STEP.
I.
I.
Jak noční chmurou zahalil stín
černý slunce Východu
a příšerně se rozvalil
po široširém obvodu.
To nebem letí se všech stran
dav temných mraků sveřepý
a s jekem hrozným uragan
tam v dálce zuří nad stepí.
Vše divo tam, vše černo tam;
leč každou chvíli prožehá
tu mračnou spoustu sirný plam
a hromu třesk sem zalehá.
Zde z tichých luhů Západu
zřím v divoký ten stepi vzruch,
a v nitra mého neladu
směs víří teskných dum a tuch:
„Kdy ustane tvé zuření,
ó bouře, plná hrůz a běd?
[115]
Či po trav květných zeleni
tam v šíru nezůstavíš sled?
Zda slibné zničíš osení,
chat urveš krov i cerkví báň?
Zda v poušť tvá zloba promění
tu neobsáhlou žírnou pláň?
Zda velké říše zdrtí krov
a trosky kolem rozvěje,
zda v její cti a moci rov
i naše pohřbí naděje?“
Tak volám – čekám útěchu – –
Leč tam zní dál jen bouře jek
a zde jen sykot posměchu,
jen škodolibý soků skřek,
i přátel hnus a děs i hněv
nad vraždou, lupem, plápoly,
jichž odporný a divý zjev
sám stíhám v bolu, nevoli.
Však náhle z beznadějných dum
skráň tyčím, chmuru stírám s řas,
neb vzdechů všech a chechtů šum
ten přehlušuje velký hlas:
„V náš dusný svět vlá čerstvý dech
z té divé bouře Východu,
ve hrůzách svých a bolestech
nám rodí novou svobodu!“
116
II.
II.
Již mnohý rok zde na vltavském břehu,
kde tělo věznila klec šedých stěn,
mou duši v nespoutaných křídel šlehu
do dálky častokrát nes’ volný sen.
Když znavily mě zjevy každodenní,
z mansardy vyhlídka na žlábky střech,
ten obzor těsný, známé ulic vření
a všechny malé boje našich Čech,
já přivřel oči: tu se duší mihlo
trav moře valné, jehož rackem drop,
kde všechno vůkol v nekonečno tíhlo:
step zelená i blankytový strop.
Kdys, jarý hoch, jsem o té dálce sníval,
že chumelí se po ní jezdců šik
jak moře zbouřeného běsný příval,
v něm blýskaly se hroty dlouhých pik.
Mrak tento živý letěl uraganem
z mlh východních na luhy Západu,
a starý svět pod mladým jeho vanem
se chvěl a drobil do svých základů...
Kam poděl se ten přelud junných roků?
Zbyl z jeho lichých třpytů lesklý střep,
a s posměchem teď starci prsty soků
v dál ukazují: „Vidíš svoji step!“
117
Však českou lebku mám – je těžkou prací
sen vypudit, jenž zachytil se v ní;
nechť šedivá se kloní s resignací,
přec dosud toužebně o stepi sní.
Step zelení se dál v mou zimu stmělou,
jak druhdy těšila, mé jarní dny;
sní o ní nadějně a s láskou vřelou,
nechť jinak zbarveny jsou moje sny.
*
Jde stepí starý žid se svislou šíjí;
sem tam se houpajíce s obou stranstran,
po tváři vrásek nesčetných a hran
jak hadi dva se bílé pejzy vijí,
a sněhem pod zedranou čapkou lisí
houšť obočí nad oči vpadlé visí,
i zmodrchaná brada žíňovitá
jest jako sněhu val, jímž vichr zmítá,
leč v její běl se mísí nach – to krev
ji ztřísnila – krev jeví rudé stopy
na hadrech, jež mu zbyly za oděv,
a za umdlenou nohou cestu kropí.
Tak potácí se jako štvaná zvěř,
jež lovcům unikla, však – smrti jistá
již oběť – hledá milosrdný keř,
ke skonu tichému by přál jí místa.
Kůl pomezní se tyčí z půdy zpráhlé.
Kmet stanul při něm, obrátil se v zad.
