávno rum se oděl
v mech a plíseň, lístek jahody.
Zabloudí-li chodec k tomu místu,
a když vítr větví zašumí,
krůpěj střese s červeného listu,
zda těm vzdechům, slzám rozumí?
Zda se rozpomíná v tichém vzlyku,
že tu šlape rozkotaný val,
poslední kde z božích bojovníků
naposledy světu vzdoroval?
Zdaž se zardí studem, hlavu skloní
v těžkém žalu na tu ssutou zeď,
zdaž se myšlenky mu hlavou honí,
čím byl jeho národ, čím je teď?!
[35]
V záři minulosti.
Vzdech trpký vítá našich králů řadu,
jež klonil v jařmo cizích tretek chtíč,
i zpupné panstvo cizojmenných hradů,
snah cizích raby, lidu svého bič;
než kdy sám národ povstal v žáru svatém
a blesky kalicha v noc duchů dštily,
a slepec zaburácel s pomsty mlatem:
tu žasl svět, tu velicí jsme byli.
Ký div, že naše skráň se v lesku sluní,
jenž září z velkých historie desk,
že stále, stále na rtu našem duní
ten dalný houfnic hrom a cepů třesk – –
Leč, bratři! nevrátí se titan slepý,
i reci jeho v mohylách se skryli,
a v musejích se bortí strašné cepy –
My velicí jsme byli, ach! jen byli.
[36]
Co pomůže nám vavřín zašlé doby,
co síla, moc, jež rozpadla se v nic?
Ach! lipanské a bělohorské hroby
co vzaly, nevrátí nám nikdy víc.
Hůř žebráku, jenž chodil v zlatohlavě,
smích budí slaboch, pyšný z dávné síly,
svou hanbu neskryjeme v otců slávě,
co jsme, jen vidí svět, ne co jsme byli.
Jen přítomnost nám stvoří osud celý.
V té utrhněm’ si slávy ratolest
a bychom barbary jen otce měli,
tím pyšněji by zkvetla synů čest.
Však svěsíme-li v boji chabou ruku:
nechť dědové si laury věčné vili,
nic neodvrátí zkázu kleslých vnuků,
a lidstvo chladně řekne, že jsme byli.
Nás budil svit, jenž zářil z prchlých věků,
a byl nám zdrojem nové důvěry;
než, stále vzpomínat jen dědů reků
a sníti v troskách zašlé nádhery,
to marně čas a sílu jarou tráví
a zrak nám kalí, klamným leskem zpilý –
Již nechme snění v rozvalinách slávy
a k činu, bychom velkými zas byli!
37
Stín.
Proč, dotěrný, se věsíš na mé paty,
vždy za mnou plížíš se jak mračný zvěd,
ty paobraze lichý, bez podstaty,
jenž méně jsi než na skle dechu sled;
proč obrys můj si vypůjčuješ směle,
i v šatu mého střih se obláčíš,
proč paroduješ zjev můj neuměle,
můj každý pohyb drze opáčíš?
Tak v myšlenkách se tážu, hledě stranou,
kde pitvorný můj stín se na zdi chví,
jak na posměch též kadeř rozcuchanou
nad ruku skláněje, v níž péro tkví;
leč náhle mním, že v obrysu té hlavy
zřím také slabý odraz tahů svých,
rtův ironickou hru, zrak pohrdavý,
a vnímám tichý, jedva slyšný smích.
I slova slyším tichounkého hlasu –
toť hlasu mého vlastního je zvuk,
však tišší nežli v poli šepot klasů,
než píseň muší ze vzdálených luk,
[38]
ba spíše mluva zřetelná jen duchu,
jíž bájné zjevy snu k nám hovoří,
jež tajně zvoní v básníkově sluchu,
když v tůně vidin svých se ponoří.
Ó nepohrdej mnou – zní šepot stínu –
že podstaty své vlastní postrádám,
jen tvými pohyby své údy šinu,
jen z rysů tvých svou tvářnost upřádám.
Ven zajdi raděj’ do životní vřavy
i do sebe vnoř zpytující hled –
a živých stínů zočíš valné davy
a tvoje pýcha hřeben svěsí hned.
Viz onde kavalíra sličné dámy –
Toť párek silhuet je rozmilý,
jenž vypůjčil si obrys lásky známý,
kroj milenců, stín něhy unylý.
Hru vějíře, ten úsměch, vláhu v řase,
vše od jiného párku půjčkou vzal,
jenž od třetího naučil se zase,
jak lháti milujících slasť neb žal.
Hle, muž tam důstojný jak hrdě kráčí,
na čele povznešeném vážný klid,
jak lehkým kynem oblažovat ráčí
dav podřízených, klanící se lid –
39
tu posu má od jiných velikánů,
ten majestát kdes výše vypůjčen,
a možná, vnikna v důstojnou tu schránu,
že prázdnou nadutost bys našel jen.
Ten raděj’ obrys učence si dluží,
ten zase šlechtice, lva parketů,
ten v Byronově kulhání se tuží,
ten v Rembrandtově chodí baretu,
tak všichni napodobí v pestrém sboru
typ vyvolený v každém obratě –
jen kontúru si vypůjč dobrých vzorů,
kdož po vnitřní se táže podstatě!
Co živých stínů ve fraku a robě
hrá lehce po ulicích, v salonech,
druh druha vítá, ruce tisknou sobě
a závodí ve dvorných úklonech,
na tváři výraz pocitů a cností,
jichž ani jiskru nitro nechová –
Ó věř mi: celý život společnosti
jest velká, jediná hra stínová.
Viz mnohý národ! Vrchol jeho snahy:
být jiných plemen věrným odlitkem,
jich osvojit si posunky a tahy
a honosit se jejich vodítkem,
40
jich rozvěsiti kolem sebe trety,
jich slepě napodobit každý čin –
bez vlastních podnětů a vlastní mety –
jen cizí vzdělanosti bledý stín.
A sám ty, poeto, jen pohleď v sebe,
v taj hrudi své, svou dílnu duševní:
Snad hřivnu slibnou svěřilo ti nebe;
než, kam’s ji složil, kterak těžil z ní?
Ty’s bytost vlastní nutil do šablony,
jež byla zástupům a chvilce vděk,
ty’s lýru svoji ladil v cizí tony
a lapal stíny cizích myšlenek.
Ty’s v bázni chabé, nedůvěřiv sobě,
tak mnohý zapřel vlastních prsou vznět
a brával mnohdy liché ku ozdobě
třpyt leckde vypůjčených mask a tret.
A když tak z cárů různé krásy cizí
šat sobě sešíváš jak harlekýn
v ten mumraj, kde tvá bytost pravá mizí –
zda nejsi bědnější než já, tvůj stín?
41
Šablony.
Lidé žijí mezi námi,
kteří, v ruce lak a brus,
všechno brousí, natírají
na svůj vlastní ráz a vkus,
po své hlavě vyhlašují
ostatním své zákony,
ve dne v noci leští staré,
robí nové šablony.
Chtějí, aby jejich okem
každý hleděl na ten svět,
aby jejich slovem jevil
ducha vzlet a srdce vznět;
zatracují, ostřihují
jako škodné výhony
vše, co není upraveno
podle jejich šablony.
[42]
Odsuzují bez milosti
vše, čím vane volný duch,
pravdu třeba nejjasnější,
nejplodnější práce ruch;
láska k lidu nejryzejší
není prosta úhony,
vymkne-li se z jejich vetché
vlastenecké šablony.
Ale vím, že mnozí se mnou
cítí v prsou tuhý vzdor
proti jařmu cizí zvůle,
mentorům všem na úkor,
kteří všechny žití květy
nutí v nudné záhony –
Jest nás dosti, jimž se z duše
hnusí všechny šablony.
Ty ať slouží tomu davu,
jemuž cílem péčí všech,
aby měřil podle jiných
každý krok a hles a vzdech,
aby natřel svoje žití
podle cizí patrony,
ani vláskem nevybočil
z ošumělé šablony.
43
Nám je vlastní rozum pánem,
naším rádcem vlastní cit,
vlastní svědomí nám soudcem,
vlastní cestou chceme jít,
tady v čele a zde v srdci
máme vlastní zákony,
nedáme se nikým vtěsnat
do lecjaké šablony.
44
Švanda dudák.
Ještě dudák Švanda živ,
Orfej české půdy,
ale stářím siv a křiv
bloudí bůh ví kudy;
v Strakonickém kostele
spuchřelé a svraštělé
zanechal prý dudy.
Leckdo napjal um a cvik
na ty vetché měchy,
ale vzbudil pouhý kvik,
chroptivé jen vzdechy.
Nevyloudil dávný hlas,
který uměl v ples a jas
ladit celé Čechy.
Švanda kdesi Šumavou
bloudí přes vývratě,
s beranicí línavou,
v starosvětském šatě;
[45]
jenom tam si troufá vjít,
kde se černá s řezbou štít
na chudobné chatě.
