Svornost.
Ó svornosti, tvůj zlatý zvon
proč nezní českou zemí?
Kol burácí jen vášně křik,
jen sváru pustý hřmot a ryk,
a ty se tajíš němý.
Já slyšel kdys tvůj božský ton,
ó drahý, svatý zvone!
Zníš dosud často v duchu mém
a v ohlase tom dalekém
hruď ještě blahem tone.
Jak svornost zlatou získat zas?
Aj, slyším přísné hlasy:
„Pod naše jho se vraťte zpět,
kdo jinak myslí, budiž klet!“
Tím špatně žár se hasí.
[56]
Tam u Lipan též rozkol zhas
a panstvo tvrdou pěstí
dva dlouhé věky hnětlo lid –
Co vypěstil ten mrtvý klid,
pláč Bílé Hory věstí.
Ne, svornost není mrtvá tiš,
hrob všelikého ruchu,
ne jařmo jedněch, druhých bič,
ne podnož jen pro vlády chtíč
a pouto volných duchů.
Věř, v lidu zdravém neztlumíš
hyb svěží, věčně nový,
on k výši sterým útvarem
pne křídla v machu bujarém
a vzlétá nad okovy.
Jest nepřítelem svornosti,
kdo vztekle všechno kácí,
co ruka jiných buduje,
i ten, kdo druhým vnucuje
jen svoji vlastní práci.
Je svornost sestra volnosti,
zná pouto vnitřní pouze,
ten svazek musí z duší zkvést,
57
své úponky kol srdcí plést,
jež hoří v stejné touze.
Nám vlastní lid a rodná zem
ten živý svazek skytá;
my všichni chceme její zdar,
nechť cit náš volí různý tvar,
nechť různým květem zkvítá.
Zde volnost přejte snahám všem,
jež čelí k země štěstí,
a různých mnění neshodu
řeš důvod proti důvodu,
ne pěst jen proti pěsti.
Ne zrádce zde, ne zrádce tam,
ne věčná zášť i hana,
ne jedněch moc a druhých zmar;
kde jasný kyne celku zdar,
tam přestaň každá strana!
Pak lepší doba vzejde nám,
žár nový zaplá všemi,
a svornosti čarovný zvon
zas vydá plný, jasný ton
nad krasší českou zemí.
58