VESELE DÁL! (Švanda dudák 1900,1900.)
Ať si kdo chce kroutí hlavou nad zázračným dudákem, že ni bájí není pravou, novým smýšlen písmákem – jistě syn je naší hrudy Švanda, jehož vzácné dudy za všech dlouhých časů zlých umívaly plašit žaly, péčí zmatek z českých chatek: Švanda, řízný český smích! Není zdrávo lidu tomu, jemuž smích je cizí host, jemuž morous rozum z domu honí všecku veselost, s nímž jen vážná duma sedá, který časem štilec nedá pod nos moudrým myšlenkám, [3] jenž se chvílí rozpustilý v trudné děje nezasměje všemu kol a sobě sám. Věk zas jeden v dál se ztrácí, nového nám vzchází prah; za ním k hojně perné práci kyne řada vážných snah, i boj hrozí starý, známý – však i ty pojď, Švando, s námi, český smíchu, zdráv nám buď, v časů slotě k bujné notě laď své dudy, zažeň trudy, směj se ,smějsměj a skočnou huď! 4

PŘED RODINOVOU „BOUŘÍ“. (Zvon 1903.)
Co silou nezdolnou mne jalo z této hlavy? Sám bádal jsem, proč k tomu právě výtvoru vždy vracely se zas mé kroky bez únavy, k té divě rozvířené pídi mramoru ? Tu vzpomněl jsem, jak druhdy jinošskou mi duši nic rovně nejímalo plesným nadšením než vichr divoký, když náhle v dusné hluši vzduch prachem zatemnil a vírným lupením. Jak rozkošně mi bylo v prudkém vůkol ruchu, jak radostně jsem stíhal mraků vzteklý hon, jak divukrásnou hudbou býval mému sluchu šum větví tančících i krovů hvizd a ston. Jest v každém duchu mladém z mořských ptáků cosi, jimž hladké vodní plochy klid se nechutí; po vřavě zpurných vln on práhne s albatrosy a nad troskami máchá vesel perutí. [5] V bouř letí s tužbou slepou jedva vědom sobě, že pudí jej tam zákon věčné obnovy, jímž svět se brání stále ztrnutí a mdlobě a znovu vždy zas láme nové okovy. Leč kdy pak burný var se jasní pevným cílem a niče tvoří sám – tu prchá jeho čar, neb náhle ucítíš zas nad svým vlastním dílem dech čerstvý bouře nové, jež mu chystá zmar. Ó, první nadšenou tu rozkoš z bouře samy, již mladistvá jen duše krátko prožije, tu svěžími v mé čelo přivál vzpomínkami tvůj oživený mramor, vzácný génie ! 6

NA OMLUVU. (Máj 1903.)
Toť také svízel nemalá, jíž stáří obtíženo, že na konec tě omrzí i tvoje vlastní jmeno. Tvá síla, snahy, blouznění, tvé dobré, špatné dílo, vše minulo, vše za tebou – jen jmeno tvé ti zbylo. To musíš vléci s sebou dál, ač cítíš dobře v duši, že tvojí pravé osobě již dávno nepřísluší. Že patří pouze fantómu, jenž utkvěl v myslích, tkaný ze soudů cizích o tobě, chval nesprávných i hany; [7] Z tvých prací různě pojatých tou tak, tou jinak hlavou, neb v nichž jsi podat neuměl svou vlastní bytost pravou; Z cet, kterés dávno střásl sám, z tvé dílny šlak a střepů, neb prostě z reklam, polemik a bonmotů a klepů – – Přec dál to jméno musíš nést a psát je bez námitky v arch berní, do knih cizinců, v děv alba, na visitky. Ba časem, staří přátelé když důtklivě ti píší, bys poslal řádků několik, že omluv nevyslyší; A ty jen holé prázdno máš na stolku opuštěném –: tu v nouzi své jim přispěješ tím aspoň zbylým jménem. 8

VÍTĚZNÉ KŘIVDĚ.
Vše může křivda, má-li v ruce moc: do prachu zdeptat jiných svobodu, lid pohřížiti v porobu a noc, i živý jazyk vyrvat národu, i minulosti pamět vyhladit, poslední naděje mu zhasit zář i korunu své šalbě nasadit: vzít práva škrabošku na drzou tvář. Vše může křivda – jedno však ne: by někdy křivdou býti přestala, by osten vědomí, že křivdou je, kdy sama sobě z nitra vyrvala. Snad fanfárou hlas tento zdusí dnes, však zítra zahřmí v její vnitřní sluch a Mene tekel v její slávy ples práv pošlapaných vpíše mstící duch. Tak Britannii, zhubitelce své, teď hrozí její vlastní mluvou Ir, tak pod vavřínem slávy krvavé přec Germanie marně hledá mír. [9] Na dávném hrobě baltských národů trůn její stojí pevně, přeskvěle – přec neklidně vždy hledí k východu, jak čekala by vin svých mstitele. Nuž, křivdo mocná, jen si kráčej v před, svou chřesti zbrojí, rachoť v buben svůj a marné protesty, vzdech našich běda svým chechtotem a láním přehlušuj! Jen chutě k předu – zbraň i pouta máš – snad ve věku, jenž září osvětou, svých přesil hrubou tíhou dokonáš svou čtyrstoletou práci prokletou! 10

POHÁDKO!
Pohádko, přijď! Na cestu svízelnou nám chodcům soumraku sviť lampou kouzelnou! Na prahu života kdys naši dětskou dlaň jsi měkce chopila a v šeré světnici usedla mezi nás za starou přeslici: Hned prchla temnota a pavoukova tkaň se v brokát změnila; a nechťsi také žas se družil s úzkostí a mrazem na nás dých’, když děsné vidiny jsi časem volala z tuch mračných hlubiny – vždy vzácný byl to kvas pro snivé bytosti, ať z kostí trouchnivých neb z duhy pjalas most od břehů skutečna v báječnou nemožnost. [11] Pohádko, přijď! Na cestu svízelnou nám chodcům znaveným sviť lampou kouzelnou! Z útulné světnice jsme vyšli v širý svět a v boji, lopotě po drsné cestě jdem’ za pravdy svítáním neb lichým přeludem; však leckdy třenice tam otáčí se zpět, kde v modré výsotě jak vidma oblačná nám kynou z daleka tvá sídla zázračná. Tou cestou života, kde v znoji pílíme neb tápem’ pochyb tmou, po tobě tesknota nás jímá, chýlíme v klín báje hlavu mdlou, by aspoň na krátko tvůj vonný, svěží dech nás ovál, pohádko! Pohádko, přijď! Na cestu svízelnou nám rozlij na chvíli svou záři kouzelnou! 12

POVZDECH.*)
Ó, život mine v letu, nežli zvíš; když porozumíš světu – pozdě již! ——— (( V rukopise bez titulu. [17]

BOJ.
Co trvá tento svět, boj na něm vře, v něm silný vítězí a slabý mře; zem věčné mláda jest jen věčným bojem, on ve svém níčení jest spolu žití zdrojem. [18]

ŠUHAJ.
Ještě vidím jeho postať štíhlou, pružnou, údů směrných, v těsných, modrých nohavicích s cifrováním šňůrek černých, v kordulce, jež pestrou nití, zlatem, stříbrem jen se třpytí, v košili napouchlých, řásných, sněhobílých rukávů – ještě v duchu v tance ruchu stíhám švarnou postavu. Ač mu hlavu, na níž bují havraní vlas kučeravý, kryje šikmo nasazený pouze klobouk, nízký, tmavý, jemuž zdobou kvítí pouhé a kohoutí péro dlouhé, laciné jen ze skla trety, zlato, stříbro kočičí – přec ji níže nežli kníže pod korunou netyčí. [21]

LETNÍ VEČER.
Chtěl bych tě malovati slovem, večere! Myšlenkové struny nejzpěvnějším kovem chtěl bych ti serenádu zvonit, večere! Zde v rohu mansardy nízké, ale nebi blízké, samotářský pavouk duchový, chtěl bych tě lapit směle do myšlenkových sítí vzdušné osnovy, chtěl bych tě lapit cele i s nedotknutým kouzlem tajemného pele na tvojich křídlech elfa, letní večere! Hle, v sadě šlechtickém, jenž chová hojnou stopu po době copu a nechtě také těší plebejce v hnízdě vrabčím vedle na podstřeší, – v tom sadě očesaném po petit-maîtrovské modě, však dobou revolucí dosti pocuchaném a také novým panstvem trochu zanedbaném, jak hluboce mne jímá v drobné episodě boj věčný, nekonečný, jímž se o zem sváří voj chmur a září! [22] Viz, polovice sadu ještě světlem hýří a všecka slita v jednu záplavu jak výheň zlata horoucího žíří; ba, také v novou šera državu, jež zvolna jímá druhou polovici, den ještě metá střel svých blýskavici, že v stínech okolních tím jasněji se chvilkou zaskvějí zde sochy vodotrysků, tam kolosální na tarasu vázy, tu zimostrázy, jak řada štíhlých, skvoucích obelisků. 23

NA BODAMU. Z cestovních veršů.
Do široka rozlit jako moře včera uvítal mě v kráse svěží s večerními šperky na pobřeží starý Bodam, v dálce nachem hoře. Ale dnes jen mlha po prostoře, rozeznáváš stíny břehu stěží a cos jako popel mutně leží na vodách, jež přída lodi oře. Toť jak popel rozmetaný věru, co tu šedě splývá po jezeru a vod kalí smaragdový klín, ve vzduchu i kolem popel samý – a jím kráčí ke mně nad vodami velký, slavný, tajeplný stín. [24] Čerstvý větřík zavlál mlžnou hluší – tvé již, Helvetie, cítím dechy, píseň volnosti v mé vnitřní slechy zahrála, mé srdce prudčej’ buší. Vím, že leccos skvělý obraz ruší, jenž kdys mládce toužné budil vzdechy, ale přec, když myslí letím v Čechy, závist ponurou mi táhne duší. Zde tří velkých plemen zlomky malé pod volnosti jasným praporem našly svazek shody dokonalé. Zatím co tam u nás plémě dvojí odvěkým se sápe rozporem a jen záštím všechny mysli kojí. * Národe, jenž od Visly až k Rýnu rozestřel jsi svoje čety valné, od alpAlp těchto k půlnoci až dalné, kde hrob Slávů zavát v baltskou dýnu, kterýž halíš skráň svou do vavřínu, drtě soky do bezmoci žalné, postrach světa, v moci triumfalné v césarském se třpytě hermelínu, jehož smělý sen již hrdě vzletá k budoucnu, kdy prestol všeho světa vítězný tvůj meč ti podmaní –; 25 jsi-li šťastnější než částka tvoje, jež tu prosta moci, lesku, boje volna žije v alpském ústraní? * Zvolna řídnou mlhy nad jezerem, zřetelněji břehů zjev se střídá, chvilkou zahrá jako třpytná slída hřeben vlny slunka pod úderem. Dychtivě mé oko bádá směrem, kam se nyní točí lodi přída, a cos jako strmá pyramida probírá se temněj’ mlhy šerem. Jasno rázem. Jako v žárném svitu obrovité za ním hranice mocný dóm se zžíhá do blankytu. K němu ruka cestujících míří a druh druhu věstí: „Kostnice“, ale mně co duší při tom víří?! 26

V BOUŘI.
Mrtvý kraj se oživuje náhle, prachu kotouče se zdvihly všude, zachvělo se listí vedrem zpráhlé – – „Pane sousede, zlé dnes to bude!“ Mrak ohromný se vrší nad obzor v šeř, černo hluboké tam v dáli hříže kraj rozlehlý a vzdušné modro hor a střelhbitě se valí výš a blíže, hnán vichřicí, jež z plné dechla síly, že vršky topolů se řadou chýlí a vše se chvěje, zmítá, třese, láme – „Hle, pane sousede, již zde to máme!“ I spěcháme se ukrýt ve svá hnízda a zavíráme okna vichřici, jež krovem praštícím již vztekle hvízdá. Tma naplňuje celou světnici, leč náhlý zákmit v sinou zář ji ztopil tak pronikavou, že jsem víčka sklopil a v tom již třeskla ohlušivá rána. – – – – [27]

PODZIMNÍ MEDITACE.
Když mlád jsem byl a krev mi bujně vřela, tu v teplém dechu jarních soumraků, v nichž píseň slavičí z řas květných zněla a měsíc unyle zřel z oblaků, tu sladce zmítán šumnou peřejí snů rozkošných a smělých nadějí, jsem dumával: Toť celá žití vnada, květ země jediný ta leta mladá, co dál jen chlad a stín a pustá lada. A na líce, jimž zanik’ mládí pel, půl soustrastně, půl zhrdavě jsem zřel jak na ubohé karrikatury bytostí lidských – právě jako teď vy mladí zříte na lbí našich šeď a naše vrásky, hled náš ponurý. A jako mnohý z vás jsem říkal sobě, že není možné, abych kdysi sám tak potácel se ve staroby mdlobě – líp stokrát život v máji dokonám, než v úpalu se skloní rosné květy, dnů mladých vzněty spanilé a vzlety,vzlety. [28] Leč vlna času tekla zponenáhlu, květ unášejíc za květem a jednou, když v háji prvosenka s lechou zpráhla, já poznal, že i sny mé jarní blednou, že znenadání minul juný věk. Tu stesk mi projel nitrem hluboký – Což platen byl ? – Čas nezná úchylek od cesty své: rok prchal za roky, a častěji a hlouběji mne drásal stesk onen marný, když zas chladný van dešť listů různobarvých s větví střásal v tůň, kde zas runy nových rýh a hran mi jevil odlesk tváře povadlé a šedin květ ve vodním zrcadle – již konec všemu! Ta tam žití vnada! V můj obzor chmura smutné zimy padá! – Je opět podzim. Z tiché světnice pod střechou vesnickou zřím v chudé křoví, kde z šeré holých snítek směsice jen šípků prosvítá plod korálový. Zeď nízká, omšená se černá vzadu, leč za ní jasany a topoly pnou štíhlých, převysokých kmenů řadu, již holé též; jen sem tam vrcholy jim zdobí ještě zbylé žluté listy a ve vidlici větví spatříš místy vích suchých stébel – hnízdo osiřelé. Však za to mezerami stromoví, jež zastíral dřív závoj listový, kraj zříti teď, jenž v dál se vábně stele. Tam luk se šíří plocha rozsáhlá, trav moře, v něž zrak s požitkem se hříží, 29 nechť pobledla jich jarní zeleň svíží, nechť sem tlam žlutavým se potáhla neb hnědým nádechem. V luk širých středu dub, obr věkovitý, vysoko pne mocnou korunu a široko, ač bezlistou, přec spanilého vzhledu. A za lukami hradbu obzoru pás dlouhý tvoří husté doubravy, směs buků, habrů, osyk, javorů; to kmenů statných dav je černavý a křivolakých větví valná spleť, však hojně dosud holých suků šeď v rouch protrhaných ostatky se halí, ve zbylých listů zlato nach i hněď, jak z oblak večerních by kroj si tkaly. Háj zdá se být luk přímým sousedem, neb Labe nezříš zrad, jež obé dělí, až teprv dál proud stíháš pohledem, kde jeví na slunci svůj záhyb skvělý. A stranou tam zas dubů vidíš lesy, dvůr bílý září v jejich pokraji, řad topolů pak v mlze mizí kdesi, v níž kraje zálabské se skrývají. A krásný je ten obraz jeseně, je krásný navzdor slunci chladnoucímu, v němž barvy všechny blednou ztlumeně, vzdor luhu zažloutlému, vadnoucímu, vzdor holým větvím, na nichž hnízda sirá, vzdor stesku tichému, jenž zevšad zírá. Ni ve mně – divno! – nebudí se žal, ten bol, jenž srdce stárnoucí mi rval pro mladost prchlou, blízkou zimu žití. 30 Je poklid v nitru mém a tichý jas, jak venku tam. Ba, vášní žhavých kvas a tužeb ždání burné vlnobití zpět nevábí mě do mladého věku. Jed hořký nejednou měl ve svém vděku opojný kalich rozkoší těch juných. – – – – 31

ŠUMAŘ.
Má píseň nezná zákona jak moje toulka cíle, já nepočítám s úzkostí své slabiky a míle. Též správnost mluvy bezvadná mi dělá malou starost – bez bázně zprosta zpívám si, taktak, jak mi zobák narost’. Ten germanismus banální sem arci schválně pletu: by zbavil mě hned první zpěv všech nudných školometů. – – – – [32]

HVĚZDA.
Zlé je žití v dusnu svém i hromobití, nevábný je den v duté krychli zaprášených stěn za papírem cifer, liter, juristických fint a titěr, i tam venku na tržišti, sobců hlučném závodišti, kde se od úsvitu do setmění rvou o nicotnou kořist svou. Ó, jak rád v podkroví svém – ptáče osamělé na nejvyšším hrotu jedle zrůžovělé – tichým zpěvem slavívám tvůj pád, slunce zářící, – tvůj krásný skon, pod třásněmi purpurových clon! Za jehlanci zádumčivých thují v parku starém zvolna dobleskují tvoje plameny – jemným, lehkým červánkovým dechem zahrál ještě toulec kamenný [33] Amora, jenž dávno porost’ mechem, a pak v měkkou šeď všechno splynulo – pnou ostře do výše černé obrysy jen štíhlé cypřiše nad zatmělou větví spleť. Ztichlo města vření, nezalétá ulic šum do mých dum, plný tajemného snění temný palác spočívá jak sfinx, naslouchaje filomel jen pění: tin tin tin tin tinx! 34

SVÁTEČNÍ RÝMY ŠEVCE MARTINA KLÍMY.
1. 1.
Nechťsi tupí ševce, že jde mezi pěvce, že se místo kopyta směle chápe varita – Nedbej nic, Martine – Martine, hej! než ti máj uplyne, po svém si pěj! Němci Sachsem ševcem nepohrdli pěvcem, proč by český mistr bot nezkusil též slok a not? Což je dar zpívati vyšším jen dán? Verše-li tepati nesmí než pán? Nejsou hodny básně jenom zlaté třásně, koby s lustrů blyskem, labuť s vodotryskem, [35] nejsou jen záhony hortensií, panské jen balkony poesií. 36

POPĚVKY TULÁCKÉ.
Nesměnil bych, braši, za panštinu vaši nuznou svoji pout, milejší mi toulka nečasem a mrazem nad váš teplý kout. Cestou pod topoly rozhlížím se v poli jako jejich pán a stem zlatých klasů přede mnou se klaní široký váš lán. Hledě vesel na ně nepočítám daně, škodu nebo zisk, naslouchám jen plesu skřivánčího trylku, který s výše trysk’. Časem v ženců kruhu kterýs řekne druhu: „Hleď ten mladý chlap! Moh’ by skály lámat a jen světem bloudí, líný blatošlap!“ [37] Jak by žití cílem nad mozolným dílem byl jen věčný pot, pro kus chleba spěchat od kolébky k rakvi z robot do robot. ( Věřte mi, nic není lepší nad podušku z trávy: lehneš na znak, hledíš vzhůru do nebeské slávy, do bezedna, do nesmírna, do modrého nedozírna, a jak bílé oblaky, jejichž mimoletný tlum změnou hravou honí tam své vzdušné říše a přeludy a přízraky: tak mou hlavou lehce, tiše letí pásmo volných dum. Kráčí kolem řádný člověk, zastaví se maně, na španělky zlatý knoflík složí měkké dlaně, s nevolí si řekne v duchu, neb i metne k mému sluchu: „Kam jen hledíš dálavou, na sta rukou ve chvatu, v pilném díle; 38 ten však pod větvemi stromu leží, ruce pod hlavou, a snad k tomu z dlouhé chvíle sní o světa převratu.“ – – – – 39

POHÁDKA PRO STARÉ.
Žil kdesi člověk tuctový, ni takový, ni makový – nu, člověk všední zcela; žilžil, jako žije každý z nás, až ve cti objal stáří mráz mu jíním vrásky čela. Jan – všedně zván buď též můj rek – moh’ spokojeně dožít věk, jak v selankách to čtete: moh’ v lenošce a županu, dav péče všechny na stranu, říct: Měj se dobře, světe! Moh’ se starými soudruhy ctít své i jejich zásluhy, – kdož nemá zásluh trochu? – a bavlnkou si zacpe sluch, by nerušil jej bujný ruch těch nectných mladých hochů, již starým dobrým zvykem jest vše staré mezi veteš mést. [40] Však náhle jal ho divný cit: Jak cizí stál ve světa středu; ač dosud žití nebyl syt, vše vůkol znudilo se hledu: zem’ rozměřená v rolí pruhy, řad křivých vrb u luční struhy, šik sosen rovný v dél i šíř i na silnici prašné, žárné zánovní domky, stejnotvárné od zápraží až po vikýř, šat lidu bez rázu a vkusu, zpěv z bařin vídeňského hnusu, psů stálý koncert, motyk, cepů, sem tamo výlet honorace neb veteránská demonstrace i život v městě, shon ten stálý, puch, lomoz, fráze, rmut a lesk, divadla, koncerty a bály – Vše znudil si a jal ho stesk. – – – – 41

MLHY.*) Verše a všelicos.
Hutným a jasným nechci být, chci mlhavě snít, chci býti vlnou proměny plnou, jež bez tvaru jistého, v nestálém rozmaru vzpíná se, čeří a hroutí bezděčnou poutí v neznámo kams: takto mé myšlenky vlnami poplynou za skrytou vidinou, hrajíce mihavě plachými odrazy, úryvky okolí, pažitu, blankytu, noci a dne – takto leť po zvůli, kam se ti zamane, mlhavý sne! (Podkrovní, prostě zařízená světnička. Pozvolna dohořívající lampa nejistě osvětluje spoustu knih a papírů na stole, před nímž sedí Nemo s pérem v ruce.) ——— (( Snad původní začátek básně „Nemo“, jež otištěna tu dáleji.
42

HLASY.()
I.
Básník. Básník.
Zde vysoko nad města hlučným ruchem, jež v soumraku mi hasne pod nohou, sto hlasů vnímám bystrým duše sluchem tam zdola, shůry, krajem, oblohou. Jak v ucho včelařovo úlu stěnou jen matný bzukot zní sem z ulic všech, však zřetelně tou vřavou přitlumenou mně hlásí se tón každý, slech i vzdech. I v hudbě dálek slyším každou notu, zvon vesnic, končící se hlahol žní, huť kdesi v horách plnou kladiv hřmotu a jakés tajné zpěvy nadzemní. ——— *) Myšlenka znovu zpracována v básni. „Nemo“, jež otištěna tu dáleji. [43] I v Tebe přestal jsem již věřit, Světlá, i Ty jsi klesla v trosky přeludů, Ty božská, s nezbádaných výšin sletlá, mé Světlo v noci zemských osudů. Zas věřím v Tebe – v ohni svého čela a sladké hrůze cítím blízkost Tvou. Dál zářit budeš, jak ses věky skvěla, nechť jakkoli Tě změny časů zvou! Ty nad mou duší Effeta! jsi děla, bych uslyšel ty hlasy blíž i dál; toť jakby harfa současnosti zněla, jíž struny všechny dech Tvůj rozevlál. A nejsou-li to pravé hlasy času, jen echa přeludná mých vlastních dum – i hluchý ševel jediného klasu svou částku dává v lánů valných šum II.
(Zbrojovna.) Píseň dělníků.
V čele nám neschnou krůpěje potu, od rána k noci čilý zde ruch, varem kov syčí do kladiv hřmotu – buch, buch, buch. V mrtvém kol tichu vzdechy a stesky, po krajích všude dusný je vzduch; bouři my blízké chystáme blesky – buch, buch, buch. 44 Herman.
Sen Rudovousa báječný se splní; již prapor jeho v nové slávě vzlet’, zář jeho koruny zrak soků slní a vítězný meč jeho leká svět. – – – – 45