Netroufá si z horských chat
dolů mezi lidi,
kteří za chýš, zpěv a šat
předků svých se stydí.
Místo prostých dudáků
maëstro tam ve fraku
zisk a slávu klidí.
Již tě starý, drsný zvuk
krásocit náš ruší,
není dudácký ten huk
pro zjemnělé uši;
vytříbený máme vkus,
vzorně uhlazený brus,
vzdělancům jak sluší.
V modním štěrku vyjetém
jedem’, stále dbalí,
bychom sobě před světem
v ničem nezadali,
vážné vrásky na čele,
zraky chladně protřelé,
střízliví a zralí.
46
Ale věřte: Tichý vzdech
při tom slyšet všudy
a jak upír na ňadrech
leží tíha nudy.
Brzy zazní krajem hles:
Kde jsi, starý Švando, kdes?
Kde jsou tvoje dudy?
Hladkým floutkům na vzdory
vyjdi, Švando, směle
v beranici s fábory
na zvětralém čele!
Nechať stářím zbělel vlas,
však se znovu zpřímí vaz
a krev zahrá v těle.
Jen co tvoje náručí
staré dudy stiskne,
kouzelný měch zazvučí
a ret bujně výskne –
zmládne s tebou celá zem,
vyjasní se čelo všem
a zrak štěstím blýskne.
Znovu měch ať ševelí,
vysoko se vzdýmá,
pravé české veselí
zakleto v něm dřímá
47
a nás po té junácké
zdravé písni dudácké
žhoucí touha jímá.
Hahoj, Švando, chytni juž
svoje dudy čarné,
zahraj v naši smutnou hluš,
v naše stesky marné,
jinak se nám bude žít,
pracovat a vrahy bít
při tvé notě švarné!
48
Čínská zeď.
Chraňme svoji bytost ryzí,
pěstujme jen vlastní ráz,
ani jedna vlnka cizí
nevnikej za českou hráz,
v dumě, citu, žití, mravu
vlastní duch nás veď –
od Krkonoš za Šumavu
stavme čínskou zeď!
Vážně volají tak jedni,
v posměchu zas jiných ret.
Jak se nesmát? Nezabední
žádné chtění český svět.
Lidstva příboj mnohé věky
bil k nám jako teď,
nezastaví jeho řeky
ani čínská zeď.
[49]
Pokrok člověčenstva kácí
všechny sloupy pomezné
a moc žádná neodvrací
let myšlénky vítězné,
vniká do všech konců světa,
marna zápověď,
křídlem gigantickým smetá
každou čínskou zeď.
V ušlechtilých plemen četě
starým vojínem náš rod;
nuž, jen dále k velké metě
chvátej s nimi o závod,
ve všem dobrém, krásném všude
jim se rovnat hleď –
líp’ to národ chránit bude
nežli čínská zeď.
Kdyby těsný svazek minul,
jímž se tulí v lidstva kmen,
zakrsal by, ztrnul, zhynul,
svěží mízy pozbaven,
vyrván z větví družných klínu
jako suchá sněť:
věnčila by druhou Čínu
naše čínská zeď. –
50
Ale ztápět v cizí proudy
každý znak své bytosti,
zhrdat vším, co z rodné hroudy
vlastní síla vyrostí,
lapat za to bez výběru
každou cizí smeť:
to je bláhovější věru
nežli čínská zeď.
Hajme sobě v lidstva ruchu
vlastní barvu, vlastní zvuk,
vlastní pečeť svému duchu,
svému srdci vlastní tluk,
bytosť vlastní neudavme
jiným za oběť,
kolem té si pilně stavme
nerozbornou zeď.
Základem však samobytí
nebeský dar jazyka,
z něho zkvetá všechno žití,
bez něho vše zaniká; –
nuž, kde bouří vztekle k němu
dravých proudů změť,
stavme, navzdor smíchu všemu,
stavme čínskou zeď!
51
S rody všemi nechť nás pojí
svazek blahodějných snah,
ale tam, kde zhoubu strojí
vlasti, řeči chtivý vrah,
na té straně lačnou vřavu
přehluš odpověď:
Od Krkonoš za Šumavu
stavme čínskou zeď!
52
Divní svatí.
Petr, PavelPavel, naši svatí,
věřte, zlatí.
Půl nás Petra, Pavla půle
volí patronem,
Pavla vůle, Petra vůle
naším zákonem.
Petr, PavelPavel, mocní svatí,
všude platí:
V politice, v chrámu krásy,
ba i v síni věd
vždy se Petr k slovu hlásí,
Pavel za ním hned.
Při kom nejsou tito svatí,
všechno ztratí.
[53]
Marně plul bys proti větru
bez těch světců dvou –
buďto Pavlu nebo Petru
zapiš duši svou!
Petr, PavelPavel, divní svatí,
k sobě kati:
Když se Petru noha smekne,
Pavel ruce mne,
a když Pavel „Ano!“ řekne,
zahřmí Petr: „Ne!“
Petr, Pavel, čistí svatí,
vše nám hatí:
Když se jeden k činu chystá,
druhý sedá v kout,
a my všichni proto s místa
nemůžem’ se hnout.
Petr, Pavel, trpcí svatí,
buďtež klati!
Pro zásady nechť si, bratři,
šlehá půtek žár,
ale k rohatému patří
osob věčný svár.
54
K čemu nám ti hořcí svatí,
moji zlatí?!
Petře, Pavle, v pochvy šavle!
Dost již vašich jmen.
Stranou, Petře! Stranou, Pavle!
Věc nám platí jen.
55
Svornost.
Ó svornosti, tvůj zlatý zvon
proč nezní českou zemí?
Kol burácí jen vášně křik,
jen sváru pustý hřmot a ryk,
a ty se tajíš němý.
Já slyšel kdys tvůj božský ton,
ó drahý, svatý zvone!
Zníš dosud často v duchu mém
a v ohlase tom dalekém
hruď ještě blahem tone.
Jak svornost zlatou získat zas?
Aj, slyším přísné hlasy:
„Pod naše jho se vraťte zpět,
kdo jinak myslí, budiž klet!“
Tím špatně žár se hasí.
[56]
Tam u Lipan též rozkol zhas
a panstvo tvrdou pěstí
dva dlouhé věky hnětlo lid –
Co vypěstil ten mrtvý klid,
pláč Bílé Hory věstí.
Ne, svornost není mrtvá tiš,
hrob všelikého ruchu,
ne jařmo jedněch, druhých bič,
ne podnož jen pro vlády chtíč
a pouto volných duchů.
Věř, v lidu zdravém neztlumíš
hyb svěží, věčně nový,
on k výši sterým útvarem
pne křídla v machu bujarém
a vzlétá nad okovy.
Jest nepřítelem svornosti,
kdo vztekle všechno kácí,
co ruka jiných buduje,
i ten, kdo druhým vnucuje
jen svoji vlastní práci.
Je svornost sestra volnosti,
zná pouto vnitřní pouze,
ten svazek musí z duší zkvést,
57
své úponky kol srdcí plést,
jež hoří v stejné touze.
Nám vlastní lid a rodná zem
ten živý svazek skytá;
my všichni chceme její zdar,
nechť cit náš volí různý tvar,
nechť různým květem zkvítá.
Zde volnost přejte snahám všem,
jež čelí k země štěstí,
a různých mnění neshodu
řeš důvod proti důvodu,
ne pěst jen proti pěsti.
Ne zrádce zde, ne zrádce tam,
ne věčná zášť i hana,
ne jedněch moc a druhých zmar;
kde jasný kyne celku zdar,
tam přestaň každá strana!
Pak lepší doba vzejde nám,
žár nový zaplá všemi,
a svornosti čarovný zvon
zas vydá plný, jasný ton
nad krasší českou zemí.
58
Podobenství.
Stojí voda v lesních větví stíně,
bez přítoku, bez odtoku tlí,
v tichu mrtvém odpočívá líně,
spící břeh ni vlnkou neškádlí.
Leknín, stulík po ní lupen stele,
bílou, zlatou růží rozkvetá,
nad ní tiše šídlo pestroskvělé
s azurovou vážkou poletá,
a když paprsk vnikne klenbou lesa,
květ i vážku změní v drahokam...
Nad tím půvabem tvá duše plesá –
ale pohni vodou, poznáš klam:
Pod povrchem vábným všechno hnije,
žab a mloků hejno v puchu tyje.
Viz tam bystřinu, jež ze skal prýští,
jak se tříští
[59]
v dešti jisker o balvanů vzdor,
kterak bouří
v pěně, kouři
sršivých těch proudů spor,
peřej peřeji se příčí,
vlny syčí
v rozbroji a zápolu:
A přec vadivé ty síly
v jednom žlebu pospolu
k jedinému sbírají se cíli;
hostě bystré, rudohvězdé pstruhy,
pádí přes květnaté luhy,
žene kola mlýnů
vlnek jasných skok,
až pak šírý tok
lodi nese v majestátním klínu.
