V lučinách, kde Dyje šumí,
co tu barev, co tu kvítí!
Ej, kde která švadlí umí
v podušku je takhle šíti,
v podhlavníček vít je měkký,
takový, že sám tě vábí
položit se do hedvábí
k šepotavým vlnám řeky
v pomněnky, jimž v ranní rose
padší do korunky něžné
samo nebe shlíželo se;
mezi květy ohněm žhoucí,
bělostné jak vločky sněžné,
oslnivým zlatem skvoucí,
růžové i fialkové,
duhové i oblakové.
V klíně trávy smaragdové
hlava se tak těžko brání:
klesá v lože sametové,
zvolna níž a níž se sklání...
ach, to sladké usínání! – – –
– – – Oh, to hořké probuzení!
Dřív než víčka přimklo snění,
veta po snech –: vždyť tam dole
při každičké travky stvole
hloub a hloub až po kořání
ryjí, ryjí bez ustání
– jak by mně to ryli k srdci –
černí krtci!
Pryč s těch luk! Tam na návrší
v kadeřavých stromů stínu,
s haluzí kde květ jen prší,
tam, ach, tam si odpočinu.
Aj, ty lípy kopuleté
dechem svým už vstříc mně voní,
zeleňoučké, drobnokvěté
větve jich se dolů kloní –
tak se zrovna k zemi níží,
až i cesty cíl mně cloní
a já věru hádám s tíží,
co se to tam v spleti snítek
promodrává, rdí a bělá?
Oživnul-li pestrý kvítek?
vběhla-li tam louka celá –?
Proč že to tam všechno kmitá:
meduňku-li čmel to honí,
ztracenušku mák-li chytá,
zvonkem-li tam muška zvoní,
či to motýl rojem lítá
švarným květům do náručí
a co kdes tam z dáli zvučí,
včely snad to s lip tak bzučí? – –
Ne, ne: ani pažit pestrý,
ani motýl, ani včelka!
Je to chlapců řada velká,
za nimi jich drobné sestry:
děcka všecka v běloskvoucích
rukávcích i kasaničkách,
v roji stuh se pestře dmoucích,
s růžemi v těch oblých líčkách,
s pomněnkami v očích jasných,
vlásky pútcem rozděleny,
vrkoč v lelík zapletený...
Za nimi hned z větvic řasných
vyšel starších zástup bílý:
všude zas ta barva světlá,
veselá jak z luhů zkvětlá...
ale přec – či sluch mne mýlí? –
kdos tam kvílí... kvílí... kvílí!
Plačící ty oči věrné
v směsi barev převeselé
vidí přec tři stíny černé:
– rakev – kněze – učitele!...
– – – Bože můj! Ten dav těch lidí
krojem, tváří tak mně známý
Slovák to je, Slovák samý!
Zrak můj přece dobře vidí,
ale sluch, ten sluch mne mámí:
slyším – v stínu černé řízy –
modlitbu z jich úst, ach – cizí!
Mizejí – – – I jejich chýše
zjevily se oku mému
od pohřbu tak zamženému
jak ty krtčí kopky: tiše
podryté, ach, podkopané...
S nejvyšší z nich zlatem plane
– bije v zraky ustrnulé –
pro živé i pro zesnulé
stejně děsný výkřik zvůle:
„Schule.“