DÍVČÍ VÁLKA.
Jak mi blaho zde, v tom nezjištěném věku, kam se neodvážil dosud žádný vědec se skly střízlivými na všetečném nose, kde jen starý Kosmas, veden rukou chvějnou povídavých kmetů vesnických a babek, procházel se časem střídmou fantasií, dobře vyškolenou na klassických vzorech, s úsměvem si při tom hladě bílé vousy (neboť kanovničil za podivných časů, kdy se nepohoršil ještě žádný papež nad preláta dlouhou mikulášskou bradou, ba kdy směl si vzíti bez úhony mravů místo kuchařky choť řádnou, Božetěchu, z nížto dokonce i syna zplodil, Zdíka, který na vzdor všemu biskupem až stal se.)se). – I. Přemysl vdovcem. I. Přemysl vdovcem.
Zamyšlen si v cůpky kroutě hustou bradu chodí Přemysl po síni Vyšehradu; o čem přemítá, hned zvíte z mého zpěvu, až se zhostím lícně knížecího zjevu. [73] Proklatá to dlužnost výpravného pěvce – lícně v epu jsou jak oka na polévce. Měl bych svízel mnohou s dávným majestátem, nebýt našich mistrů se štětcem a dlátem jejichž pomocí na křepkou postať v mihu sbásním dlouhou řízu mythického střihu, ladně zřasnatělým splývající kmentem, pestřící se ryzím lidu ornamentem, a k ní přidám z bronzu esovité zdoby, jaké k popelnicím druží dávné hroby; s nohy Přemysl zul dávno střevíc z lýčí, málo hodící se k slávě panovničí, pročež navléknu-li důstojné mu škorně, Winter s Zíbrtem snad rozhřeší mne svorně; na konec jen zbývá něco do zátopy černých vlasů, sem tam zapletených v copy, jakž mu Brožík mladou přiozdobil hlavu – nyní však již stříbro prokmitá v jich tmavu –: její pokrývka mi sama sebou dána v té, jež vlastenecky po mém reku zvána – známať vám, nechť časy s chodníků ji smetly, jež kdys jako máku záhony jí kvetly. Ó vy tulipánky národního jara, netupím, když po vás teskní hlava stará, nezřím s pohrdnu na pokolení sivé, nechválím rty druhů tajným smíchem křivé, v kavárně když s berním vzpomíná pan sudí, kterak s hrdě vzdutou, ošňořenou hrudí, v pestré poděbradce, v přemyslovce s perem v průvodu se kdysi účastnili sterém, který záře krojů roztodivných duhou národního ducha mohutnou byl vzpruhou, 74 ba i v demonstracích podíl měli časem – to jen důvěrně nám svěří tichým hlasem. Nesměji se jim a pravím sobě v duchu: Odvěký to zákon vývojného ruchu! Ti kdys proti starým novou dumu vznesli a jim na zlost pestré její barvy nesli; nyní, sami šedí, vidí mládež v boji proti nim se řítit v nových směrů kroji – však až mladým borcům léta hlavu sklopí, snad zas vnukům budou směšným terčem kopí a jak sluníček na jaře rudé krovky svitnou na vzdor jim – snad nové přemyslovky... Leč již od čapkových pestrých demonstrací v dávný Vyšehrad se Musa moje vrací. Přemysl tam chodí ku předu a zadu dlouhou trůnní síní dřevěného hradu. Prokvetavý vous pod rušných prstů klouby již se v divné stočil závitky a šrouby, mračnům podoben, jež rozvířeny divě choulí se a třepí na blankytné nivě, když ji kalí bouře; tak i rozruch ducha jeví vous, jejž ruka nepoklidně cuchá. Pod onou pak čapkou – s lepším vkusem asi než věk náš ji ovšem dávné střihly časy – hloub se kloní čelo; vrásek jemné nitě, sledy vládčích péčí, v husté rostou sítě; hlasněj’ kruhy zlaté nad kotníky zvoní; v pospěchu vždy větším noha nohu honí, na vzdutém že cípu bělostného kmentu letem jen se kmitá chrpa ornamentu. V dobu minulou duch ke Stádicům pílí, v památnou mu věčně polední tu chvíli, 75 kdy pluh převrátiv, jímž právě líchu zoral, s chutí jedl chléb, ač téměř v kámen zkoral; však tu náhle jeví družina se skvělá, před níž, prostý jezdce, pyšný kůň se bělá a ten kůň hned lehkým k němu míří během, stanuv kloní hlavu s dlouhé hřívy sněhem, pokleká též, okem, prosebně jež vzhledlo, zdá se na prázdné jej zváti zlaté sedlo. A pak úžasná ta zpráva poslů lechů, že jej v náruč zve a na trůn kněžna Čechů, a ty velké divy: voly vypřažené skála pohltila, z otky zaražené vytryskla hned trojí ratolístka svíží, oříšků již hojných pochýlena tíží, však dvě uschly rázem – – (Dávno také třetí! v závorkách můj povzdech ke Stádicům letí. – Marně hledáš stopy po báječné lísce, nenajdeš ni Čecha v Přemyslově vísce. Pravnuk Sasíka – ty v Stádice prý štěpil Václav, jenž i verše po německu lepil, – místo jen ti poví, oříšky kde zrály, jež se českému vždy odváděly králi, ač mu vhodněji z té lísky uříznuty mnohdy posílat se měly svižné pruty.) Vzpomíná dál kníže na plesání davů, jež ho provázelo jízdou po Vltavu, až pak na posvátném stanul Vyšehradě, a jak poprvé tu ve své divné vnadě, vznešené a cudné, hvězdnou září oka, vítala jej věštka na prestolu Kroka. 76 Blaho pak jim kvetlo dlouhou roků změnou; nebyla mu sice oddanou jen ženou, jako choti jiných: Povznešena rodem, knížecího kmene starého jsouc plodem, z dětství zvyklá dvora leskům, jemným mravům, s výsostí jen skvoucích zvyklá shlížet k davům, pozdvihla jej k sobě; než jak malíř liší světlým oparem od zemských bytost vyšší, nedůtklivý třpyt jí ovíjel vždy skráně v očích manžela, s ní prostě splynout bráně zemanu, jenž před tím v obyčeji sprostném, vládnul za pluhem jen volkům lísky ostnem, a nechť místo otky žezlo třímal v hrsti, nezbavil se nikdy sledů rodné prsti. Ale víc než stavu vážil rozdíl ducha: Jeho um byl pouhá přirozená krucha kovu vzácného; však její zpracovaným uměleckou péčí skvostem jemnohranným. Nad to posvátnou až bázeň v dobách cítil, když jí oko snivé náhlý plamen nítil vidin tajemných, kmit neznámého světa, do něhož jen věštců vytržení vzletá. (A nimb věštecký na Libušině skráni bliktrem nebyl jen, jímž různí velikáni našich dob si věnčí pro publikum spánky: s katheder a tribun, za pivními žbánky vše teď prorokuje, nejvíc pak se činí v oboru tom veršů autoři a jiní; věštci vše se hemží; kdo rým kloudný skuje, prorokem hned bohy vyvoleným sluje a již na pythickou třínožku si sedá, nechť jen cigar dým se kol ní k nebi zvedá. A jak tajemné si k tomu dává zření, 77 ač ví každý napřed jeho věštby znění, přežvýkané všemi věru k omrzení: o překrásném věku našich šťastných vnuků, bez daní a soudů, bez válečných hluků, kdy si národové klesnou do náručí a ráj v rozvalinách starých řádů vzpučí, a snad všichni – bože! – dnů těch krašších svědci filosofy budou, básníky a vědci... Avšak vidím chmuru nad čtenáře brvou: Prominul mi jakžtakž parenthesi prvou, ale při druhé již výstražně mi hrozí, a snad předem již mě odsuzují mnozí nejen pro ty vsuvky než i pro nešvarný loudavý chod verše a rým jednotvárný – protož zpověď mou nechť slyší blahosklonně ctění čtenáři, že valně nedbám o ně, ke svým pravidlům mě nikdo nepřinutí, píšu pro sebe a ty, kdož stejné chuti, chci se rozpovídat volně po sousedsku, závorkami báseň prošpikuji všecku, a kdo z vás to haní – za každičkým rohem jiných pěvců houf – – Má úcta! S Pánembohem!) Rozhněvána lidem, sice okázale kněžna moc mu všecku odevzdala; ale – na venek sic sám jen řídil správu země, lechy vyslechnuv na valném lidu sněmě, ale nad vše hlasy vladyků a kmetů zmohlo za krbem pak slovo krásných retů neb jen mráček jemnou kabonící brvu. Necítil tu lehkou květnou otěž zprvu: 78 Do řečí, jak zvykle choť je s chotěm vede, kněžna jako maní tu tam dotaz vpřede po veřejných věcech a jak o nich soudí, a ten soud jak čarem v jeho um se loudí, že pak nevědomky jak své vlastní mnění sněmu hlásá jej i ve slov jejích znění. Ucítiv pak časem, že se kolem šíje znenáhla mu těsněj’ pouto jemné vije, vzdorně zatřásl sic hlavou čupřinatou, záhy však ji schýlil, úž jen znova spjatou. A hůř ještě bylo: Nesmet’ s Vyšehradu sňatek Libušin ni její dívčí radu. Panen sbor, jimž dříve kněžnou zemská správa byla svěřena, meč soudu, desky práva, zůstal při ní dál a nechťsi v ženské síni s kužely jen sedal nyní kolem kníní, na těch přástkách v šumu zlatých kolovratů netkaly se jenom zdoby dívčích šatů, leč i chytrostí a pletich jemné nitě, mužských loutek sněm jež ovládaly skrytě. Věhlasné tam děvy starší, přísnobrvé, v kole družek mladších měly slovo prvé, nítíce v nich odpor proti mužské vládě, ostře soudíce o novém věcí řádě. Však i vdané, choti předních mužů dvoru, hostmi bývaly v tom ženském soudním sboru, kde se probíraly pichlavými slovy kanec Bivojův i zpěvy Lumírovy, kde se protřepával příští úkol sněmu; a choť lechova, pak vrátivši se k němu, za krbem ho znala přesvědčiti hravo, má-li hlasovati na levo či pravo. 79 (A tak dosud jest: Ve slavné radě mnohé zříš jen vážných mužů obličeje strohé, přemítavá čela s přísných vrásek sítí, nad níž stříbrem leb neb lysinou se třpytí; leč by zjeviti svou měla tvářnost pravou schůze ta, za mnohou důstojnou zde hlavou shléd’ bys modní stuhy kloboučku neb čepce na hlavičce ženské, jež mu v ucho šepce. V takém průvodu by představil se vidu mnohý senátor i řízný tribun lidu; ba, dost chuďasů i zjevně nosit musí pouta svého odznak havraní neb rusý, tyranky své barvy na mžik nesmí schovat, bez ní nesmějí se dát ni oslavovat – Pro ty nemusíš též létat v dobu báje, můžeš provázet jen třeba výlet „Máje“.) Zemřela pak věštka; těžce dosud želí velebné své druhy manžel osiřelý. Z Libušína, kde své druhdy sídlo měla a kam stále ráda vzpomínkami spěla, na svůj dvůr se vrátil od jejího hrobu, mnoho dní pak ve snách bloudil z koby v kobu, až jak z omraku se zvolna probouzeje začal opět vnímat, co se kolem děje. Spatřil, kterak synek, Nezamysl malý, přítulně své líčko v bílé řasno halí Častavě, jež s okem soucitu a lásky lichotně mu hladí kučeravé vlásky, kterak z jejích loktů Svatava jej bere, jak oň Svratka s Vlastou žárlivě se dere, 80 od něho jak Hodka odstrkuje Radku, všechny nahradit mu chtíce mrtvou matku. Vzpomněl tu, jak hlasně v Libušíně lkaly, nejhluběji těžké sdílely s ním žaly ty, jež sirotami též se odtud staly: Libušiny dvorní děvy, důvěrnice, kdysi samovlády její pomocnice. A jak postřehoval, kterak něžnou péčí soustrastně i jemu o závod se vděčí. Vše, co nalezal, než ztratil vzácnou družku, po starostech vlády u domácích bůžků, vše tak zůstalo, jak dobou zvykl tomu: různá pohodlí a drobné služby domu – pozorných těch děvic přičiněním svorným vše dál pořádkem jej ovíjelo vzorným. Ba, řku bez úhony mrtvé jasné paní, ještě líp že někdy míval se než za ní: onať k hvězdám tíhnouc věšteckými vzlety časem přehlédala všední hmotné trety. Její děvy sice rovněž o kuchyni málo dbávaly – tím pilněj’ za to nyní, vdovec knížecí i ve svém postřeh’ bolu ledakterou novou vnadu svého stolu, mnohou libou vůni dosud netušenou nad okřínů, misek, zlatých hojnou směnou, které nosily mu hospodyňky samy, – obletován jimi jako včeličkami, když za květu lip se sladkou spíží svojí nad výletem úlu pestrého se rojí. Hodovnou se hemží – vypudivše sluhy – motýlů jak hejno ve všech barvách duhy, samy hlídají též číši pilným okem, prázdnou operleným čile plní mokem. 81 Však i jinak stále kolem vládce krouží, uhodnou brv hnutí a hned kvapem slouží. O závod se děva s děvou předstihuje nahraditi zdobně vady jeho strůje: Postřehši, že sešla spona řízy kusá, z perel zřídila mu novou Libka rusá; černá ovroubila Přibka s péčí něžnou knížecí mu čapku sobolinou sněžnou; řasno podala mu Vlasta s nachem v líci, na něž stříbrem tkanou vdechla holubici, kvetoucí jak v zobci nese jara snítku, perla jako rosa byla v každém kvítku – a tak ze dne ke dni všechny závodily, smutného by vládce osud zlahodily. Byl jim za to vděčen, za věrnost i tklivou k choti jeho mrtvé. Jak by dosud živou ve svém středu měly, všechny její koby stejně chovaly jak za minulé doby. Nic tam nezměněno, všechno týmiž řády konalo se tam jak za kněžniny vlády. Dále hlídaly vchod k její části hradu, plnily tam služným ruchem komnat řadu, aneb s prstem na rtu chvěly se jak vánek, jakby střehly její věští vzlet či spánek. Určitá vždy chvíle do síně je širé svedla kol přeslice Libušiny siré, jako dřív tam ke svým kolovratům sedly, jemné tkanivo a bystré řeči předly, uctivě pak časem k síně středu vzhledly, jak by viděly tam při kuželi skvělém vskutku dosud kněžnu s dumně svislým čelem – 82 onať za živa sic málo příze dbala, každou chvíli niť se u kužele rvala, tichnul kolovrat a ruce na klín sklesly, oči planoucí se kamsi v dálku vznesly, jakby stíhaly tam tajné světlé zjevy; – s bázní posvátnou tu mlkly vůkol děvy. Zasléchal sic kníže dvořan udivení: K čemu ženský dvůr tam, kde již kněžny není? Nač roj dívčí dál se na tvé sídlo lepí? Jinam ať své nesou přeslice a klepy! Nedbal Přemysl těch výtek bezohledných, děvic dojímal jej osud, sirot bědných: Jako včely – myslil – jimžto sudby zvůle královnu máť vzala, chvíli ještě v úle úzkostně se tísní mezi milé stěny, však jej beztak záhy ztratí rozptýleny. Avšak zůstávaly děvice; půl hradu sloužilo jak dřív jim zvláštní za osadu, nepřístupnou mužům – však i v druhé půli po vlastní si vedly zponenáhla vůli. Známoť každému, že pro Eviny dcery plevou závory jsou, zámky tisícery; nechťsi Modrovous jim třeba hrozí báje, neztrpí na žádných dveřích pečeť taje, a když jinak zvědným nemohou tam chtíčem, smeták všemocným jim posléz k němu klíčem. A tak nebylo na Vyšehradě záhy skrýše, jejíž sbor ten nepřekročil prahy. Vše tam podle vlastních zařídily choutek, cetek něžných v každý navěsily koutek. 83 Komnat většinu tak vyzdobily vzorně, že tam nesměla vjít hrubá mužská škorně a sám Přemysl jen ostražitě chodil, aby zářící ten soulad nepoškodil. Za to nestaral se, co má činit, ráno: na den celý vše již bylo spořádáno, jaký vezme šat, kdy najde uklizenu svoji pracovnu, síň trůnní zařízenu k státním výkonům, kdy vládčích péčí konec a že prostřeno již, oznámí mu zvonec. Ale sladkost, jíž nás dnešek, zítřek žičí stejně bez ustání, k posledu se zpříčí. Tak i Přemyslu v tom blahobytu stálém zastesklo se v posled; zhnusil se mu málem hanácký ten ráj, kde tonul v medné vlně a jak v bavlnce byl chován láskyplně. Úslužně naň číhá, kam jen koli kročí, libosmavý pohled něžných ženských očí uhodnouti přání, než mu vznikne v duchu, a slov dívčích sladkost přimílá se k uchu. Ač má úcta k trůnu každému se vzpírá, také srovnání přec do péra se vtírá: statný hafan, tarač, jsoucí druhem paní, na mysli mně tane; měkkou hlazen dlaní z rána do večera; krotce oči chmurné naučil se mhouřit, rysy měkčit vzpurné; před pamlskem sladkým, pod lichotou lásky mordy půl se krčí v přívětivé vrásky, zdá se, úsměvem že slastným něze vděčí, ale druhá půle zrádným šklebem svědčí, že by časem raděj’ masku pravdou změnil, okem divě blýsk’ a zuby povycenil. 84 Tak i Přemysl – ó, znovu podobenství omlouvám, jím nechtě snížit veličenství! – líce své ač ladí v úsměv přívětivý, časem přikysle jaks pod ním rety křiví. – – Přádlo myšlenek se trhlo kročejemi venku za prahem; čís ruka zvedá lemy řásné opony, jež východ síně kryje, a líc mužskou mladou protažená šíje do vnitř naklání; pod čapkou popeličí, v jejímž lemu péro sokolí se tyčí, visí hlavy sklonem vlasy kadeřavé, jak je do prstenců svíjí mládí zdravé, černé jsou jak peruť havraní a hrají leskem do modrava trochu; pod okraji čupřin s čela svislých k Přemyslu se zdvíhá jiskrnatý zrak, v němž smíchu rarach číhá; měkce zvlněných též vousů třásní tmavou v úsměvu se zuby svítí bělí zdravou. Vládci hledícímu na obličej slunný zjasnily se v čele vážné vrásek runy. „Ctirade, to’s ty ?“ jak ze sna zbuzen vece. S kuší přehozenou přes bujaré plece mladý lech již vstoupiv štíhlou postať celou zjevil, vzpřímenou jak jedle, ořásnělou pláštěm bělavým, jejž na rameni pravém spínal třpytný kov; též níže na bělavém spodním oděvu kov ozdůbkami blýskal z koženého pásu, který boky stiskal. A jak v podjaří když krajina se celá sněhem ještě v posled napadalým bělá, 85 však přec Jasoň sem tam ohnivými šípy prostřílel ten rubáš, ztřepil jeho cípy, v těch pak trhlinách, kdes vedle lesní cestky viděti již modré zlaté jara hvězdky: takto řasy rouch, jež bíle ze všad kanou, místy obrubou se pestří vyšívanou. Kol nohavic těsných téměř ke koleni zápleť řeménků se vine po holeni od krpců, v nichž pružná kráčí noha blíže lehkým kročejem. „Aj, znáš mě ještě, kníže?“ s jemnou výčitkou se Ctirad vládci klaní k prsům tiskna ruce; pravou při tom dlaní třímá věc, jež mužné pravici se příčí: přeslice hůl štíhlou, která vzhůru tyčí vyřezaný zdobně kužel, obtočený měkkým předivem jak chumlem sněžné pěny. Vládci opět skráň tím pohledem se smuší. „Šaškem strojíš se? Ten šprým ti málo sluší.sluší,“ milce pokáral. „Zdaž oštěp v ženskou radu hodí se? Teď kužel vládne Vyšehradu,“ Ctirad odvětil. Tu hněv již blýskl okem knížete a slov se vyrval burným tokem: „Dosti mám již hrotů nepřejností kutých, v žerty všetečné a mělké zavinutých! Vím již, jak vás hněte, že – jich sudby žele – nevyštval jsem choti družky osiřelé, že jim dále přeji navyklého bydla 86 v kobách kněžniných. Já pánem toho sídla, koho vhod mimi, pod svým hostit mohu krovem, zde se nevážu ni všeho sněmu slovem, nechť co libo bručí pod svým knírem sivým mrzout Samoslav. Hleď, míň se jemu divím; ale ze tvých rtů –“ to mírněj kníže vece – „ozvěnu těch pletich nečekal jsem přece.“ Vážněji teď také mladý lech se hájí: „Našly útulek jak onen ježek v báji – nestěsnily se kob Libušiných prahem z ostatních též dávno vytiskly nás šmahem, a teď ženskými jen řízami se bělá, vrčí kolovraty stolice tvá celá. Již si sotva troufá mužská noha vjíti v sídlo tvé, kde v babských svojich cetek síti zapředly tě zcela; dávno koňů ržáním nezveselil se tvůj dvůr a chrtů láním, lovu dychtivých; zbraň kryta rzí a plísní; boj ni k číší zvuku nezní v řečech, písni; k tobě vstup nám brání přeslic val. Slyš radu: Nechceš-li je vybýt, sám si v jiném hradu nové sídlo zvol; tam veď si mužsky s muži; zde jen Vlastu zanech vládnout dívčí druži, Vyšehrad pak zvuč si kolovratů hudbou Babihradem staň se, tak-li jeho sudbou!“ Chvíli v myšlenky se kníže mlčky hrouží. – „Zveličuješ,“ dí pak. „Pravda, že mi slouží v mých též komnatách: však stejně pod Libuší bývalo v těch pracích, které ženám sluší. Choti zbaven jsem; zda proto národ žádá bych též úsluhy byl prost, jíž nepostrádá 87 žádný z lechů mých: ruk ženských péče drobné, jež jim chystá bydlo útulné a zdobné?! A mám synáčka – zdaž mládí útlověké potřebí též není ženské ruky měkké?!“ „Však jich máš,“ rty onen v úsměv břitký ladí, „chův a hospodyň, že jedna druhé vadí. A pak nesoudím, že voj těch Vlast a Svratek příliš okřínů a dětských dychtiv šatek: v jejich řadě kdysi za kněžniny vlády chystaly se země zákony a řády, boj a mír se strojil; Libušina sláva splývala též na ně; jejím strážným temem, vedle obecného zvláštním byly sněmem. S ohněm kuchyňským se těžko shodnou žrečky, soudní berly těžko změnit za vařečky! Chceš-li přece krb svůj také svěřit stráži, pak nechť pouta pevná s jedinou tě sváží; beztak závodů těch něžných cíle smělé pnou se k polovině trůnu osiřelé po tvé levici; z nich čaku hlavní sice Vlasta přičítá si, sboru náčelnice a kdys přední v rádkyň Libušiných davu – tať již v odvážných si dumách pyšnou hlavu jistě ověnčuje zlatým po ní skráncem.“ „Nemůžeš-li jinak, bud si děvic háncem, mne však ušetři! Tvá urážejí slova žalost mou i vážnost,“ kníže kárá znova. „Posmíval se’s ženským, že se v klepech tuží, však oč ubožejší klepaři jsou muži! Ještě neschlad’ popel po mé vzácné druži, 88 a již plni marné o mé vdovství péče vymýšlíte zevšad hrozící mu léče, kde jen kolem rouška zakmitá se děví; rusalkou se vám i přísná Vlasta jeví.“ „Kde tu smyšlenky?“ lech na to. „Leda slepý nezřel by, jak na tvůj každý krok se lepí děvy dotěrné, a žen by neznal zhola, kdo by neprohléd’ těch kouzel těsná kola, v něž tě zatkávají, slova plná medu, přelichotnou vnadu úsměvu a hledu. A že Vlastě vážnost na překážku není v nejpřednějším za tou metou závodění, že kam jen se vrtneš, své ti lécí vnady, dosvědčí – Leč, ajhle! sama v důkaz tady!“ Ruku napřahuje ke tkanině vzadu, která dělí síň od vnitřních prostor hradu; žena ztepilá ve zvědném hlavy skloně právě jeví se v té rozhrnuté cloně. Vlasta! Již sám hlahol toho jména křísí obraz, v němž se milost s hrdou silou mísí. Z mlhy, jíž se míhá v dálce mladost moje, jako sbratřených hvězd oněch jasných dvoje třpytící se v jitřních parách na obzoru – spíš jak luny dvě – pár svítá velkých zorů, hrdě zářících ve zlatohnědém jase, však i s něžným stínem v sivé dlouhé řase tajícím sen sladký; spoustou zlatoplavou kadeře se husté nad královskou hlavou vzdouvají jak vlny zvichřené, jich pramen různý, jako v slapech na oblouky ramen padá nádherné a na běl šíje pružné; v rozměrech i rázu k mohutnosti mužné 89 postať vysoká i líce tíhnou tvary výrazné; přec děvích tužeb snivé čary jemní přibledlého rysy obličeje, a zvlášť panenskosti cudný vděk se chvěje v miloněžném důlku mezi hrdým vzmachem nosu orlího a svěžím retu nachem, jenž nad klidným dolním rád se vlní vzhůru, jevě plachým kmitem skvoucích perel šňůru. Jak se usmíváte, mladí borci péra, lícni, kterouž zašlá kochala se éra, malujíc jen luzné anděly a božky pilně od tmy kučer po zářivé nožky ve zvětralém dávno nadšení a vzletě barvami, jež zbledlé v nynějším již světě starcům zpozdilým jen zbyly na paletě. Ale nechť! Má dávná vzpomínka se strojí vhodně po bývalém junných vzletů kroji a ty staromodní trópy ošumělé svítí mi v let mladých svěží kráse skvělé. Opakuji též: Chci po své psáti hlavě, ne dle regulí, jež samospasny právě, ať sloh jakýs dávný z rumů hrabou, smýčí aneb z brusu nový nad smeť starou tyčí – mně jak samospasní pedantové všici protivni též mody slepí fanatici. Volnosti jsem brancem také v uměn státu, snáším všechny směry kromě plagiátu, vše, co ve svém druhu mistrovským je dílem a má věrný projev duše vlastní cílem – tu pak jarou mláď, jež na řeč mistra nedá a z cest vyjetých si dráhu novou hledá, ovšem veselým též vítám se souhlasem, 90 anať pokroku je nutným svěžím kvasem, jen ať unikajíc zvetšelému poutu šíj zas do modního necpe do chomoutu. Z upomínek tedy podoba mi svítá, v níž jak bohyň kněžna řeckým dlátem rytá všechno zjevilo se mládci důstojenství, jehož bez úbytku vnady schopno ženství; ale ku královské Héřině tu kráse Dianin též hrdý dívčí půvab tká se v postavě a líci ušlechtilé panny, která z pod záclony vklouzla do dvorany. Střelivši jen zorem po Ctiradu zběžným, zdraví vládce mravem důstojným i něžným a pak, jakby teprv postřehnula maní kužel onoho, vtip jeho šlehem haní: „Aj snad šaškem dvorním chceš se státi, lechu?“ „Nezbývá nám mužům než v tom sloužit cechu,“ Ctirad odrazil, „když místa vážné ceny v radě knížecí si osobily ženy.“ Vztáhl k němu ruku Přemysl, leč k důtce nedospěl, neb Vlasta v ohnivé již půtce sama, odvážného potrestala soka proudem burných slov a hněvným bleskem oka: „Již jsme uvykly těm zlostným mělkým vtipům tupým sic, však žlučí otráveným šípům, jimiž nepřízeň nás vaše obsypává za to jen, že dále útulek nám dává soucit knížete po smrti jasné choti, sluhám jejím věrným. Proto jen se rotí 91 sbor váš proti nám, chce nakapat i v tebe, pane, záští jed, jenž nitro jejich střebe – to však – jistě vím – se nikdy nepodaří, tvoje ušlechtilost mrzké pikle zmaří nízké závisti – Ó, že není vám stydno proti slabým ženám boj tak vésti bídno!“ Při těch slovech dvojí zdá se vládnout lící: jednou temnobrvou, s oka blýskavicí obrací se k lechu: střídavě zas vládce oslovuje s hledem přitlumeným sladce, s úsměvem, jenž sama lichotná jest něha; ale Přemysl těch vděků nepostřehá, k prsům, na nichž ruce založené kříží, zamyšlené v temných vráskách čelo níží. Ctirad však se směje: „Běda, kterak těžka v krtčí díře sudba ubohého ježka! Krtek neklidí se s díky hned, ba vzdychá, když ho skrčeného v koutku osten píchá. Měj si každá z vás, co měla za vládkyně, v služeb odměnu; však ptám se po příčině, proč má dále trvat sbor váš po hromadě na knížecím, nyní kněžny prostém hradě? Domovy své máte, k nim se nazpět dejte, výsluhy své v kruhu rodných užívejte! Kterým pak již shladily krby dědin rodných, pro ty knížecích dost hradů jiných vhodných, zvláště Libušín: tam stráží vděčnou dlíti drahé popely, prach dobrodějky ctíti. Co však v tom zde hradě valné vojsko krásek, který není určen za kolbiště lásek, 92 ale k pořízením vážným zemské správy, za štít otčiny, stráž naší branné slávy? Nadpozemskou měla ducha výsost, sílu Libuše, a přec, že ku vládčímu dílu žena nehodí se, poznala, jen druží obranému na trůn volila být muži. Komonstvem jen ženským zůstaly jste při ní, arci příliš četným – svého dobrodiní nechtěla z vás žádnou zbavit – ; leč co nyní po odchodu jejím tato ženská četa kolem knížete svých vděků věnec splétá? Či jen, k výběru by měl zde vábnou růži, zatouží-li opět po laskavé druži?