Kde je život, ruch též býti musí,
různých sil a směrů proudění;
kde hyb všechen jedna vůle dusí,
brzy v močál vše se promění –
na povrch snad obraz vábné shody,
ale uvnitř kalné, shnilé brody.
Spíš ať mysli různé vlnou sterou
v sebe perou
60
hlomoznými rozpory,
ať se v zápolení pruží,
tříbí, tuží
zásady a názory –
všaktě k dobrým koncům dospěje
bouře svářících se sil,
jen když v boji
všeliké ty proudy pojí
jeden velký, svatý cíl,
a jsou čisty jejich peřeje.
61
Na křídle nejkrajnějším.
Kde rozvíjí se život svíží,
vždy proudy různých snah se kříží,
vždy zbraně myšlenek se střetnou
a korouhve stran šumně vzletnou –
Jen rytířský nechť čestný meč
v tom boji duchů blýská,
nechť ideje nás vedou v seč,
ne zášť a zloba nízká.
Vždy nelze s hůry pohrdavý
zrak chýlit v zápasící davy
a nad bouřlivou času vlnou
stát s neúčastí pohodlnou;
čas bývá, kdy v tom boji krýt
své barvy čestno není,
kdy třeba vetknout na svůj štít
znak svého přesvědčení.
[62]
Mně nechutí se vřava denní,
kde rmutných vášní kal se pění,
a nechci v každý výpad planý
jít slepě za panýrem strany –
než tam, kde spravedlivá věc
své věrné volá v řadu,
vždy hrdě na oddanou plec
štít svojich barev kladu.
Kde osvěty meč jasný tepe
tmy žoldnéře, jich raby slepé,
kde jarý pokrok vznáší důtky
na pokrytství a na předsudky:
tam, ať by nezdar chvíle mát’
a trhal šiky zřídlé,
chci do posledka věrně stát
na nejkrajnějším křídle.
Kde bojuje řeč srdci drahá
boj s násilím a lestí vraha,
kde žárlivě svou čest si chrání
a každou píď své role brání,
chtíc jedinou jen paní být
ve starém předků sídle:
tam budete mne vezdy zřít
na nejkrajnějším křídle.
63
Kde bílý orel k zoři vzletá
a lípa obrovitá zkvetá,
pod větve svoje širodalné
zvouc velké Slávy plémě valné,
kde obrození kyne všem
ve svorné lásky zřídle:
Ten šik je můj! Vždy stanu v něm
na nejkrajnějším křídle!
64
Věčným karatelům.
Kam pohledneš, tam Jeremia kvílí
a karatel své důtky napřahá:
„Ó společnosti zvrhlá, dave shnilý!
Ó bídný lide, země neblahá!
Ó mdlobo, šarlatanství, neschopnosti,
ó hnilobo – !“ Již, mravokárče, dosti!
Snad právem rozlehá se nářek tvůj,
i šlehů dešť snad po zásluze padá –
Leč mírni hněv a stále pamatuj,
že díl jich patří na tvá vlastní záda.
„Náš celý život chorý jest až běda,
směs frází nadutých a dětských tret,
jest neskonale chudá naše věda
a naše písemnictví planý květ,
vše Liliput jen směšný, přeubohý – “
Tak hořekuješ, káráš rok již mnohý,
však pomalu bys mohl také, věř,
sám zdravou rukou do díla se dáti –
jen pilný na lenocha důtky beř
a jenom velký smí se malým smáti.
[65]
V čas důtky pelyněk je lidu zdravý
a neškodí též perné šlehnutí;
než stálým haněním se málo spraví
a věčný nářek jen se znechutí.
Dlí náprava, kde každý jenom káže –
radš chop se díla, kdo máš zdravé páže!
Co prospěje, když tupit jenom znáš
čin ostatních, že není lepší, větší,
jim bereš chuť a sám nic nekonáš?
I malý čin je víc než pouhé řeči.
Již máme karatelů víc než dosti,
šíř, šíř se stele pessimismu stín:
vždyť snadno láti chybám, nečinnosti
a přitom skládat vlastní ruce v klín;
strach věru jest, že každý raděj’ zvolí
na místo pracovníka soudce roli,
a že pak zapomenem’ na posled
pro samou žalobu a lamentací,
co nejlepším jest vychodištěm z běd:
v čas uchopit se chutě plodných prací.
Nuž, dosti již těch jeremiad věčných,
již dolů s kazatelen v dělný ruch!
Dost úšklebků a důtek nekonečných,
z nichž otráven již málem český vzduch;
66
je třeba dusné chmůry zapuzovat
a srdce těšit, mysli povzbuzovat,
by plna důvěry a naděje
si řekla jará pracovníků četa:
Kde stíny jsou, ať zář se zaskvěje,
co slabé jest, ať mohutní a zkvetá!
67
Naše řeč.
Moc, sláva, bohatství – co ze všeho nám zbylo?
Naše řeč.
Co štítem jediným nás v boji těžkém krylo?
Naše řeč.
Nechť rajskou hudbou zvoní, půlí světa vládne
jiná řeč,
nám královnou je všech a neustoupí žádné
naše řeč.
A nechť by popelkou a žebračkou jen byla
naše řeč,
my chceme, by se v pyšnou kněžnu proměnila
naše řeč.
Buď zřítelnicí oka, buď nám všeho dražší
naše řeč,
ni stínem utrpěti nesmí vinou naší
naše řeč.
[68]
Tu není smlouvy žádné, kde má cenu platit
naše řeč,
vše dejme raději, než píď by měla ztratit
naše řeč.
Ne, s vůlí naší nesmí v podruží se vzdáti
naše řeč,
té svaté řeči práva odvěká nám zkrátí
leda meč.
Zde není ústupu, jen k předu musí jíti
naše řeč,
vždy musí stoupat výš, vždy jasněji se skvíti
naše řeč!
69
Vyhlídka do hor.
(List z denníku.)
Od vísky drahé, s níž má duše pojí
zpomínek blahých věnec uvadlý,
zas kráčím do stráně – pod nohu moji
stře dumná jeseň lupen opadlý.
Zas alej modřínů mne vážně vítá
jak šedobradých kmetů snivý řad,
zas větví skulinami kradmo svítá
hor dalný řetěz, plný divných vnad.
A teď – jsem na místě – jen ještě doubí
zde rozhrnu nad stezkou omšenou –
Ach! nyní v obraz velebný se hloubí
mé vzňaté oko s myslí nadšenou.
[70]
Zas vidím horstva věnec modrosmavý,
jenž děcku již své krásy v obzor vil:
zde Milešovku, s nižších sester davy,
tam Košťál strmý, lysý Radobyl.
Zas patřím na ně – po tak mnohých letech,
zas usednuv na známé lávky mech
ve stínu doubí, v chudých svlačce květech,
zrak vlhký kochám v jejich půvabech.
Leč, jako tehdáž jinochovi, kalí
i nyní chmůra nadšený můj zor
a do smutečních závojů mi halí
ten valný zástup modrojasných hor.
Oj, hory zrádné! – Jako násep vzdorný
před mořem cizím v země okolu
vás vztýčil génij vlasti blahotvorný –
jak dostály jste svému úkolu?!
Ach, odrodilky zlé! – Pln hněvu, hoře
ustoupil od vás vlasti strážný duch –
jak přední vlny cizáckého moře
teď valíte se zbujně v český luh.
Již jenom Řip tam osamělý stojí
a hledí pevně v sester zrádných sněm,
jak byl by hotov v bohatýrském boji
sám čeliti těm odrodilkám všem.
71
Jak za štít otčině své témě skytá,
jež praotcovy světí šlépěje,
a bílá kaplička mu s čela svítá
jak v lepší časy blahá naděje.
Stůj, Řipe, statně – a tyty, svatý JiříJiří,
tam třímej pevně jasné kopí své,
ať blízká saň, jež tlamu lačně šíří,
již ani píď nám vlasti neurve.
72
Geronův smích.
Ve skvoucí síni prostorné
dlel Gero, děsná metla,
již na Slovany nesvorné
zášť osudu si spletla;
táž síň to byla proklatá,
kam do přátelské rady
kdys vlákal Vendů knížata,
by sklál je mečem zrady.
Teď pekelná mu došla lest
a čelo brázdí péče,
rve marným vztekem tvrdá pěsť
kříž krvavého meče:
Hněv Luticů ho vyzval v boj
a střásl jařmo cizí,
sláb, zděšen markraběte voj
a naděj’ v pomoc mizí.
[73]
I zdá se mu, že strašný zjev
kol po stěnách se mihá,
že třicet stínů, v prsou krev,
tam hrozivě se zdvihá,
že knížata, jež zhubit dal,
den pomsty věstí vrahu,
že Vendů bouř’ již stéká val
a ječí k jeho prahu.
