Prsten.

Prsten.
Věnování.
Kdybys byla milená mi sestra, kvítko, které nejliběji voní, vyňal bych ti z úsměvného pestra, které se mi do okénka kloní, které sestra do hrnéčků vsula, kadidlem své lásky provanula. Kdybys byla milenka mi věrná, vynes’ bych ti z nejspodnější hloubi s prstu-skály, nímž se země černá s vlnobílým okeánem snoubí, prsten koralů, jež milá sila, do moře když slzy touhy lila. Však ty nejsi sestra ani milka, Ty’s má máť – to den Tvých jmenovin. A co žádá toužená ta chvilka, by Ti podal milující syn? – – 48 Viz, tu nese kvítko stříbrolisté vykvetlé za duše za okénkem, jako lilje křišťálové, čisté za sklem zimním, zasmušilým venkem. Viz, tu nese korálů ti řadu, vytrženou zaňáderní bouří, bouří, která sto–sto-tlamami hladu k nebi syčí, vlnami se kouří. Tys to kvítí do mne zasadila, koraly ty něžnou láskou svou, láskavě’s mi lyru naladila, nuže, slyš mou píseň láskavou. Vzchází luna blednoucímu světu, klesá město ve večerní dým a na štíhlé věži minaretu vystupuje bílý muezzím. Skláněje se ve východní stranu hlásá zvuky stříbrného rohu, že je napísáno v alkoranu: Modlete se této chvíle Bohu! Obrací se – severem se leká, hu, tam šeré rohy, homole, hrbolatá saň, co žertvu čeká, mračký Balkán hrozí do pole. Tam se kloní zas, kde k Mecce svaté čepýření mráčku zaletá, aby snění města toho zlaté nesplašila ruka prokletá. Neboj se! Tvá prosba vyslyšena: Jeskyně je – hrůzu tvoji – poutá mezi hnízda kání vyvýšena; 49 nože, pušky chytají se kouta, páni jich, to hajdukové smělí obklopují hrdou postavu, vyslýchají s pokleslými čely juna bujarého rozpravu: „Nevídaje slunce, polí, světa, prožil jsem svá nejprvnější leta mezi stěnami té jeskyně; slepá noc tu – němé ticho bylo, zřídka světlo temnotou se lilo, zřídka hlasy, zvuk tišinou. Jenom listí s větrem šepotání do ucha mi stále bzučelo, jenom toku tiché klokotání mezi květinami hučelo. K tomu jsem za noční záře chodil přislýchaje jeho hovoru, tím jsem často vyhrnut se brodil v sladkoteplém nohy ponoru, v tom jsem rybí stíny, pestré pstruhy často hledy toužebnými honil světu se zlatými zámky, luhy. Z toho světa doufával jsem zvěsti, kdy jste všedše houně skládaly a kdy vrstve kamene a klesti rachotíce v otvor padaly. Skulinou jen bystře vyhlédaly oči stráže, oči sokola, vy pak ostatní jste osedali praskající ohně do kola. Tu jsem vídal hrdé vaše tváře, zvráskované vášní, nevolí, stříbrné na vašich prsou záře, 50 zbraně, čapky, péra sokolí. Ale nejvíc se mi líbívalo ctného arambaše náčiní; ono se co hvězdy zaskvívalo nocí čírou – temnou jeskyní. Již ho není! – Na Stambulu věži bílá hlava – drkotavý host – kéž by vzešla příště zvolenému mrtvého i moc a váženost! – – Když se jeho zadumané čelo níž a níže k ohni uklánělo, péče brvami mu škubala, tu svá křídla ticho rozestřelo, vsechněm bylo teskno, neveselo, všechněm klesla, zatměla se líc. Než kdy čelo mladistvě mu plálo, ctěné oko veselostí hrálo, též vás plesu podemlely vlny. Tu jste hlučně, bujně stolovali, rty se chvěly povídání plny, opěněné číše kolovaly. Z toho šumu, této zmatenice ty’s, bajáne, často vycházel; – tichl šust a divá hlučenice, každý zrak tvé