ÚRYVEK VĚTŠÍ BÁSNĚ BEZ NADPISU.

Svatopluk Čech

ÚRYVEK VĚTŠÍ BÁSNĚ BEZ NADPISU.
II. (Hospůdka.)
Jan. Ty květy po skle jak se vinou, jichž zahradníkem zimní mráz, duch jimi chvátá v zemi jinou, v kraj nedostupných oku krás, jejž zří jen duše tuchy zrakem, kde všechno přelud je a sen, však přece s věčné pravdy znakem a jistší všedních hmoty změn. Soudruzi. Co ty tam v okně tropíš, Jene? I nechte blouda, vem ho ďas! Svou okřídlenou herku žene zas v potu tváři na Parnas. Tam nektar pije v bohů sněmu a pivo zatím vyčichne mu. [59] Jan. Vím: svitne slunce, v kalné slze květ ledový se roztaví a rozplyne se v matné mlze ten všechen přelud blýskavý. Vím: světa šíří nikde není, co v dálky modrý taj si tkám, však stačí víček přimhouření a všude hned ty krásy mám, hned kraj tu jako odlesk ráje, všech divných vnad, jichž nemá zem, a podoba jak Peri báje tím kmitne vzdušným obrazem – Ó, jsi tu zas, jež změnou sterou vždy zavítáš v mých zdání říš? Rci, také-lis jen dumy dcerou a v mém-li pouze nitru dlíš? Tvář, jež mi z dětství duchem chvěla, zda neuhlídám zrakem těla, zda nikdy v lokty nepřivinu ni aspoň obrys tvého stínu! Diviš. Již s fantómy ses toulal dosti, sem vrať se k hutné skutečnosti! Jiný. A pitné zvláště. Jan (vrací se k soudruhům). Skutečnosti? Co skutečnost? Že hlas tvůj zvučí, 60 jen mozek můj mi za to ručí, on jediný mé duši spřádá tu forem, barev zvuků směs, z níž světa představa se skládá; shon ulice i v tichu les, – vše příze jen v mé duši tkaná, tak stejně podstatná či planá jak pavučina záře hravé, již hluchoněmý slepec vije pro zjasnění své nudy tmavé ze vzdušných vláken fantasie. Jiří. Ba, věru: Vidmo nadpozemské, jež extatický vídal mnich, a pitka malby nizozemské – zdaž není pravda stejně v nich? vše jest, co mozek lidský stváří, ať z venčí látku dal mu čiv, ať z nevídaných nikdy září snu blouznivého spřádá div. Jiný. Že z nevídaných? Takých není. Nic netvoří sám sebou duch, jen v různé konstellace mění, co přinesly mu zrak i sluch. Druhý. A duch sám hmoty vlastnost pouhá – Třetí. A tobě Büchner z šosu čouhá! 61 Jiří. „Duch“ – „hmota“ – „pravda“ – Nechte stranou těch prázdných bublin, vzdušných cet! Též bředete slov spoustou planou, jíž zaplaven je z dávna svět? Ó slova – hlíza věků kletá! Vždy scholastika kvete v nov a v seči zuřivé se střetá pro hluchou plevu pouhých slov. V nic nevěř si, však nazvi Bohem to čiré nic a hned jsi druh těch, kteří víry vzletným slohem taj věčný slaví jménem Bůh; ctnost! pravda! krása! volej stále a zástup starých vzdá ti čest, jenž blouzní dál o ideále, ač zapomněl již, co to jest; vlast, volnost, lidskost – pouhá slova.slova, bez jádra liché pozlátko; i jiná, jež teď svítí nová, též vyvětrají za krátko, jen slupky zbudou s klamnou září – však pro slova i v příští čas dál rvát se bude s mládím stáří a mládí mezi sebou zas. Diviš. Však o slovech slov moudrých dosti jsi spáchal již – Hoj, přátelé, radš zapějme si bez moudrosti své družné Credo veselé! 