V tom skřipla veřej. Gero zbled’
a maně s křesla vzkočil,
neb slovanský měl kroj i vzhled
muž, který náhle vkročil;
než nízko uklání se host
a ruku k srdci vtiská,
kde z bílé řízy kříže skvost
pod zlatým řasnem blýská.
„Jsem Tugomír, man slovanský,
jsem Stodoranů kníže,
však tajně za blud pohanský
jsem přijal pravdu kříže;
i lidu mého lepší část
již syta žreců vlády
chce surový mrav otců střást
a přijat vaše řády.
74
Leč Ukrané a Rataři
a Bodricové klatí
vše maří, tupí barbaři,
jež stydno bratry zváti:
svou hrubou patou zdusili
mé požehnané sémě
a k sobě jařmem přesily
i naše spřáhli plémě.
Ač nucen s nimi spolek mám,
přec Kristu sloužím skrytě
a v srdci věren zůstávám
i Němcům, dobře cítě:
mrav jemnější, byt lepší nám
jen v kázni vaší kyne,
jen vámi v jasný lidstva chrám
i Sláva nohu všine.
Ó slyš mou prosbu, markrabí:
K mým Stodoranům v léno
vše uděl mi, co v Zálabí
tam Luticů má jménojméno,
a lest má, pane, v malý čas
tu bouři vzdoru ztiší,
kraj celý pod mým žezlem zas
daň bude platit říši.
75
Vždy věrný tvůj a Němců man
a církve sluha stálý
otevru světlu dokořán
niv slavských širou dáli;
chci býti tamo pevný štít
a hradba říše svaté,
chci s tebou Pomořany bít,
i Bodrice bít klaté!“
An Tugomír řeč vede tak,
tvář divně Gero mění:
teď radost, úžas jeví zrak,
teď odpor, podezření,
až posléz náruč rozepjal
a ruce tiskl hosti:
„Sám bůh tě lidu tvému dal,
ty muži vzácných ctností!
Již mínil jsem, že lepších snah
je neschopno tvé plémě,
že třeba divé sdrtit v prach
a shladit s tváří země;
však nyní zdárný, velký Sláv
mně vrací v rod svůj víru,
buď zdráv mi, čacký mane, zdráv –
kéž sto mám Tugomírů!“
76
Pak ve přátelském hovoru
lstných piklů přízi tkali,
jak v šij by šlápli odporu
a Vendy s říší spjali,
až vřele tiskna jeho dlaň
Sas rozloučil se s hostem,
a z okna ještě mával naň,
když klusal hradním mostem.
Než, potom spěšně o boky
si otřel obě dlaně
a z hrdla chechtot divoký
mu vybuch’ nevázaně,
tak bouřlivý, že síně strop
tím smíchem zaburácel,
že ohlas jeho řadou kob
jak dálný hrom se ztrácel.
V tom smíchu zvučel divý ples,
ryk ukojené zloby,
v něm jakby zachechtal se běs
nad ssutkami a hroby,
v něm zněly skřeky vítězné
a radost pomsty dravá
a povržení bezmezné
a záště propast žhavá...
77
Již mizí v šeru dávných dob
ty hrozné, smutné děje,
již přes Polabců širý hrob
věk pozdní mlčky spěje;
kde Gero dlel, po ssutých zdích
houšť břečťanu se vije –
však onen krutý, děsný smích
v mém srdci posud ryje!
78
Věřím.
Ó Slovanstvo, ty obře trpaslíku,
jenž slep a hluch se matně potácíš,
pod meči vrahů zevšad krvácíš
a sám si v boky sterou vrážíš dýku,
ach, teskným okem divé moře měřím,
v němž toneš, bez kormidla pustý vrak,
zřím propast pod tebou a kolem tebe mrak –
a přece věřím.
Půl Evropy tvé pusté hroby kryjí,
ó Slavie, z nich věstí duchů kvil,
jak bratr zaslepený bratra bil,
jak sama vypěstila’s chomol zmijí,
jenž zubem jedovým tvé uštknul plece...
Hřmí darmo Baltem výstražný ten hlas,
zřím, kterak starý hřích tě hubí zas –
a věřím přece.
[79]
Tys rozedrána v kusy, rozdrobena
a zpurně trčí proti části část,
než cetu jedinou ti v žertvu klást,
radš ve jhu cizím hyne porobena;
tu v propasti se šíří spáry malé
a klíny umělými mrzký spor
hloub ryjí zášť a ješitnost a vzdor –
přec věřím stále.
Vše, všechno spojilo se proti tobě:
Lest nepřátel i vlastní nerozum,
stín hříchů dávných, slávy padlé rum
i předků záští, neztlumené v hrobě,
chtíč sobců po zisku a marné chvále,
i trety dětinské a titěry,
ba, hlásky nicotné a litery –
Přec věřím dále.
I sám ten cit, jenž zemi s nebem pojí,
nás rozdvojuje, víry svatý vznět,
kříž, symbol smíření pro celý svět,
nám v různém tvaru znamením je k boji.
„Mou víru přijmi“,přijmi,“ znějí příkrá slova,
„sic nejsi bratr můj a zhyň si jen!“
Ty hlasy slyším smuten, zahanben –
přec věřím znova.
80
Tu jeden bratra bratrem nechce míti,
že krojem cizinským se přioděl,
že boje ruch mu zkalil rodný pel;
a ten zas hrdě onoho se štítí,
že jak on cizím nepyšní se peřím
neb za lecjakou perlu skleněnou
svou volnost vrahu nedal výměnou –
A přece věřím.
Tu velký na malého zpupně shlíží
a hrdě tupí jeho skromný vzmach,
tu malé od velkého pudí strach,
že raděj’ v podnož nepřátel se níží – –
Tak tvoje rodina se sváří hněvně,
druh vidí druha bez soucitu mřít
a ještě vrahu pomahá jej bít –
přec věřím pevně.
Přec pevně věřím, stále věřit budu,
že splyne lad v tu vřavu zmatenou,
že všechny propasti se překlenou
a roztrhnou se mračna lží a bludů,
jež Slávy zastiňují šťastné hvězdy;
že chaos rozmetaných údů těch
kdys v jedno tělo spojí boží dech,
v to věřím vezdy.
81
Ó věřím, ohromný ty slávský světe,
že mine tvého ponížení noc,
že zableskne ti sláva, štěstí, moc,
i národ můj že plně s tebou zkvete;
a k nebi ždám, by v západ můj se šeřil
té zory krásné aspoň první jas,
v niž doufal jsem tak pevně v každý čas
a vroucně věřil.
82
Svoboda.
Ó volnosti, ty jasná dcero nebe,
když hrdou nohou dávné okovy
jsi deptala, jak vroucně vítal tebe
stran širodálných pozdrav hromový!
Vstříc tobě nad troskami tyranie
zněl stokrát světa omladlého ples,
od východu, kde mužík hlavu vznes’,
až v dálku za moře, kde s černé šije
kruh sňalas’ kovový.
Ach ideále, jehož pod praporem
krev drahou cedil nesčíslný rek,
ty velebená pěvců valným sborem –
co z tebe učinil náš kleslý věk?
Ten věk, jenž slovy velkými se blyště
[83]
nevážně zmařil odkaz velkých dum,
i z tebe zůstavil jen hluchý šum,
jen vyfintěnou frázi pro řečniště,
zvuk prázdný myšlenek.
Mé oko teskné, roztoužené darmo
tvůj božský obraz hledá na zemi,
kde tolik národů pod staré jarmo
zas kleslými se chýlí šijemi,
zas mrzce líbá tyranovu patu,
jenž duse zvůlí svou jich každý dech,
jim v pospas metá jako na posměch
jen cáry tvého ztrhaného šatu,
tvé prázdné emblemy.
Tam národ, jedva po útrapě steré
tě uvítal ve vlastním domově,
již zpupně jiným národům tě bere
a v témž je smýká krutém okově,
jejž nedávno jsi sňala s jeho šije,
na stesky jejich má jen hrubou pěst,
jim loupí jazyk, jmění, dítky, čest
a rukou, jižto uvolnila’s, bije
líc tvoji surově.
A lid, jenž v horoucím tě slavil díku,
když vrátila mu dlaň tvá vítězná
84
znak důstojnosti lidské, nevolníku –
již sotva tvoje božské líce zná,
neb drze tvého znesvěcujíc jmena
zas jiná poroba mu hněte vaz,
lán jeho bere, krev mu střebe zas –
jen zlatými jsou nyní vyměněna
ta pouta železná.
Slyš, zlaté okovy kol kolem zvoní,
kam obrátíš se: v dílně, na roli,
kde pro kus chleba potu proud se roní,
i tam, kde duchů voje zápolí,
kde krása vévodí a zápal svatý,
kde vniká v taje věda hloubavá
i s tribun, kde tvá zvučí oslava –
ba, pouty zlatými jsou obepjaty
i vládčí prestoly!
