NÁBĚHY K VĚTŠÍM BÁSNÍM BEZ NADPISU.
I.
I.
Silnice bílá s topoli.
širokým krajem se táhne,
srdce mé za hory, za doly
po modru dalekém práhne,
jíti tak po zvoli kamkoli
bez péče, ptaní a cíle
pod těmi štíhlými topoli
po rovné silnici bílé.
Dosti už dlouho jsem občanské
pěstoval mravy a ctnosti,
pod jařmem v pokoře křesťanské
schromil své ubohé kosti,
v oděvu slušném i zásadách
s řádnými lidmi se družil,
na schůzích, voličských poradách
pro dobro lidu se tužil,
slušně se veselil o svátky,
vracel se k robotě vzpružen,
všeliké daně a desátky
platil neb zůstával dlužen – –
[52]
Nechať mi prokvetla kučera,
rozumu dávám teď vale,
dobro i krása et cetera
jiné ať šlechtí tu dále!
Já tady zanechám bez žele
zásady svoje a dluhy,
pustím se do modra vesele
přes lesy, pole a luhy,
půjdu si po zvoli kamkoli
bez péče, ptaní a cíle
pod těmi štíhlými topoli
po rovné silnici bílé.
II.
II.
Skřivánek – – Dál ani muk!
Skřivana nech stranou,
trylky shůry,
perel šňůry,
líbezný ten zvuk a fňuk
s božských citů mannou,
sladkost otřepanou!
Jako židé kdysi
už jí máme dost,
už ty rajské mísy
budí ošklivost.
Chrpy modrý zrak – – – To tak!!
Vlčích máků study,
zlaté, třpytné
klasy žitné,
53
starý selankový brak,
obžinky a dudy –
Jdi, nám se vším všudy!
Dost již omrzelých
starých zpěvánek,
fléten přeumělých
i tvých moldánek!
– – – –
***
I.
I.
Jak pravidlem je v dobré společnostispolečnosti,
sám sebe nejprv autor představí:
mé jméno obálkou již ohlášeno,
však titul veršovce je nepravý –
sic verš se mane připletl mi v péro,
však spíše jen že volnější tu řád,
ze přes logické zákony a jiné
smí hravě skákat jeho dvih a spád,
ze pod licence poetické vlajkou
smí pravdu míchat s nesmyslnou bajkou;
neb jinak nemám vlohy ani chuti
nad hroudu vzlétat hvězdné na peruti.
Tož nového se nestrachujte soka,
vy šťastní mistři básnického cechu,
vy staří, mladí, té neb oné školy!
Mne nemusíte slavit v tajném vzdechu,
když shledáte že s vaší půjdu stranou,
a jinak z předu zasypati hanou:
neb hlásám hned, že nechci žádné klice
svou volnost prodat za hrst čočovice,
54
za trochu reklamy a rukou stisky,
za místo v redakci neb jiné zisky
– – – –
– – – –
***
I.
I.
Můj bože, našich veršů hrdina
rok od roku je krotší, šosák pravý:
již nechtěj opěvat Oněgina,
jak s bambitkou se proti druhu staví,
teď leda poručíci zánovní
a lidu tribuni se časem bijí –
leč kasárna i síně sněmovní
se stejně špatně druží s poesií,
ni k tomu nehledíc, že bílou vranou
je nyní souboj s opravdovou ranou.
Ba, těžko našinci se daří rýmy,
když nechce reka togou ořásnit
neb okovat jej pláty železnými
neb romantický plášť mu přibásnit,
ten známý plášť, jenž nad vlnami moře
tak pěkně kdysi kolem prsou vlál,
v nichž s vášni divou vřelo temné hoře –
Kam poděl se ten otců ideál?
Ach, jejich vášně bezedné a boly
i s romantickým pláštěm snědli moli!
A tak zde sedím nad papírem v tísni –
Však slyším vás: „A proč se nutíš k písni?
55
Bez křídel k čemu drát se na blankyt?
Či práhneš dětsky po básníka jmeně,
být jednou stranou podkuřován denně
a druhou jako snop na humně bit?“
Ne, přísahám: Je protiven mi spíše
cech poetů a jejich řád i mrav,
když se svých vybájených oblak výše
zří pohrdavě na nás, všední dav,
ať vavřínu se ozdobují listy
a starým známým křídlem nadšení
neb hroznými se tváří anarchisty,
Maraty krvavými umění,
nic nechci míti s jejich různou pósou –
jen že mi tíž je kráčet řádně prósou,
než dováděti v rýmů prostocviku,
v nichž možno hravě skákat přes logiku.
Nuž, skokem do samého středu věci:
tož do kavárny, s prudkým zápalem
kde srážejí se naši noví reci
nad kulečníkem nebo žurnálem.
I Klen tu dočet nové telegramy
z kýchs manevrů a dalné burské dramy,
síň ještě soudní, z obecenstva hlasy,
list odložil a přimknul zvolna řasy:
To vlnila se v duši rozesněnou
ta mihotavá mlha myšlenková,
z níž Fantasie nekonečnou změnou
své lehké tvary oblakové snová.
Je v čirém vzduchu nad horskými hřbety,
jež pod ním z živých, smavých údolí
pnou zeleň strání s alpských růží květy
56
i běl a stříbro sněžných vrcholů,
jej v modru nebes přes ledovců hrany
let orlí nese nad komonstvem Panny,
pak přes úrodné pláně, po nichž svítí
sta bílých měst rév zelenavou sítí,
– – – –
***
I.
Hlas.
Již uchystej se!
Jan.
K čemu ?
Hlas.
Pohleď do zrcadla!
Jan.
Pod vlasem zběleném tvář, plná vrásek, zvadla –
Hlas.
Jest čas.
Jan.
Jen ještě chvilku, struny dotknutí!
Hlas.
Nuž, starý bloude, pěj svou píseň labutí!
57
II.
Jan.
Ó vrchy, doliny, ač dlouho jste mi známy,
přec méně bolestné je rozloučení s vámi,
než bylo s jinými, kam hlouběj’ vnořeny
kdys citů mladistvých se vpily kořeny:
když jejich rodný prach jsem musil s mohou střásti,
tam svého kořání duch mladý nechal části
a vždy, ať jinde bylo jakkoli mně milo,
jsem cítil, tam že něco z bytosti mé zbylo.
Ke krajům pozdějším, kam sudba nesla mne,
již řídčeji se touhy slabší křídlo pne;
jak nomád jsem je střídal, cizí všude host –
či spíše: šíř a šíř můj domov zvolna rost’:
ať v starých ulicích pod slavnou Hradčan básní,
ať u pat Boubína pod temnou jedle třásní,
– – – –
58