“ „Již jsem varoval tě – nedráždi mé hněvy!“ zvolal Přemysl. A rozjitřené děvy, jíž hrot poslední zvlášť zajel do živého, zloba sršela na soka jizlivého: „Hle, jak před slinou, jež slabé třísní ženství, není bezpečno ni vládčí důstojenství! Drzý úsměšek i tvým se citům rouhá! Hle, kam zášť je pudí, nízká závist pouhá, také nám že přeje dvorního zde chleba tvoje šlechetnost! Jich hrubým chtíčům třeba, aby z tvého blízka vyštvali nás, sami obklopili tebe svými pletichami a tě strhli cele v surové jen reje zábav svých. Co stopou libou se tu skvěje z odkazu po světlé Libušině duši, vše, co ku života jemné zdobě sluší, 93 má zde pominout, čím tiché, mírné ženství muži zlahodňuje sudbu člověčenství; na dvoře tvém, každý něžných citů kvítek zajíti má vřavou lovů, her a pitek.“ Ale nezjevil se na knížeti dojem Vlastou čekaný: dál s temných vrásek rojem čelo Přemyslovo níží se, však jeví spíše jiný mrak než na Ctirada hněvy a jak v bázni oko s Vlastiným se míjí pohledem, jenž chtivě v jeho tvář se vpíjí. Pravil váhavě, kams plaše hledě stranou: „Není s podivem, že vzájemnou též hanou mužům splácíte; sám odsuzuji cele jejich útoky a neztrpím jich déle – avšak poznávám, že vskutku konce sporu ždal bych nadarmo a klidu na svém dvoru, zůstanou-li spolu zde ty strany obě, smíru neschopné. I v každé příští době všechny výhody; jichž požíváte nyní, věrné družice mé jasné choti kníní, zůstanou vám cele, moje vždy vám jista přízeň, ochrana; jen v různá lépe místa bude rozděliti dvořenínstvo dvojí: mužské trvej dále při osobě mojí, jak to potřeba i slušnost sama velí, jinde místo měj dvůr ženský osiřelý, chcete-li jím zůstat v nerozlučném sboře. Hle, tam zcela blízko, na protější hoře za Vltavou tyčí ze stinného lesa – novotou se skvící věže po nebesa sídlo, nedávno jež teprv dostavěno Libuší a věštbou její oslaveno jako vlasti chlouba příští neskonalá – tam vy, družina po kněžně pozůstalá, 94 zvolte byt! Duch aspoň její s vaším sborem vejde tam, kde první měla býti dvorem.“ Mocně dotčena tou řečí Vlasta byla: Za ní nejprv oči zveličené vryla s úžasem v líc jeho, jakby jejich zvěsti ždala, mluvícím že vskutku kníže jesti. V nadějí pak náhle oklamaných želi, v prudké nevoli rty blednoucí se chvěly, vzpínaly se k němu dlaně třepetavé, jakby zarazit slov těchto proudy dravé, ba tvář celá vzruchem silným, všecko tělo jako zachváceno horečkou se chvělo. Sotva kníže skončil, burná citů vlna, jížto dmoucí se hruď její byla plna, bystřinou se z nitra vymkla nezkrocenou, že až retů lem se lehkou pokryl pěnou; žalný podiv, lítost nad čak jistých zmary, především pak hněvu plamenného vary překotných slov hlučným vylily se tokem. Při tom zaslzeným na knížete okem hleděla, však spolu s výčitkou tak břitkou, že zrak musil sklopit před tou hněvnou výtkou jako bídný hříšník, znající svou vinu, před ubohou žertvou ohavného činu: „Tak – I, kníže, ty ? – Vždyť sotva věřit mohu –“ v nesrovnaném zprvu valila se slohu Vlastina řeč prudká. – „Konec všemu, vidím; za chvilkovou víru bláhovou se stydím: vždyť jsi mužem také, my jen slabé ženy, každou vaši zvůli snášet odsouzeny, rabky bez práva pod mužů zbujnou pěstí – 95 v celý život náš ten kletý okov chřestí! A přec ani ve snu nemohlo se mihnout duší mou, že také zklamání by stihnout mohlo důvěru i v tebe, tebe, kníže – Hrozný tento úder dopadá všech tíže. Přesnažnou jsme tebe ovíjely péčí – Hle! i nejlepší muž takto ženám vděčí! Aby vyhověl svých zpupných sluhů zlobě, mrzkým poddává se piklům v žalné mdlobě, nedbaje na službu horlivou a mnohou dvořanky své choti nelítostnou nohou deptá od sebe ven do širého světa – vítězně se chechtá nízká závist kletá!“ Vzrušením tak všecka zmítala se, časem břízu mladistvou jak zvíří náhlým třasem bouře první dech; les dosud kliden celý, avšak štíhlý kmen, jenž v předu tam se bělí, pojednou se s vršku k patě zatetelí, všecek prohýbá se, každou větví švihá, drobné lupení se valem rozkomíhá: stejně mocným ruchem vše se chvělo na ní, sem tam běl se třásla napřažených dlaní a prst jejich každý nepoklidným kmitem křivil se a vlnil v ruchu křečovitém, samy bílé řízy záhyby a řasy zachváceny údů vášnivými třasy vlály kol jak vzdmutá vichrem závěj sněhu v cípů rozletlých a třásní prudkém šlehu. Knížete se dotkla divá bouř’ ta silně: v rysů jeho zmatku četl’s neomylně, že svou vinu s části uznává a želí, jestliže snad kterýs nevhod zaostřelý 96 obrat jeho slov dal podnět ku výkladu, kterýž v jeho návrh, v přátelskou jen radu, vložil příkrý smysl, cizí jeho chtění, krutého děv milých z hradu vypuzení. Však to vše ne slovy, posuňkem jen živým pronášel a ruky machem chlácholivým. Za to Ctirad hleděl přepokojně zcela, zatím úsměšku co lehounká se chvěla vlna kolem rtů, z nichž propouštěl dál volně žerty dráždivé : „Ó, právem štkáš tak bolně, Vlasto ubohá! Jak žalostný je osud, změnit vládčí dvůr, kde velely jste posud, za byt s většími snad ještě nádherami, kde však mezi sebou budete jen samy! A když postrádati mužských rabů máte, knížecí nech aspoň sídlo zachováte, starý hrad, jenž berly panovnické leskem svítí ode dávna po všem kraji českém, a sám kníže nechať pro svůj dvůr a sněmy po jiném kdes koutku ohlédne se v zemi!“ „Co díš posměvačně,“ Přemysl mu čelí, „vážně nabízím. Hrad mohutný a skvělý, onde za Vltavou nově zbudovaný nad říčními prahy, Prahou odtud zvaný, choti podnětem, leč mého za souhlasu určen za knížecí sídlo příštích časů – zřetel na výhody místa k tomu řadí, blíž pak v kupců Týn tam odtud na podhradí. Já sám hodlal sic na starém Vyšehradě dožíti a prvním v pražských knížat řadě 97 syn můj býti měl; v tom právě okamžení lepší úvaha však úmysl můj mění. Do leta i vnitřní v novém sídle zdoby ukončeny budou: nuže, s té již doby přenesu tam dvůr svůj s vlády zemské středem; vy pak, děvice, na Vyšehradě šedém zůstaňte, zde žijte v míru dál, kam víží návyk vás i jasné paní stopy svíží.“ Ještě neskončil, již prudce vrtíc hlavou, máchajíc též k němu dlaní odmítavou, Vlasta jevila, co po té z vnitřních varů bouří slov jí trysklo: „Nepřijmeme darů žádných nadále ni milostí tvých, kníže! Nad los vyhnanství by krušily nás tíže, kdyžtě zřejmo jest, že za horlivou službu světlé choti tvé, za všecku vroucí tužbu tvou i získat přízeň neunavnou péčí, nitro tvé jen krutou nechutí nám vděčí. Raděj nejzáz’ v lesní hranic divočině uchýlím se s plachou zvěří do jeskyně a jsem bezpečna, že stejnou cestu zvolí všecky družky mé. Nechť ryčně zahlaholí vítězný zde jásot mužských hospodářů, ničím nestěsnaných rváčů, lovců, psářů, kteří surových jen choutek pustou vřavu rozvíří nad hrobem jemnějšího mravu. Možná, kdys že budeš – pozdě – Hanba! Hoře! Ctirad povládne na Libušině dvoře!“ Hněvivá tak slova, divé málem křiky, vzdechem přerývajíc, chorobnými vzlyky, v očích vášně blesk i slzí majíc vláhu, 98 vztyčenou k nim třásla ještě rukou s prahu, a pak za opony chvějnou znikla látkou; prudký jenom krok zněl venku chvíli krátkou. – Pokáráte snad, že rozruch slavné děvy moderního zla vám připomíná zjevy, nervů churavých, jež nehodí se v dobu Vlastinu a kazí hrdinky té zdobu; na obranu dím, že nijak jisto není, za našich-li teprv časů vymožení sluší nemoc mít, jež modních dam je metlou, má-li za matku jen vědu nově zkvetlou, a pak – naše dámy jistě s tím se shodnou – nervosa ni není črtou kráse škodnou v ženském obraze, vždyť opak platí spíše: churavý ten přídech zvláštním kouzlem dýše z líčka bledého – že pravda, ctěné krásky? – opojnou též vůni dává květu lásky – že v tom jist mi souhlas mladých seladonů, ku hrám spěchajících sladkým do salonů? Arci, manželé pak leckdy jinak soudí – však to šosáci jsou, starosvětští bloudi, které netěší ni k Benátkám a Korfu plavba s ženuškou, ni lázeň v Heringsdorfu, kteří předpotopně o jakýchsi pravých snějí ženách – družkách bodrých, smavých, zdravých – Zdravých – – bože můj ! Čím salonní by žena nad žen prostých zástup byla povznešena, kdyby nebránil jí útlých nervů zmatek v každé práci; péči hospodyň a matek, kdyby nenutil jí cizí jezdit dálí, s hejnem doktorů styk pěstovati stálý, 99 sterým vrtochem vše kolem sebe týrat, pro manželův doutník v slzách, křečích zmírat! Vždyť i mužská mládež v posměchu má cele radu šosáckou: „Duch zdravý v zdravém těle.“ Mozek normální, sval křepký – jaká všednost! jak s tím vyšinout se možno nad prostřednost! Považte jen pěvce, mistra dláta, malby, který o kolečko více nečítal by, jenž by projevoval v umění a žití normální jen vnějšek, myšlení a čití, jenž by chorobností nevynikal z davu v posuncích i činech, vkusu, citech, mravu! Leknínem jen voda září, která hnije – trochu perverse je duší poesie. Jako děti pouchoř nad ovoce zdravé, vkusu výrostky zvou duchy vybíravé a kýs v nitru kaz i ženské slouží kráse, jako v luznější nach broskev odívá se, kterou hlodá červ. A nad jiné se zvýšit – nechť si jakkoli –, od průměru se lišit bratří svých jak bytost vzácnějšího druhu – znáte ji, tu hlavní tužeb našich vzpruhu! Ó jak rozkošné, když kroužek geniální v každém prstů hnutí vzácně anormální s čirým pohrdáním shlížet může s patra v nízký prach, jímž hemží duševní se chátra, vtipu kopřivami hlupce tyto žehat, novot raketami v tupý zrak jim šlehat! Skutečné neb mněné rajky duhoperé právem obyčejné tupí vrabce šeré, 100 že jim nepřál talent aneb otcův sáček nad jiné se vznést jak zářný ohniváček. Vůbec – pohrdat, ať pro ducha neb jmění, rod neb modnější jen třeba ustrojení, pohrdati množstvím, které nevyniká, – v tom je pro snažence vnada převeliká: Chceš-li všelikou pak ztratit bližních úctu, přiznej se, že prostým člověkem jsi z tuctu. A já přiznávám se – spínejte si v hrůze ruce nade mnou! – že k duševní té luze patřím také, k vrabcům pra-praobyčejným, jsoucím pro posměch vám rajkám čarodějným: Plebejcem jsem ducha, všedním, bez nervosy, bez okkultistské neb nihilistské pósy – moh’ bych také nové za hranicí heslo zachytit, jež dosud k nám se nedoneslo, neb se aspoň přidat k četě pod praporcem, jenž k nám přenesen už jiným světoborcem, a pak zasypávat posměchem a hanou vše, co dosud v hloupost věří překonanou – stáří mé tu není závadou, neb jiní k junným směrům trou se navzdor vlasů jíní, šťastni jsou, že věčně mladými se zovou, a též s posměchem do našich šedin klovou –, moh’ bych tedy s nimi junákem se líčit, moderní kýs prapor divosmělý tyčit – ale pravím vám: jsem plebej k morku kostí, se všední se nejradš družím prostředností, nechci ničím zvláštním, zhrzený ty dave, nad tebe se pnout; ba švarné děvče zdravé stavím nad nejtenčí víly poetické neurasthenické a psychoneurotické. 101 II. Dívčí sněm. II. Dívčí sněm.
Ó, že dávno již své sněmující ženy napsal „Gracií ten mazlík nezvedený“, Aristofanes! Jak moh’ jsem aspoň novou zlatonosnou blýskat hrudou myšlenkovou! Nyní kritické jen zavděčím se chase, po plagiátech jež v Čechách hlavně pase, jimiž nejlíp možno literáta zničit a svou sečtělost do výše jasné vztyčit, ač z nich mnozí v každém nápodobit hnutí sami slavné cizí kritiky se nutí. Ale nechť! Za slávou nejsem divý honec, jak vám prvního již zpěvu hlásal konec, a pak mním, že věci, jak se mají nyní, čirou původnost snem nedostižným činí: Kdo chce zblo jen prožít světa skutečného, nestačí již píli ruchu horečného, který milionem per od rána k ránu v Evropě i s oné strany Oceánu tvoří divné luhy smyšleného světa; již je po přehledu vší té spousty veta, že sám sebe marně kontrolovat žádáš, zdali nevědomky kohos neokrádáš, a že možné všecky, nemožné i látky dáno dostaly se jiným na rozchvátky. Ostatně, co látka? Z nejdražšího kovu břídil slátá brak – zdaž mistr nemá znovu vzít jej, roztavit a po svém klénot zrobit, jímž se teprve vkus pravý může zdobit?! – 102 Sotva poslíčkové Zory zlatoprstí obzor posypali růží prvou hrstí, panen zástupy, hrad tiše ostavivše, řeku na prámu a člunech přeplavivše, dostihly již místa smluveného včera v dole pod Vidovlí. Za časného šera, nežli bydlitelstvo mužské Vyšehradu procitlo, sem v tajnou vybraly se radu na druhou až stranu do skrytého v lese údolí. Zde palouk mezi chlumy stře se, stříbrný jímž potok v oklikách se točí; jako tisíc velkých zlatobílých očí květové tu terče svítí v bujné trávě, vysoké až po pás, v plné jarní slávě. Po zeleném svahu k potoku až dolů v pestrém skupily se děvy polokolu; vedle stojících se jiné na luh kladou, ana nejvýše nad mnohou jejich řadou na omšeně skalce z šípků zkvetlých čnící, Vlasta týčí se k nim obrácena lící a svou řečí radu začíná: „Jsem jista, že již víte všechny, jaký los nám chystá lechů nenávist a slabost Přemyslova. Nechci hněv a lítost, hanbu jitřit znova zprávou o srážce, jež dosud krev mi vhání do lící; z vás mnohým sama bez meškání sdělila jsem vše a tyto druhým jistě. Avšak mimo hrad, na bezpečnějším místě bylo třeba volně radit se, co dále činit nám. – Ó rcete, sečkáme, až v mále s hanbou vyhnány z míst naší někdy slávy, kde jsme třímávaly otěž zemské správy 103 s kněžnou věštkyní, smět budem za posměchů škodolibých, řadou vtipkujících lechů stěhovat se na hrad, jí též zbudovaný, však teď z milosti jen knížetem nám daný za útulek v nouzi, za vězení spíše? Či snad bude líp, když v novém středu říše na pražském tom hradě, dovrše jej skvěle sám on usadí se ve svých milců čele, my pak v sídle knížat starém zůstaveny, kde již ponechá v plen spárům času stěny, budem obcházeti jako smutné stíny po hřbitově pustém slávy Libušiny, v památníku prázdném, opuštěném, holém scházet pozvolna jak vetché zdivo kolem, zapomenuty příst minulosti dumy, až tu popel náš jen zbude mezi rumy?“ „Ne, ne!“ zabouřilo, mnohé hlasy k tomu: „Rozejdem’ se radš!“ „Leč kamo půjdem’? Domů?“ Vlasta namítá. „Z nás jedny bez rodiny najdou rodný dům, již cizí, nehostinný; jiné, nechťsi bratry, sestry stihnou třeba, nevítány ztenčí skrovného jim chleba; a též které vše tam shledají, jak bylo, přijdou s cítěním, jež v jiný svět se vžilo. Zapomnít-li možno volnosti a moci, jež nám přáno seznat – do potupné noci, v které sudba věků ženskou bytost hnětla, vrátiti se z hrdě poznaného světla? My, jež s kněžnou vedly otěž zemské vlády, máme snášet zas žen staré rabské řády, 104 krbů nízký trud? Tam bratřím mladším sloužit pokorně, snad jako po spasení toužit, kýs-li muž k nám okem milostivým zbloudí a nás přestárlými ještě neusoudí, by z nás učinil – ne stejnoprávnou družku, ale bezvolnou jen loutku svou a služku?“ „ChraňteChraňte, bozi!“ prudká Častava tu děla, „já se nevrátím, a která z vás by chtěla? Slunily jsme spolu skráně v krásném jasu, společně též čelme chmurným změnám času! Nechť si vůdkyně nás opustila světlá, zachovejme svaz, jejž moudrost její spletla, zůstaňme tím vojskem, nechať osiřelým, jež si zřídila, svým prodchla duchem skvělým! Jestli kníže, málo její odkaz váže, s hanbou vládčí dvůr nám opustiti káže, samy zařiďme si jinde sídlo spolné – dosti v pralesích kol čeká půdy volné na klučící dlaň, však toporem též mávat dovedem’, hrad stavět, chléb si obstarávat.“ „Schválit radu tvou mně slabší víra vadí,“ Radka opatrná její oheň chladí. „Nevěřím, že správně ceníš naši sílu, dosud v duševním jen vycvičenou dílu, kuželu jen slabou navykly jsme ruku, ne však rýči, pluhu, loveckému luku. A pak uvaž: Kdyby z lechů po okolí napadl nás branně zpupník kterýkoli, k boji neschopná jim věru neodolá naše družina.“ 105 Leč Svatava tu volá: „Nosila jsem sice meč jen před Libuší na soudě; leč v půtce vlásti jím a kuší dovedla bych také!“ „I my!“ po Častavě v pochvalné hlas mnohý přidává se vřavě. „Nechci naši pleť pod mužskou“mužskou,“ – Libka praví – „rabsky snižovat; leč každou jinam staví sama příroda, z nich každá v jiném předčí, něco ženám líplíp, a jiné mužům svědčí. Samo ustrojení ženských těl a duchů z dávna bitevních je oddaluje ruchů – horší nejsme tím, zas nad muže nás jiná mnohá staví vlastnost, snaha v míru činná. K čemu v tom se zkoušet, od mlh nepaměti co vždy zůstávalo cizím naší pleti? I když pozbudeme knížecího chleba, byt si řídit vlastní nebude snad třeba: Nad půvabnou Mží v Brd věnci roztomilém Tetín vypíná se z borů pod Damilem, kde se k nebi vznáší oblak dýmu stálý z hojných obětí, jež v kole žreček pálí sestra Libušina, učíc řádem správným sloužit bohům spasám, zpěvem starodávným. Pojďme tam! Buď ve svou družinu nás vřadí, neb krov bezpečný nám skytne na podhradí.“ „Že jsi Kázi ještě – “ Vlasta posmívá se – „nevzpomněla, která chválou rozplývá se ženské otročiny, krotce hlavu chýlí v jařmu neurvalé Bivojovy síly... 106 Ne, ne! Hrady ty jsou pro nás nehostinny: obě sestry jistě služky Libušiny málo příznivým by uvítaly videm, která, mladší, na trůn zvýšena kdys lidem. – A ne pouze o nás, četu osamělouosamělou, v boji velkém jde, leč o věc ženství celou, o vznešený prapor, který v machu smělém Libuše nad věštím rozvinula čelem: Po barbarských věcích uhnětená žena vztyčila se, z tupé mdloby probuzena, poznala, že není pouhou rabkou bratří, práva stejný díl že sestře volné patří, ba, že šťastněji než hrubou mužskou silou zemi vládne se žen myslí ušlechtilou. Sami bozi přáli obratu, neb syna neměl Krok a vzácná moudrost Libušina zářila tak mocně, velkost v každém směru, že lid kněžnou zvolil tuto jeho dceru. Ne však pro osobu svoji pouze vesla říše jala se – vše ženstvo k moci vznesla: nás hned povolala za svou radu užší, ženy správy zemské byly vlastní duší, a zdar vlasti klidné, utěšeně zkvetlé, prospěch ženské vlády dokazoval světle. Bohům žalováno buď, že nevázanou mužskou sveřepostí, drzou hrubce hanou kněžna útlocitná odradit se dala ód slavného díla. Choti sice vlády berlu předala, leč v rabské staré řády zpět nás nesklonila: Vlastním po výběru muže, jehož krok by po svém vedla směru, zvolila si sama – po sňatku hned žezlo z ruky Přemyslovy v její zpět se svezlo, 107 v něm svých záměrů jen měla konatele, ba i dívčí sbor náš zůstal při ní cele. Nuže, teď-li kníže zvrátit od kořene její dílo chce a z hradu pryč nás žene, svůj si vlastní okruh najděm’, samostatně v jejím duchu dál tam postupujme zdatně! Dosti nás, že brzy svornou sobě pílí sídlo zbudujem’, a stačí naše síly k obraně též prvé, po čase pak svaly k dílům válečným cvik ztuží vytrvalý.“ V bouři souhlasu se ještě Radka hlásí: „Leč kde vzíti zbroj? Ty za našimi pásy lehké tesáčky jsou spíše tretou zdobnou, ke skutečné, pravé zbrani nepodobnou.“ „Záměr mnohoslibný v mé se mysli hraní, jenž i zásobu snad přinese nám zbraní,“ Vlasta dí. „Jak víte, odtud blízko v lese Motolovo sídlo opevněné pne se. Znáte lecha toho, obra huňatého, slombidlo to líné břicha baňatého, který po den celý bručí jen a kvasí, pak i nocí k ránu věčnou žízeň hasí, vzhledem divous, dbá jen klidný o požitek, tupou hlavu má, v ní stále mlhu pitek. Myslím najisto, že v tuto dobu ranní ještě chrápe upit do mrtvého spaní s celou družinou; snad s vypitými žbány, stráž se válí tam u nezavřené brány a my vejdeme jak v zámek spáčů z báje, opanujem pelech hýřivé té láje, nežli hustou mlhu z očí sobě vytře. 108 Ne-li, dovedem’ též jinak tamo chytře dostat se: Že kněžnin popel v Libušíně uctít putujem’ a cestou v jeho týně chceme vyřídit, co uložil nám kníže, lstí tou opentlíme lecha bez obtíže, zámince rád bude k novému zas kvasu, a my zmůžeme pak snadno zpitou chasu.“ Souhlasnými návrh uvítán byl hluky, Vlasta k tichu však své napomíná pluky a hned řadí je i dává moudrou radu, jak se ostražitě lesem krásti k hradu. III. Motol. III. Motol.
Kam teď činžákové pražské moře valné obruby své krajní šíří pěny kalné, předměstského rmutu nejžalnější vlny, nové ulice, jež staré bídy plny, domky v nudných řadách, puchu sluje dusné, schátralé, než ještě oschly římsy hnusné – již jak pouhý sen to v daleku se tratí, že jsme chodili tam sníti, milí zlatí, pod kvetoucí větve, po městském tam hluce oddechnouti sobě v trávě, s Máchou v ruce. Jak tím více teď, v tu zabloudivše stranu, v duchu kydáme na městský nevkus hanu, který starobylé krásy v nitru hubě, nejhorší svůj výmět šíří na obrubě, v nudy poušť a hnus kraj kol dokola mění. Tuskulí kde barok smál se pod zelení, 109 pás kde těšil sadů, hájků, vinohradů, brlohy teď nouze v továrnickém čadu šerednými v kalu straší ulicemi – takové již mnohde naší Prahy lemy, a dál místo trávy, klasů, květů, stromů ohava jen k tomu cihelen a lomů. Musí-li již pokrok města rozpínavý rušit původní niv, sadů rámec smavý, stýská-li si také stavitelství nové, že mu brání krás jen starých nadšencové – aj, proč město chráníc s horlivou si snahou starých uměn odkaz, předků stopu drahou, Dintzenhofry nové neodkáže v místa, kde dál do šíře zas pokročit se chystá, tam by – místo kácet starou Prahu v rumy – na prostorách volných jevili, co umí. A dál za výstavou moderních těch divů věncem vill a sadů zvolna v širou nivu moh’ by městský přejít shluk a shon. „Tvá rada hodna poety, leč praktická v ní vada: Rci, kde ve tvé Praze zlepšené pak zbude místo pro lid práce, domácnosti chudé?“ Pravda, háček zde. Však odpovídám na to: Což jsou krásny pouze mramor, bání zlato? paláce jen drahé? Mnohá vísky chýše starosvětská vděkem vzácně milým dýše. Musí-li jen strašit nevkusem a nudou domy pro domácnost skromnější, ba chudou? Umění můž’ vhodně i zde úkol řešit, 110 stejně chudobkou jak růží oko těšit. A nechť na tisíce jiných „ale“, soku, čtu ti v ironicky přimhouřeném oku, nechť si po rozvoji socialním střílíš, nepřátelském kráse – mne tím neomýlíš: Vřele k socialní korouhvi se hláse nevěřím, že pravé hrozí škodou kráse, k té i k dobru stejně pokrok mířit musí, jinak byl by pouze zdánlivý a kusý. Avšak nechci psáti pojednání v rýmu o zkáze, jež hrozí „severnímu Římu“; Mrštík Vilém kdysi, mladý rytíř jarý, vyjel do boje za Prahy klenot starý, jako nový Jiří v tlamu jedovatou draku ťal, jenž pýchu rval nám stověžatou, zdálo se, že konec sani přeohavné – reku čest, neb leccos v bitvě spasil slavné! – avšak bestie ach! živa ze své sluje opět vylézávylézá, a přece triumfuje, jenže jinakým teď – chytrým, volným krokem: líčíc pokání před veřejnosti okem, s hlukem ušetří kdes památnosti sšedlé, ale potichu hned jinou zboří vedle, a tak přece v jedno, pozdější jen ráno z nenadání dílo bude dokonáno: Pod hradčanským c. k. rumem Malá Strana ve slohu se zjeví hodném Tamerlána. – – Ej, rád proroctví již nechám, zpět se nesa v soumrak pradávného Košířského lesa, vedeny kde Vlastou v opatrné tiši děvy k Motolově tíhly hradní skrýši. 111 Nesahal až k valům les; před hradbou z kolů po svahu a dále ještě plochou dolu lučina se táhla s květů zdobou smavou, i sám hradu násep zelenal se travou. Růže na něm plané rděly se, a kůly po hřebenu jeho valně pořídnuly, sem tam nakřivené, shnědlé, povyhnilé, jako ve stařecké dásni zuby zbylé. Celkem bylo zřít, že v dlouhých letech míru zapomněl již hrad ten bojovného víru. Spíš jak zelené se pahorky tu pjaly za smaragdnou loukou bezstarostné valy, místy balvan z nich, jejž samet mechu halil, v před se do příkopu zarostlého svalil, puklice kde listů býlí všeho rodu kladlo na hnijící, zelenavou vodu, pod rákosem hrdě do vysoka vzpjatým leknín svítil, stulík, květem sněžným, zlatým – při té dávné hradní selance se hříží z paměti mé obraz jarní barvy svíží, spatřený kdys cestou: šedé rozvaliny s malé skalky snivě zřely do lučiny, před nimi pak náspu zarostlého zbytky s pestře planoucími ve štěrbinách kvítky – tuším, že to bylo v lukách před Okořem – zelenaly se nad lučních travin mořem. 112