Hleď kolem, volnosti, viz ve svém chrámu
ty kupce, šarlatany, lichváře,
jak svatyni tvou mění v brloh krámů
a v pulty peněžní tvé oltáře,
jak překrucují písmě za písmenem
tvůj božský zákon, zprzňují tvůj štít,
by mohli pod ním z bratrů slabších týt
a ty, kdož křivdě brání, tvojím jmenem
štvát, vrhat v žaláře.
85
Ó vstaň již, svobodo, těch lotrů davy
žeň z chrámu svého, svatokupců spřež,
své očisť oltáře, svůj zákon pravý
vznes vítězně nad farizejskou lež:
ne volnost zlatu, zchytralosti lestné,
v zisk plenit bratří bědu, slabší um,
ne volnost sobcům, trubcům, šejdířům –
než volnost dobru, pravdě, práci čestné
zas dobývej a střež!
86
Podzemní hlas.
Za hřmotu kladiv, za sykotu páry,
za hluku tržby, za skřipotu per,
v tom všedním shonu zábavy a práce,
jenž kolem šumí z rána po večer,
my pachtíme se, hrajeme a sníme,
jde stezkou vyšlapanou žití směr –
Však časem náhlé zděšení nás jíme,
když pustá vřava chvilkou oněmí:
neb slyšet mníme,
že duní cos a reptá pod zemí.
Pod věncem erbů, počernalých věkem,
vlá, šustí hedbáv, blýská drahý kov,
kruh vyšňořený hodovníků pyšných,
své správce haní, chválí dnešní lov,
[87]
po sličných tvářích žhoucím okem těká,
hrá jemným žertem, květem dvorných slov;
leč poduška když panstvu kyne měkká
a v temnu zámek s parkem oněmí:
tu ve snu leká
je dutý řev, jenž táhne pod zemí.
Muž vědy skoumá pronikavým zrakem
svět vodní krůpěje i hvězdnou říš
a v labyrintu záhad smělým krokem
až v nejtajnější vniká pravdy skrýš,
tká křídla, jimiž v netušené cíle
se ponese duch lidský výš a výš –
leč náhle ustal v důmyslném díle
a s bledými naslouchá tvářemi –
to z tiché píle
jej vzrušil temný rachot pod zemí.
Ve chrámu krásy sochařovo dláto
se štětcem o náš obdiv zápolí
a hudba čarná v opojenou duši
hřmí vodopádem, ptáčkem šveholí,
zrak pěvce nadšený se hvězdou leskne
a rtoma boží zvon mu hlaholí –
Však časem přelétne stín dumy teskné
tu krásu všechnu, struna oněmí
a temně třeskne
nám v ucho hrom, jenž duní pod zemí.
88
Kol soptí váda plemen, vládců, říší,
svět veškeren se zmítá v rozporu
a časem dvojí lidstva mrak se sbírá
pod zpupná hesla divých praporů,
by pro píď země, mrzký zisk a pýchu
sil smrť a hrůzu v širém prostoru –
Než mír kdy svitne na zdeptanou líchu,
vír bubnů, chropot padlých oněmí:
tu v mrtvém tichu
bouř jinou slyšíš dunět pod zemí.
Do skvostných salonů a dusných dílen,
pod klenbu sněmoven i krčmy vích,
do našich modliteb a blasfemií,
v žen štěbetání, dívek jasný smích,
do fanfár slavnostních a denních sporů,
do lehkých vtipů, frásí květnatých –
jak pod scénou hněv tragického choru,
když vině hrozí Erinnyemi,
ve hrozbě, vzdoru
zní temný hlas, jenž reptá pod zemí.
Nadarmo hlasač volá: „Prázdné tlachy,
sen fantastický potřeštěných hlav!
Řád lidstva stojí na žulových sloupech
a stráží bezpečnou mu starý mrav,
89
na stolci nerozborném zákon trůní
a pouty železnými třímá dav –
kde zmije zasyčí z těch kalných tůní,
hned rozpoltěna mečem oněmí – – “
Dál přece duní,
ba věřte, duní bouře pod zemí.
Jen ucho skloňte k půdě kolísavé,
jak výš se nese temný hluk a šum,
jak rachot v hlubinách se blíže valí
a vyplnění chystá teskným snům,
kdy společnosti krok se v bezdno sveze,
řád její slétne jako z karet dům,
kdy ortel soudce, anathema kněze
i prosba pěvce hrůzou oněmí,
až prorve meze
ta děsná bouř, jež duní pod zemí.
90
Hrdina budoucnosti.
Když bloudím za večera městskou vřavou
neb mírem polí v západ zardělých,
vždy jako stín tou krásou luhů smavou,
tou směsí pestrou davů veselých
muž zmořený se mihne svislé šije
ve hrubé kytli, jež ho nuzně kryje,
a když zor kalný ke mně povznese
z pod čela, prachem krytého a potem,
ten pohled bytostí mou zatřese
a do srdce mi vnikne žhavým hrotem.
Hle! jak se plíží, jistě vědom sobě,
že skvrnou je v té kráse kolkolem,
kde šťastný zástup svítí v pyšné zdobě
a veselým se baví šveholem,
kde z kočáru, jenž přelet’ bystrým klusem,
rtík půvabný se nad ním zachvěl hnusem
[91]
a bohatec naň pohrdavě zřel,
an smekl čapku sedranou až k zemi –
já cítím cos, jak bych se sklonit měl
před tebou, muži povržený všemi.
Ty, který z půdy hmoždíš v potu tváři
kvas bujný jiným, sobě černý chleb,
v důl pohřbíš se, bys jiným skvostů záři
a sobě vynes k bídné rakvi hřeb,
jenž vracíš se tu v brloh z těžké práce,
kde jiným snášel’s mramor na paláce,
a žiješ trudněj nežli v jařmu skot,
bys jiným uchystával zemské nebe:
MněMě pálí na duši tvůj horký pot
a jest mi, jak bych odprosit měl tebe.
Ty jedva času máš, svá zlíbat děcka,
jichž pohled jak by vyčítal ti hřích,
neb z něho zírá beznaděj tvá všecka
a dědice v nich splodil’s útrap svých;
ty lopotíš se zítra jako včera,
dny, léta, věk svůj z jitra do večera,
rád, na chvilku-li oddechnouti smíš
kdes v koutě chrámu, ana kněze ruka
ti okazuje v nadoblačnou výš,
kde najdeš klid a tvá se skončí muka.
92
Co tobě společnost? Jí dávat musíš
v daň čela svého pot, svých synů krev,
však jejích vnad a slastí neokusíš
a neznáš člověčenství jasný zjev.
Co tobě ducha lesk a jemné mravy,
co květy něžných citů, vavřín slávy?
Ty klesáš v pustý hrob jak suchý list,
list jeden z těch, jež prší za jeseni,
jichž spoustu nikdo ani nedbá sčíst,
jež drtí krok a v pouhou mrvu mění.
Ty potácíš se tmou, klíč nemáš zlatý,
jímž otvírá se brána poznání,
duch umění v šeř bídné tvojí chaty
svou čaroskvoucí peruť nesklání,
pro tebe harfa poesie něma,
pro tebe štětec barev luzných nemá,
pro tebe nemá hudba božských zvuků,
mim nepásá svůj bohatýrský háv,
a kdybych ty své sloky dal ti v ruku,
„co s tím?“ bys dlaní v trpkém smíchu máv’.
Co my jsme tobě? Naše rytmy křepčí
jen komnatami víl, jichž pleť je sníh
a ručinky nad pavučinu hebčí
a nožky lehčí křídel motýlích,
žen, tepajících jenom louten struny
93
a v parku nyjících za svitu luny;
my stavíme jen muže na svůj štít,
již v teple, syti, času mají dosti,
za vavřínem se honit, láskou mřít
neb hloubat nad propastmi pochybností.
Nám hedbáv šustí veršem, zlato zvoní
a v perlách vzácných přebírá se řeč,
náš jarobujný rek na sněžném koni
ze zlaté pochvy tasí skvoucí meč,
má hvězdnou glorii kol božské hlavy,
a shlíží s pohrdou na nízké davy –
Leč zatím moc, jež řídí lidstva děj,
v tom davu zhrzeném si skládá sama
za hřmotu kladiv jinou epopej
a za řinčení lopat nové drama.
Tys’ jeho hrdinou, ó muži v prachu,
tys’ budoucnosti vyvolený rek,
rek lepší oněch v brnění a nachu,
jichž zbujnostem se kořil mnohý věk,
rek pravý, čistý, bez vady a hany,
rek jasnější nad Artušovy many,
ty s lící zrytou, sluncem kalenou,
s tou zdobou mozolů na drsné dlani,
jenž místo kmentu oděn halenou
a jemuž rýč je bohatýrskou zbraní.
94
Rek důstojný, ač neznáš dvorných mravů
a nemáš vtipu v ducha turnaje,
ač v ponížení chýlíš krotkou hlavu,
cti nedůtklivých řádů nedbaje –
když cítě políček na žhavé líci
jen zuby stiskneš, otec milující,
bys uchoval svým dítkám chleb a krov,
tu jasněji tvůj štít se pro mne třpytí
než nadutce, jenž pro dvé křivých slov
jde v souboj krvavý cti skvrnu smýti.