Šíj shrbená se vymrštila náhle,
jak přetěžký by žernov s beder spad’,
a teď tu strmí postať obrovitá
118
se žhoucích očí hněvným pohledem,
ač zvětralá a času dlátem zrytá
jak sám Žid věčný, bájný Laquedem.
On pěstmi potřásá, jež k nebi tyčí
nad stepí širokou, a zlobně řičí:
„Buď zlořečena, země nehostinná!
Buď prokleto, ty plémě bídákův!
Hněv nekonečný poznej Hospodina,
jenž Bůh je Abrahamův, Izákův!“
III.
III.
Nuž, zaletím zas v onu stranu,
kam tíhnou perutě mých snů;
zas k vírné jízdě po buřanu
jak za jarních mé písně dnů
svých koní trojku bělohřivou
pod pestrou dugou v půlkole
se zvonce melodií snivou
ty půjč mi, drahý Gogole!
Ať jak loď moře neobsáhlé
můj vozík letem brázdí step
a jamščíkovo pění táhlé
zní blahoteskně v podkov tep,
ať milým, známým z dávna hlasem
do trapných dum a citů mých
s tím zvoncem trojky cinkne časem
tvůj perný vtip a zdravý smích.
Již za vichřicí bělohřivou
na vzdušném letím povoze;
119
zrak bezmeznou se toulá nivou
a po nesmírné obloze,
kde nad obláčky modré věčno
sní dumu svoji tajemnou,
v dál mizí dvojí nekonečno
i vůkol mne i nade mnou.
Jak pěnou bělí travin moře
svým chmýřím kovylový klas,
v houšť květů hluboko se noře
zem’ jedva brázdí tarantas,
tiš ruší leda křídla třepot,
skřek vyplašených havranů,
a minulosti teskný šepot
zní z mohyly a kurhanu
Teď v lán se mění stepní tráva,
prsť tučnou deptá podkova,
zde švarný sekáč kosou mává,
jak slavil ho zpěv Kolcova,
dál mezi hrušemi a bezy
zřím chatek hejno, šedých střech,
před každou štíhlé září slezy
svých růží spoustou v barvách všech.
Kmet kobzar za vsí v chochlů kole
(as poslední) tu hraje, slep – –
Již za mnou mizí ves i role
a přede mnou zas širá step,
zas moře trav pod nebes bání,
v němž zní jen větrů bujných šum,
120
a nekonečnou letí plání
jen sama kibitka mých dum.
Nuž, dál, má písni! Bystrým letem
do lýka verše nasbírej
klas kovylu se slezu květem
a snímej stepi zjev a děj,
sen minulosti, zašlé žití
i dnešní bouře jek a šleh; –
snad v mrákotném tom vlnobití
též budoucna se kmitne břeh.
IV.
IV.
„Můj vozík suchým Oceanem plove,
jak v peřej loďka v zeleno se noří,
v luk šumných vlnách, v pestrých květů moři
ční buřanu jen výspy koralové.“
Tak, Mickiewiči, tvoji čarní snové,
když v dálce zočil’s nade Dněstrem zoři,
na tvoji hlavu, pochýlenou v hoři,
zde slétaly jak rajští motýlové.
V těch nekonečných plání mrtvém hluchu
sluch napínal jsi s toužebnými stesky,
zda z Litvy hlas ti pozalétne k uchu.
Leč snad již dar, jejž z této smutné stezky
své Polsce přivezeš, ti kmital v duchu:
to krymských perel nesmrtelné lesky.
121
V.
V.
Pouť trudnou polských pěvců králi
zde vytknut jařmitele kyn,
však mocí touž sem honěn v dáli
též Rusi nejvzácnější syn:
Kdys kibitku zde jinou zřela
v jih letět Dněstru rovina,
když do žhavého líbal čela
van stepi psance – Puškina.
Tak v pustinách, kde mnohé věky
hřměl bratrského boje řev,
kde ruměnila step i řeky
kdys kozácká a lešská krev,
tlak stejný jedné kruté ruky,
týchž násilnických důtek šleh
vás, oněch dravých bojců vnuky,
ve stejných sblížil okovech.