STEP.
I. I.
Jak noční chmurou zahalil stín černý slunce Východu a příšerně se rozvalil po široširém obvodu. To nebem letí se všech stran dav temných mraků sveřepý a s jekem hrozným uragan tam v dálce zuří nad stepí. Vše divo tam, vše černo tam; leč každou chvíli prožehá tu mračnou spoustu sirný plam a hromu třesk sem zalehá. Zde z tichých luhů Západu zřím v divoký ten stepi vzruch, a v nitra mého neladu směs víří teskných dum a tuch: „Kdy ustane tvé zuření, ó bouře, plná hrůz a běd? [115] Či po trav květných zeleni tam v šíru nezůstavíš sled? Zda slibné zničíš osení, chat urveš krov i cerkví báň? Zda v poušť tvá zloba promění tu neobsáhlou žírnou pláň? Zda velké říše zdrtí krov a trosky kolem rozvěje, zda v její cti a moci rov i naše pohřbí naděje?“ Tak volám – čekám útěchu – – Leč tam zní dál jen bouře jek a zde jen sykot posměchu, jen škodolibý soků skřek, i přátel hnus a děs i hněv nad vraždou, lupem, plápoly, jichž odporný a divý zjev sám stíhám v bolu, nevoli. Však náhle z beznadějných dum skráň tyčím, chmuru stírám s řas, neb vzdechů všech a chechtů šum ten přehlušuje velký hlas: „V náš dusný svět vlá čerstvý dech z té divé bouře Východu, ve hrůzách svých a bolestech nám rodí novou svobodu!“ 116 II. II.
Již mnohý rok zde na vltavském břehu, kde tělo věznila klec šedých stěn, mou duši v nespoutaných křídel šlehu do dálky častokrát nes’ volný sen. Když znavily mě zjevy každodenní, z mansardy vyhlídka na žlábky střech, ten obzor těsný, známé ulic vření a všechny malé boje našich Čech, já přivřel oči: tu se duší mihlo trav moře valné, jehož rackem drop, kde všechno vůkol v nekonečno tíhlo: step zelená i blankytový strop. Kdys, jarý hoch, jsem o té dálce sníval, že chumelí se po ní jezdců šik jak moře zbouřeného běsný příval, v něm blýskaly se hroty dlouhých pik. Mrak tento živý letěl uraganem z mlh východních na luhy Západu, a starý svět pod mladým jeho vanem se chvěl a drobil do svých základů... Kam poděl se ten přelud junných roků? Zbyl z jeho lichých třpytů lesklý střep, a s posměchem teď starci prsty soků v dál ukazují: „Vidíš svoji step!“ 117 Však českou lebku mám – je těžkou prací sen vypudit, jenž zachytil se v ní; nechť šedivá se kloní s resignací, přec dosud toužebně o stepi sní. Step zelení se dál v mou zimu stmělou, jak druhdy těšila, mé jarní dny; sní o ní nadějně a s láskou vřelou, nechť jinak zbarveny jsou moje sny. * Jde stepí starý žid se svislou šíjí; sem tam se houpajíce s obou stranstran, po tváři vrásek nesčetných a hran jak hadi dva se bílé pejzy vijí, a sněhem pod zedranou čapkou lisí houšť obočí nad oči vpadlé visí, i zmodrchaná brada žíňovitá jest jako sněhu val, jímž vichr zmítá, leč v její běl se mísí nach – to krev ji ztřísnila – krev jeví rudé stopy na hadrech, jež mu zbyly za oděv, a za umdlenou nohou cestu kropí. Tak potácí se jako štvaná zvěř, jež lovcům unikla, však – smrti jistá již oběť – hledá milosrdný keř, ke skonu tichému by přál jí místa. Kůl pomezní se tyčí z půdy zpráhlé. Kmet stanul při něm, obrátil se v zad. Šíj shrbená se vymrštila náhle, jak přetěžký by žernov s beder spad’, a teď tu strmí postať obrovitá 118 se žhoucích očí hněvným pohledem, ač zvětralá a času dlátem zrytá jak sám Žid věčný, bájný Laquedem. On pěstmi potřásá, jež k nebi tyčí nad stepí širokou, a zlobně řičí: „Buď zlořečena, země nehostinná! Buď prokleto, ty plémě bídákův! Hněv nekonečný poznej Hospodina, jenž Bůh je Abrahamův, Izákův!“ III. III.
Nuž, zaletím zas v onu stranu, kam tíhnou perutě mých snů; zas k vírné jízdě po buřanu jak za jarních mé písně dnů svých koní trojku bělohřivou pod pestrou dugou v půlkole se zvonce melodií snivou ty půjč mi, drahý Gogole! Ať jak loď moře neobsáhlé můj vozík letem brázdí step a jamščíkovo pění táhlé zní blahoteskně v podkov tep, ať milým, známým z dávna hlasem do trapných dum a citů mých s tím zvoncem trojky cinkne časem tvůj perný vtip a zdravý smích. Již za vichřicí bělohřivou na vzdušném letím povoze; 119 zrak bezmeznou se toulá nivou a po nesmírné obloze, kde nad obláčky modré věčno sní dumu svoji tajemnou, v dál mizí dvojí nekonečno i vůkol mne i nade mnou. Jak pěnou bělí travin moře svým chmýřím kovylový klas, v houšť květů hluboko se noře zem’ jedva brázdí tarantas, tiš ruší leda křídla třepot, skřek vyplašených havranů, a minulosti teskný šepot zní z mohyly a kurhanu Teď v lán se mění stepní tráva, prsť tučnou deptá podkova, zde švarný sekáč kosou mává, jak slavil ho zpěv Kolcova, dál mezi hrušemi a bezy zřím chatek hejno, šedých střech, před každou štíhlé září slezy svých růží spoustou v barvách všech. Kmet kobzar za vsí v chochlů kole (as poslední) tu hraje, slep – – Již za mnou mizí ves i role a přede mnou zas širá step, zas moře trav pod nebes bání, v němž zní jen větrů bujných šum, 120 a nekonečnou letí plání jen sama kibitka mých dum. Nuž, dál, má písni! Bystrým letem do lýka verše nasbírej klas kovylu se slezu květem a snímej stepi zjev a děj, sen minulosti, zašlé žití i dnešní bouře jek a šleh; – snad v mrákotném tom vlnobití též budoucna se kmitne břeh. IV. IV.
„Můj vozík suchým Oceanem plove, jak v peřej loďka v zeleno se noří, v luk šumných vlnách, v pestrých květů moři ční buřanu jen výspy koralové.“ Tak, Mickiewiči, tvoji čarní snové, když v dálce zočil’s nade Dněstrem zoři, na tvoji hlavu, pochýlenou v hoři, zde slétaly jak rajští motýlové. V těch nekonečných plání mrtvém hluchu sluch napínal jsi s toužebnými stesky, zda z Litvy hlas ti pozalétne k uchu. Leč snad již dar, jejž z této smutné stezky své Polsce přivezeš, ti kmital v duchu: to krymských perel nesmrtelné lesky. 121 V. V.
Pouť trudnou polských pěvců králi zde vytknut jařmitele kyn, však mocí touž sem honěn v dáli též Rusi nejvzácnější syn: Kdys kibitku zde jinou zřela v jih letět Dněstru rovina, když do žhavého líbal čela van stepi psance – Puškina. Tak v pustinách, kde mnohé věky hřměl bratrského boje řev, kde ruměnila step i řeky kdys kozácká a lešská krev, tlak stejný jedné kruté ruky, týchž násilnických důtek šleh vás, oněch dravých bojců vnuky, ve stejných sblížil okovech. A k stejnému vás vedla cíli v těch temnotách dum velkých zář, a když pak, plni jaré síly, jste setkali se tváří v tvář, dva zraky stejnou dumou blýskly, dva objali se duchové, a bratrsky své ruce stiskli dob lepších, volných věštcové. VI. VI.
Chmur závoj rozvlnil se nad obzorem, směs mraku černavých a šedých par, 122 a protichůdných větrů šumným sporem ve sterý, měnivý se trhá tvar, do klubek choulí se, ve vlákna třepí a vztekle víří nad užaslou stepí. Ó minulosti! Snad se tamo střetá tvých mrtvých vojů dávný mrak a ryk – Hle! tu jak buňčuk zaporožský vzlétá cár oblačný, tam trčí chomáč pik, a tam cos jako šavle kmitlo šerem pod lešskou korouhví, nad čapkou s pérem. Ó co jsi, pláni, hrůz a bojů shlídla: kol šibenic, přes rumy kouřící teď polské jízdy bleskotavá křídla, teď Síče mračno vztekle bouřící, řež Humaně a hajdamácké trupy na kůlech ostrých – oheň, krev a supy! Dél, věku surový, než na západě zde’s ukrutenstvím šílil; dosud sní snad o tobě, svou vetchou kobzu ladě, bard slepec Ukrajiny poslední, ty divá slávo zašlosti – však chmurou i zde již prcháš, těžkou noční můrou. Ten střezte mračný sen, vy sestry obě, vy nejstatnější z rodných Slávy dcer! Svár divoký vás drásal v temné době, teď černý mrak již bledne, jitrem šer, a nad Evropou vzplane slunce nové, v němž zajdou diví násilnictví snové. 123 V tom novém věku, meč a topor kata kde nebudou již dějin osnovou, ty slávská dvojice, jež navždy spjata i sousedstvím i páskou rodovou, cest musíš, musíš hledat k mírné shodě, hvězd vůdčích dvé nám zářit na Východě. Ne čelem proti čelu – bokem k boku se postavte, své duše pozbavte všech mátoh zašlosti a proti soku štít nezdolný své shody nastavte, dvě sestry volné, druha sílíc druhu, ve slabších bratří volném těsném kruhu! VII. VII.
Svou jemnou krásou, řeči sladkou hudbou, jak echem rodných zvuků čarovným, dnů zašlých nádherou, svou trpkou sudbou a hrdosmělým vzdorem rekovným v mých ňadrech mladých, Polsko, v srdci juna kdys blouznivé jsi lásky zžehla cit, mne jala kouzelně tvých pěvců struna, tvé karabely bohatýrské kmit. Když léta přešla, v záři jiné doby ten opar čarovný zde onde has’, a v lesku klamném starožitné zdoby jsem zočil místy plíseň, rez a kaz, lid v bídě hynoucí i ducha noci a nad ním šlechty rozmařilé bič, nad oběma pak sítě temné moci, jež marně trhal smělý Klonovič. 124 Však jinou znenáhla se jevíš zase, se skrání střásáš klénot zvetšelý, sen zašlých dob ti ještě kmitá v řase, leč nový život hrudí ševelí. Tak probouzíš se, mladou kypíc silou, tvůj okov trojí zvolna klesá v dol, a blízek čas, kdy pod orlicí bílou zas hrdým krokem vstoupíš na prestol. Ó, vstup tam bez vybledlé vetché třásně dob zašlých navždy! V srdci zachovej jen pravé skvosty z oné staré básně a novou cestou v nové doby spěj, ne s jařmitelů lidu panskou četou, ne s temnitelů ducha průvodem, než za obecným blahem, za osvětou jdi s volným, dělným, umným národem! VIII. VIII.
„Vaňko, stůj! Ký zjev mou jízdu staví? Zda to zraku mého klam či duch? –“ A hned ztišil zvonce hlasný ruch jamščík světlobradý, kučeravý. V kazatelský oděn talár tmavý obzírá tu kdos’ hle! stepní luh, jak by v dálku pjal svůj zor i sluch, a číms známým jeho rys mě zdraví. Ó, již věštcovu se klaním stínu – „Co tě vede na dalekou step, ty, jenž’s Slávu opěval a Mínu? 125 A proč lepou skráň ti stesku řeží brázdy, jak by pochýlená leb snila ono bolné: ,Aj! zde leží – –‘? __ Zdali’s vynořil se z Léthy toků, z různého dob našich obrazu abys odvět četl k dotazu: ,Co z nás Slávů bude za sto roků?‘ V jiném, jiném nadšenému oku příští věk se kmital výrazu, ve zpěvném když’s věstil odkazu naši moc a pokoření soků. Snad již patřil’s, v jaké peklo strázní Západ vrhá Slávu našich dnů, a teď, zde co shlédneš, čekáš s bázní, zde, kam stále tvoje naděj létla – ? Vrať se raděj’ do edenských snů, tam jen trůní dum tvých Sláva světlá. __ Slyšíš-li nad Vartou žalné stony, – Teutonská kde vzteklá Litice rdousí pravé niv těch dědice, rouhajíc se všemi nad zákony? Takto rvou zas lačné vlny ony nový plen, v nichž zbytky Lužice tonout zřel’s, dvě kusé lodice; již tu blízky všeho Slávstva skony? 126 Tatry tvé – tam okovy jen chřestí, dobrý národ v bídě, porobě pod beťárskou hrubou klesá pěstí. Matkám robátka rve divá zvůle, zpupný čardaš křepčí na hrobě otců, pandurské jež sklály kule.“ – __ Pěvec ke mně shlédl. Z mlžné rosy dvé to svitlo snivých ranních hvězd, ale v hlubině jich zříti jest za slzami třpytně jásat cosi. „Znám ty žalné synů, vnuků losy, rány osudu i hříchů trest – – Ale ty, kdož jobskou onu zvěst českým kvílíš zvukem, pověz : Kdo ’si?“ „Z města, jehož opěl’s také krásy, kde jsi zdravil nadšen Mladoně, s ostychem se veršotepec hlásí.“ „Vítej, synu JungmanovaJungmannova kraje! I tys tedy vyspěl v záhoně, kde tak hustě jeho setba zraje?“ — „Hojně skromných práce velikánů požehnán byl ovšem horký trud; ale daleko ach! doposud ke šťastné a plné žatvy ránu. 127 Dosud rabem na svém vlastním lánu Čech se hrbí, ponížen a chud, chránit musí každou z jeho hrud před lakotou, pychem cizích pánů. A již jakby dravému se spáru zemdlen poddával a vlastní krev zná jen prolévat ve stálém sváru. Vůkol pak jen divý mrak se sbírá, slyší moře zběsilého řev, které zevšad v jeho luh se vtírá. — Marně k bratrům otáčí své zory: vaz i těm jho drásá poddanské, nepřátel jim ruce katanské hrozí záhubou neb vnitřní spory. Rvány bouří, v nitru vlastním chory, slábnou větve lípy slovanské, smutno vše od výspy Tatranské k valům Rodopy a Černé Hory. A brat, který svou nás těšil mocí, silou titanskou se honose, sám teď sklácen strádá bez pomoci. Sokové se pošklebovat mohou: Co jsem děl o směšném kolosse věžícím se na hliněných nohou!“ 128 Pěvec dí: „Znám všecky tyto sběhy – dánoť z blažených tam ostrovů v moři Věčna duchu duchovu hledět nazpět na časnosti břehy. Však by nerušily bolů žehy blaho nebes, přáno v osnovu také nahlédnouti Tvůrcovu, zřít, že k dobru metel Jeho šlehy. Jako Němec Korsa zdrcen pěstí v čirou potupu a málomoc, by tím výše k moci vzlét’ a štěstí: Tak co nyní Slávů zkázou zdá se, před rozbřeskem hustší pouze noc, cesta trním k vítězství a spáse. — Nebude však příští Slávy sláva tím, co věky zvaly oslavou: věncem laurů s rosou krvavou, cetou diademu s pérem páva. Nesřítí se jako žhoucí láva na luh květný spousty záplavou, půjde v boj pod míru zástavou za svá vlastní a všech jiných práva. Ducha pouze zbraní, nebojovná, oslaví se v plemen závodu, volná s volnými a rovným rovná. 129 Mladší jiných, druhou sdělí mladost evropskému svazku národů, svěží cit a novou žití radost. — Ale třeba veleslibnou kruchu – kterou slovanský je dosud lid – tříbit v plný, ryzí zlata třpyt v ustavičném pilné práce ruchu. K nářku, tání třeba býti hluchu, tam-li řežeš, kde je neduh skryt, kárat nemrav, zušlechťovat cit, světlo zžíhat, obzor šířit duchu. Ohromnou zde práci máte všici, nejtěžší sám každý na sobě, v bouři ještě mnohé, metelici, jimiž vidím razit sobě dráhu Slávu, než po dnešní porobě stane na budoucí slávy práhu.“ — Za té řeči rostl výš a výše věštec Tater vzdušnou postavou, řídnul talár mlhou splývavou jako noci stín, když jitro dýše. Jak by do slíbené slávy říše pozíral, jen lící jásavou vysoko mi ještě nad hlavou zjev se mih’ na modré nebes líše. 130 Rozplynul se v mráčků stádu bílém; nad travou, k níž splýval řízy kraj, motýl jen se honí za motýlem. Trojka, zvonek na dřevěné duze ztratily sese, též i vozataj – sám tu stojím v širém stepním luze. IX. IX.
Co nyní? Zrak můj v dálce modré těká – hle! tam ční hrbol jakýs nad obzor: snad stepi oása, kde chodce čeká zdroj, stinný úkryt: postojalý dvor. Leč cesta dlouhá do přístavu toho, krok zbystřuji, bych došel soumrakem; pot rosí skráň – již za mnou honů mnoho – cíl jak by dál jen prchal před zrakem. Přec život ohlásil se z mrtvé půdy: mdlé po kovylu rozloživše údy dvě sluní podoby u cesty stranou hruď nahou, do brunatna ožehanou; bos jeden, druhý lýčím obut pouze, v cár vetchý sudba halí je a nouze. Z nich jeden svízelem a vášní žehem ač zhlodaný, leč křepký dosud jun, co druhému vlas čelo věnčí sněhem, v něž léta vyryla spleť hlubých run. Znám šerou dvojici, jež těká plaše po vašich dálkách, stepi ohromné, 131 znám věčně bloudící dva stíny vaše, stín minula, stín doby přítomné. A neznám-li jich nitra, aspoň tuším je z věštích knih a písní země té, jež slova daly ztajeným těm duším a budí je v sen hlubý zakleté. Vstaň, broďágo ty bosý, se mnou pojď, i ty mne, děde zbožný, doprovoď! I pozdvihl se bosák, s leva kráčí, kmet poutník s prava těžké nohy vláčí. Na pravo naslouchám: Tam jména svatých se střídají, a cerkví, soborů v mé obraznosti shluky bání zlatých se třpytně noří z modra obzorů, i cely poustevníků v lesním hluchu, ve bloubi jezer tiché kláštery; tu do podzemí sestupuji v duchu, v němž vyhloubeny staré pečery, kde temnem chodeb mnicha stín se míhá, jenž plachá světla nad rakvemi zžíhá – sen mystický to zbožné Rusi staré mi zjevuje svůj tajeplný svět, svůj hvězdný svit i hrobní stíny charé, co s blahem, strachem snila tisíc let, když svatou v čele dumu palestýnskou, jím bila mramorovou svatyň desku před chmurnou, strohou malbou byzantýnskou ve skvoucím zlatě, drahokamů blesku. 132