Ó přijde čas, kdy rozprchnou se bludy,
nad lichých předsudků a šaleb rum
kdy vzneseš ty, můj bohatýre chudý,
leb věky povrženou k nebesům,
kdy ztratí cenu zlato s drahokamy
i snění líné s nicotnými hrami,
kdy oltář soběckosti rozbije
věk šlechetnější, duté modly skácí
a diademem skvoucím ovije
skráň, operlenou potem, skromné Práci!
95
Tyran Rozum.
Cit, Rozum družně pospolu
šli dobýt země celé.
Měl Rozum, stařec, prostý šat
a kráčel obezřele;
Cit, jinoch, burně k cíli spěl,
na štítě zlatém hvězdu měl
a přilbu s kvítím v čele.
Když pohledli mu v čistý zrak,
kde plálo božské světlo,
hned na sta manů nadšených
kol hrdiny se sletlo;
ač Rozum coufal s výstrahou,
Cit v boj se řítil s odvahou,
a vítězství mu zkvetlo.
[96]
Tak vydobyli světa říš.
Jí třeba pevných řádů –
tu Rozum stoupil v popředí,
pln chytrých rad a spádů:
než bezelstný se nadál Cit,
byl psance znak mu v čelo vryt,
měl Rozum samovládu.
A škodných, zbrklých fantastů
lál zrazenému druhu,
lid obloudiv, by rekovi
dal posměch za výsluhu.
Však stařec used’ na prestol
a mocnou vůlí všechno kol
spjal do železných kruhů.
Teď tyran Rozum vládne sám
a vše se jemu koří,
neb ku prospěchu člověka
on steré divy tvoří,
on k vozu blesk si zapřahá
a letem k nebi dosahá
a kráčí po dnu moří.
On lebkou zvířat mučených
v taj žití nožem vniká
a robí zbraň, že tisíců
97
krev po bojištích stříká,
a klestí dráhy obchodu
přes hroby celých národů
neb v otroctví je smýká.
On stírá trety zbytečné,
jež pestřívaly zemi,
kroj rozmanitý, různý mrav
s rozdíly plemen všemi,
by jednobarvý lidstva tem
a jednotvárný plnil zem’
až po nejzazší lemy.
Kde strměl pyšný věží les,
jdou šňůrou nudné domy;
ruch strojů zní, kde duněly
kdys vodopádů hromy;
a místo romantických skal,
kde světec sluj si mechem stlal,
jen všední zejou lomy.
Ba, v šablonu se nutí mdlou
i pohled, lící svaly...
V šat vybledlý a střízlivý
vše skutečné se halí –
jen v knihách poetických snů
nám krátí nudu zimních dnů
vzlet, krása, idealy.
98
Jen v dílech pěvců, v románech,
svět krasší ještě žije,
tam ještě v roucho malebné
rek nadšený se vije,
na čínském jenom papíře
zříš idealů rytíře
a kněžky poesie.
Však již se Rozum kaboní
i nad tím básní směrem:
„Pryč s pozlátkem těch lichých cet,
s tím pohádkovým šerem!
Dost vážné práce na zemi –
radš socialní problemy
nám řešte chladným perem!“
V té širé říši Rozumu
cit strádá losem psance:
onť pokradmu jen plíží se
ke skryté domů brance
a kde se volně objeví,
tam divné budí úsměvy,
terč vtipů pro vzdělance.
Již v útulek mu zůstaly
jen dalné kouty světa,
kam vzdělanosti paprsek
99
až dosud nezalétá;
on leda v horské dědině
kol čela chudé dívčině
své plané květy spletá.
Neb vyšplhá se v jizbičku
kams do podkrovní výše,
kde básník vlasů scuchaných
za noční lampou píše:
„Ó nezáří nám plný jas
v tu dobu, kterou sterý hlas
zve osvícenou v pýše.
V tu dobu duchem bohatou,
však srdcem žalně chudou,
kde pod tyranstvím Rozumu
svět hyne zvolna nudou.
Jej vzdělanosti plný svit
jen ozáří, až svorně Cit
a Rozum vlásti budou.“
100
V temné chvíli.
Sám šel jsem domů po veselém kvase,
žen úsměvem a šumnou hudbou zpit.
Již noční šero krajinou se stlalo,
vzduch teplý byl a nebe jeden třpyt.
Tu svatyň osamělá zjevila se
a hřbitov kolem v luny bledém jase;
má noha vázla; oko mé se pjalo
na jasnou zeď, na křížů temný řad,
jenž za ní čněl – a nevím, jak se stalo,
že zabočil jsem v tichý smrti sad.
Nad rovy stojím v divné citů směsi:
Dech hrobový se kolem spánků chví,
jež dosud bujným rozjařením planou,
a peruť posmrtného tajemství
do vidin růžových své chmůry věsí,
duch v temných snech se kochá, jich se děsí –
[101]
Tak dlím tu s myslí divně rozháranou
a hřbitovem se toulá teskný zor,
kde svity měsíce jak stříbro kanou
na soch a křížů truchlosnivý sbor.
Ach, zde – ten známý rov – Již tomu leta,
co neprodlel jsem u těch růží tvých,
a již mi paměť sotva vzkřísit umí
tu hlavinku, ten hlas, ten sladký smích,
ten zrak, jímž anděl zářil v temno světa,
tu světlou kadeř, po níž dávno veta...
Tak dlouho zjev ten míjel moje dumy
a teď mi náhle v nitro zapadá,
kdy hlavou ještě rozkoš pustá šumí,
ta mladých slastí bídná náhrada!
To láska nebyla, co na vše věky
náš zasvětilo dávný, krátký styk –
to byl jen citů tajných, nepojatých.nepojatých,
však rajsky blahých první jemný vznik,
jen pohled, úsměv, slůvek prázdných vděky,
jen leda ruky stisk lehounký, měkký –
A přec v těch málo jitřních svitech zlatých,
v těch jarních poupatech mi osud skryl,
co chová život čistých slastí svatých,
co pravé, jasné blaženosti chvil.
102
To blaho jest tak vzdušné a tak krátké,
jen stínem kmitne v žití peřeji,
jen jako vlny zamihnuté třpytné,
jen jako plachá jiskra v závěji,
jen ozvěna jak dalné hudby sladké,
jen motýla jak zlaté křídlo vratké –
Jej v životě jen jednou člověk chytne
a pevněj chopí-li, již setřen pel,
zrak marně hledá lesky nenabytné,
a rajský motýl na vždy uletěl...
A tamo druhá půle mého mládí,
tam přítel dávný v časném hrobě tlí,
jak mladý orel se zlomeným křídlem
se slunných výšin v bezdno zapadlý.
Což družnou myslí vzlétali jsme rádi
v ten skvoucí svět, jenž duše juné svádí!
My koupali se věčné krásy zřídlem
a chtěli světem jako bouře hřmít,
za sny své bojovat a slávy rydlem
své jméno v desky nesmrtnosti rýt –
Ó, druhu nebohý! Zde tvoje sláva:
ta bezejmenná hrstka popele,
a stěží vynajde ji mezi hroby
po letech vlhké oko přítele.
103
A živý druh? Všem vzletům s bohem dává,
list za listem mu zvolna oprchává
z té liché, lživé vavřínové zdoby
a kde tam ještě chudý lupen zbyl,
jej rád by změnil za kmit zašlé doby,
kdy o slávě jen snil a šťasten byl. –
Dál bloudí krok. Zde paprsk luny hraje
po tiché mohyle, v níž dřímá kmet,
duch lačný pravdy, hloubný, pronikavý,
jenž mládce záhad labyrintem ved’ –
teď obzírá snad pravdy šíré kraje,
a rozevřena před ním kniha taje...
Kol něho leží jiné milé hlavy
z mých mladých let – měl hojnou žatvu zmar –
a já zde samoten, syt světa vřavy,
nad hroby jejich čelo chýlím stár.
Děs jal mě náhle do ledových spárů:
Nad hroby spřádá šalba měsíce
roj divných stínů. Příšerně se šklebí
kol kolem hrůzných vidin směsice.
Jak v rozšlehanou vichrem šerou páru
zřím do vlajících rubášových cárů
a jako kladiv ráz na rakví hřeby
zní odměřeně hodin temný zvuk –
ran dvanácte – a v tanec holých lebí
sto pozývá mě zkostnatělých ruk – –
104
Pryč, hnuse hrobový! Pryč, hrůzo tlení!
Svou truchlokrásnou tvář mi, Smrti, zjev –
tu slavně tajemnou, sen hvězdný v čele
a na rtech blaze konejšící zpěv.
Tak blízka zdáš se mi v tom okamženíokamžení,
ty říše záhrobní, tvé cítím chvění,
tvá náruč tajeplná kol se stele,
zní k uchu tiše nadzemský tvůj hlas –
Jak chtivě naslouchám! Jak toužím vřele,
bych pojal velký nesmrtnosti vzkaz!
