(Náčrtek z prázdnin 1862.)
Hudba vpadla; brzy šustot šatů ozdobenou síni naplnil a ples bujný tance vířivého oči rozžal, ňádra rozvlnil. Ó, ty hudbo, jejíž síla chvatná jak Rusálek písně k tanci loudí, kde po prazích taktu krotivého šumná řeka rozkoše se proudí, ó, jak rád jsem, kdy mne rámě sněžné z pod náramků růžných, létajících, 27 úchvat znoje v krásavice lících, v bouření tvé zvaly kruhoběžné – Ó, jak rád jsem moci tvé se vzdával a v tvém obejmutí kolovával! Tak i teď mne vábíš, kruhu měnný, v obraznosti náhle vykouzlený – v zpomínky mne krásné ztopuješ; pohybem tvých dívek ušlechtilým, krojem slovanským, mně zvláště milým, oko ducha mého zjasňuješ.

(Jiný náčrtek z prázdnin 1862.)
Jako moře větrem bičované k šedivé se skále vzpíná, tak on k zámku sesutému bouří, hloubku šlape – zapomíná. Z hloubky se naň šklebí vina, hloubka: blázne! za ním řičí, smíchem doprovází syna: syn ji šlape – zapomíná. Tam, ha! tam je hrad můj, moje sláva, tam nad loutnou vlnoretem toužíc hvězdooká choť mne očekává. Nešťastník nad jeho hlavou bouře osudů se strhla, bouře ta – a vina černá v jícny šílení jej vrhla. Z těchto časem jiskra lítá, když však ztráty zašlých let v krátkém jejím svitu čítá, v tok zoufalství padá zpět. 28

Bílá paní. (Balláda od J. J.) („Zora“ z 30. listopadu 1862, č. 6.)
Rozčílila chlapce kniha děsná, on vše její tváře vidí; po stěnách se hrůza rozplazila – hu, to nejsou tváře lidí! Nad hlavu si přikrývku vytáhl, obrátil se – v jiné snění: rakev černá v oči se mu dere, v uši smutné hrany znění; otci platí truchlozvuk na věži, otec umrlý tu v rakvi leží. Nade rakví služebníků kolo, prostřed nich se leskne žena a ta z očí slze vynucuje v hedváb, nímž je ozdobena; rukou tiskne nevlastního syna, oko má jen pro své dítě; zjevně líbá dědice, sirotka, kéž’s u otce! myslí skrytě. On to poznal – vždyť ho doma bila; Ach, má první, jinačí ta byla! V tom tu slyš! kročeje utajené, dveří dálných otvírání – vždy to blíže – jako šustot větru... Ha, to z knihy bílá paní! V dveřích zticha otevřených stojí, dlouhá, vlasy rozvázané, 29 měsíc kradmý hrůzou ji oblévá, hrobní dech jí z šatů vane – k němu skloněna teď váhá, váhá;váhá. Nebesa! již do záňadří sahá... Ježí se mu vlas, tu rozpomněl se: otcův palaš nad postelí – Vymrštil se, bleskem šavle padá tam, kde její leb se bělí; k zemi klesla s bolným vykřiknutín – zděsil známého se hlasu: ha, to macechy se pohled trhá v smrti při měsíce jasu, již jí marná dýka v mrtvé pěsti: zabilť bílou paní – své neštěstí!

Vížka. J. J. („Zora“ z 20. ledna 1863, č. 11.)
Tu vížku tam, tu štihlou, křížonosnou, jak často jsem ji v obraznost vídal, jak často mne v ty chvíle osívala, kdy s hafanem jsem na zahradě hlídal za nocí letních v boudě slaměné – Když se té vížky strany ruměné hynoucím světlem loučívaly, tu se mé oči malé, nevinné v tajemnou touhu nořívaly, tu křížek matkou ověšený rukou jsem tiskl zbožně sepiatou 30 a modlíval se potěšený na vížku hledě černou, hranatou; do temna kolem hroužila se ves a v spánku vinut ležel u mne pes, já posud zřel na vížku hranatou, až z boků jejích šarlat klesl a noci plášť se na ni snesl s hvězdného nebes temene... O, vy sny dětské, ztracené!

Panoš. J. J. („Zora“ z 28. února 1863, č 15.)
