NA OMLUVU.

NA OMLUVU. (Máj 1903.)
Toť také svízel nemalá, jíž stáří obtíženo, že na konec tě omrzí i tvoje vlastní jmeno. Tvá síla, snahy, blouznění, tvé dobré, špatné dílo, vše minulo, vše za tebou – jen jmeno tvé ti zbylo. To musíš vléci s sebou dál, ač cítíš dobře v duši, že tvojí pravé osobě již dávno nepřísluší. Že patří pouze fantómu, jenž utkvěl v myslích, tkaný ze soudů cizích o tobě, chval nesprávných i hany; [7] Z tvých prací různě pojatých tou tak, tou jinak hlavou, neb v nichž jsi podat neuměl svou vlastní bytost pravou; Z cet, kterés dávno střásl sám, z tvé dílny šlak a střepů, neb prostě z reklam, polemik a bonmotů a klepů – – Přec dál to jméno musíš nést a psát je bez námitky v arch berní, do knih cizinců, v děv alba, na visitky. Ba časem, staří přátelé když důtklivě ti píší, bys poslal řádků několik, že omluv nevyslyší; A ty jen holé prázdno máš na stolku opuštěném –: tu v nouzi své jim přispěješ tím aspoň zbylým jménem. 8