62 Většina (zpívá). Nad všechny nicotné péče a trudy, nad všechna kázání kantorské nudy, nad všechny rozumy šedivé, střízlivé povznesme výš poháry pěnivé, naším je královstvím Ječmínka říš – tož jemu na počest fanfary zvonivé o číši zacinkej číš ! Všechno je marnost v tom hamižném žití, rozkoše slunce jen z poháru svítí, nuže, již pijme zlatý ten třpyt – moudrosti kámen na dně je skryt. S pohárem druž se vždy hezounká děva! S prava číš plná a milenka s leva, na rtu smích veselý, šumící nad hlavou májový strom s pěnicí jásavou – toť moudrost jediná na světě tom, a všechno ostatní, nudu jen skuhravou, třeba nechť rozbije hrom! Rozkoše slunce v tom nicotném žití z dívčích jen očí a z poháru svítí: 63 Nuže, jen pijme, líbejme dál – Ostatní všechno ďas aby vzal! (Vchází několik dívek v maškarních oděvech.) Hlasy. Toť stavné! Hurá! V postě karneval! Ký dobrý duch vás v naše lokty slal? Diviš. Toť zrobil já, váš maître de plaisir. Teď pravý teprv rozpoutá se vír! Jen chutě k nim! Náš Raffael tu shledá snad model svůj za kterous škraboškou a veršovci se zjeví Musa snědá, nad jejíž skládal ódy punčoškou, i druzí poznají tu milé známé, než ještě půlnoc pečeť taje zláme. Ten sáček stříbrných, své celé jmění dnes vrhnu v šampaňského šumný proud – jak rajský zdroj hle! perlí se a pění – – Kdo se mnou v něm se neztopí, je bloud! (Bujné veselí, pitka, zpěv a tanec.) Jedna z dívek (přicházejíc k Janovi, který sedí s Jiřím stranou). Což marně rozkoš s veselostí zvou tě, že jako pavouk zapřádáš se v koutě? 64 Jiří. Jí vzdej se, hochu! Hlas má jako zvonek, je štíhlounká jak liliový stonek a zraku blesk i důlek oblé brady jsou zvěstmi skryté v polomasce vnady. Dívka. Zde připij mně! Jiří. Viz rámě v lesku sněžném s tím stinným svůdným důlkem v ohbí něžném, viz ruky vděk, jež křišťál číše stiská, kde v záři průhledné roj perel tryská – zda ustrojil kdy milosladký hřích svou udici do léček vábnějších? Jan. Tvůj zjev je, dívko, po mém vkusu zcela, – tak právě Peri myslí mou se chvěla. Ta z perel čelenka – ten bílý stín, jímž obláčí tě vzdušný muselín – tvá číš jak liliový kalich vil, jejž rosy kouzelné blesk operlil. (Vypije číši jedním douškem.) Jiří. (pro sebe). Oj, romantika již mu stoupla v čelo, a šampaňské svým dílem přispěje! 65 Teď zářným stínem nevěstčí mu tělo, s nímž do oblak se kamsi odchvěje, však posléz najde pružný zemský tvar v té světlé mlze muslínových par. Jan (vrhá se s dívkou do víru tance).
Diviš. Hle, již i druh tvůj vichřicí se točí, což ty si nesetřeš mrak spleenu s očí? Jiří. To není spleen – to stín je myšlenky, jíž neutápím jak ty do sklenky. Diviš. Ej, na myšlenku jinde vhodný čas zde jí si nekal blahé chvíle jas! Jiří. Mně není blaho všecko v bujném těle, kdy zdusí ducha smyslů hod, mně vábnější slast myslitele, když poznání nám chystá plod. Nechť plod ten častěj’ popel hostí, kam po něm sáhneš v země řád, přec raděj’ s její zvráceností chci třeba nadarmo se rvát, 66 než bez myšlenky zapadnout v těch vašich slastí všední proud. Diviš. – – – – 67
Básně v knize Poslední verše (in Sebrané spisy Svatopluka Čecha, díl 30):
  1. VESELE DÁL!
  2. PŘED RODINOVOU „BOUŘÍ“.
  3. NA OMLUVU.
  4. VÍTĚZNÉ KŘIVDĚ.
  5. POHÁDKO!
  6. Leden.
  7. Únor.
  8. Březen.
  9. Duben.
  10. Květen.
  11. Červen.
  12. Červenec.
  13. Srpen.
  14. Září.
  15. Říjen.
  16. Listopad.
  17. Prosinec.
  18. POVZDECH.*)
  19. BOJ.
  20. ŠUHAJ.
  21. LETNÍ VEČER.
  22. NA BODAMU.
  23. V BOUŘI.
  24. PODZIMNÍ MEDITACE.
  25. ŠUMAŘ.
  26. HVĚZDA.
  27. SVÁTEČNÍ RÝMY ŠEVCE MARTINA KLÍMY.
  28. POPĚVKY TULÁCKÉ.
  29. POHÁDKA PRO STARÉ.
  30. MLHY.*)
  31. HLASY.()
  32. báseň bez názvu
  33. Pohádka o macošce.
  34. Příhody mravence Mrávka.
  35. I. Vycházka do lesa.
  36. NÁBĚHY K VĚTŠÍM BÁSNÍM BEZ NADPISU.
  37. ÚRYVEK VĚTŠÍ BÁSNĚ BEZ NADPISU.
  38. DÍVČÍ VÁLKA.
  39. STEP.
  40. NEMO.
  41. DO SVĚTA ŠIRÉHO.