Statný jun se děvě klaní, od pána jí nese psaní; čte je děva – dost se pýří, skrývá líce za houštím, očkem po panoši míří, šepce: „Již mu odpouštím!“ Sotva šeptla, jun se shýbá, sněžnou její ruku líbá, touží, volá: „Za pána!“ Znovu jun se slečně klaní, od pána jí nesa psaní. „Nečtěte je!“ prosí jemně, „co v něm psáno, sám já vím; žádá od vás, žádá ve mně pocel retem nachovým.“ Ač tu děva prchnout chtěla, 31 v náruč jemu zaletěla a on jásá: „Za pána!“ Po třetí se panoš klaní, nenese víc děvě psaní: „Slyš mne, děvo, pán se táže, zda mu podáš ruky své?“ Jinochu tu děva v páže, k uchu kleslo retů dvé. A co tyto zjevovaly, tím junáka zradovaly. Zda to šťastné pro pána? V oknu pán do dálky zírá, tam se péro červená; již tu, již se sál otvírá: „Nuž, co děva milená?“ „„Oj! ta, pane, odvětila, že se k bílé její tváři lépe hodí vlasy černé, nežli šedé vlasy stáří, že vám podá ruky svojí – sprovodit ji ku oltáři, kde se se mnou – se mnou spojí.““ „O ty ptáku, darebáku!“ volá zamračený pán; ale nepršelo z mraku, prchá smíchem rozehnán. „Takli –, tedy černovlásku, k svatbě ostruhu ti dám; zahořím-li ale v krásku, 32 vždy k ní dojdu raděj’ sám. Pošlu-li – hlásníka pošlu. Ten je hlava poctivá, šedivá jak stěny věžní, jako – trochu víc než má.“

Mocnář. („Zora“ z 10. března 1863, č. 16.)
„Vysoký a pevný trůn mne nese, na sta lidí přede mnou se třese, koruna má démanty se svítí, nachové mne roucho odívá, u mne rozkoš veškerého žití. Se mnou Štěstěna se vodívá: tíže krmů tabuli mou láme, sladká hudba sluch mi opijí, sladký zpěv mne do usnutí klame, spícího mne krása ovíjí. Od tisíců jasné moje jmeno dnem a nocí pěno, velebeno! Zvěří mou to nízké, prosté plémě, hluboko pode mnou v prachu země. To já šťastním – roztrhuji, deru, pasu dnes a zítra honívám, jeho poklady a krásy beru na své stoly – ku svým ozdobám. Od jeho pak rohů dotírání na sta věrných psů-sluhův mne brání.brání.“ 33 Žebrák u paláce sloupu stál, ten se hrdé řeči pousmál. „Běda! že tak vetchý trůn tě nese, tolik chudců před tebou se třese! Korunu ti démantovou strhnou a do bláta hermelín ti vrhnou! Až tvá rozkoš mrazem pouvadne a do bídy Štěstěna tvá padne, krev ti k poslednímu kvasu hodí, mečů hluk tě míru pozbaví, kletba lidí tebe doprovodí ve studené rámě popravy. A tvá sláva pod prokletím klesne, potomek ji více nezahlesne. Až to nízké, tebou štvané plémě z utlačení svého povstane a požárem pomsty ode země k výši nebes dům tvůj zaplane, pak tví psové – sluzi se rozlítnou, berly lidu nad tebou zasvitnou.“

Pochod.* („Zora“ z 10. května 1863, č 22.)
Česky pějem české písně, vlasti své je věnujem, věrní Češi do jednoho upřímně se milujem. Jako s tónem tón se vodí, ——— * Píseň tato složena zpěv sp. „Daliboru“ ke cti. Red. „Zory“. 34 tak se srdce k srdci hodí; jako divý proud se řítí, bouří hlasy, zrak se svítí, pějeme-li do nebeska: Bůh tě chraň, ó vlasti česká! A co dále pějeme? – Přátelství u pěnné číše, kde se vlastně, volně dýše, kde se rozkoš bujně spíná, na psotu se zapomíná – To my známe, pějeme! A co dále pějeme? – Lásku, bledou jako lunu, jíž své strasti povídá, lásku, která za korunu prstének svůj nevydá! – Ticho! – – Tam se zrádce blíží, ten se láskou nekochej! Toho naše kletba tíží, toho jiná přivítej! Jako lva divého řvání, Žižkova co bubnu vřesk, jako houfnic hromování, železného cepu třesk: tak ať píseň pomsty naší zrádce toho pozastraší! – Česky pějem české písně, vlasti své je věnujem, věrní Češi do jednoho upřímně se milujem. 35

Bílá hora.