NEMO.
I. I.
Na zpátek přes hory, přes doly vábí mě veselý tón, do dálky silnicí s topoly trubky své známými hlaholy loudí mě postilión. V halenách modrých jdou formani, na koních plechový třpyt, vesnice stranou jak na dlani, vysoko jásají skřivani nad pruhy mákův a žit. V dávno již rozpadlém povoze zajíždím v bývalý čas, – po věčném shonu a hlomoze, sensaci, horečce, nervose sladko si oddechnu zas. Vítejte, rozkošné tišiny, o nichž jsem blouznil a snil! [135] Po nivách úsměvné roviny nečadí továren komíny, nešílí automobil. Bábu na omšeném zápraží souží o pohádky vnuk, pan farář kývaje Kuráži s Preslem a brevířem pod paží míří do květnatých luk. Vítej, ty zapadlý živote pestřejších, svěžejších krás, kytar a spinetů rokote, blouzivých Wertherů šepote pod Fauny parkových váz! Hlas: Ještě jen o kousek přes pole, do krásy minulé dál! Na každém krajiny hrbole uvidíš kostlivce na kole a nad ním krkavců bál. Pěvec: Kdo jsi, ty sýčku? – – Vše němo. – Kdo jsi? Jak zoveš se? Hlas: Nemo. 136 II. II.
Pravda: Šeř minulou krášlí mladosti půvab jen zašlý, staroba, kterou již ruší života hlomoz a vír, jejíž duch znavený tuší blízko již věčnosti mír. Ještě chci těšit se žití.žití, dosud svět pestro se třpytí v oku, nechť spánek je šed; vmíchám se v junácké davy, do svěží přítomna vřavy vesele bouřící v před. V supotu výhní a strojů, v zápalu duchových bojů, v povodni lidových řek rýti a kácet a bořit, v ohni a ssutinách tvořit budoucí spanilý věk. Hlas: Nebude sluhů ni pánů, peněz ni dědičných lánů, států ni soudů ni kast, nebude čmelů ni trubců, nebude sobců ni hlupců – znám již tu krásu a slast! 137 Pěvec: Kdo jsi, jenž syčíš mi v péru? Hlas: Nemo! Pěvec: Et omnis? Hlas: Ba, věru. III. III.
Nuž, nechám proroctví a zbystřím sluch, co pěje vůkol Přítomnosti duch. Anglosas: Můj prapor hvězd nad světem září novým, mé lodi oceánům vládnou všem, na skráni Kohinúrem pohádkovým mně Aurengzebův hoří diadem. Můj bystrý duch, má síla, řeč i řády již podmanily sobě lidstva půl, jim kyne berla příští světa vlády, vše proniknu svým rázem, země sůl. German: Již na Kyffhäus’ru procit’ Rudobradý a nad ním krouží oba havrani se slavnou zvěstí, že vnuk jeho mladý zas berlu světa chvátí do dlani; 138 všech soků osidla meč pádný přetne, zas Hohenstaufů říši vytvoří, před slávou germanskou, jež k nebi vzletne, všech plemen sbor se v prachu pokoří. Francouz: Ho! nechvástej se vrátkým bitev zdarem, nám srdce vznáší jistá naděje, že kohout gallský v machu křídel jarém kdys odvety zpěv hrozný zapěje. Jak vítězně kdys létla k Labi, Pádu bouř našich sil a nových, volných dum, zas nastolíme svoji jasnou vládu nad temné, barbarské tvé moci rum. Rus: Já hrází budu též. Ač losů zloba mě právě zkrušila, však povstanu zas mohutně, má přijde opět doba, svět slavský zlomí příboj Germanů. Ta síla ohromná, nechť tuhý spánek ji poutal věky, rostla, roste v něm, již mrákotu s ní plaší jitřní vánek i probudí se k děsu sokům všem. Japonec: Nám patří budoucnost! Znak chrysanthemu ku hvězdám širá vztyčí Asie, drak Číny nesmírné se připne k němu, Ind, Malajec svá pouta rozbije. My Západ potřem’ jeho vlastní zbrojí, 139 svým bystrým duchem, silou hrdinnou, rod žlutý proti bílému se spojí, svět sloučí v novou říši jedinou. IV. Nemo: Slyšíš ty budoucna zpěvy, blízké jak dělové řevy, nesčetných bodáků chřest? Toť jsou ty líbezné zkazky o věku všelidské lásky, míru a sbratření zvěst! Pěvec: Slyším ty zlověstné noty: však to jsou poslední hřmoty bouřlivých minula chmur. Z dola slyš! mocně se hlásí smíření chorál a spásy, vítězný osvěty kůr. V. Zpěvy z dola: Jitřní nám jásají zvony, posupná ulétá noc, nad vetché kříže a trony nová se vztyčuje moc, 140 okovy, bodáky lámem’, nad kleslým pověry chrámem osvěty budujem týn, obléká juný duch času talár věd za popskou řasu, halenu za hermelín, sřítí se trouchnivá násilí vláda, pomine národů divoká váda, změní se svět po chmurách tisíců let prací uvolněnou v jediný květ. Přes říší umělé meze, přes dávný národů spor, přes veto vládce a kněze lidstva se sjednotí sbor, plemena v náruč si klesnou, přísahu bratrství plesnou zahlesnou jediným rtem, rovných všech rodina lidí novou si společnost zřídí, valný všech jazyků sněm prohlásí zákony úmluvy nové, splní se hnětených staletí snové, širou tu zem’ k dědictví šťastnému všem ovládne práce pak vítězný tem. VI. Nemo: Známá to hymna pěkného znění, s praporem rudým v bouřlivém pění 141 nadšeným šikem valí se lid; ale viz! v čele chudého davu, cinkaje zlatem v odraném hávu, přestrojen věčný se usmívá žid. Dobře má, chytrák! Soptící divě peřeje času zavádí lstivě v příhodný sobě úval a směr – jenže kdes hlouběj v nezkrotném hněvu nové zas proudy, v šíleném řevu, divoce tryskají z podzemních děr. VII. Hlasy v podzemí: Novou zas hrází chytají proud, řečnickou frází zpíjí se bloud; volby a sněmy, s průvody všemi, dělnické šiky, stávky a křiky nezničí kleté poroby zlo, nové jen splete otrok si jho. Pozorně, druzi, míchejte směs, nechať stroj hrůzy hotov je dnes, 142 zítra jej vmetem’ s oslavným květem tyranu k noze ve zlatém voze: mžiknutím brvy hromový třesk v dýmu a krvi pohřbí ten lesk. Bláhovo líčit schátralý dům, přístavky týčit na vratký rum; z kořen vše sbořme, nové pak tvořme teprve řády bez ničí vlády... Pozorně, braši, míchejte směs, zbraní buď naší pohrom a děs! VIII. Pěvec: Ó běda! Kam se šine teskný zor, jen divé záští všude, boj a spor. Nemo: Klid marně hledáš tam, kde lidé žijí, snad Přírody se zléčíš harmonií. 143 IX. IX.
Mrak listů stíní obemšenou stezku, jen pokradmu ve snivé šero kol zrak slunce proniká, v tom plachém lesku svůj zažíhá terč zlatý květu stvol, nad hlavou listí šepotá jak ze sna a ptačí písní jásá, teskní vesna. Ó, zjevy rozkošné a sladké zvuky, jak vámi okřívám! Jen mořský zpěv jak daleký sem vanou lidské hluky a z nitra mizí bol i hnus a hněv, jak dávný nad kolébkou šepot matky báj lesa tiší trapné jeho zmatky. Kde trochu volnosti ruch lidský přeje jen dílům Přírody, jak promění vše krásně po svém, a kde spára zeje, houšť květů splítá v božském umění! Nad bliktry poetů a nauk šedo tys’, písni písní všech a sladká vědo! Chci pohřížit se do té bible květné, ssát labužnicky všechny lahody té velebásně hluboké a vzletné, chci pronikat až v duši přírody, ji vystihovat v každém vzdušném tónu jak družina ta slavná z Barbizonu. Hle, temnomodrý květu zvon a rosné v něm blyštění – zrak dívčí z vlhkých řas, když z divů spánku sladkého se prosne, tak zářívá – a k dovršení krás 144 teď nad ním rozestírá motýl zlatý svých křídel klénot zdobně cípovatý. Leč náhlé drama! Jako živá střela pták motýla stih’ v bystrém poletu a zapadl s ním do sněžného běla, jímž hloh tam svítí v plném rozkvětu. Jdu blíž – pták uletěl – leč s trýzní krutou zde zanechal svou oběť nabodnutou. Ve smrtné muce motýlek se zmítá na břitkém trnu, jenž mu v prsou tkví, a bedruňka zde, můra vedle vbitá na jiný osten, jsou ti svědectví, že mučírnou je shluk těch květů skvostný, kde zuří katan ťuhýk nelítostný. Ach, přírodo, i ty?! – Zde pavouk sivý od větve k větvi nevod uplétá, té přízi ozdobné se chodec diví – leč zoufalá se muška třepetá v té sluncem ozářené lehké mlze a rosné perly v ní jsou trpké slze. A co tak dumám, vlastní moje pata smrt, muka schystala: hle! něžný tvor jí zdeptán žaluje na svého kata – smrt, bolest všude, kam se kloní zor, a sluch-li bystříš, ston ti v srdce ryje z té klamné všehomíra harmonie. Ston mučených a trýznitelů skřeky vraždění jen věčné závody, 145 děs, bolest skrytá za lichými vděky – toť v hloubi své je život přírody a člověk, dravec s nejkrutšími spáry, sám živ je rozsápaných žertev cáry. Vděk přírody hrá pouze na povrchu a v illuse hned sešle mraznou sprchu, když vhloubáš se do sama základu – Nemo: Vnoř hlouběji se ještě! Tam snad minou ty dissonance mučivé a splynou před vyšším umem v libém souladu. Pěvec: Jsi u mne zas? – Tvá rada málo platí: Tam hloub i sama skutečnost se tratí, tam věčné záhady je temná říš. Nemo: Nuž, skutečnosti nech a chyť se taje, s nímž moudrost metafysická si hraje! Pěvec: Tou potěš jiné! Nemo: Neslyšíš ? 146 Píseň zvonů:
Dejme se ruče v polet a skok, srdce ať tluče v kovový bok, čile se zmítejme, slavný den vítejme hřímavým chorálem jásavých slok! Hlasněj’ ty nižší, slaběj’, ty bližší, temně ty s druhem, jasně v to já; naše hřmi luhem allelujá! Plní zvuk plesný údol i stráň, sbírá dav těsný pod starou báň, věnec kde ovíjí mystických lilií královny nebeské milostnou skráň. Temně i jasně, slaběj’ a hlasně s bratřími, brate, družme svůj zpěv v oslavu svaté, nejčistší z děv! Požitkem chudý světa je shon, 147 trudy a bludy po bědný skon, v pusté to víření těchu a smíření víry jen rozlévá posvátný zvon. Leťme tu spolu vzhůru a dolů, z pozemské hluše nad vášní rej s námi se duše k azuru chvěj! Chodec tam v lese naslouchá nám, myslí se nese v daleký chrám, z něhož kdys vesele za jarní neděle v rodný dům vracel se k dětinným hrám. Bouřemi zrytý, života sytý, po našem hlase nad světský vír povzletne zase v nebeský mír. Pěvec: Ach, ano: časem nechť si rozum brání, nechť vlastní ret se trpce usměje, sen pošetilý vábně kmitne skrání, jak v nostalgii srdcem zachvěje, 148 stesk unáší mne v dávné jitro žití, kde zlaté mlhy přeludů se třpytí, kde skutečnost jen růžově se šeří, duch děcka svět si vlastní upřádá, v ráj stejně jako v divy báje věří, o původu a konci nebádá, jak holátko pod křídlem lásky bdělým sní v teplém hnízdě, jež mu světem celým. Nemo: Nuž, zkus tam vrátit se. Pod sněhem stáří zas klíčí dětské jarní sněženky – zdus pochyb zápas, jenž se v nitru sváří, věd poznatky, dob nových myšlenky, snaž opět v nemožné se věřit všecko, snad uvěříš, zas šťastné budeš děcko. Pěvec: S tím počkej, až mi stáří rozum zhněte; teď mozek ještě zdráv, ač nad ním šeď. Nemo: Jen chtěj! Slov pomni: „Dokud nebudete, jak jedno z těchto malých –“ Kolem hleď! Jak blížíme se chrámu, v lese zřídlém vše lidovým se pestří úborem, jak motýlkové různobarvým křídlem roj dítek svítí sterým fáborem, jenž s kloboučků vlá, plných per a kvítí, a s kordulek, jež cetkou zlatou svítí – – 149 však pohleď v jejich malé obličeje: z těch samo slunce májové se směje! Viz děvy půvabné a statné chlapce, sníh řásných košil, kytky, rudé střapce, co štěstí v líci šohaje a krásky! I starcův oko mdlé a stařen vrásky pod cípem pestrým svátečního šátku – vše září blahem vnitřního též svátku. Co těm je věrouka s dogmat sporem? Jich prostá duše jen se opájí po všedním trudu poesií forem, jež tajuplným kouzlem dýchají, těch varhan, písní, zvonů hlaholením, jež s pokolení znělo k pokolením, s nímž spjaty vzpomínky let dětských drahé, v němž jímá srdce povznešení blahé. Pěvec (pro sebe.)sebe). Ba věru, v lebku mlhou opojivou dech minulosti stoupá, mystiky v něm kadidlo se vlní s duhou živou všech smavých barev folkloristiky, zář tulipánů s šerem gótiky. Chci z novověké osvětové nudy v dob zašlých divné sny a třeba bludy! Nač váhám překročiti muří nohu, jíž osvěta mi hradí cestu zpět v ten volnodumcům zakázaný svět? Zdaž strachů z jejich smíchu nepřemohu? Vždyť úzkoprsým dogmatikem stal se sám skepticismus, pedant sešedlý, 150 a z buřiče v něm tyran vyklubal se na formulky své suché posedlý. Chci omrzelé jeho jařmo střást, všem vtipům navzdor, haně, mudrování! Nechť pravdu líhne vráska jeho skrání, tož jistě všecku ne – jen pravdy část! Zde v srdci jasně cítím to, vždyť buchá všech svůdných klamů chtíčem, přeludů, jež rozpitvala v niveč skepse suchá. Nechť důkazem vše drtí střízlivým, mně ideálem není vábivým přec filosofy pilně ostrouhaný vzor člověka bez poskvrny a hany – ten patron herrenhutsky střízlivý a s každým vláskem urovnaným přesně i s hybem každým vyměřeným těsně, jak mechanický panák neživý to konající pouze, vážná věda co dobrým, účelným a vhodným shledá. I když se zove pravým křesťanem, tož protestant je nejsuššího směru či quaker škarohlíd – líp stokrát věru být po anticku smavým pohanem! Spíš chtěl bych – – Nemo (dívaje se pátravě na zamyšleného): Zdá se, že již ovíjí tě tkáň divotvorná galilejské sítě. Pěvec: Chceš napodobit Mefistovy škleby? Nech plagiátů nechutných! Vždyť sám 151 bych doved’ nevtipně se rouhat nebi, kamž ovšem nazpět cestu nehledám. Vždyť směšno přemlouvat se, že bych moh’ zas uvěřit, več věříval snad hoch – ba, več jsem nikdy nevěřil ni v snění svém dětském: když jsem v prvním přemýšlení své ručky spínal k zářným malbám chrámu, Bůh trojjediný, jenž tam shlížel z rámu, mým nikdy nebyl snem; i svatí, svaté jen pouhé byly malby, sochy zlaté mým cizí představám; mně zněla hluše ta slova, nemluvila k srdci, z duše, ty modlitby, jež kolem v lidí tlumu ret zvykem hučel v jednotvárném šumu, vět naučených hluk mě rušil spíš i cizí hlahol kněžské latiny i s umučeným tělem strašný kříž tam na oltáři. Jiné vidiny má dětská tucha tkala nad blankyt a jiných výrazů si hledal cit. To způsobil též duch, jenž doma vanul, kde otec deista pak junovi ta vštěpil přesvědčení, na nichž stanul; a poznání, že lid můj v okovy byl vržen římským fanatismem skuté a ztamtud zakoušel jen rány kruté, můj odpor zanítilo k němu zvlášť – Nemo: Pak vůbec k náboženství všemu zášť jsi liberální pěstil v duchu doby. Však osvětě teď nadchází čas mdloby, 152 zas mystika vše loudí v léčky vábné, a k tomu (přírody to zákon!) slábne i léty mozek tvůj, veň chorou vnadou sny svěceného hašiše se kradou. Pěvec: Jen točíš stále kolovrátek známý not osvícenských, k smíchu zvetšelých i tobě! Že mi rozum popstvo zmámí, sám nevěříš; však jizlivý tvůj smích i s analysou střízlivou mě nudí a snivé toužení mi vlaje hrudí. Jak v ostrém světle denním po večeru když toužíme, po luzném pološeru, po čarodějném stříbrosvitu luny: v mém nitru citu, poesie struny v řeč chladnou. rozumu zas vřele znějí, duch prósou zpráhlý všechna kouzla její chce znova okoušet. Syt zkusných skel zas illuse chci hledět hranolem na přírodu a život kolkolem; po prachu škamen obraznosti pel zas volím duhovitě nedůtklivý, chci v báj a div se vrátit, bloudek snivý. Nemo: Ba, takto staré kulty mrou! Jak den se tratí v purpur mlh a luzný sen, tak ve sklonu se víry sešlé třepí v dešť odebleskůode blesků ještě svůdně lepý. Jen vzpomeň duhozáří antiky, jež v Olympanů svítí zániky! 153 A tak hle! renesancí středověku co zdá se v našich dnech, je vzplanutí jen ještě slední mystického vděku, jen zbylou vína vůní, pachutí ve prázdném poháru, jen klamná vnada na zbylé kůži setlelého hada. Tak předsmrtné mdlá čela ještě matou sny mystiky – buď pro ni Apostatou! Pěvec: Vhod připomínáš Romu, Helladu. Nic nezdrželo jejich západu, nad trosky chrámů lepých, smavé bohy kříž krvavý vznes bledý asket strohý. Vše kryla dlouhá středověká noc, z pod trosek vyzářila v obzor tmavý a vstali vítězně zas bozi smaví. Však víš, jak onen dávný jas a vděk vše proniká, čím rozkvet’ nový věk. Nemo: Leč mníš-li, antický že ožil duch v té vesně renesančních dum a tuch? Co jednou dožilo, to nikdy juž se k žití nevrátí, jak ze své hlubiny čas zašlý nevydá ni vteřiny. Zpět v antiku se myslí celou vhruž, chtěj onen život v uměn kouzlu smavém dnes obnovit i s názorem a mravem – Zdaž od kvasu se solí attickou, od ladních soch a Horácovy sloky, 154 v cirk šel bys vidět šelmu libyckou, jak zajatce rve germanského boky, neb na křížikříži, kde Galilejčík pní, by posléz hořel živou pochodní? Ne, antický duch živý navždy prch’, jen formou, prázdnou perly skořepinou, věk nový odít chtěl svou duši jinou, však nový vtiskl ráz i na povrch ten vypůjčený. Stejně podstata též církve duchová jest odváta již navždy jitřním novověku vanem; jen v starožitném zevním šperku planém, jenž po ní zbyl, duch moderní si leda hrát může ještě na zbožného děda ve chvíli vrtochů, ač touto kuklí lež nebo psychosu šev jeví puklý. Pěvec: Nuž, buď si tedy: chorý sebeklam! Však odolat mu nemohu – jak reky kdys graalu zázračného skvoucí plam v dóm bájný táhl přes hory a řeky, mne kouzlo nezdolné zpět vábí tam v tu romantiku posvátnou, chci duší tam zpráhlou ssáti novou slast, již tuší dob našich syn v tom zašlém světě starém, již dostiženém jen fantasie čarem. Ó, vzpomínám na chodbu šerou, dlouhou, kam okny z šestihranných drobných skel svit jedva krad’ se mihotavou prouhou, jímž venku pestrý ulic rej se skvěl, svět onen hříšný, hochu, junovi 155 po řadu roků zahražený pevně, zdí starou, chmurnou kněžské budovy, v níž sice nitrem odporoval hněvně té moci ponuré, jež naše dědy v noc dlouhou vrhla mrákoty a bědy; leč přece v útrobu se maně loudil svod mystického vděku ledakterý, jenž skrýval se v kout cely pološerý a varhan, zvonů hlaholením proudil, jenž z nejednoho dýchal obřadu i z milých tradicí a zvykem cet; na chvilek myslím sladkou náladu, kdy zapomněv na skutečnosti hnět a pochyb hlod jsem jako v opojení, jak robě snící v blahém ukojení, se oddával v moc jakous tajemnou, jež hvězdným okem bděla nade mnou. Nemo: Pryč s ostýcháním! Rozumím ti zcela. Teď duše mnohá volných myšlenek pouť skončí bouřnou, na níž poumdlela, a v tichý, klidný, teplý přístěnek se přitulí, jejž kompromiss jí skytne se starou tradicí; že pro ně nové to staré zas, v tom kouzlo již, a snové jsou příjemnější nad rozbory zpytné. Chop tuto zvonec fortny starožitné a jistě ve svém pohostinném kruhu – ať jako svému hostu jen či druhu – sbor mnichů vyplní ti zbožné touhy: tam v chodbách šerých plaché světla prouhy 156 zas najdeš, tajů stín a vidin zář, i plný starých maleb refektář se slušným soustem na cínové míse – – Nuž : „Ora et –“ne, to sem nehodí se. X. Klášterní episoda. 1. (Komnata opatova.)
Opat: Hle, jaká náhoda nás tedy k sobě zas vedla po tak dlouhé, dlouhé době! Tys v pravdě neměl tušení? Pěvec: Ni trochu. Co naposled jsem veselému hochu, dal s bohem, za obzor’s mi zapad’ zcela; jen po letech jsem doslech’, mnišská cela že skryla tě, a dál ni jedné zprávy. Že v takém lesku duchovenské slávy zde najdu tě, zkad měl jsem vzíti tuchu? Vždyť z věcí církevních jen zřídka k uchu mi došlo cos – a klášter ten tak stranou – – Opat (s lehkou výčitkou): Jáť světskou dráhu tebou vykonanou 157 líp stopoval – však ovšem: zvuku jména, jak tvoje, prostupna i cely stěna. I zde se sledí za básnickým ruchem, vděk verše cení, nechť nám v úkor duchem. – As básnickým též vrtochem je pouze, co’s právě o své vyprávěl mi touze, žít déle v naší mnišské samotě; či – (hrozí mu žertovně prstem) snad že pokušení vedlo tě, nás špehovat pod maskou neviňátka, zda vhodná by tu nenašla se látka ku břitké nevěrecké parodii, a na svých prsou bychom hřáli zmiji? Pěvec: Jen pravdu mluvím ti: Za srdce zpráhlé cos jako chorý stesk mě chytlo náhle, stesk nezdolný po zášeří a míru ze světla již mi trudného a víru, ven ze všeho, čím přítomnost se zmítá, zpět, minulost kde z bájných máků splítá na žhoucí skráně konejšící vínek snův opojných a dětských upomínek. Mne pojednou tak divně táhne zpět ta chodba dlouhá, víš, ta z dávných let, jíž před námi stín tajemný se smykal a na konci svit červenavý blikal pod nohou Kristovou, kde leckdy spolu jsme snívali až zvonce do hlaholu, jenž volal v refektář neb k pobožnosti. 158 OpatOpat: (usmívaje se): Ó, chodeb shodných s tou zde máme dosti! Však pomníš-li též jejich dlaždic ledných a v refektáři leckdy hodů bědných? PěvecPěvec: I mrazný dech, jenž tam nás trápil kdys, i malá štědrost cínových těch mis a jiné zlo s tou různou vnadou chudou, vděk zábav pokradmých s knih vetchých nudou, puch plísně s vůní kadidlových dýmů, šept otčenášů s hříchem tajných rýmů, vše chmurné, světlé oněch dávných let, jak z různých bylin vzatý med a jed v mok opojný, se míchá v čarnou směs, jíž zde tak mocně duch můj schvácen dnes, že prst na fortnu klepl z nenadání a že se tážu: Splníš moje přání? OpatOpat: (po některém přemýšlení): Jest možno přec, že ve tvé náhlé touze cos vězí nad chvilkový vrtoch pouze; kdož ví, zda neroznítil srdcí vládce tu jiskru – hm – (klopí zrak před okem pěvcovým, které se k němu zdvihlo) Leč odpovím ti krátce: Nuž, prodli, dokud vhod ti, milý hosti, 159 rád od srdce tvé budu přítomnosti. Snad dovedu i v sídle mnišském, hochu, (otáčí svůj prsten s velikým smaragdem) ti skytnout pohodlí a zábav trochu, – ne salony čím světské daří hosty – (s úsměvem) a musíš vpravit se i v naše posty – – leč knihovnu zde máme velké ceny a mnohým předchůdcem zde shromážděny i v obrazárnu díla pěkná věru – sám skromným ochotníkem jsem v tom směru – (máchá rukou k obrazům na stěně) – a širý sad i s domem palem, fíků můž’ zamluvit se rostlin milovníku. Pěvec: Nic o pohodlí, o požitcích světa! Chci příchuť askese jak v ona leta, jen mnišskou prostičkou mi vykaž celu, kde skelné kroužky v olověném tmelu zřít oknem popřívají z polochmury do stinné, tiché pouze kvadratury. Opat: Vše, jak si přeješ. (Volá do předsíně:) Bratře Rochu! (Vchází mladý přívětivý mnich.) 160 Hosta veď do světnice nárožní! (K pěvci:) Je prosta, vždyť celou byla kdys. Tam po své pouti pod péčí jeho můžeš oddechnouti. Mne slavnost volá k pobožným tam dole, však shledáme se při poledním stole. 161

