Když bloudím za večera městskou vřavou
neb mírem polí v západ zardělých,
vždy jako stín tou krásou luhů smavou,
tou směsí pestrou davů veselých
muž zmořený se mihne svislé šije
ve hrubé kytli, jež ho nuzně kryje,
a když zor kalný ke mně povznese
z pod čela, prachem krytého a potem,
ten pohled bytostí mou zatřese
a do srdce mi vnikne žhavým hrotem.
Hle! jak se plíží, jistě vědom sobě,
že skvrnou je v té kráse kolkolem,
kde šťastný zástup svítí v pyšné zdobě
a veselým se baví šveholem,
kde z kočáru, jenž přelet’ bystrým klusem,
rtík půvabný se nad ním zachvěl hnusem
a bohatec naň pohrdavě zřel,
an smekl čapku sedranou až k zemi –
já cítím cos, jak bych se sklonit měl
před tebou, muži povržený všemi.
Ty, který z půdy hmoždíš v potu tváři
kvas bujný jiným, sobě černý chleb,
v důl pohřbíš se, bys jiným skvostů záři
a sobě vynes k bídné rakvi hřeb,
jenž vracíš se tu v brloh z těžké práce,
kde jiným snášel’s mramor na paláce,
a žiješ trudněj nežli v jařmu skot,
bys jiným uchystával zemské nebe:
Mě pálí na duši tvůj horký pot
a jest mi, jak bych odprosit měl tebe.
Ty jedva času máš, svá zlíbat děcka,
jichž pohled jak by vyčítal ti hřích,
neb z něho zírá beznaděj tvá všecka
a dědice v nich splodil’s útrap svých;
ty lopotíš se zítra jako včera,
dny, léta, věk svůj z jitra do večera,
rád, na chvilku-li oddechnouti smíš
kdes v koutě chrámu, ana kněze ruka
ti okazuje v nadoblačnou výš,
kde najdeš klid a tvá se skončí muka.
Co tobě společnost? Jí dávat musíš
v daň čela svého pot, svých synů krev,
však jejích vnad a slastí neokusíš
a neznáš člověčenství jasný zjev.
Co tobě ducha lesk a jemné mravy,
co květy něžných citů, vavřín slávy?
Ty klesáš v pustý hrob jak suchý list,
list jeden z těch, jež prší za jeseni,
jichž spoustu nikdo ani nedbá sčíst,
jež drtí krok a v pouhou mrvu mění.
Ty potácíš se tmou, klíč nemáš zlatý,
jímž otvírá se brána poznání,
duch umění v šeř bídné tvojí chaty
svou čaroskvoucí peruť nesklání,
pro tebe harfa poesie něma,
pro tebe štětec barev luzných nemá,
pro tebe nemá hudba božských zvuků,
mim nepásá svůj bohatýrský háv,
a kdybych ty své sloky dal ti v ruku,
„co s tím?“ bys dlaní v trpkém smíchu máv’.
Co my jsme tobě? Naše rytmy křepčí
jen komnatami víl, jichž pleť je sníh
a ručinky nad pavučinu hebčí
a nožky lehčí křídel motýlích,
žen, tepajících jenom louten struny
a v parku nyjících za svitu luny;
my stavíme jen muže na svůj štít,
již v teple, syti, času mají dosti,
za vavřínem se honit, láskou mřít
neb hloubat nad propastmi pochybností.
Nám hedbáv šustí veršem, zlato zvoní
a v perlách vzácných přebírá se řeč,
náš jarobujný rek na sněžném koni
ze zlaté pochvy tasí skvoucí meč,
má hvězdnou glorii kol božské hlavy,
a shlíží s pohrdou na nízké davy –
Leč zatím moc, jež řídí lidstva děj,
v tom davu zhrzeném si skládá sama
za hřmotu kladiv jinou epopej
a za řinčení lopat nové drama.
Tys’ jeho hrdinou, ó muži v prachu,
tys’ budoucnosti vyvolený rek,
rek lepší oněch v brnění a nachu,
jichž zbujnostem se kořil mnohý věk,
rek pravý, čistý, bez vady a hany,
rek jasnější nad Artušovy many,
ty s lící zrytou, sluncem kalenou,
s tou zdobou mozolů na drsné dlani,
jenž místo kmentu oděn halenou
a jemuž rýč je bohatýrskou zbraní.
Rek důstojný, ač neznáš dvorných mravů
a nemáš vtipu v ducha turnaje,
ač v ponížení chýlíš krotkou hlavu,
cti nedůtklivých řádů nedbaje –
když cítě políček na žhavé líci
jen zuby stiskneš, otec milující,
bys uchoval svým dítkám chleb a krov,
tu jasněji tvůj štít se pro mne třpytí
než nadutce, jenž pro dvé křivých slov
jde v souboj krvavý cti skvrnu smýti.
Ó přijde čas, kdy rozprchnou se bludy,
nad lichých předsudků a šaleb rum
kdy vzneseš ty, můj bohatýre chudý,
leb věky povrženou k nebesům,
kdy ztratí cenu zlato s drahokamy
i snění líné s nicotnými hrami,
kdy oltář soběckosti rozbije
věk šlechetnější, duté modly skácí
a diademem skvoucím ovije
skráň, operlenou potem, skromné Práci!