I. I.
„Vítáme tebe, v bouřné noci osvětlený úkryte! V tebe klepám, k tobě volám: Zbav mne divé bouřky té!“ V chýži kroky, vrzly dvéře.dvéře, v těchto dívka stanula a dvou očí divokrása s ohněm lampy zplanula. Krásné oči, ale hrdé, zpité rosou nadšení, nade prach se zdvíhající jako orli splašení. V nepatrný šat je drahá, štíhlá vnada zavita, však z náňadří nachového zlatý peníz prosvítá. Nachýlila růžné líce, růženější ale zdvihla, očima když pátravýma juna s bílým koněm stihla. „Vejdi jen, ó milý hoste! – Tamo koni tvému kryt.“ V řeči této sladké, prosté k stáji nesla lampy svit. 36 Pak do jizby ho uvedla, mezi nízké, čisté stěny, kde ho slovy, rukoudáním vítá stařec potěšený. Bere mladík přílbu s hlavy, děva řasný plášť mu snímá, křeslo chudé k němu staví. Stařec spolutrpně praví: „Slyš ty hluky! Jak to hřímá, oknem řinčí, krbem hvízdá. Děsivá to byla jízda!“ „„Šťastná jízda vichrem, bouří ve váš pohostiný stan!““ Takto jun – tu očka děvy prvé zmizlé zas se jeví skloněná na misku, žbán. K hostu milovonnou tíži lehce nese, v stůl ji níží, pak o misky kolo lesklé číší květovanou zvoní, zdvíhá žbán. Tu v číš se na dno pěnná medovina roní. Však host málo zakusuje, málo sahá po číši; stařeček mu vypravuje – jun to neví, neslyší. K oknu lepá děva sedla, jemné řasy sklopila 37 a tu zřítelnice jeho na dno duše topila. Ale mládí jeho vděk tknul se věnce pomněnek, jehož vonné, jaré kvítí, chladem lití zastíněné, svěžující rosu lilo v srdce staré, poraněné. Zachvěly se tu jasné pomněnky, zašuměly tu stinné lupénky, chvíle blahé, chvíle strasti v jednu krásu plynuly, jedním, krásným řeči proudem z úst se starci řinuly. Zase stíní lípa šumná jeho dětství zlatý sen, zas ho ze sna toho budí mečů znění – bitvy den, vítězství mu dívka plesá – – Hostovo, hle, čelo klesá. Spí-li, cestou unaven? Nespí sic, než přece stírá z čela sen – to touhy sen. – – Z okna vystupuje dívka, vine ruku o svícen. Tu se za ní odebírá, Zanechává „dobrou noc!“ Již mu ložnici otvírá, Medosladké „dobrou noc!“ 38 „Dobrou noc!“ Usíná chýže,* noční mír tu za stěnou. Nepoložil Vítr – kníže lebku svoji bezsennou, přes lesy on šumné, snící, nade stavbu zdorující šedý velikán se nese, obrubou ji dole švihá, až se shýbá zeď a třese, vysoko své fousy zdvíhá nade střechy šestihraní, na něm suchou svojí dlaní tlící slámu načechrává, níž se kloně v půdu fouká, nato do komína houká, pak i pod střechu se dává, plazí se tu podle stěn naslouchaje u oken. Ani šeptu nevypouští jejich černá dutina, v krátké, nizounké jich řadě nespí jenom jediná. Jan tu noční svíci pálí, jenž tak často v oknu bdíval, Když si Vítr v temné dáli z listovýší, ze zvonice, po poli a po rybníce divoké své písně zpíval. Často v tyto volné písně ———— * Odtud v Zoře ze dne 20. března 1863, č. 17, nadepsáno „Zajdi, bouře!“ Začíná se: Černá noc. Usíná chýže. 39 vyplakával svoje tísně. Neboť jako zemní vesnu bouře náhlá, nenadálá, tak i jaro jeho žití divá bouře rozevála: bouřka touhy bezejmenné, která s lípy mladokmenné strhla ptáčků radování s listy, kvítím utrženým, bez pokoje, beze stání k cílům dálným, omlženým duši rvala uchvácenou, že ta vazbu rozvrácenou odvrhla – a v širý svět volný zdvihla větrolet. * Jun na svojí větrodráze ** nocí tou se zastavil; vynořilť se z mlhy cíl: krásný sad to v plné vláze, krásný jako sídlo víl. Vzduch tu opojivá vůně z medoplné kvítků tůně lijících na sněžný jíl krůpěje své rosy jasné; jsou to kvítky velekrásné: nachové i bílé růže, růžné, modré anemonky, ———— * V Zoře následují 4 verše, jež v konceptu nejsou: Znovu Vítr – tvůj to druh, v okno klepe – tobě zpívá. Proč se, june, odpověď, z retů tvojich neozývá? ** V Zoře: Ó ten na své větrodráze. 40 fialy tam nízké, útlé, vyšší, rozduté tu zvonky. A ty stromy kolébavé sklánějí se v stíny tmavé, vrcholů jich tajné chvění jako hudba zlatoznivá, a hle, tato hudba sladká pomalounku všechno slívá: Takty na takty splývají květy v růžové líce, v nachové rety, v modravé oči, ve slzy skvění, v sněživou kůži mění se zem, na vše to vnadné rozlito snění, vůně se chvěje obličejem; větvice korun snaží se splísti, srůstají v temné k ramenu vlásky, schváceny hudbou vlastního listí – hudba to čarná – hudba to lásky.