POHÁDKO!
Pohádko, přijď! Na cestu svízelnou
nám chodcům soumraku sviť lampou kouzelnou!
Na prahu života
kdys naši dětskou dlaň
jsi měkce chopila
a v šeré světnici
usedla mezi nás za starou přeslici:
Hned prchla temnota
a pavoukova tkaň
se v brokát změnila;
a nechťsi také žas
se družil s úzkostí
a mrazem na nás dých’,
když děsné vidiny
jsi časem volala z tuch mračných hlubiny –
vždy vzácný byl to kvas
pro snivé bytosti,
ať z kostí trouchnivých
neb z duhy pjalas most
od břehů skutečna v báječnou nemožnost.
[11]
Pohádko, přijď! Na cestu svízelnou
nám chodcům znaveným sviť lampou kouzelnou!
Z útulné světnice
jsme vyšli v širý svět
a v boji, lopotě
po drsné cestě jdem’
za pravdy svítáním neb lichým přeludem;
však leckdy třenice
tam otáčí se zpět,
kde v modré výsotě
jak vidma oblačná
nám kynou z daleka tvá sídla zázračná.
Tou cestou života,
kde v znoji pílíme
neb tápem’ pochyb tmou,
po tobě tesknota
nás jímá, chýlíme
v klín báje hlavu mdlou,
by aspoň na krátko
tvůj vonný, svěží dech nás ovál, pohádko!
Pohádko, přijď! Na cestu svízelnou
nám rozlij na chvíli svou záři kouzelnou!
12