Hrdina budoucnosti.

Hrdina budoucnosti.
Když bloudím za večera městskou vřavou neb mírem polí v západ zardělých, vždy jako stín tou krásou luhů smavou, tou směsí pestrou davů veselých muž zmořený se mihne svislé šije ve hrubé kytli, jež ho nuzně kryje, a když zor kalný ke mně povznese z pod čela, prachem krytého a potem, ten pohled bytostí mou zatřese a do srdce mi vnikne žhavým hrotem. Hle! jak se plíží, jistě vědom sobě, že skvrnou je v té kráse kolkolem, kde šťastný zástup svítí v pyšné zdobě a veselým se baví šveholem, kde z kočáru, jenž přelet’ bystrým klusem, rtík půvabný se nad ním zachvěl hnusem [91] a bohatec naň pohrdavě zřel, an smekl čapku sedranou až k zemi – já cítím cos, jak bych se sklonit měl před tebou, muži povržený všemi. Ty, který z půdy hmoždíš v potu tváři kvas bujný jiným, sobě černý chleb, v důl pohřbíš se, bys jiným skvostů záři a sobě vynes k bídné rakvi hřeb, jenž vracíš se tu v brloh z těžké práce, kde jiným snášel’s mramor na paláce, a žiješ trudněj nežli v jařmu skot, bys jiným uchystával zemské nebe: MněMě pálí na duši tvůj horký pot a jest mi, jak bych odprosit měl tebe. Ty jedva času máš, svá zlíbat děcka, jichž pohled jak by vyčítal ti hřích, neb z něho zírá beznaděj tvá všecka a dědice v nich splodil’s útrap svých; ty lopotíš se zítra jako včera, dny, léta, věk svůj z jitra do večera, rád, na chvilku-li oddechnouti smíš kdes v koutě chrámu, ana kněze ruka ti okazuje v nadoblačnou výš, kde najdeš klid a tvá se skončí muka. 92 Co tobě společnost? Jí dávat musíš v daň čela svého pot, svých synů krev, však jejích vnad a slastí neokusíš a neznáš člověčenství jasný zjev. Co tobě ducha lesk a jemné mravy, co květy něžných citů, vavřín slávy? Ty klesáš v pustý hrob jak suchý list, list jeden z těch, jež prší za jeseni, jichž spoustu nikdo ani nedbá sčíst, jež drtí krok a v pouhou mrvu mění. Ty potácíš se tmou, klíč nemáš zlatý, jímž otvírá se brána poznání, duch umění v šeř bídné tvojí chaty svou čaroskvoucí peruť nesklání, pro tebe harfa poesie něma, pro tebe štětec barev luzných nemá, pro tebe nemá hudba božských zvuků, mim nepásá svůj bohatýrský háv, a kdybych ty své sloky dal ti v ruku, „co s tím?“ bys dlaní v trpkém smíchu máv’. Co my jsme tobě? Naše rytmy křepčí jen komnatami víl, jichž pleť je sníh a ručinky nad pavučinu hebčí a nožky lehčí křídel motýlích, žen, tepajících jenom louten struny 93 a v parku nyjících za svitu luny; my stavíme jen muže na svůj štít, již v teple, syti, času mají dosti, za vavřínem se honit, láskou mřít neb hloubat nad propastmi pochybností. Nám hedbáv šustí veršem, zlato zvoní a v perlách vzácných přebírá se řeč, náš jarobujný rek na sněžném koni ze zlaté pochvy tasí skvoucí meč, má hvězdnou glorii kol božské hlavy, a shlíží s pohrdou na nízké davy – Leč zatím moc, jež řídí lidstva děj, v tom davu zhrzeném si skládá sama za hřmotu kladiv jinou epopej a za řinčení lopat nové drama. Tys’ jeho hrdinou, ó muži v prachu, tys’ budoucnosti vyvolený rek, rek lepší oněch v brnění a nachu, jichž zbujnostem se kořil mnohý věk, rek pravý, čistý, bez vady a hany, rek jasnější nad Artušovy many, ty s lící zrytou, sluncem kalenou, s tou zdobou mozolů na drsné dlani, jenž místo kmentu oděn halenou a jemuž rýč je bohatýrskou zbraní. 94 Rek důstojný, ač neznáš dvorných mravů a nemáš vtipu v ducha turnaje, ač v ponížení chýlíš krotkou hlavu, cti nedůtklivých řádů nedbaje – když cítě políček na žhavé líci jen zuby stiskneš, otec milující, bys uchoval svým dítkám chleb a krov, tu jasněji tvůj štít se pro mne třpytí než nadutce, jenž pro dvé křivých slov jde v souboj krvavý cti skvrnu smýti. Ó přijde čas, kdy rozprchnou se bludy, nad lichých předsudků a šaleb rum kdy vzneseš ty, můj bohatýre chudý, leb věky povrženou k nebesům, kdy ztratí cenu zlato s drahokamy i snění líné s nicotnými hrami, kdy oltář soběckosti rozbije věk šlechetnější, duté modly skácí a diademem skvoucím ovije skráň, operlenou potem, skromné Práci! 95