* Jan bdí ve snu blaženém. – Zavrtěl tu hlavou Vítr -Vítr – král, ———— * Konec v Zoře zní: Zajdi, větře! Juné ucho neslyší víc tvoje hlasy, nevidí, jaks povylétnuv zavrtěl šedými vlasy, až se věnce dešťoperlé na skráni ti roztrhly, s řasy vanoucího roucha do mhy chýžku uvrhly – Zajdi, bouře. Z oka, z líce Její blaha sad junáka pojímá, nad ním míru hvězdice se skvějí! Na věky-li – – Mlčí harfa má. 41 až se věnec perlí roztrhal, zněje na sklu okenném. Mezitím si zastenal a pak uvrhnul se dál pode mraků temenem... *** Za zahradou kyprá louka, krásné, pestré květy na ní: jedny k nebi pnou se hrdě, druhé v zemi máť se klaní. Ty, jež hledí k matce zemi, vidí ji jen závojemi: stříbrnou se rouškou kryje, průsvitnou se vodou myje s nebe padlou ručejemi; vidí květy na zrcadle, líce svoje – sněhy padlé, vidí na něm – těžko říci, jaká krása, jaká záře – kolo jasné jako svíci, vidí, žasnou, šepotají: „Máti skvost – aj, zlatý skvost!“ Ale květy nebezorné, že to zlato bez kování, že to s výše modré stezky slunce v lesklou vodu topí svojí podobizny lesky. Znají skvostu klamivost. Zašumělo trávy moře, vlnami se naplnilo. Což je náhle rozvlnilo? 42 Zda je vítr křídlem oře? Neb to háje divné děti slunce narození světí? Ty prý často vybíhají z temna háje, ze křoviny, mezi květinami točí tajemné své koloviny, petrklíčů zlaté trubky proti slunci vypínají, modravými zvonky zvoní, tichou hudbu počínají, tichou jako mušky zpěvy, šepot milující děvy. Neslyší ji nikdo více, nikdo kol, než – lesní děd, který divoké své líce z háje strká such a šed... Ale jej i jeho plémě vídá jenom pověra mezi lesy osamělá aneb v houští za šera; nevidí je zbožné oko – ono tuší, že tam kráčí, svaté roucho kvítím vláčí, jehož témě převysoko, jehož ňádra nespatřená nad oblohou rozestlanou – bílých oveček to loukou – v lásce věkovité planou. Tam i děva vážná, snivá ruce bělolesklé vine; 43 tamo srdečná a tklivá modlitba jí ze rtů plyne, modlitba jak ambra vonná, kterou do modravé výše statisíci květů dýše jabloň širá, větveklonná. Pod tou děva; oči její v červánky se potápějí mizící za slunce lesku, jako vzadu na nebeskou bledá luna, jako sen – Zmizely – ne! Lící její v nové záři zaplanuly, když ty malinové rety modliti se ustanuly, když ty chrpomodré oči na chýži se upřely, ale před junovou tváří v řasonoc se zastřely. Ten tu oblit slunka jasy. Vlnivými jeho vlasy větérek se prosmyká, z očí, tváře uzardělé žhavá touha vyniká, ňádra dmou se, zachvívají jako stromů vrcholy, jež si v šumu zpomínají na ty noční kramoly. Ach, i jemu bouře řvala, která nejmilejší druhy z těsné náruče mu rvala, 44 hvězdy žití pozastřela, otce, matku pochovala, která tmou ho zahalila, tak že náruč strádající, ctnost a lásku hledající, hřích a šalbu zachvátila – odkryla mu blesků záře, jak se s jedovatou slinou šklebné, podrásané tváře ku bledé mu líci vinou – – – – – – – – – – – – – – – – – Dost, ó dost! ta bouře zašla, slunce nad mraky se skví – „Tys, ó děvo, tys to slunce!“ v oku junově se chví – Oka toho divné svity prozrazují srdce city: jsou to city mocné, náhlé, k nebi pnoucí temena, osvěžení duše zpráhlé, první láska plamenná! O té němé řeči neví oko její sklopené, jen co jeho rety jeví, ucho vnímá růžené: „Kam’s tak časně, dívko milá? Podívat se na větvice, zda je bouře nezlomila? Či zda růži, krásence, vítr prudký, dotiravý neodnesl ruměnce?‘‘ 45 Tu se z úst jí slova nesla: „Dřív než noc do konce klesla, vstáváme my den co den; jak nám z větví do oken prvá píseň pozahlesla, chodím do zahrady ven – Než aj, otec z okna kývá, k vejití nás povyzývá.