Calderonovi
(K 200leté památce jeho úmrtí.)
Snem život je. Ty’s božsky věru snil:
Té barev nádhery a luzné vnady,
jíž snění tvého kraj se honosil,
sám západ nejkrasší, kdy moře klínem,
své šperky rozsévá, je bledým stínem!
Ni prales jižních stran, ni králů sady
těch divulepých květů nezřely,
jichž vůní sladce umíral ten kraj,
a sladké zvuky, libé ševely,
v nichž zněl tvé poesie čaroháj,
v nižádné struny nedřímají kovu
a v žádné písni ptačí, lidskému slovu!
V té říši snu před okem nadšeným
jak mlhy lehounká, jak slunce skvělá
družina postav kouzelných se chvěla
s půvabem něžným, hrdě vznešeným.
Tak divně krásné bylo každé hnutí
jich lepých těl, kmit očí, ňader dmutí,
[122]
na lících jejich slzy žalu, smíchu,
i liché blouznění a vášní pal,
a hrůzně krásná i ta propasť hříchu,
jíž duch tvůj bleskem v temnu křižoval!
Skutečnosť byla poesii tvojí
ne zpurnou sokyní, než sluhou věrnou:
Sen čela tvého všedních péčí roji
ni žalu chmurou neplašila černou;
leč chovajíc tě v loktech blahopřejně,
s tvým tajným snem – ač marně – závodila,
by hrubším, matnějším svým vděkem stejně
tvé duši lichotila, lahodila.
Zářivý safír úsměvného nebe
klenula nad tebou, květ tisícerý
shrnula pestrou vlnou kolem tebe
a krásné vlasti liboněžné dcery
i syny hrdé jevila ti kol;
v klénotů záři, na výsluní trůnu
růžemi štěstí věnčila tvou strunu
a povznesla tě pěvců na prestol, –
slavený básník slavné, mocné země
jsi dosnil sem svůj v laurů zlatém stínu
a víra oči zatlačila jemně
věrnému svému pěvci-paladýnu.
V ten čas – Ó, děsné, truchlé vzpomínání,
však neodbytné! – ve tvé slávy čas
můj národ v potupě a temném lkání
z kalicha neštěstí pil hořký kvas.
123
Týž duch, jenž tobě v duši zbožné nítil
nadšení posvátného plameny, –
jak děsný démon záhuby se řítil
na kraj náš spustlý, národ zlomený...
Přec, velký pěvče, vzpomínky té chmury
nám temnem nezastrou tvůj obraz světlý –
vítězné času perutě již smetly
onoho ducha říš a moc a stvůry;
skutečnosť, jež se snula kolem tebe,
jak lastura se v moři časů skryla
a nad ní skví se v jasném svitu nebe
tvé poesie perla přespanilá.
Nad hrobem tvým tvůj nesmrtelný sen
v dědictví zůstal vlasti tvé a světu,
jenž oslněn se kochá, opojen
ve skvostných barvách, vůni jeho květů;
jenž v ztajeném i prudkém srdce tluku
naslouchá zmámen jeho libozvuku;
a dokud krása lidské jímá hrudi,
obdivem plnit bude lidský zor
úchvatných oněch postav lepý sbor,
Fernando, Sigmund, hrdý vesský sudí,
líbezná Fénix, burná „vzduchu dcera“
a jiná velikosť i krása sterá.
Má otčina laur pyšný nerostí,
ni květů nádheru, jíž stále kypí
hruď vlasti tvojí v bujné jarosti;
nuž přijmi věnec z listů skromné lípy,
124
skropený rosou chladnějšího nebe,
jím obdiv svůj ti dalná hlásá země,
jím chudě ctí též statné, jaré plémě,
jež tebe zrodilo a hodno tebe!
125