POHÁDKA PRO STARÉ.
Žil kdesi člověk tuctový,
ni takový, ni makový –
nu, člověk všední zcela;
žilžil, jako žije každý z nás,
až ve cti objal stáří mráz
mu jíním vrásky čela.
Jan – všedně zván buď též můj rek –
moh’ spokojeně dožít věk,
jak v selankách to čtete:
moh’ v lenošce a županu,
dav péče všechny na stranu,
říct: Měj se dobře, světe!
Moh’ se starými soudruhy
ctít své i jejich zásluhy, –
kdož nemá zásluh trochu? –
a bavlnkou si zacpe sluch,
by nerušil jej bujný ruch
těch nectných mladých hochů,
již starým dobrým zvykem jest
vše staré mezi veteš mést.
[40]
Však náhle jal ho divný cit:
Jak cizí stál ve světa středu;
ač dosud žití nebyl syt,
vše vůkol znudilo se hledu:
zem’ rozměřená v rolí pruhy,
řad křivých vrb u luční struhy,
šik sosen rovný v dél i šíř
i na silnici prašné, žárné
zánovní domky, stejnotvárné
od zápraží až po vikýř,
šat lidu bez rázu a vkusu,
zpěv z bařin vídeňského hnusu,
psů stálý koncert, motyk, cepů,
sem tamo výlet honorace
neb veteránská demonstrace
i život v městě, shon ten stálý,
puch, lomoz, fráze, rmut a lesk,
divadla, koncerty a bály –
Vše znudil si a jal ho stesk.
– – – –
41