DO SVĚTA ŠIRÉHO.
I. I.
Zde z malé české role ve skrytém světu dole jak zvonec v lesní hluši zní ztracený můj hlas; a přec bych za Šumavu, za Sněžky bílou hlavu rád tisíceré duši svůj poslal družný vzkaz. Ó, sláb je na tu dáli, a kde by došel chvály? Sám hlahol jeho řeči by zlobný budil smích; vždyť slyším s oné strany jen záště ryk a hany, chřest mečů kutých k seči a pout nám chystaných. Však hrdý smích ať řičí, ať nenávist tam syčí a schýlit do poroby své šíje velí nám – vím jistě: jsou v tom tlumu, [165] kdož jinou snují dumu, kdož touží z temnic zloby ve světlý lásky chrám. Snad řídcí tonou v davě, mrou hlasy jich v té vřavě, leč vím: ve stejné tuše tam soudruh nejeden při noční lampě s knihou, nad kyprou pole ryhou, i v dílně pilno buše můj sdílí drahý sen. Nuž, neznámí vy druzi, vy téhož božství sluzi, mí bratři duchem, citem tam v modru dalných niv, za Sněžkou, za Šumavou, Alp sněhem, stepní travou a všude pod blankytem, kde lidsky člověk živ: Vám do branného víru připjatou na šíp míru svých veršů chudou kytku šlu, básník bez jména. Nechť cíle nedoletne, jen s posměchem se střetne a pro vás bez užitku ať zvadne ztracena: Snad přece z její troli, kdes pošlapané v poli, se ujme zrnko, časem tam vzejde primulí, až v zimní kraje ladné máj vytoužený shledne 166 a nové doby jasem svět zajde minulý. *** Kdož v různém světa luhu sen stejný chováme, dluh po boku spějme druhu, my vojsko neznámé! II. První hlas: „Také ty juž opsky jmelím ježatý si věnčíš vlas s hejnem věštců omrzelým, kterým náš se hemží čas? K talárů jich sešlé třásni mísíš ještě čamaru, s rájů příštích starou básní v divné řeči barbarů? Haha! Nemám řízy věští, ale slovům uvěř mým: Blouznění, jímž leb ti třeští, rozplyne se v mutný dým, tvoje vzdory trpasličí srazí mohutný náš meč, vítězný náš příval zničí plémě tvé i tvoji řeč. Přes nárůdků rabských šíji 167 k metě své náš půjde rod, dobouří až po Adrii jeho všedrtící chod, nezadrží odpor žádný příboj hromných jeho sil, trůn mu kyne světovládný, o němž Barbarossa snil.“ III. III.
Ne tvému pěji sluchu, ó, hrubé síly duchu: Máš ještě moc a vřavou as mnohou zděsíš zem; leč za tvých drábů mrakem, tvým zkrvavělým znakem, již bílou pod zástavou se sbírá jiný tem. Nechť tvůj i mudřec lhavý ty hrozné laury slaví, jež v bezdnách cizí bídy rvou sobě katané, ten odkaz doby mračné, bouř’ zloby krvelačné a z lebek pyramidy na nivě zdeptané: Též u vás jinak cítí již mnohý, rot se štítí, jež lidská všechna práva pod hrubou kloní pěst; již národa mu blahem a silou není, vrahem 168 být slabších, zbojců sláva a jařmitelů čest. Tu novou četu junnou svou družně vítám strunou, z těch míru paladýnů mi vzejdou přátelé; již na všech stranách světa náš bílý prapor vzletá, vlá k Odře též a Rýnu i k Alpám vesele. *** Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, ó, v surovém tom hluce přes plemen rozbroje již stiskněme si ruce, my vojsko pokoje! IV. Druhý hlas: „Pravdu díš. Jak přízrak noci bledne, mizí v zašlý mrak divá sláva zbrojné moci, lidstva dávný vlkodlak; věřím s tebou, že již spěje k mátohám věk přežilý, národů kdy řídil děje 169 krvavý meč násilí. Sousedy své za paroby nezdeptá již silný kmen, ale přec i světlé doby vyplní můj vzletný sen, měkkým poutem volné shody bez panství a podruží pro zisk obou slabé rody k mohutnějším přidruží. Hleď! Tam v Novém světě volném různých plemen různý hlas na kolbišti práce spolném v jedné řeči splývá svaz; tak i zde svou vnitřní silou mocný rod můj vyspělý zbraní ducha ušlechtilou slabé vše si přivtělí. Trety, jež jí v letu brání, hlaholy a písmenky, smete velkolepé vlání jednoticí myšlenky, k mohutnějším drobné celky samoděk se přivinou, v dějin cíl vše spěje velký: v lidstva obec jedinou.“ V. V.
Kdož budoucna zří šerem, kým půjdou věky směrem? snad v kruhy stále větší směs tíhne národů, 170 cit zhasne k rodu vřelý, svět vlastí bude celý a jednou zavzní řečí kdys po všem obvodu. Leč dokud city ony jak drahých vísek zvony ze zraků blaha slze a stesků loudí nám, že nezanikne vnuku vděk mateřského zvuku ni v příštích věků mlze, tu vroucí víru mám. Ač vidím slabé sněti kdys mocných kmenů tleti, přec ve mnohou se lije zas bujné mízy tok: žár smělý v oku junném tam na Rodanu slunném šik felibrů se bije za sladkou „lenga d’oc“. Vlam onde volná smělo po právu svém; zde čelo Ir porobený vznáší, a hrdě vstává Fin; pod vlastní znak své syny duch sbírá Ukrajiny – květ nový všude raší ze souší, rozvalin. Čas nový, ušlechtilý, bez meče, bez násilí, rci, jakým zpáčí stavem ten jarobujný proud? Zda národy, jež cítí 171 nezdolnou vůli žíti a sílu v těle zdravém, do mrzkých vkuje pout? Rod věrně k sobě lnoucí, svou cestou pevně jdoucí, nechť počtem slabý, duchem je vřelým silen dost, by v osvětném též boji si chránil barvu svoji, by práce zdárné ruchem žil po svém, kvet’ a rost’. Ne světa stejnost šedá jest vrcholem, jejž hledá má naděje, má víra na konci našich cest; jest pestrost znakem žití, šeď skonem – různo zníti vždy lidstva bude lýra, zem’ barvou sterou kvést. Vím jistě, že mám druhy, jimž májové jak luhy věk příští vesel září, sta různých květů houšť; jimž svítí v mladé kráse a nudně neslívá se v tón jeden, šedo stáří, a v chudotvárnou poušť. *** Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, 172 kdož zříme lidstva metu v jich volném různém květu, kdož řečí mnohozvukou cíl jeden hlásáme – ve stisku bratských rukou v před, vojsko neznámé! VI. Třetí hlas: „Neslyšíme ve tvém zpěvu strunu chudých, strunu svou, my, jichž ruce v bolu, hněvu okov zrezavělý rvou, my, kdož věky beznadějně stírali s čel kleslých znoj a teď všemi řečmi stejně ohlašujem křivdě boj. Vodili nás krve mořem za řeč, víru, otčinu, plnili jsme děsem, hořem porobenou cizinu, doma pak se naši kati o plen dělili a čest, my jak dříve jařmem spjati zkoušeli jich bič a pěst. Ale posléz dav náš němý zahřměl, okem hněvně blýsk’, přes meze všech plemen, zemí mozolné si dlaně stisk’, povržené práce strojem 173 – kladivem svým – hrdě máv’, žádá jedním burným vojem lidské cti a lidských práv. To ať haslo báseň zdraví, velký cíl, jenž vede nás; toť je k příští bitvě pravý polnic břesk a bubnů ráz, tato píseň písní hřímá nad vše noty, které hráš – hnětených kdo harfu třímá, tenť jen sám je pěvec náš.“ VII. VII.
Vám příští doba patří, vy odstrčení bratři, před vámi věkovité se chvějí prestoly, již dopola se svezly jich zlaté věnce s žezly na skráně potem kryté a v ruce s mozoly. Když vládce klesá věkem, zdaž velikým je rekem, kdož budoucímu hoví již chytře dědici? Můž’ nízké spřádat klamy, kdo, pro vás zápal samý, jmen pro sebe tak loví na lichot udici. Jsou, kdož vám pro zisk slouží, po chvále množství touží, 174 neb vašem na panýře své heslo tyčí jen; chce vašich užít davů, kast vetchých boj a stavů, i víra proti víře a proti kmenu kmen. Však nechťsi třeba chvíli kmit bludičky vás mýlí, jen vaší cestou svítá zář šťastných lidstva met; vám, pravé duši jeho, díl hlavní patří všeho, co lidským snahám skytá a pracím tento svět. Vlast bez vás vlastí není, a národa vše jmění má ve vás původ, celé po právu patří vám – ne pouze podíl skývy, i květy z ducha nivy i skvosty uměn skvělé a hvězdných vidin chrám. Nech rmut se zdvíhá chvílí, cit každý ušlechtilý z té vyjde burné pěny bez kazu, úrazu; vy věrně zachováte, co lidské, dobré, svaté, co pravé jesti ceny ve věkův odkazu. *** 175 Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, kdož zříme lidstva metu v jich volném různém květu, kdož máme blahověstí všech bratří rovné štěstí – zlob starých bijme saně, kast vetchých rozbroje, my borci beze zbraně, my vojsko pokoje! VIII. Čtvrtý hlas: „Jiná-li též nevolnice na tvé srdce nebuší, jejíž jařmo – v cetkách sice – nejstarší a nejtužší? Jako žertva vyfintěna v pohaně a bezpráví družka vaše, sestra, žena, vláčí okov rezavý. S vámi rovně sudbu sdílí člověčenskou, zemský dol potem rosí v družné píli, přírody zná krutší bol; ale hrubý věk ji slabou poddal druhu barbaru, učinil ji muže rabou, chtíčů hrou a rozmarů. Je-liž duch jen mužské půle 176 všelidskosti výronem, má-liž pouhé části vůle celku zůstat zákonem? Kde se o vše právo dělí s volnou družkou rovný druh, tam jen lidstva výraz celý, člověčenstva celý duch.“ IX. IX.
Ať kdekoli se vznese vaz deptaný, a pne se po právu, po svobodě z pout lidská pravice, tam srdce mé se chýlí, tam vroucí souhlas pílí, boj svatý v družné shodě má vítá zdravice. Jak všechna pouta tříští, snad ve chvilce juž příští i s tvojich útlých rukou je smetne doby let, ó, družko s něhou vroucí v boj žití s námi jdoucí, jež svou nám chystáš mukou vždy nový rodu květ. Jak těla různé tvary i mysli jiné dary zvlášť muži, ženě dává již sama příroda; leč teprv ráz ten dvojí se v celek lidstva pojí, 177 jich obou stejná práva a stejná svoboda. Jak na společném dílu svou nejlíp zkusit sílu, část každá v rovném volném si najde zápolu; své hajtež každá sobě, však svorně jdětež obě ve svazku lásky spolném dál k lidstva vrcholu! *** Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, kdož zříme lidstva metu v jich volném různém květu, kdož máme blahověstí všech bratří rovné štěstí –: ó, stáhněm rabské kruhy též s paží sestry-druhy, ať s námi v boj se ztuží, jejž stejně hlásáme, my tábor bez oruží, my vojsko neznámé. X. Pátý hlas: „My však nejsme bez oruží, nám je heslem: smrt a krev. Vari s láskou! Šik náš druží smělý vzdor a žhoucí hněv. 178 Bořme! Jenom z rumů, ssutek dílo vstává obnovy, síly vzmach a rázný skutek nejlíp drtí okovy. Nechť si tyran lup svůj hradí živým valem drábských těl, nechťsi v nekonečno řadí spousty bodákův a děl: stačí dílna v temnu dole, jedné smělé ruky vzmach, aby v sluhů bledém kole ranou hromu klesl v prach. Proti nám řád věků stojí, při něm všechna světa moc, nám jen zbylo válčit zbrojí, kterou skuly lest a noc; měj duch slabý pro ni hanu, velký cíl tu světí zbraň, v žalářích a na čekanu vlastní život kladem’ zaň. Kdo chceš čelit křivdy tronům odvěkým, buď celý muž, proti slzám, vzdechům, stonům v pevnou ocel srdce ztuž! Hradby moci nerozboří sněmů křik a hesel řev, základ lepším dobám stvoří jenom boj a žár a krev.“ XI. XI.
Táž hvězda, jež nás vodí, nad vaší svítí lodí, 179 nechť třísní s hrůzy jekem vln krvavých ji šleh; vám za bouřlivou nocí, kde v boji s děsnou mocí vztek přemáháte vztekem, týž kyne slunný břeh. Snad mýlím se, snad není čas dosud rozednění, snad zla jen temné meče zla temný zhrotí voj; leč hruď má víru chová, že již tu doba nová, jež v ušlechtilé seče jen světlou nese zbroj. Kdys pouhým vroucím slovem nad mučenníků rovem všem Říma silám čele vzplál Kristův jasný týn; však jeho záře mdlela, na tisíc let se stměla, když v pěsti zkrvavělé kříž vznesl Konstantin. Duch nový nad Sekvanou zved’ peruť odpoutanou, a hrdě vzletly v nebe čet volných zástavy; však z hrdin republiky Kors drábské zrobil šiky, sklál volnost, národ, sebe za vavřín krvavý. Teď zbraní temna každou, lstí, násilím a vraždou již zhrdá v hloubi duší 180 věk lepší, zjasnělý; teď pravda, rozum s citem jsou oštěpem a štítem, teď myšlenka je kuší a důvod ocelí. V před nekrvavou sečí jde právo s ducha meči, všech dobývá si říší a mocí bezmeznou již vniká k temná trůnu, i v jeho vojska lůnu za krátko k nebes výši skráň vypne vítěznou. *** Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, kdož zříme lidstva metu v jich volném různém květu, kdož máme blahověstí všech bratří rovné štěstí a šinem’ rabské kruhy též s paží sestry-druhy, však odmítáme každou zbraň temna, úklad s vraždou, a lidskosti jen zbraně si kujem’ do boje –( ó, podejme si dlaně, my vojsko pokoje! 181 XII. Šestý hlas: „Zamítám též zbraně divé, jimiž válčil temný věk, věřím v síly vítězivé ušlechtilých myšlenek; železnou jen vůlí spějme za svou metou dál a výš, ducha zrní vůkol sejme, by svit padl v každou chýš! Každý trp za svoje druhy, k blahu všech své kroky řiď, ale zlo a jeho sluhy z hloubi srdce nenáviď; tu se měkkých citů zhosti, svatý hněv jen v srdci měj, zbrojí ducha bez lítosti rány smrtné rozdávej! Není třeba na zlosyna provaz plésti, dýku kout; nekrvavá guillotina lépe koná přísný soud, ducha bičujtež ho knuty, topor duchový ho drť – rány ducha stejně kruty, krutší snad než těla smrt.“ XIII. XIII.
Ne boj! Ni ducha seče, ni per a řečí meče! Kéž i ta slova z divých 182 dob drábských pominou! Bez hněvu, záští, zloby říš vzrůstej nové doby slov mocí přesvědčivých a láskou účinnou! Nás nemá nikdy vésti – nechť jatagan by v pěsti nám netisk’ – duch, jímž planul kdys burný Mohamed; vzor, za nímž máme jíti, nám Kristem, Buddhou svítí, jimž se rtů tichých kanul jen čiré něhy med. Vše kolem vádou hlučí, vše jedem vře a žlučí, jen dravé důtky svistí za chechtů zlých a han, chtíč cizí škody v oku sok srdce drásá soku, jen zloba s nenávistí jsou divou duší stran. V tom záště burném kruhu jsi tamo kdes, můj druhu, ty, jemuž checht se zhnusil, jenž’s han i kleteb syt, zlo samo nenávidíš, leč v kleslém bratra vidíš a na dně’s neudusil svých prsou něžný cit? Před koncem zemské pouti kéž přáno oddechnouti nám v jasném lásky vzduchu, jenž zas by objal svět; 183 jak sladčej’ by se žilo, líp od ruky šlo dílo, a v družné práce ruchu lán veselej’ by zkvet’! Ó, jste-li tam kdes, druzi, vy téhož božství sluzi, nechť snílky věk vás zove a smích si tropí z vás, jen čelte tiše, smavě té vzteklé vůkol vřavě a věřte: Přijdou dnové, jež k veslu pozvou vás! *** Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, kdož zříme lidstva metu v jich volném různém květu, kdož máme blahověstí všech bratří rovné štěstí a šinem rabské kruhy též s paží sestry-druhy, však odmítáme každou zbraň temna, úklad s vraždou, kdož vzteklé vřavy syti chcem’ v lásce s bližním žíti a blahý prapor bílý nad světem zdviháme –: ó, spojme již své síly, my vojsko neznámé! 184 XIV. Sedmý hlas: „Kristovo jsi prones’ jméno – slov nač jiných prázdný šum?! V onom plně obsaženo lásky evangelium. Hluchými jen třeba šlaky k jádru božsky světlému proniknout, a kalné zraky zjasní hvězda Betlému. Spasnými jen své si řády veleb ostrý, chladný zpyt: – svět již nudné samovlády rozumu je zvolna syt. Posměchu a hněvu střely Víru klály drahný čas, a hle! mrtvým co jste mněli, v nové síle vstává zas. Hleďte kol: Zas prosté davy hlahol zvonů v starý chrám pod svěcené pod zástavy volá k boji proti vám; však i z vaší vlastní řady k nim se druží mnohý zběh a ten příboj odevšady pustnoucí vám trolí břeh. Ano, žije zbožná tucha, žíti bude v lidstvu dál, nestačí mu věda suchá, nadzemský chce ideál, po střízlivém světle denním 185 vítá soumrak, přelud, taj, zdvihá snivě, s roztoužením věčné clony hvězdný kraj. Čím tě k záští, haně nutí, k posměchu ten čistý vznět, který z nejvzácnějších hnutí člověckého nitra zkvet’? Nepřítelkou neměj Víru – spojenkou je mocnou spíš, jížto dobra, lásky, míru nejlíp rozmnoží se říš.“ XV. XV.
