Vlny.
Jde vlna za vlnou ve stálém vzrůstu, sklonu
a peřej peřeji bělostnou hřívu rve
u věčném zápasu a nekonečném honu
a stálé jedině jsou v nestálosti své.
Tu září safírem, tu v noci mrak se halí,
tu v bezdno padají, tu k nebesům se pnou,
jdou vlny, jdou
a k břehům neznámým se v divném šumu valí.
Po vlnách tančících, v pěn rozprášených kouři
můj život zmítá se jak bez kormidla vrak,
blesk rozbil stožár můj a plachty zdrány bouří
i kompas roztříštěn a hvězdy kryje mrak.
Skráň chýlím unaven v lan roztřepených šlehu
a zrakem ponurým vln stíhám plachý zjev,
jich slyším zpěv
a nevím, k jakému mne unášejí břehu.
[108]
Ó vlno mladých snů, jak vzplanula jsi krásně!
Mne v rozkoš ztápělo tvé svěží vanutí,
ve sladkém šumu tvém já slýchal rajské básně
a vídal v záři tvé kmit zlatých perutíperutí.
Však zašla, sklesla jsi a rozprchla se v mlze,
v dešť šedý rozprášen tvůj safír, blesk i nach –
Co zbylo? Ach!
Jen pěna rmutná kol a trpké v oku slze.
Pak hrdě ku hvězdám se vlna slávy nesla,
z ní příštích věků hlas jak orkán chvály dul
a hřměly fanfáry – Leč brzy s chechtem klesla,
vlas travou věnčíc jen, v ret plijíc trpkou sůl.
Tu vlna rozkoše mne zvala v tůně burné,
až zlákal zpilého v ty svůdné čeřeny
zpěv sirény,
však odnesl jsem hnus a nudu v duši chmurné.
Zrak pátrá toužebně, kde pevnina se kmitá,
leč nestálá jen změť, kam hled se obrací,
svět celý dokola se v nejistotě zmítá,
bez cíle souvěké se lidstvo potácí.
Snah, zásad, vidin hon, vše mění se a řítí
a marně vyhlédáš v ten zmatek vratkých vod,
kde pevný bod,
kde břeh je bezpečný v tom skepse vlnobití.
109
Blíž vlna víry vlá. Viz hvězdy v jejím lůně,
zář věčné glorie a božských tváří jas,
z ní vane opojná posvátné mirrhy vůně
a duší zachvívá zvuk varhan, zvonů hlas.
Až k nebi vlna ční, dóm oslnivé záře,
však náhle sřítil se v rum pršek hvězdnatých,
jak pekla smích
cos v tůni zahýklo a všechno mizí v páře.
Tu vlna svobody se s hrdým šumem valí,
tu vlna lidskosti se týčí vznešeně,
tu světa sbratření – a steré ideály
kol vábně kmitají ve stálé proměně.
Tak vlna zářivá se zdvihá záz a záze,
leč každá zakmitne jak přelet blýskavic
a sprchne v nic,
jen forma třpytně hrá, jen duté šumí fráze.
Ó toneš, Evropo, míč této pusté změti,
jež sporem vratkých vln tvé boky bičuje.
Kam zmítaný tvůj vrak v té nejistotě letí?
Zda v cestu bezpečnou z těch zmatků vypluje?
Kde kompas, lodivod, jenž ukáže ti metu?
Či v kymácení tom loď tvého života
se ztroskotá,
jen znakem výstražným jsouc budoucímu světu?! –
110
Ó v dálku popatřte, tam spasný maják hoří,
na břehu bezpečném tam Pravda hrdě ční
a nesmrtelný zrak upírá klidně k moři
a mává ohromnou ku hvězdám pochodní.
K ní pohled upřete nad kolotavou vřavu
a plachty zavlají vám novou nadějí,
vln peřejí
zas pevně zamíří loď vaše ku přístavu.
Nechť mračna, mlhy, smršť nám její líce halí
a mdlý jen kmitá svit pochmurným okrskem,
nechť hrozí poutí tou nám útesy a skalí –
jen dále s odvahou za spasným paprskem!
Nechť mety úplné nám nelze postihnouti
a nechť by uragan loď do propasti smet,
pak trosek sled
pro plavce budoucí se stane vůdcem pouti.
Jen touha po pravdě, té samé již je dosti,
jen vůle rozhodná, vždy cestou pravdy jít,
jen snaha poctivá a láska k upřímnosti –
v těch kotva stálosti a pevný v bouři štít.
Ty na tonoucí vrak, loď lidstva kolotavou
zas přitknou kormidlo a stožár, lanoví
jí obnoví
a budou kompasem, jímž najde cestu pravou.
111
Jen pravdu hledejme, nechť třeba razit stezku
přes trosky útvarů, jež světil mnohý věk,
přes duté idoly, jež v lichém skví se lesku,
a fráze zvonivé, jež prázdny myšlenek.
Nechť v rumy padají ty stavby prohlodané
jak trópův obydlí, jež proryl v úkrytu
roj termitů,
jen slupku zanechav, již první bouře svane.
Nechť řády pominou, jichž duch je mrtev dávno,
nechť slova umlknou, jimž nikdo nevěří,
to jenom konejme, co v soudu vnitřním správno,
a se lží zbabělé nečiňme příměří.
A zvykem nelpěme na padlých bohů jmenu
a veteš nectěme se zbytkem pozlátky,
ty ostatky,
jež nimbu zbavil čas, jichž schránka jen má cenu.
Ten o svobodě mlč, kdo chce jí sobě přáti,
však jiným panovat jak tyran zavilý,
cit nechval národní, kdo jiným chce jej rváti –
ten soběctví jen chval a hrubé násilí.
Ty neslav osvětu, kdož v divém zbraní blysku
jdeš morem hříchů svých, lstí, vraždou vyhubit
kdes hnědý lid,
bys rozšířil svou moc a zdroje svého zisku.
112
Ty láskou křesťanskou se nechlub, soucitem,
kdož světu na odiv groš hodíš chudině
a záříš v oděvu démanty pokrytém
a z cizích mozolů jen hýříš nečinně,
ty, který v hedbáví za zlatým sedáš stolem
a jemuž rozkoší hod věčný nekalí
ston zoufalý
těch bratří nesčetných, jenž v bídě hynou kolem.
Pryč s pokryteckou lží a škraboškami cnosti,
zjev, společnosti, jen svou vlastní, pravou tvář,
nechť skvrny odhalí klam čiré spanilosti,
nechť rozplyne se v nic ta lichá svatozář.
Pak jistě lekneš se svých rozrušených tahů,
těch vrásek hříchů svých, snad sebe poznání
tě zachrání
a k dobru pravému ti vrátí čistou snahu.
Krok, jdoucí za pravdou, můž’ bloudit jenom chvíli,
však stavba ztracena, jíž základem je lež,
nechť mohutný má vzhled, nechť pyšnou krásou mýlí,
nechť trčí velebně až k nebi její věž.
Jen pravda, Evropo, jen pravda tobě skytne
v tom kolotání dum, v tom citů rozporu
zas oporu,
jen pravdou osvěta ti pravá, plná svitne.
113
I ty, ó Slovanstvo, ty národe můj český,
jimž nový teprv den rozhání věků šeř,
jen s jasem pravdy snub hned jitřní svoje leskylesky,
jen přímo, poctivě za světlem tím se beř,
ne pletichou a lží, jen pravdou kráčej k cíli,
zvol dávnou devisu, zvol: „Vincit veritas“
svým heslem zas
a znovu vítězství se na tvůj prapor schýlí.
114