POHÁDKA PRO STARÉ.

Svatopluk Čech

POHÁDKA PRO STARÉ.
Žil kdesi člověk tuctový, ni takový, ni makový – nu, člověk všední zcela; žilžil, jako žije každý z nás, až ve cti objal stáří mráz mu jíním vrásky čela. Jan – všedně zván buď též můj rek – moh’ spokojeně dožít věk, jak v selankách to čtete: moh’ v lenošce a županu, dav péče všechny na stranu, říct: Měj se dobře, světe! Moh’ se starými soudruhy ctít své i jejich zásluhy, – kdož nemá zásluh trochu? – a bavlnkou si zacpe sluch, by nerušil jej bujný ruch těch nectných mladých hochů, již starým dobrým zvykem jest vše staré mezi veteš mést. [40] Však náhle jal ho divný cit: Jak cizí stál ve světa středu; ač dosud žití nebyl syt, vše vůkol znudilo se hledu: zem’ rozměřená v rolí pruhy, řad křivých vrb u luční struhy, šik sosen rovný v dél i šíř i na silnici prašné, žárné zánovní domky, stejnotvárné od zápraží až po vikýř, šat lidu bez rázu a vkusu, zpěv z bařin vídeňského hnusu, psů stálý koncert, motyk, cepů, sem tamo výlet honorace neb veteránská demonstrace i život v městě, shon ten stálý, puch, lomoz, fráze, rmut a lesk, divadla, koncerty a bály – Vše znudil si a jal ho stesk. – – – – 41