Tak prudce záhady v mé čelo bijíbijí,
tak tužbou po pravdě se sžírá duch,
tak úsilovně bádá v tajin skrytu,
ve vírné hloubi otázek a tuch:
Proč byl jsem na světě? Proč dosud žiji?
Co v posled stíny hrobové mi kryjí?
Co runou hvězd tam psáno na blankytu?
Kde světa duše, věčný všeho střed?
Ký účel tají se v tom zemském bytu,
jenž tak je marný, lichý na pohled?
Vstaň, duchů světe! K reji tebe volá
zvon půlnoci na tento smutný luh,
a jestli kdy, v tu chvíli pro tvé zvěsti
je v tajném chvění naladěn můj duch,
105
ba, zdá se mi, že přestoupil již zpola
lem zakázaný kouzelného kola –
Jak Manfred škubám smělou, chtivou pěstí
tvých mysterií clonou strašlivou –
Mluv, mluv! – nech třeba odpověď mi chřestí
leb děsně šklebná dásní kostlivou!
Vstaň, dívko mrtvá! Opusť temnou schránku!
Vzleť, ptáče bílé, nad pochmurnou klec!
Jen aspoň zavlaj stínem jasné kštice,
jíž dotknout bál se mladý blouznivec,
jen obechvěj mu skráně v libém vánku
a tajemství mi všeptni hvězdných stánků! –
Klid mrtvý kol. – – Ty zjev mi drahé líce,
svit věrných očí, zašlý druhu můj! –
Vše darmo! – – Nikdy nevátínevrátí mi více
vděk mládí zapadlého smrti sluj...
Nuž, vstaň ty, starče! Jestli tobě zbyla
dnův oněch památka, kdy pospolu
pod nebem, přepásaným dráhou mléčnou,
neb ve studovně tiché, u stolu,
kde na knih spoustu lampy zář se lila,
co zatím venku noční bouře vyla,
jsme létli šíří světů nekonečnou
na křídle smělých, pronikavých dum
neb úsilovně u záhadu věčnou
jsme nořili svůj hloubající um;
106
Cit jestli neurván ti hrobní hluší,
a jsi-li schopen styku s živoucím,
a neklame-li v život onen víra, –
ó zjev se zaklínáním horoucím!
Roj pochyb zaplaš, jenž mi v čelo buší,
ztiš nejistoty vír, jenž zmítá duší,
a hádanku mi rozřeš všehomíra –
Již pečeť taje posmrtného zlom,
byť ožehla mne bleskem pravda čírá,
byť zasáhla mne jako smrtný hrom!
Tak mrtvé zval jsem. V nočním klidu hluchém
můj hlahol dozněl temnou ozvěnou.
Zrak ztrnulý jsem hroužil, sotva dýše,
v houšť křížů, svitem luny zjasněnou,
a v rozechvění, s mocným srdce ruchem,
jsem v tichu bádal nedočkavým sluchem –
Však bledý kmit jen padal na cypříše,
ve smutném snění mlčel každý rov –
a víc mi zjevila ta děsná tíše,
než tisíc hlubokých a velkých slov.
107
Vlny.
Jde vlna za vlnou ve stálém vzrůstu, sklonu
a peřej peřeji bělostnou hřívu rve
u věčném zápasu a nekonečném honu
a stálé jedině jsou v nestálosti své.
Tu září safírem, tu v noci mrak se halí,
tu v bezdno padají, tu k nebesům se pnou,
jdou vlny, jdou
a k břehům neznámým se v divném šumu valí.
Po vlnách tančících, v pěn rozprášených kouři
můj život zmítá se jak bez kormidla vrak,
blesk rozbil stožár můj a plachty zdrány bouří
i kompas roztříštěn a hvězdy kryje mrak.
Skráň chýlím unaven v lan roztřepených šlehu
a zrakem ponurým vln stíhám plachý zjev,
jich slyším zpěv
a nevím, k jakému mne unášejí břehu.
[108]
Ó vlno mladých snů, jak vzplanula jsi krásně!
Mne v rozkoš ztápělo tvé svěží vanutí,
ve sladkém šumu tvém já slýchal rajské básně
a vídal v záři tvé kmit zlatých perutíperutí.
Však zašla, sklesla jsi a rozprchla se v mlze,
v dešť šedý rozprášen tvůj safír, blesk i nach –
Co zbylo? Ach!
Jen pěna rmutná kol a trpké v oku slze.
Pak hrdě ku hvězdám se vlna slávy nesla,
z ní příštích věků hlas jak orkán chvály dul
a hřměly fanfáry – Leč brzy s chechtem klesla,
vlas travou věnčíc jen, v ret plijíc trpkou sůl.
Tu vlna rozkoše mne zvala v tůně burné,
až zlákal zpilého v ty svůdné čeřeny
zpěv sirény,
však odnesl jsem hnus a nudu v duši chmurné.
Zrak pátrá toužebně, kde pevnina se kmitá,
leč nestálá jen změť, kam hled se obrací,
svět celý dokola se v nejistotě zmítá,
bez cíle souvěké se lidstvo potácí.
Snah, zásad, vidin hon, vše mění se a řítí
a marně vyhlédáš v ten zmatek vratkých vod,
kde pevný bod,
kde břeh je bezpečný v tom skepse vlnobití.
109
Blíž vlna víry vlá. Viz hvězdy v jejím lůně,
zář věčné glorie a božských tváří jas,
z ní vane opojná posvátné mirrhy vůně
a duší zachvívá zvuk varhan, zvonů hlas.
Až k nebi vlna ční, dóm oslnivé záře,
však náhle sřítil se v rum pršek hvězdnatých,
jak pekla smích
cos v tůni zahýklo a všechno mizí v páře.
Tu vlna svobody se s hrdým šumem valí,
tu vlna lidskosti se týčí vznešeně,
tu světa sbratření – a steré ideály
kol vábně kmitají ve stálé proměně.
Tak vlna zářivá se zdvihá záz a záze,
leč každá zakmitne jak přelet blýskavic
a sprchne v nic,
jen forma třpytně hrá, jen duté šumí fráze.
Ó toneš, Evropo, míč této pusté změti,
jež sporem vratkých vln tvé boky bičuje.
Kam zmítaný tvůj vrak v té nejistotě letí?
Zda v cestu bezpečnou z těch zmatků vypluje?
Kde kompas, lodivod, jenž ukáže ti metu?
Či v kymácení tom loď tvého života
se ztroskotá,
jen znakem výstražným jsouc budoucímu světu?! –
110
Ó v dálku popatřte, tam spasný maják hoří,
na břehu bezpečném tam Pravda hrdě ční
a nesmrtelný zrak upírá klidně k moři
a mává ohromnou ku hvězdám pochodní.
K ní pohled upřete nad kolotavou vřavu
a plachty zavlají vám novou nadějí,
vln peřejí
zas pevně zamíří loď vaše ku přístavu.
Nechť mračna, mlhy, smršť nám její líce halí
a mdlý jen kmitá svit pochmurným okrskem,
nechť hrozí poutí tou nám útesy a skalí –
jen dále s odvahou za spasným paprskem!
Nechť mety úplné nám nelze postihnouti
a nechť by uragan loď do propasti smet,
pak trosek sled
pro plavce budoucí se stane vůdcem pouti.
Jen touha po pravdě, té samé již je dosti,
jen vůle rozhodná, vždy cestou pravdy jít,
jen snaha poctivá a láska k upřímnosti –
v těch kotva stálosti a pevný v bouři štít.
Ty na tonoucí vrak, loď lidstva kolotavou
zas přitknou kormidlo a stožár, lanoví
jí obnoví
a budou kompasem, jímž najde cestu pravou.
111
Jen pravdu hledejme, nechť třeba razit stezku
přes trosky útvarů, jež světil mnohý věk,
přes duté idoly, jež v lichém skví se lesku,
a fráze zvonivé, jež prázdny myšlenek.
Nechť v rumy padají ty stavby prohlodané
jak trópův obydlí, jež proryl v úkrytu
roj termitů,
jen slupku zanechav, již první bouře svane.
Nechť řády pominou, jichž duch je mrtev dávno,
nechť slova umlknou, jimž nikdo nevěří,
to jenom konejme, co v soudu vnitřním správno,
a se lží zbabělé nečiňme příměří.
A zvykem nelpěme na padlých bohů jmenu
a veteš nectěme se zbytkem pozlátky,
ty ostatky,
jež nimbu zbavil čas, jichž schránka jen má cenu.
Ten o svobodě mlč, kdo chce jí sobě přáti,
však jiným panovat jak tyran zavilý,
cit nechval národní, kdo jiným chce jej rváti –
ten soběctví jen chval a hrubé násilí.
