NA OMLUVU.
(Máj 1903.)
Toť také svízel nemalá,
jíž stáří obtíženo,
že na konec tě omrzí
i tvoje vlastní jmeno.
Tvá síla, snahy, blouznění,
tvé dobré, špatné dílo,
vše minulo, vše za tebou –
jen jmeno tvé ti zbylo.
To musíš vléci s sebou dál,
ač cítíš dobře v duši,
že tvojí pravé osobě
již dávno nepřísluší.
Že patří pouze fantómu,
jenž utkvěl v myslích, tkaný
ze soudů cizích o tobě,
chval nesprávných i hany;
[7]
Z tvých prací různě pojatých
tou tak, tou jinak hlavou,
neb v nichž jsi podat neuměl
svou vlastní bytost pravou;
Z cet, kterés dávno střásl sám,
z tvé dílny šlak a střepů,
neb prostě z reklam, polemik
a bonmotů a klepů – –
Přec dál to jméno musíš nést
a psát je bez námitky
v arch berní, do knih cizinců,
v děv alba, na visitky.
Ba časem, staří přátelé
když důtklivě ti píší,
bys poslal řádků několik,
že omluv nevyslyší;
A ty jen holé prázdno máš
na stolku opuštěném –:
tu v nouzi své jim přispěješ
tím aspoň zbylým jménem.
8