Ty květy po skle jak se vinou,
jichž zahradníkem zimní mráz,
duch jimi chvátá v zemi jinou,
v kraj nedostupných oku krás,
jejž zří jen duše tuchy zrakem,
kde všechno přelud je a sen,
však přece s věčné pravdy znakem
a jistší všedních hmoty změn.
Co ty tam v okně tropíš, Jene?
I nechte blouda, vem ho ďas!
Svou okřídlenou herku žene
zas v potu tváři na Parnas.
Tam nektar pije v bohů sněmu
a pivo zatím vyčichne mu.
Vím: svitne slunce, v kalné slze
květ ledový se roztaví
a rozplyne se v matné mlze
ten všechen přelud blýskavý.
Vím: světa šíří nikde není,
co v dálky modrý taj si tkám,
však stačí víček přimhouření
a všude hned ty krásy mám,
hned kraj tu jako odlesk ráje,
všech divných vnad, jichž nemá zem,
a podoba jak Peri báje
tím kmitne vzdušným obrazem –
Ó, jsi tu zas, jež změnou sterou
vždy zavítáš v mých zdání říš?
Rci, také-lis jen dumy dcerou
a v mém-li pouze nitru dlíš?
Tvář, jež mi z dětství duchem chvěla,
zda neuhlídám zrakem těla,
zda nikdy v lokty nepřivinu
ni aspoň obrys tvého stínu!
Již s fantómy ses toulal dosti,
sem vrať se k hutné skutečnosti!
A pitné zvláště. Skutečnosti?
Co skutečnost? Že hlas tvůj zvučí,
jen mozek můj mi za to ručí,
on jediný mé duši spřádá
tu forem, barev zvuků směs,
z níž světa představa se skládá;
shon ulice i v tichu les, –
vše příze jen v mé duši tkaná,
tak stejně podstatná či planá
jak pavučina záře hravé,
již hluchoněmý slepec vije
pro zjasnění své nudy tmavé
ze vzdušných vláken fantasie.
Ba, věru: Vidmo nadpozemské,
jež extatický vídal mnich,
a pitka malby nizozemské –
zdaž není pravda stejně v nich?
vše jest, co mozek lidský stváří,
ať z venčí látku dal mu čiv,
ať z nevídaných nikdy září
snu blouznivého spřádá div.
Že z nevídaných? Takých není.
Nic netvoří sám sebou duch,
jen v různé konstellace mění,
co přinesly mu zrak i sluch.
A duch sám hmoty vlastnost pouhá –
A tobě Büchner z šosu čouhá!
„Duch“ – „hmota“ – „pravda“ – Nechte stranou
těch prázdných bublin, vzdušných cet!
Též bředete slov spoustou planou,
jíž zaplaven je z dávna svět?
Ó slova – hlíza věků kletá!
Vždy scholastika kvete v nov
a v seči zuřivé se střetá
pro hluchou plevu pouhých slov.
V nic nevěř si, však nazvi Bohem
to čiré nic a hned jsi druh
těch, kteří víry vzletným slohem
taj věčný slaví jménem Bůh;
ctnost! pravda! krása! volej stále
a zástup starých vzdá ti čest,
jenž blouzní dál o ideále,
ač zapomněl již, co to jest;
vlast, volnost, lidskost – pouhá slova,
bez jádra liché pozlátko;
i jiná, jež teď svítí nová,
též vyvětrají za krátko,
jen slupky zbudou s klamnou září –
však pro slova i v příští čas
dál rvát se bude s mládím stáří
a mládí mezi sebou zas.
Však o slovech slov moudrých dosti
jsi spáchal již – Hoj, přátelé,
radš zapějme si bez moudrosti
své družné Credo veselé!
Nad všechny nicotné péče a trudy,
nad všechna kázání kantorské nudy,
nad všechny rozumy šedivé, střízlivé
povznesme výš
poháry pěnivé,
naším je královstvím Ječmínka říš –
tož jemu na počest fanfary zvonivé
o číši zacinkej číš !
Všechno je marnost
v tom hamižném žití,
rozkoše slunce
jen z poháru svítí,
nuže, již pijme
zlatý ten třpyt –
moudrosti kámen
na dně je skryt.
S pohárem druž se vždy hezounká děva!
S prava číš plná a milenka s leva,
na rtu smích veselý, šumící nad hlavou
májový strom
s pěnicí jásavou –
toť moudrost jediná na světě tom,
a všechno ostatní, nudu jen skuhravou,
třeba nechť rozbije hrom!
Rozkoše slunce
v tom nicotném žití
z dívčích jen očí
a z poháru svítí:
Nuže, jen pijme,
líbejme dál –
Ostatní všechno
ďas aby vzal!
Toť stavné! Hurá! V postě karneval!
Ký dobrý duch vás v naše lokty slal?
Toť zrobil já, váš maître de plaisir.
Teď pravý teprv rozpoutá se vír!
Jen chutě k nim! Náš Raffael tu shledá
snad model svůj za kterous škraboškou
a veršovci se zjeví Musa snědá,
nad jejíž skládal ódy punčoškou,
i druzí poznají tu milé známé,
než ještě půlnoc pečeť taje zláme.
Ten sáček stříbrných, své celé jmění
dnes vrhnu v šampaňského šumný proud –
jak rajský zdroj hle! perlí se a pění – –
Kdo se mnou v něm se neztopí, je bloud!
Což marně rozkoš s veselostí zvou tě,
že jako pavouk zapřádáš se v koutě?
Jí vzdej se, hochu! Hlas má jako zvonek,
je štíhlounká jak liliový stonek
a zraku blesk i důlek oblé brady
jsou zvěstmi skryté v polomasce vnady.
Zde připij mně! Viz rámě v lesku sněžném
s tím stinným svůdným důlkem v ohbí něžném,
viz ruky vděk, jež křišťál číše stiská,
kde v záři průhledné roj perel tryská –
zda ustrojil kdy milosladký hřích
svou udici do léček vábnějších?
Tvůj zjev je, dívko, po mém vkusu zcela, –
tak právě Peri myslí mou se chvěla.
Ta z perel čelenka – ten bílý stín,
jímž obláčí tě vzdušný muselín –
tvá číš jak liliový kalich vil,
jejž rosy kouzelné blesk operlil.
Oj, romantika již mu stoupla v čelo,
a šampaňské svým dílem přispěje!
Teď zářným stínem nevěstčí mu tělo,
s nímž do oblak se kamsi odchvěje,
však posléz najde pružný zemský tvar
v té světlé mlze muslínových par.
Hle, již i druh tvůj vichřicí se točí,
což ty si nesetřeš mrak spleenu s očí?
To není spleen – to stín je myšlenky,
jíž neutápím jak ty do sklenky.
Ej, na myšlenku jinde vhodný čas
zde jí si nekal blahé chvíle jas!
Mně není blaho všecko v bujném těle,
kdy zdusí ducha smyslů hod,
mně vábnější slast myslitele,
když poznání nám chystá plod.
Nechť plod ten častěj’ popel hostí,
kam po něm sáhneš v země řád,
přec raděj’ s její zvráceností
chci třeba nadarmo se rvát,
než bez myšlenky zapadnout
v těch vašich slastí všední proud.