LETNÍ VEČER.
Chtěl bych tě malovati slovem, večere!
Myšlenkové struny nejzpěvnějším kovem chtěl bych ti serenádu zvonit, večere!
Zde v rohu mansardy nízké, ale nebi blízké, samotářský pavouk duchový,
chtěl bych tě lapit směle
do myšlenkových sítí vzdušné osnovy,
chtěl bych tě lapit cele
i s nedotknutým kouzlem tajemného pele
na tvojich křídlech elfa, letní večere!
Hle, v sadě šlechtickém, jenž chová hojnou stopu
po době copu
a nechtě také těší
plebejce v hnízdě vrabčím vedle na podstřeší, –
v tom sadě očesaném po petit-maîtrovské modě,
však dobou revolucí dosti pocuchaném
a také novým panstvem trochu zanedbaném,
jak hluboce mne jímá v drobné episodě
boj věčný, nekonečný, jímž se o zem sváří
voj chmur a září!
[22]
Viz, polovice sadu ještě světlem hýří
a všecka slita v jednu záplavu
jak výheň zlata horoucího žíří;
ba, také v novou šera državu,
jež zvolna jímá druhou polovici,
den ještě metá střel svých blýskavici,
že v stínech okolních tím jasněji
se chvilkou zaskvějí
zde sochy vodotrysků,
tam kolosální na tarasu vázy,
tu zimostrázy,
jak řada štíhlých, skvoucích obelisků.
23