“ – – Vešli – na rtu pozdravení – usedli si bez prodlení k starci za dubovým stolem; nosila se mluva kolem srdečná a veselá – Než, kdy děva v uzardění slova mluví nesmělá, neslyší jun hlasu znění, vidí jen dvou retů chvění. Kmet-li mluví, slasti pln do jejího vlasu vln oko milující hrouží, který lehce skadeřený, tmavojasně rozčeřený, po sněžné se šíji plouží. Konečně, když času dráže, starce po jmenu se táže. Tu dí kmet: „Slyš tedy, hoste, jména naše neznámá. Diviš to mně jmeno prosté, Zděnka sluje dcera má.“ 46 Zděnka! Zděnka! jinoch šepce city svými přemožen, čarovnými zvuky těmi přehluboko rozechvěn. Ó, ty jmeno mocné, krásné, jméno dívky kochané! Jmeno plamennými tahy v srdce mladé zapsané! Ty zníš jako hudba nebe uslyšeno, vysloveno, juné oko čítá tebe rozohněno, vytrženo. Ty se trudnou nocí skvěješ v záři hvězdné, nebeské, ty se nad hlavou nám chvěješ jako křídlo andělské, a kdy dávno v prachu hnije tělatělo krásné, milené: často slzí proud se lije na tvé písmo kamenné! „Znej i, jaká naše víra: ona bez chyb a čistá, ona jediná a jistá nebes bránu rozevírá; bludů vlnami nám veslo, v bouři rozvratů nám heslo: Řím je svíce všehomíra! Než co trháš brvou temnou? Nesdílíš to heslo se mnou?“ 47 „„Nikdy! Nikdy! Já, já sirý Jan, – tak já soudruhy byl zván – jehož otec sláb a stár fenami byl na mši štván. Dále básník nepsal. Již poslední čtyři verše (odpověď Janova) jsou přeškrtány a z dalšího nezachovalo se nic než na jednom z posledních listů zápisníku stručný „nárys“, který si snad Svatopluk Čech zaznamenal, když by se mu jednou dostavila chut a schopnost k pokračování v „Bílé hoře“. Zajímavá poznámka ta napovídá však velmi mnoho: „Konec Bílé hory. Hrůzy pak nastalé. Vypadá mi z ruky list, sám k nebi zírám, kde Zdenka a Jan dlí, kde posud láska moje spí.“

Prsten.
Věnování.
Kdybys byla milená mi sestra, kvítko, které nejliběji voní, vyňal bych ti z úsměvného pestra, které se mi do okénka kloní, které sestra do hrnéčků vsula, kadidlem své lásky provanula. Kdybys byla milenka mi věrná, vynes’ bych ti z nejspodnější hloubi s prstu-skály, nímž se země černá s vlnobílým okeánem snoubí, prsten koralů, jež milá sila, do moře když slzy touhy lila. Však ty nejsi sestra ani milka, Ty’s má máť – to den Tvých jmenovin. A co žádá toužená ta chvilka, by Ti podal milující syn? – – 48 Viz, tu nese kvítko stříbrolisté vykvetlé za duše za okénkem, jako lilje křišťálové, čisté za sklem zimním, zasmušilým venkem. Viz, tu nese korálů ti řadu, vytrženou zaňáderní bouří, bouří, která sto–sto-tlamami hladu k nebi syčí, vlnami se kouří. Tys to kvítí do mne zasadila, koraly ty něžnou láskou svou, láskavě’s mi lyru naladila, nuže, slyš mou píseň láskavou. Vzchází luna blednoucímu světu, klesá město ve večerní dým a na štíhlé věži minaretu vystupuje bílý muezzím. Skláněje se ve východní stranu hlásá zvuky stříbrného rohu, že je napísáno v alkoranu: Modlete se této chvíle Bohu! Obrací se – severem se leká, hu, tam šeré rohy, homole, hrbolatá saň, co žertvu čeká, mračký Balkán hrozí do pole. Tam se kloní zas, kde k Mecce svaté čepýření mráčku zaletá, aby snění města toho zlaté nesplašila ruka prokletá. Neboj se! Tvá prosba vyslyšena: Jeskyně je – hrůzu tvoji – poutá mezi hnízda kání vyvýšena; 49 nože, pušky chytají se kouta, páni jich, to hajdukové smělí obklopují hrdou postavu, vyslýchají s pokleslými čely juna bujarého rozpravu: „Nevídaje slunce, polí, světa, prožil jsem svá nejprvnější leta mezi stěnami té jeskyně; slepá noc tu – němé ticho bylo, zřídka světlo temnotou se lilo, zřídka hlasy, zvuk tišinou. Jenom listí s větrem šepotání do ucha mi stále bzučelo, jenom toku tiché klokotání mezi květinami hučelo. K tomu jsem za noční záře chodil přislýchaje jeho hovoru, tím jsem často vyhrnut se brodil v sladkoteplém nohy ponoru, v tom jsem rybí stíny, pestré pstruhy často hledy toužebnými honil světu se zlatými zámky, luhy. Z toho světa doufával jsem zvěsti, kdy jste všedše houně skládaly a kdy vrstve kamene a klesti rachotíce v otvor padaly. Skulinou jen bystře vyhlédaly oči stráže, oči sokola, vy pak ostatní jste osedali praskající ohně do kola. Tu jsem vídal hrdé vaše tváře, zvráskované vášní, nevolí, stříbrné na vašich prsou záře, 50 zbraně, čapky, péra sokolí. Ale nejvíc