Vyhlídka do hor.

Vyhlídka do hor. (List z denníku.)
Od vísky drahé, s níž má duše pojí zpomínek blahých věnec uvadlý, zas kráčím do stráně – pod nohu moji stře dumná jeseň lupen opadlý. Zas alej modřínů mne vážně vítá jak šedobradých kmetů snivý řad, zas větví skulinami kradmo svítá hor dalný řetěz, plný divných vnad. A teď – jsem na místě – jen ještě doubí zde rozhrnu nad stezkou omšenou – Ach! nyní v obraz velebný se hloubí mé vzňaté oko s myslí nadšenou. [70] Zas vidím horstva věnec modrosmavý, jenž děcku již své krásy v obzor vil: zde Milešovku, s nižších sester davy, tam Košťál strmý, lysý Radobyl. Zas patřím na ně – po tak mnohých letech, zas usednuv na známé lávky mech ve stínu doubí, v chudých svlačce květech, zrak vlhký kochám v jejich půvabech. Leč, jako tehdáž jinochovi, kalí i nyní chmůra nadšený můj zor a do smutečních závojů mi halí ten valný zástup modrojasných hor. Oj, hory zrádné! – Jako násep vzdorný před mořem cizím v země okolu vás vztýčil génij vlasti blahotvorný – jak dostály jste svému úkolu?! Ach, odrodilky zlé! – Pln hněvu, hoře ustoupil od vás vlasti strážný duch – jak přední vlny cizáckého moře teď valíte se zbujně v český luh. Již jenom Řip tam osamělý stojí a hledí pevně v sester zrádných sněm, jak byl by hotov v bohatýrském boji sám čeliti těm odrodilkám všem. 71 Jak za štít otčině své témě skytá, jež praotcovy světí šlépěje, a bílá kaplička mu s čela svítá jak v lepší časy blahá naděje. Stůj, Řipe, statně – a tyty, svatý JiříJiří, tam třímej pevně jasné kopí své, ať blízká saň, jež tlamu lačně šíří, již ani píď nám vlasti neurve. 72