A k stejnému vás vedla cíli
v těch temnotách dum velkých zář,
a když pak, plni jaré síly,
jste setkali se tváří v tvář,
dva zraky stejnou dumou blýskly,
dva objali se duchové,
a bratrsky své ruce stiskli
dob lepších, volných věštcové.
VI.
VI.
Chmur závoj rozvlnil se nad obzorem,
směs mraku černavých a šedých par,
122
a protichůdných větrů šumným sporem
ve sterý, měnivý se trhá tvar,
do klubek choulí se, ve vlákna třepí
a vztekle víří nad užaslou stepí.
Ó minulosti! Snad se tamo střetá
tvých mrtvých vojů dávný mrak a ryk –
Hle! tu jak buňčuk zaporožský vzlétá
cár oblačný, tam trčí chomáč pik,
a tam cos jako šavle kmitlo šerem
pod lešskou korouhví, nad čapkou s pérem.
Ó co jsi, pláni, hrůz a bojů shlídla:
kol šibenic, přes rumy kouřící
teď polské jízdy bleskotavá křídla,
teď Síče mračno vztekle bouřící,
řež Humaně a hajdamácké trupy
na kůlech ostrých – oheň, krev a supy!
Dél, věku surový, než na západě
zde’s ukrutenstvím šílil; dosud sní
snad o tobě, svou vetchou kobzu ladě,
bard slepec Ukrajiny poslední,
ty divá slávo zašlosti – však chmurou
i zde již prcháš, těžkou noční můrou.
Ten střezte mračný sen, vy sestry obě,
vy nejstatnější z rodných Slávy dcer!
Svár divoký vás drásal v temné době,
teď černý mrak již bledne, jitrem šer,
a nad Evropou vzplane slunce nové,
v němž zajdou diví násilnictví snové.
123
V tom novém věku, meč a topor kata
kde nebudou již dějin osnovou,
ty slávská dvojice, jež navždy spjata
i sousedstvím i páskou rodovou,
cest musíš, musíš hledat k mírné shodě,
hvězd vůdčích dvé nám zářit na Východě.
Ne čelem proti čelu – bokem k boku
se postavte, své duše pozbavte
všech mátoh zašlosti a proti soku
štít nezdolný své shody nastavte,
dvě sestry volné, druha sílíc druhu,
ve slabších bratří volném těsném kruhu!
VII.
VII.
Svou jemnou krásou, řeči sladkou hudbou,
jak echem rodných zvuků čarovným,
dnů zašlých nádherou, svou trpkou sudbou
a hrdosmělým vzdorem rekovným
v mých ňadrech mladých, Polsko, v srdci juna
kdys blouznivé jsi lásky zžehla cit,
mne jala kouzelně tvých pěvců struna,
tvé karabely bohatýrské kmit.
Když léta přešla, v záři jiné doby
ten opar čarovný zde onde has’,
a v lesku klamném starožitné zdoby
jsem zočil místy plíseň, rez a kaz,
lid v bídě hynoucí i ducha noci
a nad ním šlechty rozmařilé bič,
nad oběma pak sítě temné moci,
jež marně trhal smělý Klonovič.
124
Však jinou znenáhla se jevíš zase,
se skrání střásáš klénot zvetšelý,
sen zašlých dob ti ještě kmitá v řase,
leč nový život hrudí ševelí.
Tak probouzíš se, mladou kypíc silou,
tvůj okov trojí zvolna klesá v dol,
a blízek čas, kdy pod orlicí bílou
zas hrdým krokem vstoupíš na prestol.
Ó, vstup tam bez vybledlé vetché třásně
dob zašlých navždy! V srdci zachovej
jen pravé skvosty z oné staré básně
a novou cestou v nové doby spěj,
ne s jařmitelů lidu panskou četou,
ne s temnitelů ducha průvodem,
než za obecným blahem, za osvětou
jdi s volným, dělným, umným národem!
VIII.
VIII.
„Vaňko, stůj! Ký zjev mou jízdu staví?
Zda to zraku mého klam či duch? –“
A hned ztišil zvonce hlasný ruch
jamščík světlobradý, kučeravý.