se mi líbívalo ctného arambaše náčiní; ono se co hvězdy zaskvívalo nocí čírou – temnou jeskyní. Již ho není! – Na Stambulu věži bílá hlava – drkotavý host – kéž by vzešla příště zvolenému mrtvého i moc a váženost! – – Když se jeho zadumané čelo níž a níže k ohni uklánělo, péče brvami mu škubala, tu svá křídla ticho rozestřelo, vsechněm bylo teskno, neveselo, všechněm klesla, zatměla se líc. Než kdy čelo mladistvě mu plálo, ctěné oko veselostí hrálo, též vás plesu podemlely vlny. Tu jste hlučně, bujně stolovali, rty se chvěly povídání plny, opěněné číše kolovaly. Z toho šumu, této zmatenice ty’s, bajáne, často vycházel; – tichl šust a divá hlučenice, každý zrak tvé prsty provázel. Ony z guslí – stroje váženého – dušechvatné tóny loudívaly, z retu tvého, z srdce blaženého překrásné se písně proudívaly: píseň o Lazaru, o Milici, píseň o víle a králevici, o nádheře chrámů, bílých dvorů, o děv lásce, udatnosti reků, 51 o nezlomném Černohorců vzdoru a o slávě uplynulých věků... Tu jsem vstával ze tmavého kouta bystře sluch a zatajuje dech, stěny ty mne svíraly co pouta a já v touhy potápěl se snech... Než kdy dále slýchával jsem pění o té ráji smutné, klesavé a tvé struny žalostnější znění a ty vzdechy četné, třesavé, jak se z domu planoucího nesla stařečkova kletba zmírající, kterak matka pod kopyta klesla popěněnou uzdu svírající a jak smíchy vyrážeje pusté dceru nesl divokými skoky za vlasy ji pochvacuje husté baša lupič s krvavými boky, jak ji tiskne na koňovu šíji, ana kvílí k nebes výsotám, ana nivy, hory rodné míjí: tu jsem lkával: nechci, nechci tam! – – Když jsi svoje písně konával, kloníval se arambaša níž, stráži nebeské se odevzdával, vy jste všichni činívali kříž. Po modlitbě v houni klesajíce k nabité jste pušce lehali – zhasínaly záře víc a více, plameny vždy níže šlehaly – – – 52 Odpusťte mi, že vám vypravuju mravy tyto, vámi zachované, že vás podrobnostmi unavuju doby dávné, mnou tak milované! Mněli byste, že to chudé žití, že ta jeskyně mne trudila – ach, mne odsud jakés temné čití, jakás vyšší síla pudila... Moje srdce v nivě, ve volnosti podobně, ach, nikdy neokřálo, jako zde tou vaší společností, po té v dálce toužilo a plálo! – Spávali jsme od bílého rána – venku zář – tu temno prostorem, do tmy slabounce jen prosívána zlatá denní jasnost otvorem – Tímto zírávaly hledy strážestráže, jak se jasní les a hýbe celý, pátrávaly, co to větve dělí, zdali laň či nepřátelské páže – Za ním ale péčí nezkalen sladký vznášíval se sen. Jenom jednou zbudily mne kroky – kolkol šepty, matné těkání, zbraní těžkou chřestily vám boky – prochvívalo strážce lekání. Co se lekal? – Povídaly hory rozzvučené sterou podkovou, povídaly široširé bory hrozného cos řečí kovovou? 53 Tam, ha, tam! – již řeči porozuměl, Tam! a prst svůj ke skulině vztáh. Jeden hlas tu po jeskyni šuměl: Teftiš, teftiš to, tam padišáh! Tu i moje oko stíhající vidělo jej, jezdce divokého, vidělo ten skvost s míhající, oře v letu, oře divokého – Ha! již nevidělo nic, jen prach! Nohou zavadil o naši skrýši – nevěděl to, svedl davy s výší, odletěl, co z duše mojí strach... Obyčejně, kdykoliv jsem vstával, vás již v jeskyni jsem neshledával; otvor bez kamení, prohloubený a v něm kroužek modré oblohy větvitými trny zavroubený jako jeleními parohy. S každé strany jako obři strážní duby dva se vznáší ode země a co starcové dva dumní, vážní sklánějí své lupenaté témě. Mezi skloněnými korunami hvězda jasná, stříbrná se leskne. Pozdravena srdce vše–vše-strunami, družko chvíle polonoční, teskné, velebena buď! – Ty krásné světlo vyplynulé nebeskému klínu, kvítko, cos tam stříbrojasně zkvětlo na zahradě bílých Serafínů! Hvězdo má! – Když nocí chladnou vlály vichry mrazivé a svištící, 54 tu mne čarodějnou silou hřály paprsky tvé teplo prýštící! Když jsem nocí zasmušilou, temnou opuštěný truchlil sám a sám, tu jsi rosu potěšení jemnou vlévala mé duše hlubinám! – Já tě miloval co matku drahou, ano, dosud láskou touto vru – sdíleli jsme každou chvilku blahou, každou