prsty provázel. Ony z guslí – stroje váženého – dušechvatné tóny loudívaly, z retu tvého, z srdce blaženého překrásné se písně proudívaly: píseň o Lazaru, o Milici, píseň o víle a králevici, o nádheře chrámů, bílých dvorů, o děv lásce, udatnosti reků, 51 o nezlomném Černohorců vzdoru a o slávě uplynulých věků... Tu jsem vstával ze tmavého kouta bystře sluch a zatajuje dech, stěny ty mne svíraly co pouta a já v touhy potápěl se snech... Než kdy dále slýchával jsem pění o té ráji smutné, klesavé a tvé struny žalostnější znění a ty vzdechy četné, třesavé, jak se z domu planoucího nesla stařečkova kletba zmírající, kterak matka pod kopyta klesla popěněnou uzdu svírající a jak smíchy vyrážeje pusté dceru nesl divokými skoky za vlasy ji pochvacuje husté baša lupič s krvavými boky, jak ji tiskne na koňovu šíji, ana kvílí k nebes výsotám, ana nivy, hory rodné míjí: tu jsem lkával: nechci, nechci tam! – – Když jsi svoje písně konával, kloníval se arambaša níž, stráži nebeské se odevzdával, vy jste všichni činívali kříž. Po modlitbě v houni klesajíce k nabité jste pušce lehali – zhasínaly záře víc a více, plameny vždy níže šlehaly – – – 52 Odpusťte mi, že vám vypravuju mravy tyto, vámi zachované, že vás podrobnostmi unavuju doby dávné, mnou tak milované! Mněli byste, že to chudé žití, že ta jeskyně mne trudila – ach, mne odsud jakés temné čití, jakás vyšší síla pudila... Moje srdce v nivě, ve volnosti podobně, ach, nikdy neokřálo, jako zde tou vaší společností, po té v dálce toužilo a plálo! – Spávali jsme od bílého rána – venku zář – tu temno prostorem, do tmy slabounce jen prosívána zlatá denní jasnost otvorem – Tímto zírávaly hledy strážestráže, jak se jasní les a hýbe celý, pátrávaly, co to větve dělí, zdali laň či nepřátelské páže – Za ním ale péčí nezkalen sladký vznášíval se sen. Jenom jednou zbudily mne kroky – kolkol šepty, matné těkání, zbraní těžkou chřestily vám boky – prochvívalo strážce lekání. Co se lekal? – Povídaly hory rozzvučené sterou podkovou, povídaly široširé bory hrozného cos řečí kovovou? 53 Tam, ha, tam! – již řeči porozuměl, Tam! a prst svůj ke skulině vztáh. Jeden hlas tu po jeskyni šuměl: Teftiš, teftiš to, tam padišáh! Tu i moje oko stíhající vidělo jej, jezdce divokého, vidělo ten skvost s míhající, oře v letu, oře divokého – Ha! již nevidělo nic, jen prach! Nohou zavadil o naši skrýši – nevěděl to, svedl davy s výší, odletěl, co z duše mojí strach... Obyčejně, kdykoliv jsem vstával, vás již v jeskyni jsem neshledával; otvor bez kamení, prohloubený a v něm kroužek modré oblohy větvitými trny zavroubený jako jeleními parohy. S každé strany jako obři strážní duby dva se vznáší ode země a co starcové dva dumní, vážní sklánějí své lupenaté témě. Mezi skloněnými korunami hvězda jasná, stříbrná se leskne. Pozdravena srdce vše–vše-strunami, družko chvíle polonoční, teskné, velebena buď! – Ty krásné světlo vyplynulé nebeskému klínu, kvítko, cos tam stříbrojasně zkvětlo na zahradě bílých Serafínů! Hvězdo má! – Když nocí chladnou vlály vichry mrazivé a svištící, 54 tu mne čarodějnou silou hřály paprsky tvé teplo prýštící! Když jsem nocí zasmušilou, temnou