Ty neslav osvětu, kdož v divém zbraní blysku
jdeš morem hříchů svých, lstí, vraždou vyhubit
kdes hnědý lid,
bys rozšířil svou moc a zdroje svého zisku.
112
Ty láskou křesťanskou se nechlub, soucitem,
kdož světu na odiv groš hodíš chudině
a záříš v oděvu démanty pokrytém
a z cizích mozolů jen hýříš nečinně,
ty, který v hedbáví za zlatým sedáš stolem
a jemuž rozkoší hod věčný nekalí
ston zoufalý
těch bratří nesčetných, jenž v bídě hynou kolem.
Pryč s pokryteckou lží a škraboškami cnosti,
zjev, společnosti, jen svou vlastní, pravou tvář,
nechť skvrny odhalí klam čiré spanilosti,
nechť rozplyne se v nic ta lichá svatozář.
Pak jistě lekneš se svých rozrušených tahů,
těch vrásek hříchů svých, snad sebe poznání
tě zachrání
a k dobru pravému ti vrátí čistou snahu.
Krok, jdoucí za pravdou, můž’ bloudit jenom chvíli,
však stavba ztracena, jíž základem je lež,
nechť mohutný má vzhled, nechť pyšnou krásou mýlí,
nechť trčí velebně až k nebi její věž.
Jen pravda, Evropo, jen pravda tobě skytne
v tom kolotání dum, v tom citů rozporu
zas oporu,
jen pravdou osvěta ti pravá, plná svitne.
113
I ty, ó Slovanstvo, ty národe můj český,
jimž nový teprv den rozhání věků šeř,
jen s jasem pravdy snub hned jitřní svoje leskylesky,
jen přímo, poctivě za světlem tím se beř,
ne pletichou a lží, jen pravdou kráčej k cíli,
zvol dávnou devisu, zvol: „Vincit veritas“
svým heslem zas
a znovu vítězství se na tvůj prapor schýlí.
114
Povzbuzení.
Pryč, chmuro resignace, jíž se čelo smuší –
nejsem stár!
Tep čilý dosud v ňadrech, dosud cítím v duši
dávný žár.
Nechť chladným, šerým vzduchem truchlivě se chvěje
bílá nit –
v mém nitru posud léto, dokud prsa hřeje
onen cit.
Nechť vyryl vrásky v čelo, jarou sílu schvátil
mnohý žel;
nechť s křídel duše zpráhlých drsný život sklátil
svěží pel;
Nechťnechť mnohých želím bludů, pozdní lítost budí
mnohý hřích;
nechť vidiny mé zbledly, péče mysl trudí,
zhořknul smíehsmích:
[115]
Přec dosud srdce moje se životem pojí
tisíc pout,
od země sterých vnad mně nelze duši svoji
odtrhnout.
Mne dosud uchvacuje v různé krásy vznětu
příroda,
čel horských majestát i nejmenšího květu
lahoda.
Jsem okouzlen, když pěvce na haluze květné
vrátí jih,
když chrpa klasy protká, na okno mi slétne
první sníh.
Zřím dosud s vytržením, sedě v stínu vonném
našich lip,
jak v daleku se míhá modrým, velkým zvonem
svatý Řip.
Mně dosud k srdci mluví v kole luk a rolí
tichá ves,
ty střechy doškové a vížka nad topoly,
v dálce les,
Skalskal sivé rozvaliny, jejichž stín se sklání
v jasno řek –
ta zem, jež plna pro mne drahých snů a ždání,
zpomínek,
116
Tenten hlahol, který ke snu nad robátka čelem
sladce zněl,
s nímž pojilo se všechno, co v tom žití celém
rád jsem měl.
Mně dosud celou duši snaha bratří jímá,
ples i znoj,
má ruka dosud silna, s nimi čepel třímá
v perný boj.
Jsem dosud lačný činu, ještě v resignaci
nechci tlít.
Ne, nejsem stár! Chci ještě v zápalu a práci
žít, ó žít! –
Vím, blíže kráčí doba, kdy mé síly schromí
stáří mráz,
i duch se zkalí, zemdlí, až tu trosku zlomí
smrti ráz.
Neb klesnu ještě dřív jak list, jejž z nenadání
vichr svál,
má zajde památka, jen popel země schrání –
a co dál?...
Leč okem zasmušilým nezřím v zimní kraje
příštích dní,
duch s trapnou pochybností nehříží se v taje
záhrobní.
117
Dost dlouho úsilovně v záhad husté chmůry
zrak jsem pjal
a volal ku hvězdám, však odvětu se shůry
nedočkal.
Již marně nezalétám k němým oněm výším
na potaz,
jen srdce svého ptám se a tam v těchu slyším
jasný hlas:
„Nech marných dum! Víš jen, že postavil tě kdosi
na tu zem –
nuž, z rukou tajemných ty skromné zemské losy
vděčně vem!
Jest malý tento svět a přec tu nekonečný
skvostů sklad;
nuž, bádej v jeho divech, těš se pohled vděčný
z jeho vnad.
A věř, že ona moc, jíž v souladu se třpytí
světů rej,
týmž ladí souzvukem i dissonance žití,
lidstva děj.
Žij podle zákonů, jež vryla ruka její
ve tvou hruď,
a čistým vidinám, jež v duchu tvém se skvějí,
věren buď!
118
Žij, pracuj, dokud můžeš, a když spláchne k zemi
žití plam,
skloň hlavu oddaně a nevolej v rov němý:
Proč a kam?
Co konal jsi, v tom jistě budeš v zemské vlasti
žíti dál,
nechť čas by jmeno tvé, tvou stopu do propasti
navždy svál.
Nechť lichá na pohled tvá práce nezůstaví
ani sled,
přec čásť to odkazu, jímž lidstvo bez únavy
kráčí v před.
Dál k dobru, pravdě, kráse půjdou mladé čety
příštích dob
ve svatém zanícení přes tvůj bezekvětý,
vpadlý hrob.
A když se rozedmou jim v jasném, zlatém skvění
korouhve,
snad radostné to bude záření a chvění
duše tvé!“
119
Ledové květy.
Na každé okno
mraznými rety
zima vás vdechla,
ledové květy!
V okénko chuďasu,
na křišťál pána
z jíní je v okrasu
lilie tkána.
Páry jen výtvor,
voda jste čírá,
kresby, jež rázem
příští den stírá;
jako pláč dítěte,
jak úsměv ženy,
vzniknete, prchnete
bez plodu, ceny.
[120]
Dětské však oko
jasné a čisté
háje zří ve vás
stříbrnolisté,
pod jejichž větvemi
skvosty se třpytí,
jakýchž mu na zemi
neskytne žití.
A bledý pěvec
v podkrovní cele,
sadů když ledných
haluze skvělé
zastrou mu vyhlídku
v uliční nudu,
v pustý shon požitků
všedních a trudů:
Rázem tu bídu
pozemskou střásá,
vidinám rajským
v ústrety jásá;
na blanky péra spěch
metá jich sledy,
jak na sklo zimy dech
kvetoucí ledy...
121
Nechať si doba
střízlivá laje
přeludům planým
vzdušného kraje:
věčně nám budou kvést
ledové květy,
věčně nás v éther nést
čarovné vzlety.
Díky, že osud
soucitný tkal mi
v chudobné okno
jasné ty palmy;
klamný nechť zajde třpyt
v mlze a páře:
předly v můj trudný byt
nebeské záře!
122
Dozvuk.
Ty verše, plny hran i vad,
jsou všední plody profannníhoprofanního péra,
jim chybí umělecký lad,
žár básnický a práce ciseléra.
Jim nedal’s jasně vytrysknout
ze svatých, čistých poesie zdrojů,
je zbarvil času rmutný proud
a zakalilo vření denních bojů.
Tak zavzní asi mnohý hlas
a právem snad má kniha hanu sklidí;
sám hojný zřím tu stín a kaz,
přec posílám ji klidně mezi lidi.
Co napsal jsem, to psáno jest,
nechť souhlas zní neb hlasy kárající –
já nechtěl získat pěvce čest:
co myslím a co cítím, chtěl jsem říci.
[123]
OBSAH.
Strana.
Vstup5
Vyznání8
První struna12
Mrtvým vlastencům17
Zpět a v před20
Sen Koniášův (Psáno r. 1885.)23
Ukolébavka28
Péro sokolí (Psáno r. 1886.)31
Na Sioně (Psáno r. 1883.)35
V záři minulosti36
Stín38
Šablony42
Švanda dudák45
Čínská zeď49
Divní svatí53
Svornosť56
Podobenství59
Na křídle nejkrajnějším62
Věčným karatelům65
Naše řeč68
Vyhlídka do hor (Psáno r. 1880.)70
Geronův smích73
Věřím79
[124]
Stránka
Svoboda83
Podzemní hlas87
Hrdina budoucnosti91
Tyran Rozum96
V temné chvíli (Psáno r. 1885.)101
Vlny108
Povzbuzení115
Ledové květy120
Dozvuk123
E: av; 2002
[125]