radovánku, každou hru! Zradován tvou září nevýslovně lkával jsem, kdy zastíral tě mrak, mezi hvězdami co ke královně k tobě stále obracel jsem zrak! – Tak jsem jednou z kamenného bytu tváří chlapec – mohútností jun, hvězdovému radoval se svitu, rozžatému nocí střed korun, dýku lesklou práce bohaté ovíjel jsem potočními kvítky, okazoval, jako matce dítky, hvězdě milé, stříbrorohaté skvostný harambašův dar... Tu náhle plnolesk té hvězdy pozastřín, v otvoru se zakolísal táhle schýleného velikána stín. Plížil se sem rámě rozepiaté na prsa mne již již přitisknout – zpomněl jsem si a ty zámky zlaté, na svůj černý, kapraditý kout... 55 Cizí muž to – zanese mne do daleka, zanese mne do podolí rév, kde se vine letohrádky řeka s lodičkami bohatýrů, děv... Než tu napadly mi vaše skvosty, skvělé náprsníky, chochole, hvězda mezi listovými chvosty, ony písně, v nich ta nevole....... Nechtěl jsem a divoce se vzpíral – A že pevněj’ unášeč mne svíral, zamáchnul jsem květnou ocelí. Ale mžik! a černá tichá země zaskvěla se mojí čepelí; zalkala, že pokořil mé témě....... Vynesl mne mezi roucha cípy – tu jej luna na mne sehnutého z luku stříbrného, napnutého osypala světlovými šípy: náručí mne zdvíhá, ukazuje nádhernému nebe sklepení, náručí svou řasní, rozhazuje skvostná roucha, zlaté třepení. Postava tak velkolepá, krásná jakby lazarského bohatýra a ta líce svislá, lunojasná v paměti mé smutné neumírá. Lítostí mé vzdory pominuly, jak ta hrdá líc se zachvěla, jak se vzdechy rtům těm vyvinuly, v oku tom se slza zaskvěla. Slza jeho smočila mi čelo, 56 za slzou šlo retů sehnutí, čelo mé se vstříc mu zabělelo – políbil je v lásky šlehnutí. Ha, tu náhle zarazil se, ztrnul, hrůza vtělená zbled’ nade mnou – vlasů mračna přes oči si shrnul rozkvíliv se strastí tajemnou. Ó to „běda!“, po kterém mne pustil, v duši mé mi posud běduje, šatu, který ratolestmi šustil, zrak můj smutný posud sleduje. Zanikl mi v dálce zasmrčené – Osaměl jsem v strasti pohroužen. Kolikrát já – tělo nakrčené – do tmy pátral, po něm roztoužen! Nebo jako ve klášteře temném mladý ještě – bledolící mnich, který spatřiv ve snu přetajemném osadníka krajů nadzemních, pohrdnul vší míjející slávou, děvou, druhy, hudbou večerní, v žíni drsné, s oholenou hlavou pohrobil se v celu klášterní, jak ten ku zdi truchlivého sídla čelo tiskne, neustále touží tam, jen tam, kde bytost zlatokřídlá, onen anděl nad hvězdami krouží, tak i já – já nehasnoucí touhou po cizinci divném zažehnut trvával jsem nocí pustou, dlouhou na myšlence slastné, nepohnut; klonívalť se k oku blouznícímu 57 on, mé duše zlatorouchý král – Divíte se citu blouznícímu? Vždyť vy nevíte – Ó, slyšte dál! Mnohou noc jsem za mizícím pstruhem v potok zíral, touhami se trudil, až mne jednou harambaša zbudil obklopený druhů polokruhem. Přiklonil mi ručnici tu k boku, předvedl mne velebnému kmetu: „Naučiž jej pušce, šavli, skoku k podpoře pro svatou naši četu!“ Již tu starce láskavého není – či kdes v stínu borovice sní o té trouby světodlouhé znění, o hodině soudu poslední? Tenkráte, ač sešlý ze starosti, nohou ještě netřesavou chodil, tenkráte mne junou bujarostí nad bezedna v neschodnosti vodil. Klouzali jsme na perlatém mechu, pod námi se skály míhaly, nad hlavami dravci od pelechu černou perutí se zdvíhali, já se učil puškou zacházeti, hledati jich hnízda záštitná, smrticí je kulkou provázeti v klenutí ta hvězdná, blankytná....... Ale často, se strminy mračné křídloma-li orel zašuměl zatřepav se v výši ve průzračné, jak bych stříleti já neuměl, dlaněmi jsem bradu podepíral, 58 na svou pušku snivě podepřen za ptákem jsem do výsosti zíral, až mi zmizel mraky pozastřen – – – Z roztržitosti mne starec káral, mlčíval jsem myšlenkami zpit, neboť v mojí niternosti háral oné touhy rozžehnutý cit. Přával jsem si křídla rozpustiti, zakroužit s tím orlem v nadsvětí, nad hlavou tam toužnou zašustiti v perutí těch bystrém roznětí. – – – – – – – – – – – – – – – – (Pokračování chybí, až pak o několik stránek dále ještě něco.)
