V temné chvíli.
Sám šel jsem domů po veselém kvase,
žen úsměvem a šumnou hudbou zpit.
Již noční šero krajinou se stlalo,
vzduch teplý byl a nebe jeden třpyt.
Tu svatyň osamělá zjevila se
a hřbitov kolem v luny bledém jase;
má noha vázla; oko mé se pjalo
na jasnou zeď, na křížů temný řad,
jenž za ní čněl – a nevím, jak se stalo,
že zabočil jsem v tichý smrti sad.
Nad rovy stojím v divné citů směsi:
Dech hrobový se kolem spánků chví,
jež dosud bujným rozjařením planou,
a peruť posmrtného tajemství
do vidin růžových své chmůry věsí,
duch v temných snech se kochá, jich se děsí –
[101]
Tak dlím tu s myslí divně rozháranou
a hřbitovem se toulá teskný zor,
kde svity měsíce jak stříbro kanou
na soch a křížů truchlosnivý sbor.
Ach, zde – ten známý rov – Již tomu leta,
co neprodlel jsem u těch růží tvých,
a již mi paměť sotva vzkřísit umí
tu hlavinku, ten hlas, ten sladký smích,
ten zrak, jímž anděl zářil v temno světa,
tu světlou kadeř, po níž dávno veta...
Tak dlouho zjev ten míjel moje dumy
a teď mi náhle v nitro zapadá,
kdy hlavou ještě rozkoš pustá šumí,
ta mladých slastí bídná náhrada!
To láska nebyla, co na vše věky
náš zasvětilo dávný, krátký styk –
to byl jen citů tajných, nepojatých.nepojatých,
však rajsky blahých první jemný vznik,
jen pohled, úsměv, slůvek prázdných vděky,
jen leda ruky stisk lehounký, měkký –
A přec v těch málo jitřních svitech zlatých,
v těch jarních poupatech mi osud skryl,
co chová život čistých slastí svatých,
co pravé, jasné blaženosti chvil.
102
To blaho jest tak vzdušné a tak krátké,
jen stínem kmitne v žití peřeji,
jen jako vlny zamihnuté třpytné,
jen jako plachá jiskra v závěji,
jen ozvěna jak dalné hudby sladké,
jen motýla jak zlaté křídlo vratké –
Jej v životě jen jednou člověk chytne
a pevněj chopí-li, již setřen pel,
zrak marně hledá lesky nenabytné,
a rajský motýl na vždy uletěl...
A tamo druhá půle mého mládí,
tam přítel dávný v časném hrobě tlí,
jak mladý orel se zlomeným křídlem
se slunných výšin v bezdno zapadlý.
Což družnou myslí vzlétali jsme rádi
v ten skvoucí svět, jenž duše juné svádí!
My koupali se věčné krásy zřídlem
a chtěli světem jako bouře hřmít,
za sny své bojovat a slávy rydlem
své jméno v desky nesmrtnosti rýt –
Ó, druhu nebohý! Zde tvoje sláva:
ta bezejmenná hrstka popele,
a stěží vynajde ji mezi hroby
po letech vlhké oko přítele.
103
A živý druh? Všem vzletům s bohem dává,
list za listem mu zvolna oprchává
z té liché, lživé vavřínové zdoby
a kde tam ještě chudý lupen zbyl,
jej rád by změnil za kmit zašlé doby,
kdy o slávě jen snil a šťasten byl. –
Dál bloudí krok. Zde paprsk luny hraje
po tiché mohyle, v níž dřímá kmet,
duch lačný pravdy, hloubný, pronikavý,
jenž mládce záhad labyrintem ved’ –
teď obzírá snad pravdy šíré kraje,
a rozevřena před ním kniha taje...
Kol něho leží jiné milé hlavy
z mých mladých let – měl hojnou žatvu zmar –
a já zde samoten, syt světa vřavy,
nad hroby jejich čelo chýlím stár.
Děs jal mě náhle do ledových spárů:
Nad hroby spřádá šalba měsíce
roj divných stínů. Příšerně se šklebí
kol kolem hrůzných vidin směsice.