opuštěný truchlil sám a sám, tu jsi rosu potěšení jemnou vlévala mé duše hlubinám! – Já tě miloval co matku drahou, ano, dosud láskou touto vru – sdíleli jsme každou chvilku blahou, každou radovánku, každou hru! Zradován tvou září nevýslovně lkával jsem, kdy zastíral tě mrak, mezi hvězdami co ke královně k tobě stále obracel jsem zrak! – Tak jsem jednou z kamenného bytu tváří chlapec – mohútností jun, hvězdovému radoval se svitu, rozžatému nocí střed korun, dýku lesklou práce bohaté ovíjel jsem potočními kvítky, okazoval, jako matce dítky, hvězdě milé, stříbrorohaté skvostný harambašův dar... Tu náhle plnolesk té hvězdy pozastřín, v otvoru se zakolísal táhle schýleného velikána stín. Plížil se sem rámě rozepiaté na prsa mne již již přitisknout – zpomněl jsem si a ty zámky zlaté, na svůj černý, kapraditý kout... 55 Cizí muž to – zanese mne do daleka, zanese mne do podolí rév, kde se vine letohrádky řeka s lodičkami bohatýrů, děv... Než tu napadly mi vaše skvosty, skvělé náprsníky, chochole, hvězda mezi listovými chvosty, ony písně, v nich ta nevole....... Nechtěl jsem a divoce se vzpíral – A že pevněj’ unášeč mne svíral, zamáchnul jsem květnou ocelí. Ale mžik! a černá tichá země zaskvěla se mojí čepelí; zalkala, že pokořil mé témě....... Vynesl mne mezi roucha cípy – tu jej luna na mne sehnutého z luku stříbrného, napnutého osypala světlovými šípy: náručí mne zdvíhá, ukazuje nádhernému nebe sklepení, náručí svou řasní, rozhazuje skvostná roucha, zlaté třepení. Postava tak velkolepá, krásná jakby lazarského bohatýra a ta líce svislá, lunojasná v paměti mé smutné neumírá. Lítostí mé vzdory pominuly, jak ta hrdá líc se zachvěla, jak se vzdechy rtům těm vyvinuly, v oku tom se slza zaskvěla. Slza jeho smočila mi čelo, 56 za slzou šlo retů sehnutí, čelo mé se vstříc mu zabělelo – políbil je v lásky šlehnutí. Ha, tu náhle zarazil se, ztrnul, hrůza vtělená zbled’ nade mnou – vlasů mračna přes oči si shrnul rozkvíliv se strastí tajemnou. Ó to „běda!“, po kterém mne pustil, v duši mé mi posud běduje, šatu, který ratolestmi šustil, zrak můj smutný posud sleduje. Zanikl mi v dálce zasmrčené – Osaměl jsem v strasti pohroužen. Kolikrát já – tělo nakrčené – do tmy pátral, po něm roztoužen! Nebo jako ve klášteře temném mladý ještě – bledolící mnich, který spatřiv ve snu přetajemném osadníka krajů nadzemních, pohrdnul vší míjející slávou, děvou, druhy, hudbou večerní, v žíni drsné, s oholenou hlavou pohrobil se v celu klášterní, jak ten ku zdi truchlivého sídla čelo tiskne, neustále touží tam, jen tam, kde bytost zlatokřídlá, onen anděl nad hvězdami krouží, tak i já – já nehasnoucí touhou po cizinci divném zažehnut trvával jsem nocí pustou, dlouhou na myšlence slastné, nepohnut; klonívalť se k oku blouznícímu 57 on, mé duše zlatorouchý král – Divíte se citu blouznícímu? Vždyť vy nevíte – Ó, slyšte dál! Mnohou noc jsem za mizícím pstruhem v potok zíral, touhami se trudil, až mne jednou harambaša zbudil obklopený druhů polokruhem. Přiklonil mi ručnici tu k boku, předvedl mne velebnému kmetu: „Naučiž jej pušce, šavli, skoku k podpoře pro svatou naši četu!