VÍTĚZNÉ KŘIVDĚ.

Svatopluk Čech

VÍTĚZNÉ KŘIVDĚ.
Vše může křivda, má-li v ruce moc: do prachu zdeptat jiných svobodu, lid pohřížiti v porobu a noc, i živý jazyk vyrvat národu, i minulosti pamět vyhladit, poslední naděje mu zhasit zář i korunu své šalbě nasadit: vzít práva škrabošku na drzou tvář. Vše může křivda – jedno však ne: by někdy křivdou býti přestala, by osten vědomí, že křivdou je, kdy sama sobě z nitra vyrvala. Snad fanfárou hlas tento zdusí dnes, však zítra zahřmí v její vnitřní sluch a Mene tekel v její slávy ples práv pošlapaných vpíše mstící duch. Tak Britannii, zhubitelce své, teď hrozí její vlastní mluvou Ir, tak pod vavřínem slávy krvavé přec Germanie marně hledá mír. [9] Na dávném hrobě baltských národů trůn její stojí pevně, přeskvěle – přec neklidně vždy hledí k východu, jak čekala by vin svých mstitele. Nuž, křivdo mocná, jen si kráčej v před, svou chřesti zbrojí, rachoť v buben svůj a marné protesty, vzdech našich běda svým chechtotem a láním přehlušuj! Jen chutě k předu – zbraň i pouta máš – snad ve věku, jenž září osvětou, svých přesil hrubou tíhou dokonáš svou čtyrstoletou práci prokletou! 10