Jak v rozšlehanou vichrem šerou páru
zřím do vlajících rubášových cárů
a jako kladiv ráz na rakví hřeby
zní odměřeně hodin temný zvuk –
ran dvanácte – a v tanec holých lebí
sto pozývá mě zkostnatělých ruk – –
104
Pryč, hnuse hrobový! Pryč, hrůzo tlení!
Svou truchlokrásnou tvář mi, Smrti, zjev –
tu slavně tajemnou, sen hvězdný v čele
a na rtech blaze konejšící zpěv.
Tak blízka zdáš se mi v tom okamženíokamžení,
ty říše záhrobní, tvé cítím chvění,
tvá náruč tajeplná kol se stele,
zní k uchu tiše nadzemský tvůj hlas –
Jak chtivě naslouchám! Jak toužím vřele,
bych pojal velký nesmrtnosti vzkaz!
Tak prudce záhady v mé čelo bijíbijí,
tak tužbou po pravdě se sžírá duch,
tak úsilovně bádá v tajin skrytu,
ve vírné hloubi otázek a tuch:
Proč byl jsem na světě? Proč dosud žiji?
Co v posled stíny hrobové mi kryjí?
Co runou hvězd tam psáno na blankytu?
Kde světa duše, věčný všeho střed?
Ký účel tají se v tom zemském bytu,
jenž tak je marný, lichý na pohled?
Vstaň, duchů světe! K reji tebe volá
zvon půlnoci na tento smutný luh,
a jestli kdy, v tu chvíli pro tvé zvěsti
je v tajném chvění naladěn můj duch,
105
ba, zdá se mi, že přestoupil již zpola
lem zakázaný kouzelného kola –
Jak Manfred škubám smělou, chtivou pěstí
tvých mysterií clonou strašlivou –
Mluv, mluv! – nech třeba odpověď mi chřestí
leb děsně šklebná dásní kostlivou!
Vstaň, dívko mrtvá! Opusť temnou schránku!
Vzleť, ptáče bílé, nad pochmurnou klec!
Jen aspoň zavlaj stínem jasné kštice,
jíž dotknout bál se mladý blouznivec,
jen obechvěj mu skráně v libém vánku
a tajemství mi všeptni hvězdných stánků! –
Klid mrtvý kol. – – Ty zjev mi drahé líce,
svit věrných očí, zašlý druhu můj! –
Vše darmo! – – Nikdy nevátínevrátí mi více
vděk mládí zapadlého smrti sluj...
Nuž, vstaň ty, starče! Jestli tobě zbyla
dnův oněch památka, kdy pospolu
pod nebem, přepásaným dráhou mléčnou,
neb ve studovně tiché, u stolu,
kde na knih spoustu lampy zář se lila,
co zatím venku noční bouře vyla,
jsme létli šíří světů nekonečnou
na křídle smělých, pronikavých dum
neb úsilovně u záhadu věčnou
jsme nořili svůj hloubající um;
106
Cit jestli neurván ti hrobní hluší,
a jsi-li schopen styku s živoucím,
a neklame-li v život onen víra, –
ó zjev se zaklínáním horoucím!
Roj pochyb zaplaš, jenž mi v čelo buší,
ztiš nejistoty vír, jenž zmítá duší,
a hádanku mi rozřeš všehomíra –
Již pečeť taje posmrtného zlom,
byť ožehla mne bleskem pravda čírá,
byť zasáhla mne jako smrtný hrom!
Tak mrtvé zval jsem. V nočním klidu hluchém
můj hlahol dozněl temnou ozvěnou.
Zrak ztrnulý jsem hroužil, sotva dýše,
v houšť křížů, svitem luny zjasněnou,
a v rozechvění, s mocným srdce ruchem,
jsem v tichu bádal nedočkavým sluchem –
Však bledý kmit jen padal na cypříše,
ve smutném snění mlčel každý rov –
a víc mi zjevila ta děsná tíše,
než tisíc hlubokých a velkých slov.
107