“ Již tu starce láskavého není – či kdes v stínu borovice sní o té trouby světodlouhé znění, o hodině soudu poslední? Tenkráte, ač sešlý ze starosti, nohou ještě netřesavou chodil, tenkráte mne junou bujarostí nad bezedna v neschodnosti vodil. Klouzali jsme na perlatém mechu, pod námi se skály míhaly, nad hlavami dravci od pelechu černou perutí se zdvíhali, já se učil puškou zacházeti, hledati jich hnízda záštitná, smrticí je kulkou provázeti v klenutí ta hvězdná, blankytná....... Ale často, se strminy mračné křídloma-li orel zašuměl zatřepav se v výši ve průzračné, jak bych stříleti já neuměl, dlaněmi jsem bradu podepíral, 58 na svou pušku snivě podepřen za ptákem jsem do výsosti zíral, až mi zmizel mraky pozastřen – – – Z roztržitosti mne starec káral, mlčíval jsem myšlenkami zpit, neboť v mojí niternosti háral oné touhy rozžehnutý cit. Přával jsem si křídla rozpustiti, zakroužit s tím orlem v nadsvětí, nad hlavou tam toužnou zašustiti v perutí těch bystrém roznětí. – – – – – – – – – – – – – – – – (Pokračování chybí, až pak o několik stránek dále ještě něco.)
Kraje spanilé! Hvozdy mrkavé a siné hory, toky stříbrné a zlaté dvory, plivné klasy, větrů rozvlnění, slívy, moruše a vína krev, zvonů slavné, poblankytné znění, ptáčka pestrokřídlatého zpěv! Lípa košatá se s modra dívá, otočena trojřasami chrpy, ověšena blýskavými srpy zelenými ratolestmi kývá. Pod ní děda za sklenicí vína s bělovlasou chotí pousíná, pod ní hudba – na ní zpěvy ptáků, kolkol jásot, roucha řasnatá, zlatá hrdla, čela klasnatá, věnce chrpy, koukole a máku... 59 Aj, tu tance vážné, starosvaté, měnící se skoky, posunky, rozvíjejí do věnečku spiaté hvězdooké, plaché děvunky. Tamo rozvinutou korouhvicí, mráčky kouře, ranou hromovou s mátí děcko, hocha s krásavicí střelci statní, zápasící zvou. Tam i já... tu právě na kamení štíhlý jun svou puškou zazvonil, již, ó krása! vlasů zpramenění k lesknoucí se hlavni naklonil... Vystřelil... a chumáčemi kouře žhavý blesk co z mraků zašlehl a již na to hromování bouře Sláva, sláva! hluk se rozlehl. Jinochu, jak’s v divoké té změti v této slávě ruměněji zplál! Carská rána! hovořili kmeti, Carský hoch! to burácelo dál... V tom se z vln těch suché ruce zdvihly a nad hlavy černé bílý vlas, vlhké oči stařeny se mihly, rty se třásly, zajíkal se hlas! Ó, tu prsty zimničného hoře v sirosiré moje srdce sáhly, ó, tu na dno vniterního moře strast a lítost, žal a touha táhly. – – – – – – – – – – – – – – – – – (Zase přerušeno.)
60 Čím to, čím, že jeho vlhké zraky chlapecké mé lůžko hlídaly, čím, že duše mládenecké mraky s jeho sluncem vždy se střídaly? – – – – – – – – – – – – – – – – – (Přerušeno.)
Hvězdy vyšly v modrém kruhu – hlasy ztichly v pestrém luhu: tmavá noc svým křídlem měkkým postřela ves zemský ruch. Těla zbaven v černé kraje ulétal s ní chorý duch. A tu v chýšce lipou přepiatou objevil se s rouškou strakatou jakýs štíhlý, lidský zjev; z dveří hlavu vystrčil, tiše, tiše pokročil: z dálky slyšet sladký zpěv tam, kde zámek hrdý, bílý čtvero věží k řece chýlí, tam se v okně loutnu v rukou krásná dívka slabě skví, jemné prsty do strun tlukou, růžná ústa zpívají: – – – – – – – – – – – – – – – – –