V kazatelský oděn talár tmavý
obzírá tu kdos’ hle! stepní luh,
jak by v dálku pjal svůj zor i sluch,
a číms známým jeho rys mě zdraví.
Ó, již věštcovu se klaním stínu –
„Co tě vede na dalekou step,
ty, jenž’s Slávu opěval a Mínu?
125
A proč lepou skráň ti stesku řeží
brázdy, jak by pochýlená leb
snila ono bolné: ,Aj! zde leží – –‘?
__
Zdali’s vynořil se z Léthy toků,
z různého dob našich obrazu
abys odvět četl k dotazu:
,Co z nás Slávů bude za sto roků?‘
V jiném, jiném nadšenému oku
příští věk se kmital výrazu,
ve zpěvném když’s věstil odkazu
naši moc a pokoření soků.
Snad již patřil’s, v jaké peklo strázní
Západ vrhá Slávu našich dnů,
a teď, zde co shlédneš, čekáš s bázní,
zde, kam stále tvoje naděj létla – ?
Vrať se raděj’ do edenských snů,
tam jen trůní dum tvých Sláva světlá.
__
Slyšíš-li nad Vartou žalné stony, –
Teutonská kde vzteklá Litice
rdousí pravé niv těch dědice,
rouhajíc se všemi nad zákony?
Takto rvou zas lačné vlny ony
nový plen, v nichž zbytky Lužice
tonout zřel’s, dvě kusé lodice;
již tu blízky všeho Slávstva skony?
126
Tatry tvé – tam okovy jen chřestí,
dobrý národ v bídě, porobě
pod beťárskou hrubou klesá pěstí.
Matkám robátka rve divá zvůle,
zpupný čardaš křepčí na hrobě
otců, pandurské jež sklály kule.“ –
__
Pěvec ke mně shlédl. Z mlžné rosy
dvé to svitlo snivých ranních hvězd,
ale v hlubině jich zříti jest
za slzami třpytně jásat cosi.
„Znám ty žalné synů, vnuků losy,
rány osudu i hříchů trest – –
Ale ty, kdož jobskou onu zvěst
českým kvílíš zvukem, pověz : Kdo ’si?“
„Z města, jehož opěl’s také krásy,
kde jsi zdravil nadšen Mladoně,
s ostychem se veršotepec hlásí.“
„Vítej, synu JungmanovaJungmannova kraje!
I tys tedy vyspěl v záhoně,
kde tak hustě jeho setba zraje?“
—
„Hojně skromných práce velikánů
požehnán byl ovšem horký trud;
ale daleko ach! doposud
ke šťastné a plné žatvy ránu.
127
Dosud rabem na svém vlastním lánu
Čech se hrbí, ponížen a chud,
chránit musí každou z jeho hrud
před lakotou, pychem cizích pánů.
A již jakby dravému se spáru
zemdlen poddával a vlastní krev
zná jen prolévat ve stálém sváru.
Vůkol pak jen divý mrak se sbírá,
slyší moře zběsilého řev,
které zevšad v jeho luh se vtírá.
—
Marně k bratrům otáčí své zory:
vaz i těm jho drásá poddanské,
nepřátel jim ruce katanské
hrozí záhubou neb vnitřní spory.
Rvány bouří, v nitru vlastním chory,
slábnou větve lípy slovanské,
smutno vše od výspy Tatranské
k valům Rodopy a Černé Hory.
A brat, který svou nás těšil mocí,
silou titanskou se honose,
sám teď sklácen strádá bez pomoci.
Sokové se pošklebovat mohou:
Co jsem děl o směšném kolosse
věžícím se na hliněných nohou!“
128
Pěvec dí: „Znám všecky tyto sběhy –
dánoť z blažených tam ostrovů
v moři Věčna duchu duchovu
hledět nazpět na časnosti břehy.
Však by nerušily bolů žehy
blaho nebes, přáno v osnovu
také nahlédnouti Tvůrcovu,
zřít, že k dobru metel Jeho šlehy.
Jako Němec Korsa zdrcen pěstí
v čirou potupu a málomoc,
by tím výše k moci vzlét’ a štěstí:
Tak co nyní Slávů zkázou zdá se,
před rozbřeskem hustší pouze noc,
cesta trním k vítězství a spáse.
