VÍTĚZNÉ KŘIVDĚ.
Vše může křivda, má-li v ruce moc:
do prachu zdeptat jiných svobodu,
lid pohřížiti v porobu a noc,
i živý jazyk vyrvat národu,
i minulosti pamět vyhladit,
poslední naděje mu zhasit zář
i korunu své šalbě nasadit:
vzít práva škrabošku na drzou tvář.
Vše může křivda – jedno však ne:
by někdy křivdou býti přestala,
by osten vědomí, že křivdou je,
kdy sama sobě z nitra vyrvala.
Snad fanfárou hlas tento zdusí dnes,
však zítra zahřmí v její vnitřní sluch
a Mene tekel v její slávy ples
práv pošlapaných vpíše mstící duch.
Tak Britannii, zhubitelce své,
teď hrozí její vlastní mluvou Ir,
tak pod vavřínem slávy krvavé
přec Germanie marně hledá mír.
[9]
Na dávném hrobě baltských národů
trůn její stojí pevně, přeskvěle –
přec neklidně vždy hledí k východu,
jak čekala by vin svých mstitele.
Nuž, křivdo mocná, jen si kráčej v před,
svou chřesti zbrojí, rachoť v buben svůj
a marné protesty, vzdech našich běda
svým chechtotem a láním přehlušuj!
Jen chutě k předu – zbraň i pouta máš –
snad ve věku, jenž září osvětou,
svých přesil hrubou tíhou dokonáš
svou čtyrstoletou práci prokletou!
10