Švanda dudák.

Švanda dudák.
Ještě dudák Švanda živ, Orfej české půdy, ale stářím siv a křiv bloudí bůh ví kudy; v Strakonickém kostele spuchřelé a svraštělé zanechal prý dudy. Leckdo napjal um a cvik na ty vetché měchy, ale vzbudil pouhý kvik, chroptivé jen vzdechy. Nevyloudil dávný hlas, který uměl v ples a jas ladit celé Čechy. Švanda kdesi Šumavou bloudí přes vývratě, s beranicí línavou, v starosvětském šatě; [45] jenom tam si troufá vjít, kde se černá s řezbou štít na chudobné chatě. Netroufá si z horských chat dolů mezi lidi, kteří za chýš, zpěv a šat předků svých se stydí. Místo prostých dudáků maëstro tam ve fraku zisk a slávu klidí. Již tě starý, drsný zvuk krásocit náš ruší, není dudácký ten huk pro zjemnělé uši; vytříbený máme vkus, vzorně uhlazený brus, vzdělancům jak sluší. V modním štěrku vyjetém jedem’, stále dbalí, bychom sobě před světem v ničem nezadali, vážné vrásky na čele, zraky chladně protřelé, střízliví a zralí. 46 Ale věřte: Tichý vzdech při tom slyšet všudy a jak upír na ňadrech leží tíha nudy. Brzy zazní krajem hles: Kde jsi, starý Švando, kdes? Kde jsou tvoje dudy? Hladkým floutkům na vzdory vyjdi, Švando, směle v beranici s fábory na zvětralém čele! Nechať stářím zbělel vlas, však se znovu zpřímí vaz a krev zahrá v těle. Jen co tvoje náručí staré dudy stiskne, kouzelný měch zazvučí a ret bujně výskne – zmládne s tebou celá zem, vyjasní se čelo všem a zrak štěstím blýskne. Znovu měch ať ševelí, vysoko se vzdýmá, pravé české veselí zakleto v něm dřímá 47 a nás po té junácké zdravé písni dudácké žhoucí touha jímá. Hahoj, Švando, chytni juž svoje dudy čarné, zahraj v naši smutnou hluš, v naše stesky marné, jinak se nám bude žít, pracovat a vrahy bít při tvé notě švarné! 48