—
Nebude však příští Slávy sláva
tím, co věky zvaly oslavou:
věncem laurů s rosou krvavou,
cetou diademu s pérem páva.
Nesřítí se jako žhoucí láva
na luh květný spousty záplavou,
půjde v boj pod míru zástavou
za svá vlastní a všech jiných práva.
Ducha pouze zbraní, nebojovná,
oslaví se v plemen závodu,
volná s volnými a rovným rovná.
129
Mladší jiných, druhou sdělí mladost
evropskému svazku národů,
svěží cit a novou žití radost.
—
Ale třeba veleslibnou kruchu
– kterou slovanský je dosud lid –
tříbit v plný, ryzí zlata třpyt
v ustavičném pilné práce ruchu.
K nářku, tání třeba býti hluchu,
tam-li řežeš, kde je neduh skryt,
kárat nemrav, zušlechťovat cit,
světlo zžíhat, obzor šířit duchu.
Ohromnou zde práci máte všici,
nejtěžší sám každý na sobě,
v bouři ještě mnohé, metelici,
jimiž vidím razit sobě dráhu
Slávu, než po dnešní porobě
stane na budoucí slávy práhu.“
—
Za té řeči rostl výš a výše
věštec Tater vzdušnou postavou,
řídnul talár mlhou splývavou
jako noci stín, když jitro dýše.
Jak by do slíbené slávy říše
pozíral, jen lící jásavou
vysoko mi ještě nad hlavou
zjev se mih’ na modré nebes líše.
130
Rozplynul se v mráčků stádu bílém;
nad travou, k níž splýval řízy kraj,
motýl jen se honí za motýlem.
Trojka, zvonek na dřevěné duze
ztratily sese, též i vozataj –
sám tu stojím v širém stepním luze.
IX.
IX.
Co nyní? Zrak můj v dálce modré těká –
hle! tam ční hrbol jakýs nad obzor:
snad stepi oása, kde chodce čeká
zdroj, stinný úkryt: postojalý dvor.
Leč cesta dlouhá do přístavu toho,
krok zbystřuji, bych došel soumrakem;
pot rosí skráň – již za mnou honů mnoho –
cíl jak by dál jen prchal před zrakem.
Přec život ohlásil se z mrtvé půdy:
mdlé po kovylu rozloživše údy
dvě sluní podoby u cesty stranou
hruď nahou, do brunatna ožehanou;
bos jeden, druhý lýčím obut pouze,
v cár vetchý sudba halí je a nouze.
Z nich jeden svízelem a vášní žehem
ač zhlodaný, leč křepký dosud jun,
co druhému vlas čelo věnčí sněhem,
v něž léta vyryla spleť hlubých run.
Znám šerou dvojici, jež těká plaše
po vašich dálkách, stepi ohromné,
131
znám věčně bloudící dva stíny vaše,
stín minula, stín doby přítomné.
A neznám-li jich nitra, aspoň tuším
je z věštích knih a písní země té,
jež slova daly ztajeným těm duším
a budí je v sen hlubý zakleté.
Vstaň, broďágo ty bosý, se mnou pojď,
i ty mne, děde zbožný, doprovoď!
I pozdvihl se bosák, s leva kráčí,
kmet poutník s prava těžké nohy vláčí.
Na pravo naslouchám: Tam jména svatých
se střídají, a cerkví, soborů
v mé obraznosti shluky bání zlatých
se třpytně noří z modra obzorů,
i cely poustevníků v lesním hluchu,
ve bloubi jezer tiché kláštery;
tu do podzemí sestupuji v duchu,
v němž vyhloubeny staré pečery,
kde temnem chodeb mnicha stín se míhá,
jenž plachá světla nad rakvemi zžíhá –
sen mystický to zbožné Rusi staré
mi zjevuje svůj tajeplný svět,
svůj hvězdný svit i hrobní stíny charé,
co s blahem, strachem snila tisíc let,
když svatou v čele dumu palestýnskou,
jím bila mramorovou svatyň desku
před chmurnou, strohou malbou byzantýnskou
ve skvoucím zlatě, drahokamů blesku.
132