Jest v každé svaté knize část velké pravdy ryzé, kmit Neznáma, jež vezdy snem lidstva zůstane; nechť koran s védem setlí, sled po nich zbude světlý, a s Betlemské vždy hvězdy svit rajský pokane. Ba, nevhod smích a lání, když prostý cit si chrání i formu méně cennou a symbol s obrazem, jež tklivou poesií mu dýší, relikvií jsou drahou, zasvěcenou sta předkův odkazem. Však samy splynou kdysi ty různé božství rysy, 186 až dokona se změní i víry podstata; dob jiných jiné snahy též dómů ztekou prahy, tam vnesou nové snění za stará dogmata. Vždy potrvají vzněty, jež nebem v duše vsety, – – leč víry staré minou, v nichž zář ta zhasíná, z nichž nezůstalo více než kříže, půlměsíce a značka psaná hlinou na čele bramína. Tkejž vedle světel umu dál tucha rajskou dumu, jež za poznání meze své hvězdné křídlo pne; však tam, jen tam ať vzletá, ne k trůnům toho světa, a v bohoslovné these ať nikdy neztrne! Jen bezobsažné zvuky jsou články věrouky a licho přít se slovem, zda jesťjesť, či není Bůh, když zatím v srdcích není to svaté snění, chtění, ten, jehož božstvím zovem’, duch dobra, lásky duch. Jest všude religie, kde duch ten skutkem žije jak duší vládce pravý, 187 ne pokrytství a klam – nechť lampu v jizby rohu zžeh’ vtělenému Bohu, neb Konfuce tam staví či prázdno nechá tam. Též my, jimž novou září svit pohas’ na oltáři, v němž děcku vidma svatá kdys byla vtělena; jimž ze všeho, co snilo, jen kouzlo básně zbylo, jak věčný výtvor dláta z tuch božských Helena; však jejichž hněv tam bije, kde z bludu klam jen ryje, kdož musí jevit směle, co pravdou shledali: též my, voj oněm klatý, svůj nesen kahan svatý, svůj oltář v ňader cele pro zbožné zápaly. Leč peruť víry naší nad starý ráj se vznáší, tať opírá svou nohu o nové poznání; tať není s vědou v seči, za čistší žár jí vděčí ke službě svému Bohu a k dobra konání. *** 188 Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, kdož zříme lidstva metu v jich volném různém květu, kdož máme blahověstí všech bratří rovné štěstí a šinem rabské kruhy též s paží sestry-druhy, kdož odmítáme každou zbraň temna, úklad s vraždou, kdož vzteklé vřavy syti chcem’ v lásce s bližním žíti, kdož nevěřící, s věrou jdem k hvězdám zemí šerou, – však nevztahujem dlaně na vděčné závoje –: v před nesme ducha zbraně, my vojsko pokoje! XVI. Osmý hlas: „Slyším strunu ve tvém hlasu pravým citem vzrušenou, leč i modní hesla času k ní se mísí ozvěnou, a mé hledí bystřej’ oko do tvé duše, nežli mníš, vniká ke dnu přehluboko v pochyb nejtajnější skrýš. Zvěstí tvou je mír a láska, 189 dobrých lidí šťastný svět – Však proč tajná kalí vráska čela tvého jasný vznět? Na srdce si polož ruku a rci, zdali věříš sám, že kdy rozklene se vnuku vysněný tvé tužby chrám? Věříš-li, že vášně s vinou kdy se zhostí křehký duch a blud s hořem v žití minou? Ocúny dál zemský luh rodit bude, zlo a spory živá lidská podstata, budoucích tvých lidí vzory jsou jmen prázdná schemata. Pohleď v sebe sám! Zda časem vášně blesk tam nezaplá, moudrost všecku s dobra jasem nezastře-li chvíle zlá? Hruď-li nikdy nezapírá mírných retů blahověst, když hněv mimoděk ti svírá na škůdce tvé snahy pěst? Ať ret hlásá boji hanu, srdce jinou vede řeč, zříš-li národ na obranu zoufale svůj tasit meč, povznese-li rabstvo šíje, vztekle zdrtí okovy, na krev, hrůzu tyranie, krví, hrůzou odpoví. A hleď! jako mořské vlny snahy, dumy lidstva jsou, 190 neklidu a proměn plny v dol se řítí, vzhůru dmou, věštce zašlých pokolení kamenuje jiný věk, proudem dob se stále mění citů ráz a myšlenek. Snad že zkřiví pohrdavě ústa vnuk na boží říš, kde jen v bílém lásky hávě tiché ctností reky zříš, muže s měkkým ženským duchem, dobra něžné titany – na vše, co se snivým vzduchem chvělo Jasné Poljany. V zaslíbené vaší zemi shledá nudný suchopar, nad bledými liliemi vzkřísí růží smavý žár, pohanské zas čerstvé kvítí – nechť i v ně se míchá blín, – řízný broj, slast bujnou žití s prudším jasem hlubší stín. Ba, snad vnuku tyranie Rozumu se zprotiví, blouznivou hru fantasie vznese nad zkum střízlivý, přeludy zas na štít zdvihne a syt skepse, kritiky ke rtu horečnému přihne pohár nové mystiky. Snad že znovu zakalí se duchů temnem Evropa, nebo z dáli přivalí se 191 divá na ni potopa, jinobarvých plemen roje zdeptají květ Západu, jako barbarské kdys voje smetly Řím i Helladu – – Není pídě stálé půdy v pochyb věčném vlnění, snad již zítřek v dětské bludy pravdy dneška promění. Vratko v tobě, vratko vůkol – mentorům nech katedru, diváka zvol němý úkol, v úsměvu miň světa hru.“ XVII. XVII.
Mne darmo s cesty mámí již smích tvůj dobře známý, nechť z vlastního mi nitra týž časem skřipne hlas; chci za svým světlem jíti, nechť fantom jest, co svítí v šeř duše zorou jitra – Apage, Satanas! Snad našich duchů vření jest nicotné, snad smění i věků příštích soudy jen přelud přeludem; snad věčně po ní práhnout a nikdy nedosáhnout z vln vratkých pevné hroudy jest lidstva osudem. 192 Však buďsi tak i stále, ten vzlet po ideále, nechť realismu třeba má (pouhá slova!) kroj, nechť k té či oné metě se vznáší, na tom světě jest živný duši chleba a všeho štěstí zdroj. V něm všecka obsažena jest žití toho cena, ta snaha s činem spjata, jest pravý lidstva děj; ruch kolem bez té touhy cet lichých šum jest pouhý, třpyt kočičího zlata a karnevalu rej. Ví mudřec, že nic neví; však nejlepším co jeví se na mém vnitřním soudu ve chvíli současné: za tím chci světlem jíti, v něm pracovat a žíti, a neptat se, zda v proudu dob příštích pohasne. Vždy omyl ve svém Credě chci spravit, lepší zvědě, však nejen dumy snouti, chci svou též brázdu rýt; též skutkem svoji víru chci zjevit světa šíru a k vítězné ji pouti vznést na rytířský štít. Již dosti slov – teď k činům! 193 Vám různých vlastí synům zní vzkaz můj, družné četě tam v modru dalekém, vám bratrům za Šumavou, za Sněžky bílou hlavou a všude v širém světě, kde člověk člověkem. *** Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, kdož zříme lidstva metu v jich volném různém květu, kdož máme blahověstí všech bratří rovné štěstí a šinem’ rabské kruhy též s paží sestry-druhy, však odmítáme každou zbraň temna, úklad s vraždou, kdož vzteklé vřavy syti chcem’ v lásce s bližním žíti, kdož nevěřící, s věrou jdem’ k Věčnu zemí šerou za hvězdou, která svítí nám v pochyb vlnobití –: Ó, vtělit pílí ruky, co rtoma hlásáme, v šik jeden sražme pluky své známé, neznámé! 194 Doslov pořadatelův.
Co básník sám chystal pro dodatky Sebraných spisů (hodlaje ovšem ještě leccos upraviti a doplniti), co shledáno bylo v jeho bohaté registratuře, i to, co z jeho prací časových bylo by snad časem nadobro zapadlo, vše shrnuto v 10 svazků pokračování posmrtného zajisté vděk nesčetným ctitelům básníkovým, literárním historikům i generacím budoucím. Také práce nehotové zařazeny sem, neboť i v nich obrážejí se někdejší nálada, dojmy, úsudky spisovatelovy a to snad jasněji a výstižněji nežli i v přátelských dopisech, jichž ostatně asi Svatopluk Čech mnoho nenapsal. Přes veškeré úsilí nebylo lze dopíditi se jediné významnější práce Svatopluka Čecha, humoresky „Cikánky“, jež otištěna byla ve „Vlastenském kalendáři“ na rok 1871 a to ve velikém vydání za 45 kr., nikoli v malém za 27 kr., jež chovají v knihovně musejní. Toto malé vydání musejní zavinilo i mylný názor čelného listu pražského, že „Cikánka“ ve Vlastenském kalendáři na rok 1871 vůbec prý nikdy uveřejněna nebyla. Že opravdu ve [195] velikém vydání vyšla, dokazují reklamní zprávy v současných listech, zejména v „Táboru“ (1870), kde je „Cikánka“ v obsahu výslovně jmenována. Podaří-li se tedy někomu kalendář nalézti, získá si zásluhu o docelení souboru spisovatelské činnosti velikého našeho poety, který sám práci tu označoval za zdařilou. Poněvadž pak, jak Svatopluk Čech sám v předmluvě k I. dílu Sebraných spisů uvedl, nebylo lze uspořádati Sebrané spisy systematicky dle obsahu nebo doby sepsání a pozdějšími dodatky přehlednost Sebraných spisů ještě více utrpěla, připojen jest k poslednímu svazku tomuto abecední ukazatel, který hledání a přehled nepopíratelně usnadní. Ferdinand Strejček.
196 Opravy.
XXII. díl str. 34, řádek 7. zdola má zníti: bíti chtěl, a vyprázdnil ji na jeden doušek. 245, pod titulem místo Kaliny čti Maliny. XXIV. díl 5, 16. řádek shora místo ve košilce čti v košiličce. 151, 1. verš místo Srdéčko čti Srdéčka. 176, pod titulem místo VII. zpěv čti VIII. zpěv. XXV. díl 4, v předmluvě pořadatelově za slovo svých polož knih. 315 a 3I9 patří pod zlomky „Poslední prosba královny Anny“ a „Vinohradské melodie“ letopočet 1878 místo 1879 a k zlomku „Vinohradské melodie“ ještě poznámka, že úvodních slov použil autor z části v črtě „Tiché řemeslo“ (ot. v XI. sv., na str. 267). XXVI. díl 284 pod titulem místo 1868 polož 1867.
[197] Abecední ukazatel Sebraných spisů. (Básně označeny hvězdičkou, kursivou tištěny jsou práce z rukopisné pozůstalosti básníkovy.) Díl Strana *Adamité (Lumír 1873)XIII. 233 Adige (Lumír 1874)VII. 5 *Ad maiorem dei gloriam (Oharka 1866)XXIV. 15 Allotrie pod čarouXXV. 365 Americký inserát (Nár. L. 1880)XXV. 30 *Anděl (Básně 1874)VI. 235 *AntarXXVII. 336 *Antonínu Hrazánkovi (1893)XXIV. 272 Archeologická přednáška r. 5000 (Nár. L. 1886)XVIII. 133 *Arria (Konviktská „Zora“ 1864)XXIV. 5 Ať žije čamara!XXV. 323 Bahadur (Květy 1880)XXVIII. 205 *BalladaXXIV. 43 *BaruškaXXVII. 372 Bask (Nár. L. 1882)XXV. 133 Batum (Nár. L. 1875)XX. 203 Beseda kabátů (Nár. L. 1886)XVIII. 95 *Bez nadpisuXXVII. 284, 292, 301, 303; XXX. 52, 59 Bez nadpisuXXIX. 245, 261, 336, 339 Biskup (Nár. L. 1886)XVIII. 16 *BlýskaviceXXIV. 63 *Boj (z r. 1873)XXVII. 339 *Boj (z posledních prací)XXX. 18 *Bouře (Alm. č. stud. 1869)II. 98 *Bratrství (Jitřní p. 1887)X. 118 *Bratřím MiladinovůmXXIV. 111 [199] Brejle strýce Tomáše (Nár. L. 1886)XXII. 213 Brusařské epištoly (Nár. L. 1894)XXIX. 111 *Buben (Lužničan 1869)XXIV. 39 *Buďme svojiXXIV. 132 Budoucí tchánové barona Fučíka (Vilímkův Humor. Kalendář 1886)XXII. 158 *Buď práci čest! (1894)XIX. 251 *Bůh (Modl. k N. 1896)XVI. 87 Buřňáci (Nár. L. 1886)XVIII. 103 *Calderon (1881)XIX. 241 Cestování za bytem (N. L. 1881)XXV. 98 Cikáni (Květy 1888)XXVIII. 346 *CivilisaceXXIV. 154 Cizí peříXXIX. 225 Comtessa Božena (Nár. L. 1880)XI. 295 *Co přede všímXXIV. 125 *Cyril a MethodXXIV. 114 ČápiXXV. 338 Čas (Nár. L. 1893)XVIII. 298 *Časná návštěvaXXIV. 28 *Čechám (Pestré cesty po Čechách 1890)XXIV. 258 *Čerkes (Lumír 1875)VI. 199 *Čert na námluváchXXIV. 83 *Čertova rukaXXVII. 384 Česká literatura (Květy 1879 – 1885)XXVIII. 361 Českým dělníkům (1898)XXIX. 154 *Český novinář (1898)XXIV. 276 *Čínská zeď (Nové p. 1888)X. 188 ČížekXXIX. 238 Člověk, jenž vydal básně (Lumír 1875)XI. 226 ČmelákXXV. 374 Čtenáři (Nár. L. 1886)XVIII. 143 Čtenářky (Nár. L. 1886)XVIII. 150 Čtrnáctý gruzínský pluk (N. L. 1875)XX. 137 Čtyřiadvacet hodin čertem (N. L. 1881)V. 72 *Dagmar (Květy 1883 – 4)XIII. 3 Démon knihy (Nár. L. 1894)XXII. 279 Den slávyXXV. 346 Deputace do Vídně v březnu 1848 (N. L. 1893)XXIX. 34 Deštník (N. L. 1882)XV. 153 200 *Dies iraeXXIV. 199 *Divadelní proslov (1873)XIX. 229 *Dívčí válkaXXX. 69 *Dívka žnoucí (Oharka 1865)XXIV. 14 *Divné housleXXIV. 67 *Divní svatí (Nové p. 1888)X. 191 *Dle perských básníků (Lumír 1875)II. 161 Dobrý skutek (Lumír 1873)XI. 141 Dopis z bojiště (Pokrok 1870)III. 107 *Dosti nás (Jitřní p. 1887)X. 93 *Do světa širého (Květy 1908)XXX. 163 Do třetice všeho dobrého (N. L. 1886)XVIII. 44 *DouchoviXXIV. 223 *Dozvuk (Jitřní p. 1887)X. 143 *Dozvuk (Nové p. 1888)X. 249 Drak (N. L. 1886)XV. 308 Dřevěné stavby české (Květy 1895)XXIX. 134 *DrótarXXIV. 30 Druhý květ (část v „Květech“ 1893)I. 1 Duch markýzův (Lumír 1874)XI. 179 *Dumy moje!XXIV. 86 Dušičky v lese (N. L. 1881)XV. 113 Dva dopisy (Paleček 1887)XXII. 238 *Dva epigramy (Lumír 1875)II. 290 *Dva požáry Květy (1881)XIX. 244 *Dva zvony (Jitřní p. 1887)X. 96 Dvě chalupy moravské (N. L. 1881)V. 37 Endymion Květy (1881)XV. 61 *EpigramyXXIV. 74 *Evropa (Lumír 1878)VI. 123 Exotické listy (N. L. 1893)XXIX. 79 Fantasie o lepších Čechách (N. L. 1893)XXIX. 51 Filemon a Baucis (Květy 1880)XV. 29 Fiorella (Lumír 1878)XI. 256 Foltýnův buben (Lumír 1874)XI. 207 František Doucha (Květy 1884)XXVIII. 312 Fráze (N. L. 1886)XVIII. 30 *Fráze (Jitřní p. 1887)X. 100 *Geronův smích (Květy 1888, Nové p.)X. 207 *Gustavu Pflegrovi Moravskému (1883)XXIV. 240 201 *Handžár (Lumír 1876)II. 164 *Hanuman (Poet. besedy 1884)IV. 261 Heliotropy (N. L. 1894)XX. 281 *HlasyXXX. 43 *Hluché kopřivy (Světozor 1871)II. 128 Hodina s milionářem (Květy 1880)XV. 15 Höflerova slzaXXVIII. 283 Hoří! (N. L. 1886)XVIII. 85 Hovor listí (Květy 1881)XIV. 225 *Hrdina budoucnosti (Nové p. 1888)X. 221 *Hrob v lese (Básně 1874)II. 151 Hrstka jarních citátů (K. L. 1893)XXIX. 46 Hůl Petra Kašpara Světeckého (Paleček 1881)XXII. 135 *Hus (1903)XIX. 284 *Husita na Baltu (Ruch 1868)II. 94 *Hvězda (asi z r. 1892)XXIV. 155 *Hvězda (z posl. dob)XXX. 33 HyperboleXXV. 378 *Chaloupka (Ruch 1868)II. 91 Chvála stáří (N. L. 1886)XVIII. 72 Ikaros (Květy 1885)XXI. 1 Illusionista (Květy 1887)XVIII. 158 *lllustrace jarní písněXXIV. 81 Jabloň (Lumír 1878)XI. 277 Jak se čítají verše (N. L. 1880)XI. 289 Jak se připravují raci, aby než červenali (N. L. 1871)XXV. 25 *Jarní (Květy (1887)XXIV. 116 *Jarní déšť (Básně 1874)II. 152 JarniJarní fantasie o cihlách (N. L. 1881)XV. 95 *Jarní snění (Květy 1885)II. 251 Jaro (Květy 1881)XXVIII. 270 *JaroslavXXVII. 363 Jaroslavu Vrchlickému (Nár. L. 1893)XXIX. 38 Jaro v horském údolí (Hudcova „Zora“ 1882)V. 27 Jedlové růže (N. L. 1880)XXV. 66 Jestřáb contra Hrdlička (Lumír 1876)XIV. 7 Ještě jeden divadelní vlak (N. L. 1886)XXV. 155 Ještě kopa frází (N. L. 1886)XVIII. 37 *JiřinkyXXVII. 388 *Jitřní písně (1887)X. 83 202 *Jitřní pozdrav (Slavn. list „Sokola“ v Olom. 1889)XXIV. 127 J. J. Strossmayerovi (1895)XXVIII. 353 Kallobiotika na cestách. (Lumír 1875)XII. 193 *K Alpám (Květy 1900)X. 281 Kámen (Světozor 1870)III. 56 Kandidát nesmrtelnosti (Květy 1879)XVII. 1 *Kandiotky (Květy 1867)II. 86 Karrikatury (N. L. 1892 a 1893)XVII. 191 *KateřinaXXVII. 360 *Každý má svého koníčkaXXIV. 92 Kde domov můj? (N. L. 1881)XXVIII. 276 *K desetiletému jubileuXXIV. 279 *Klášterní květ (Květy 1886)II. 269 *Klekání (Květy 1896, Modl. k N.)XVI. 165 Klepy (N. L. 1892)XXIX. 18 Kletba maličkostiXXV. 350 Klid (N. L. 1886)XXV. 177 *KněžnaXXIV. 20 Kniha v domácnosti pana BubeníkaXXV. 304 Kočár (N. L. 1882)XXV. 119 *Kohoutí duetXXIV. 90 *Komenský (Niva 1892)II. 273 Konečně (N. L. 1882)XXVIII. 284 Konvičková novellaXXV. 355 *Kopa písníXXIV. 153 *Kost (Pestré cesty po Čechách 1891)X. 268 *Kostnická duma (1901)XIX. 277 *K otevření Národního divadla (Květy 1881)XXIV. 228 *Kouzelná číše (Jitřní p. 1887)X. 89 Kouzelné zrcadlo (N. L. 1886)XXV. 147 *Král a šašek (Pravda a drobné básně 1886)II. 206 *Král Ječmínek (Zlatá Praha 1885)II. 264 *Král NikotinXXVII. 335 *Královská idyllaXXIV. 35 *Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči (1890)XIX. 103 *Kristova říšeXXIV. 141 *Křížek (Tábor 1868)II. 149 Krůpěj vody vltavské (N. L. 1882)XXV. 127 *K sňatkuXXIV. 281 203 *K stříbrné svatběXXIV. 283 Kukačka (N. L. 1886)XXII. 199 Kus bývalého evropského Turecka (N. L. 1875)XX. 215 *Ku slavnosti Kollárově (1893)XIX. 262 *K uvítacímu večírku sp. českých mediků (1888)XXIV. 252 Květinové korso (N. L. 1893)XXIX. 72 *Kyrysník (Květy 1868)II. 90 Kytice z MoravyXXIII. 150 *K zahájeni jubilejní výstavy (1891)XXIV. 262 La grrrrrrande nation (N. L. 1881)XV. 117 L’ane (N. L. 1880)XXV. 38 *Láska pohrobníXXIV. 25 Ledová kněžna (Lumír 1874)XI. 219 Ledové květy (Květy 1881)XV. 53 *Ledové květy (Květy 1888, Nové p.)X. 246 Lék proti strachu z cizích myšlenek (N. L. 1892)XVIII. 262 *Lesní hrob (Květy 1881)XXIV. 105 *Lesní žalm (Květy 1896, Modl. k Nezn.)XVI. 110 *Lešetínský kovář (Poetické besedy 1883)II. 1 Letmo Mingrelií, Imerecií a Gruzií (N. L. 1875)XX. 57 *Letní procházka (Květy 1881)II. 209 *Letní večer (Květy 1881)II. 217 *Letní večerXXX. 22 Lili (Květy 1887)XVIII. 188 *LípaXXVII. 377 *LipanyXXVII. 342 Lipany (Květy 1884)XXVIII. 313 *Lipany (K panoramatu L. Marolda 1898)XIX. 269 List z Japanska (N. L. 1886)XXV. 187 Liškovický pán (Světozor 1871)XI. 17 Losos mého pradědečka (N. L. 1880)V. 183 *LoupežníkXXIV. 18 *MadonnaXXIV. 60 *Májová (Modl. k Nezn. 1896)XVI. 91 *Malému národuXXIV. 106 *MaličkostiXXIV. 119 Malířská epištola (Květy 1880)XXVIII. 261 Malířský nápad (Lumír 1875)XI. 234 *Maloměstská idylla (Pestré cesty po Čechách 1891)X. 263 Malovaná vajíčkaXXV. 367 204 *Má poesie (Almanach č. studentstva 1869)II. 117 Maroušek (Slovanský kal. na rok 1872)XXII. 83 Matěj Brouček na výstavě (1892)XXVI. 121 *Matka (Květy 1883)II. 232 Má úcta!XXIX. 242 Mé první vystoupeni v „Ruchu“ (Černá hodinka Máje 1892)V. 275 *MěsíceXXX. 13 Město ve skále (Lumír 1876)II. 131 Mezi knihami a lidmi (Lumír 1874)XII. 117 Místo úvodu ( = Zimní idylla, Světozor 1886)III. 3 *Mládeži (Jitřní p. 1887)X. 139 *MlhyXXX. 