Vyznání.
Ne marnivosť, jež fintou sebehany
chce ozvěnu jen zbudit opačnou
a na tvář sobě, lačnou pochval manny,
skromnosti klade masku průzračnou,
leč vědomí, že nepatří mé skráni
laur, jímž ta ona dlaň ji opletá,
rty moje klidné nutí do vyznání:
že nejsem poeta.
Ne, ne! Ni lístek nechci k liché zdobě
z vavřínů poesie urvat sobě,
té poesie, před níž hlavu skláním
jen mlčky v prach, ve chvění duše tajném,
ať ke mně mluví Byronovým Kainem,
ať ukrajinské dumky tichým lkáním,
ať nádherou, jež nebem rozseta,
ať pláčem dívenky, ať prškou máje,
když ke mně šeptá, chřestíc listím háje:
Ne, nejsi poeta!
[8]
Byl čas, kdy hledě na večerní nebe
jak v rajských zahrad čaroskvoucí bránu
a s nadšením čta sloky velikánů,
„jsi básník též!“ jsem oklamával sebe;
v mé duši vidin hemžení se chvělo,
mé péro za myšlenek letem spělo
a první verš můj vítán potleskem;
však já svou knihu hněvně hodil stranou:
„Pryč! Nejsi ani slabým odleskem
těch zářných zjevů, jež v mé duši planou.“
A znovu hledal jsem si pravou stezku
v sad kouzelný a stále stihnout doufal
ten obraz luzný čarovného lesku –
leč nadarmo! On dál a dále coufal,
jak Delibab když jezdce puszty šálí.
A nyní zemdlen marným honem v dáli,
když mládí prchlo, vlas mi prokvetá,
zřím jasně, že má naděj byla bludem,
že bláhově jsem pádil za přeludem,
že nejsem poeta.
Ó vím to, nejsem poeta ten pravý,
jenž bohem posvěcený krásy kněz,
kmit nesmrtelných světel kolem hlavy,
ční nad lidského plahočení mez,
jenž naslouchaje hlasům s výše tejným,
sám v bezdno dum svých zírá v závrati
9
a čeho tkne se prstem čarodějným,
vše na své dráze navždy pozlatí,
jenž v dílo své nás vede z denních ruchů
jak ve svatyni, božství před oltář,
kde všední hluk nám nedoznívá k uchu
a všední svit se mění v bájnou zář,
kde všední rmut a trud nám z duše mizí,
duch očistěný k nebi povzletá –
i lidu našemu ne jeden ryzí
dán bohem poeta.
Já člověk prostý jsem, syn prostřednosti,
jsem jeden z těch, jež rodí všední tlum:
Z nich každý v duši aspoň koutek hostí,
kde lampu zžehá svatým obrazům,
z nich každý chvíle mívá čistých vznětů,
kdy zahledí se do hvězdnatých niv,
neb vítá haluz v prvním jarním květu,
neb v ráj ho vznese lásky sladký div;
než co mu čelem plá, čím srdce vzňato,
on změnit nezná v poesie zlato:
A stejně já své čisté, krásné chvíle
mám v prose žití, posvátný svůj kout
ve hrudi profanní a zářné cíle.
Ač nedáno mi křídla rozepnout,
ač pravá píseň má se tají světu,
jsouc v ňader hloubi navždy zakleta –
10
v tom nitru svém, v těch dobách jasných vzletů
jsem také poeta.
Mou hlavou ještě mnohá duma táhne
a leccos ještě v tůni citů vře,
co ret můj bratřím vyjeviti práhne,
než černá prsť jej navždy uzavře.
Nechť myšlenky mé nejsou velkolepé,
nechť tlumočí je všední verš a rým,
však vím, že mnohé srdce stejně tepe
a mnohé čelo stejně dumá s mým,
že ku světlu se vzpíná z mého hlasu
též jedna vlna z šerých proudů času,
a jestli moje píseň k setbě skutků
jen hrstku plodných zrnek rozmetá,
co dál, zda vavřín odnesu či důtku,
že nejsem poeta?!
11