42 Mluvící kapr (N. L. 1886)XVIII. 3 *MlynářskáXXIV. 87 Mocamethi (Lumír 1875)VII. 23 *Modlitba (Jitřní p. 1887)X. 111 *ModlitbaXXIV.145 *Modlitba dětská (Květy 1897)XXIV. 185 *Modlitby k Neznámému (1896)XVI. 73 Moje „panenská řeč“ (N. L. 1881)XXV. 90 *Moravě (Jitřní p. 1887)X. 122 Moravské obrázky (1884)V. 3 Moře (N. L. 1886)XXII. 225 *MotanebbiXXXVII. 358 Motýl (Vlastenský kal. na rok 1872)XXII. 15 Motýl (N. L. 1881)XV. 76 Mr. Plumpudding v Praze (K. L. 1880)XI. 301 *Mrtvým vlastencům (Květy 1888, Nové p)X. 160 *My a jiníXXIV. 121 Myslivec v české písni národní (Květy 1887)XXVIII. 331 *MyšlenkaXXIV. 72 *Myšlenky (Lumír 1875)II. 289 Myšlenky o myšlenkách (N. L. 1893)XXIX. 103 *Na Bezdězi (Jarý věk 1883)II. 225 *Na BodamuXXX. 24 Na břehu mořském (N. L. 1880)XV. 9 Náčrtky z roku 2070 (Pokrok 1870)III. 80 *Nadšení (Jitřní p. 1887)X. 91 *Na hrob Havlasův (Česká včela 1878)II. 168 205 *Na Humprechtě (Pestré cesty po Čechách 1891)X. 253 *Na křídle nejkrajnějším (Nové p. 1888)X. 198 *Na lodi vyhoštěnců (Lumír 1873)II. 158 *Na omluvu (Máj 1903)XXX. 7 *Na oslavu 300leté památky J. Melantricha (1880)XIX. 238 Napoleon (Květy 1883)XV. 207 *NapomenutíXXI: 143 Na Radhošti (N. L. 1881)V. 13 *Na Řípu (Modl. k N. 1896)XVI. 139 Národové o národechXXVIII. 280 *Na Sioně (Zlatá Praha 1888, Nové p.)X. 176 *Na sněměXXIV. 89 *Na Sylvestra 1876XXIV. 93,289 *Naše řeč (Nové p. 1888)X. 202 *Naše zbraně (Jitřní p. 1887)X. 113 Náš národní strýčekXXV. 348 Náš vánoční strom (N. L. 1881)XXV. 103 Nationalismus (N. L. 1907)XXIX. 179 *Na útěku (Květy 1884)II. 243 *Na uvítanou americkým Čechům (N. L. 1885)XXIV. 243, 245 *Na Váhu (Květy 1885)II. 245 *Na Valdštýně (Pestré cesty po Čechách 1891)X. 270 Návrh nového spolku (N. L. 1892)XXIX. 8 Návštěva věčného židaXXV. 16 Několik črt z Florencie (Květy 1897)V. 247 Několik listů z okružní cestyXXIII. 169 Několik myšlenek o české židovské otázceXXV. 372 Několik náčrtkůXXV. 380, XXIX. 348 Několik obrázků z Kavkazu (Lumír 1874 – 76)VII. 3 Několik zápisků z malého zimního výletu (Do světa 1902)XXIII. 42 Německá vesnice v Gruzii (N. L. 7881)XXIII. 5 *Nemo (z r. 1871)XXVII. 303 *Nemo (z posl. let)XXX. 133 *Nevěřím – věřímXXIV. 193 *Nevěřme nikomu! (Jitřní p. 1887)X. 94 *NicXXVII. 273 *Nic [Perská průpověď] (Květy 1880)II. 203 Nikotina (Lumír 1873)XI. 74 Noc na Supově (Květy 1888)XVIII. 213 206 *Noční půtkaXXIV. 23 *Noční sněmXXIV. 139 Novella z ničeho nic (Světozor 1871)III. 174 *Novému jaru (Časopis českého studentstva 1889)XXIV. 135 *Nové písně (1888)X. 145 *NovoročníXXIV. 210 Novoroční dostihy (N. L. 1886)XVIII. 112 Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do 15 století (1889)VIII. 121 Nový rok dra Berly (N. L. 1887)XVIII. 200 Oběti pověry (Matice lidu 1871)XXVIII. 26 Oběti Jules-VerneovaXXV. 308 Oblaka (Lumír 1873)XII. 71 O božská přírodo!XXV. 376 Obrázek z cestyXXIII. 155 Obrázky z Kolchidy (Květy 1885)XXIII. 12 Obrázky z různých končin domácích (Květy 1888)XXVIII. 339 *O čarovném pavouku (1897)XIX. 167 Odkaz (Lumír 1873)XI. 113 *O jednom králi (Světozor 1870)II. 122 O květinkách a sluníčku (N. L. 1892)XVIII. 277 „O poesii a povaze lorda Byrona“ (Pokrok 1870)XXVIII. 3 O pruderiiXXIX. 330 O původnostiXXV. 353 *Orel Balkánu (Básně 1874)II. 153 *Osudný knedlík (Světozor 1871)XXIV. 77 Osudný novoroční dar (Švanda dudák 1886)XVIII. 62 *Osudy cylindru (Světozor 1871)XXIV. 75 *OtázkyXXIV. 122 *Otcova pohádkaXXIV. 151 *O té velké vodě (Světozor 1871)XXIV. 79 Otevřené psaní p. Konvalinky vévodovi Gramontovi (Pokrok 1870)III. 102 *Otilii Sklenářové-Malé (Lumír 1874)XIX. 236 *Otrokyně (Lumír 1866)II. 285 O vrabcích a krejčíkovi (Dörflovo Vánoční album 1881)XV. 227 O zíváníXXIX. 326 *Památce Hálkově (1874)XXIV. 204 Pan Bolehlav a svět (Světozor 1871)XII. 3 207 Pan Brůžek (N. L. 1881)V: 192 Pane, chraň nás všech rad a pokynů! (Lit. rozhledy 1886)XXVIII. 326 Pan KalmusXXV. 5 Pan podučitel (Světozor 1871)III. 128 Pantofle (Květy 1892)XXII. 245 Pan učitel a jeho revolverXXV. 340 Papíroví motýlové (N. L. 1886)XXV. 205 *PašijeXXIV. 188 *Péro sokolí (1886, Nové písně 1888)X. 173 Pestré cesty po Čechách (1890 – 92)XXVI. 5 *Petrklíče (Poet. besedy 1883)IV. 129 *Píseň (asi z r. 1871)XXIV. 73 *Píseň (asi z r. 1895)XXIV. 180 *Píseň (Lumír 1890)XXIV. 256 *Píseň (Květy 1896)II. 278 *Píseň o veselostiXXIV. 109 *Písně otroka (1894)XVI. 1 *Písně poustevnickéXXIV. 153 *Písně tuláckéXXIV. 52 *Písně žebráckéXXIV. 52 *Pláč stepiXXIV. 27 *Po divoké nociXXIV. 85 *Pod Mariánským obrazem (Modl. k N. 1896)XVI. 161 Pod nůžkami a břitvou (N. L. 1882)XV. 165 *Podobenství (Nové p. 1888)X. 196 *Pod starým praporem (Jitřní p. 1887)X. 120 *Podzemní hlas (Nové p. 1888)X. 218 *Podzimní (Květy 1896)XXIV. 181 *Podzimní meditaceXXX. 28 *Podzimní myšlenka (Dívčí svět 1900)X. 279 Podzimní vzdech venkovského čtenáře (N. L. 1881)XV. 106 PohádkaXXV. 8 Pohádka o červené karkulce (N. L. 1907)XXIX. 171 *Pohádka pro staréXXX. 40 *Pohádko!XXX. 11 *Pohádky (K cyklu F. Engelmüllera 1902)XIX. 282 *Pohádky a povídky strýce MartinaXXX. 46 *Pohár mladosti (Lumír 1883)II. 228 208 *PohřebXXIV. 34 *PokušeníXXIV. 195 Pokynutí našim rozhodujícím kruhům (N. L. 1881)XV. 102 *Popěvky tuláckéXXX. 37 Poslední jaro (Lumír 1877)XII. 235 Poslední máj (Přítel domoviny 1886)XXVIII. 319 Poslední prosba královny AnnyXXV. 315 Poslední vánoční povídka (Lumír 1877)XI. 244 Poštovní kapitola (N. L. 1907)XXIX. 164 *PoupěXXIV. 33 Pověst (Květy 1883)XXVIII. 306 *Povzbuzení (Nové p. 1888)X. 241 *PovzdechXXX. 17 *Práci (Dělnictvo sobě 1886)XIX. 260, XXIV. 249 *Praha (Ottovy „Čechy“ 1884)XIX. 253 Prachatická elegie (N. L. 1886)V. 167 *PřáníXXIV. 203 *Přání učiteliXXIV. 284 Přátelé Osetinci (Lumír 1874)VII. 82 *Pravda (Květy 1885)IV. 181 *Pravé slovo (Jitřní p. 1887)X. 103 Pravý výlet pana Broučka do měsíce (1888)IX. 1 Pražské zvony (N. L. 1892)XVIII. 226 Pražský Robinson (N. L. 1881)XXV. 77 *Předčasná smrt (Květy 1883)II. 239 Předčitatel (Lumír 1874)XI. 164 Před půlstoletímXXIX. 268 *Před Rodinovou „Bouří“ (Zvon 1903)XXX. 5 Před rozvalinou Karlova mostu (N. L. 1890)XXVIII. 351 Příchod jara (Květy 1883)XXV. 139 Příprava k úřadu kritickému (N. L. 1892)XVIII. 270 Přítelův senXXV. 270 *Přízrak (Jitřní p. 1887)X. 108 Příživníci pařížských kaváren (Květy 1899)VII. 284 Procházky Tiflisem (N. L. 1876)XX. 83 Projížďka gruzínským krajem (Lumír 1876)VII. 41 *ProrokXXVII. 357 Prosba o tiché místo (N. L. 1893)XVIII. 286 *Proslov abiturientům učit. ústavů (1882)XXIV. 233 209 *Proslov „Akademické čten. Jednotě“ v Jičíně (1893)XXIV. 270 *Prošlo v k akademii stud. krajinských spolků (1879)XXIV. 213 *Proslov k 20letému jubileu pražského Sokola (1882)XXIV. 236 *Proslov k otevření nové č. arény (1871)XXIV. 207 *Proslov k otevření slánského divadla (1883)XXIV. 238 *Proslov „Krakovci“ (1881)XXIV. 225 *ProsIov k sjezdu „Jednoty Českosl. Zpěváckých spolků“ (1891)XXIV. 265 *Proslov ku koncertu ve prospěch bezplatných obědů pro nemajetné právníky (1886)XIX. 257 *Proslov ku koncertu ve prospěch sirotků po typografech (1879)XXIV. 216, 219 *Proslov vinohradské Měšťanské Besedě (1894)XXIV. 274 Proti sobě nebo vedle sebe?XXIX. 234 *První a poslední (Květy 1885)II. 262 *První sníhXXIV. 149 První starosti (Lumír 1878)XXIV. 161 *První struna (Nové p. 1888)X. 155 Psyche (N. L. 1882)XV. 159 *Ptáčník (Švanda dudák 1891)II. 271 *RadaXXIV. 93 *Radhošťská duma (Morava svým Maticím 1897)II. 280 *Ranní (Květy 1896, Modl. k Nezn.)XVI. 84 Redakční ostřižkyXXV. 301 Rodinné tajemství (Nár. L. 1886)XV. 293 *Rodnou vsí (Květy 1884)II. 241 *Roháč na Sioně (Květy 1898 – 99, část z ruk.)XXVII. 1 *RokXXIV. 97 *RomanceXXIV. 95 *Romance o rytíři KoldoviXXIV. 100 Rozličná zklamání (Nár. L. 1881)XXV. 72 *RozloučeníXXIV. 49 Rozumné námluvy (Lumír 1874)III. 230 Rozumný vlastenec (Nár. L. 1886)XXV. 197 Rrrrbumbum (Lumír 1873)XI. 134 Rusalka (Květy 1885)XV. 236 Různé barvy (Nár. L. 1893)X. 243 210 Různí židé (Květy 1879)VII. 199 Růže (Květy 1886)XV. 260 Růže z podlesíXXV. 344 Rybářova dceraXXVII. 288 Samson (Tábor 1868)XXII. 1 Sáně (Nár. L. 1893)XXII. 267 *Satanský dar (Jitřní p. 1887)X. 115 *Sekáči (Květy 1903)XVI. 180 *SekerníkXXVII. 365 Selanka (Nár. L. 1881)V. 62 *Sen Koniášův (Ruch 1886, Nové p. 1888)X. 166 Signorina Gioventú (Lumír 1874)XI. 191 *Sirotám příbramským (1892)XXIV. 267 *Sklenice vodyXXVII. 370 *Skřivánek (Jarý věk 1883)II. 234 *S kužele bájí (Národ sobě 1880)II. 204 Skvostná novella (Nár. L. 1881)XV. 90 Sláva (Osvěta 1881)XIV. 265 *Slavie (Květy 1882)VIII. 187 *Slovanská hymnaXXIV. 133 *Slovem a kovem (Jitřní p. 1887)X. 105 Slovenská literatura (Květy 1880)XXVIII. 355 *Slovo (Modl. k Nezn. 1896)XVI. 79 Slovo na obranuXXIX. 15 Sněm písmen (Nár. L. 1886)XVIII. 120 *Snění (Květy 1894)XXIV. 176 *Snění u potokaXXIV. 176 SněženkaXXV. 342 *Sněženky (Jarý věk 1885)II. 257 *Sníh (Květy 1894)XVI. 241 *SnílekXXIV. 32 *Snové (Máj, lit. almanach Uměl. Besedy 1872)II. 130 *Sny palestýnské (Květy 1896, Modl. k Nezn.)XVI. 81 Souboj (Lumír 1873)XI. 61 *SoudcůmXXIV.137 *Soud na BuchlověXXVII. 363 Spisovatel, kterého nikdo nečte (Světozor 1871)III. 116 Spletená historie (Lumír 1873)III. 217 *Srdce – hnízdoXXIV. 62 Staré brány v Nimburku (Květy 1883)XXVIII. 298 211 *Staré heslo (Slavn. list Sokola v Olomouci 1889)XXIV. 130 Starý holičXXIX. 327 Stehlíkův duch (Nár. L. 1881)XV. 125 *StepXXX. 113 Stesk českého literátaXXIX. 223 Stín (Pokrok 1870)III. 97 *Stín (Květy 1888, Nové p.)X. 179 StínXXIX. 345 Stíny mrtvých (Nár. L. 1892)XVIII. 294 Strach z cizích myšlenek (Nár. L. 1892)XVIII.253 Stručný návod pro každého Čecha, který chce vyniknouti a dobře se mítiXXIX. 334 Strýc (Nár. L. 1880)XXII. 121 Studium typů (Nár. L. 1893)XX. 237 Suggesce pravdy (Nár. L. 1890)XVII. 237 Svanet (Lumír 1874)VII. 14 *Svatá BarboraXXVII. 385 *Sváteční rýmy ševce Martina KlímyXXX. 35 *SvedenáXXIV. 179 *SvětloXXIV.179 *Světlo v temnotách (1893)XIX. 275 *Svlačec (Ruch 1885)II. 248 *Svoboda (Nové p. 1888)X. 215 *Svornost (Nové p. 1888)X. 193 *Šablony (Nové p. 1888)X. 183 Šablony na sentimentální povídky (Lumír 1873)III. 209 Šéfův dalekohled (Nár. L. 1886)XVIII. 52 Šílenec (Lumír 1873)XI. 96 *ŠlechtaXXIV. 117 *Šotek (Květy 1886)IV. 3 *Štěbetavá vlaštovinko!XXIV. 31 *Štědrovečerní příhoda (Květy 1894)XXIV. 159 Štokholmské národopisné museum pod širým nebem (Květy 1895)XXIX. 145 *ŠuhajXXX. 21 *ŠumařXXX. 32 *Šumařovo dítě (Lumír 1873)II. 154 *ŠumařskéXXIV. 147 *ŠvadlenaXXIV. 71 *Švanda dudák (Květy 1888, Nové p.)X. 185 212 TabatěrkaXXV. 357 Tajemný člověk (Nár. L. 1881)XV. 83 *Tajné hoře (Květy 1882)II. 221 Také „listárna redakce“ (Nár. L. 1892)XXIX. 3 Taroky (Lumír 1873)III. 191 *Tatrám (Jitřní p. 1887)X. 126 *ThamareXXVII. 354 Thusnelda (Lumír 1874)XI. 158 Tiché řemeslo (Česká včela 1878)XI. 267 1882 (Nár. L. 1882)XXV. 114 Toť se rozumí, že vánoční povídka (Nár. L. 1886)XXV. 211 Touha po venkověXXIX. 332 Tovelille (Lumír 1883)XV. 180 Trampoty kritikovy (Nár. L. 1881)XV. 69 Trepka (Světozor 1869)III. 45 *TrepkyXXIV. 65 *Tři staré domyXXIV. 200 Trojka (Světozor 1871)XXVIII. 23 *Trosky (Pestré cesty po Čechách 1891)X. 275 Turkos (Pokrok 1870)III. 112 *Tyran Rozum (Lit. premie Uměl. Bes. 1888, Nové p.)X. 225 Ubohý věřitel (Nár. L. 1880)XV. 3 *Ukolébavka (Nové p. 1888)X. 170 Umění státi se slavnýmXXV. 351 *Umírání (Almanach č. studentstva 1869)II. 114 *U moře (Květy 1886)II. 267 Upomínky z východu (Nár. L. 1875 – 76)XX. 1 *Uspávačům (1887, Moravsko slezská Revue 1907)XXIV. 123 *Ústřední Matici Školské (1883)XIX. 247 *UtopenáXXVII. 360 *Václav z Michalovic (Květy 1880)VI. 3 *Václav Živsa (Květy 1889 – 91)VIII. 1 *Váda květů (Světozor 1885)II. 252 *Vánoční (Modl. k Nezn. 1896)XVI. 176 *Vánoční sen (Zlaté klasy 1864)XXIV. 3 *V bouři (Modl. k Nezn. 1896)XVI. 147 *V bouřiXXX. 27 *V buřanu (Květy 1879)II. 198 Večerní idylla pusty (Květy 1883)XXVIII. 304 213 *Věčným karatelům (Nové p. 1888)X. 200 Věčný žid (Nár. L. 1882)XV. 173 Velehradská pouť (Nár. L. 1881)V. 48 *Věnování (Básně 1874)II. 85 *Věřím (Nové písně 1888)X. 212 *VěřímXXIV. 190 *Verše do památníkůXXIV. 254 *Vesele dál (Švanda dudák 1900)XXX. 3 Vesnický svatý (Lumír 1873)XI. 85 *Ve stínu lípy (Květy 1879)X. 1 Ve stopách královny Dagmary (Světozor 1888)VII. 251 VetešXXV. 335 Ve vzduchu (1880)V. 267 V Hodslavicích (Nár. L. 1881)V. 7 Vineta (Kal. Ústř. Mat. Školské na rok 1885)VII. 237 Vinohradské melodieXXV. 319 *Vítězné křivděXXX. 9 *Vítězslavu Hálkovi (1882)XXIV. 231 *V jitřním šeru (Jitřní p. 1887)X. 87 *V klášterním sklepě (Alm. č. studentstva 1869)II. 119 Vladikavkaz (Nár. L. 1875)XX. 176 *VIny (Květy 1888, Nové p.)X. 235 V metelici (Květy 1883)XXVIII. 310 Voják v české písni národní (Květy 1882)XXVIII. 288 Vojenská silnice kavkazská (Nár. L. 1875)XX. 147 *Vojínův štědrý večer (Květy 1882)II. 220 Volné listyXXIX. 325 *V pitevně (Alm. č. studentstva 1869)II. 111 VrabciXXV. 109 V redutě (Lumír 1875)XXVIII. 198 *Vstup (Nové p. 1888)X. 149 *V temné chvíli (Světozor 1886 pod titulem „Odpověď((, Nové p. 1888)X. 229 V tichém a blaženém přístavu manželství (Nár. L. 1886)XXV. 164 Vůně (Nár. L. 1894)XXIX. 128 *Vůz (Básně 1874)II. 150 *Vyhlídka do hor (Nové p. 1888)X. 204 Východní břeh Černého moře (Nár. L. 1875)XX. 5 *Vy jedle dvěXXIV. 29 214 Výlet do Chorvatska (Lumír 1878)XIV. 113 Výlet do Kutné HoryXXIII. 159 Výlet do mladosti (Lumír 1882)XV. 132 Výlet páně Broučkův do měsíce (Květy 1886)XXV. 217 Výlet z Janova (Květy 1895)V. 237 Vyměněný klobouk (Pokrok 1870)III. 74 *Výprava krále JečmínkaXXVII. 380 *Výš!XXIV. 157 *Vyznání (Nové p. 1888)X. 151 *V záři minulosti (Nové p. 1888)X. 177 V záři pyropů (Nár. L. 1892)V. 177 *Vzpomínka (Slavia 1881)XXIV. 103 *Vzpomínka (Květy 1882)II. 218 Zahučaly horyXXIII. 145 Za Otakarem Mokrým (Květy 1899)XXIX. 158 Zápisky českého EpimenidaXXIX. 283 Zastavená povaha (Světozor 1871)XI. 51 Za větremXXV. 11 Zázračné těžítko (Pokrok 1870)III. 69 *Zbořený chrám (Květy 1896, Modl. k N.)XVI. 124 Z cesty Václava Maliny do minulosti (Pestré cesty po Čechách 1891)V. 81 Z dávných vzpomínek (Nár. L. 1893)VII. 95 Z dávných vzpomínekXXIX. 302 Z denníkuXXIII. 217 Z denníku průměrného člověkaXXIX. 342 *Z dob zašlých (Květy 1882)II. 223 *Z epigramů Alex. S. Puškina (Lumír 1873)II. 207 Ze zápisků tajnéhoXXV. 14 Ze života slovanských národů (Kal. koruny české na rok 1871)XXVIII. 6 Z filologických fantasií nefilologa (Nár. L. 1892)XVIII. 233 *ZimníXXIV. 38 *Zimní fantasie (Jitřní p. 1887)X. 129 Zimní idylla (Světozor 1869)III. 9 Zimní idylla (Světozor 1886)III. 3 *Zimní noc (Květy 1879)II. 172 Z Janova (Květy 1895)V. 204 Z Krakova (Illustrovaný svět 1902)XXIII. 59 *Zlaté náušniceXXIV. 44 215 Z lidumilných kapitol (Nár. L. 1907)XXIX. 188 *Z Martiala (Květy 1881)II. 208 *Z minulosti v budoucnost (1895)XIX. 265 Z mých literárních začátků (1892)V. 275 Z našich ctnostíXXIX. 343 Z neznámé knihy Štelcara Želetavského z Želetavy (Nár. L. 1880)XXV. 44 *ZoraXXIV. 221 Z PařížeXXIII. 175 *Zpět a v před (Nové p. 1888)X. 163 *Zpěvník Jana Buriana (Květy 1887)XIX. 1 Z podhoří (Nár. L. 1892)XXIX. 25 *Zpověď (Modl. k Nezn. 1896)XVI. 170 *Z původního rukopisu „Písní otroka“ (1894, Kal. Nár. Listů na rok 1908)XXIV. 15 Z upomínek na bratra Vladimíra (Květy 1905)II. 188 *Žižka (Květy 1879)XXIII. 76 Žižkova třída (Nár. L. 1893)XXIX. 99 ŽlučXXV. 325 Žoli (Světozor 1871)XI. 3 *Žukovskému (1883)XIX. 249
216 OBSAH.
Menší básně III1 Vesele dál!3 Před Rodinovou „Bouří“5 Na omluvu7 Vítězné křivdě9 Pohádko!11 Měsíce13 Povzdech17 Boj18
Zlomky19 Šuhaj21 Letní večer22 Na Bodamu24 V bouři27 Podzimní meditace28 Šumař32 Hvězda33 Sváteční rýmy ševce Martina Klímy35 Popěvky tulácké37 Pohádka pro staré40 Mlhy42 Hlasy43 Pohádky a povídky strýce Martina46 Náběhy k větším básním bez nadpisu52 Úryvek větší básně bez nadpisu59
[217] Dívčí válka69 Step113 Nemo133 Do světa širého163 Doslov pořadatelův195 Opravy197 Abecední ukazatel Sebraných spisů199
E: dp + sf; 2002 [218]