Kraje spanilé! Hvozdy mrkavé a siné hory, toky stříbrné a zlaté dvory, plivné klasy, větrů rozvlnění, slívy, moruše a vína krev, zvonů slavné, poblankytné znění, ptáčka pestrokřídlatého zpěv! Lípa košatá se s modra dívá, otočena trojřasami chrpy, ověšena blýskavými srpy zelenými ratolestmi kývá. Pod ní děda za sklenicí vína s bělovlasou chotí pousíná, pod ní hudba – na ní zpěvy ptáků, kolkol jásot, roucha řasnatá, zlatá hrdla, čela klasnatá, věnce chrpy, koukole a máku... 59 Aj, tu tance vážné, starosvaté, měnící se skoky, posunky, rozvíjejí do věnečku spiaté hvězdooké, plaché děvunky. Tamo rozvinutou korouhvicí, mráčky kouře, ranou hromovou s mátí děcko, hocha s krásavicí střelci statní, zápasící zvou. Tam i já... tu právě na kamení štíhlý jun svou puškou zazvonil, již, ó krása! vlasů zpramenění k lesknoucí se hlavni naklonil... Vystřelil... a chumáčemi kouře žhavý blesk co z mraků zašlehl a již na to hromování bouře Sláva, sláva! hluk se rozlehl. Jinochu, jak’s v divoké té změti v této slávě ruměněji zplál! Carská rána! hovořili kmeti, Carský hoch! to burácelo dál... V tom se z vln těch suché ruce zdvihly a nad hlavy černé bílý vlas, vlhké oči stařeny se mihly, rty se třásly, zajíkal se hlas! Ó, tu prsty zimničného hoře v sirosiré moje srdce sáhly, ó, tu na dno vniterního moře strast a lítost, žal a touha táhly. – – – – – – – – – – – – – – – – – (Zase přerušeno.)
60 Čím to, čím, že jeho vlhké zraky chlapecké mé lůžko hlídaly, čím, že duše mládenecké mraky s jeho sluncem vždy se střídaly? – – – – – – – – – – – – – – – – – (Přerušeno.)
Hvězdy vyšly v modrém kruhu – hlasy ztichly v pestrém luhu: tmavá noc svým křídlem měkkým postřela ves zemský ruch. Těla zbaven v černé kraje ulétal s ní chorý duch. A tu v chýšce lipou přepiatou objevil se s rouškou strakatou jakýs štíhlý, lidský zjev; z dveří hlavu vystrčil, tiše, tiše pokročil: z dálky slyšet sladký zpěv tam, kde zámek hrdý, bílý čtvero věží k řece chýlí, tam se v okně loutnu v rukou krásná dívka slabě skví, jemné prsty do strun tlukou, růžná ústa zpívají: – – – – – – – – – – – – – – – – –

(Úryvek z r. 1863.)
Přátelství, když ve veselém kolu opěněnou číší zvoní, když nás těší, ulevuje bolu, slzu rozloučení roní; 61 lásku, když se při měsíci trápí s prsténkem si zlatým hrajíc, tvář nám líbá, slzou slasti skrápí vroucí slova šepotajíc........ Ticho! ticho! – vidíte tam zrádce,* ten ať blaženost nám neruší, v lásce ať se neopíjí sladce, toho jiný zpěv ať ohluší! Zapějem mu písně hromorázné, že mu strach na tváři pouvázne. Slyšet bude lva divého řvání, cepů okovaných třesk, vidět bude krev a upadání, plamen houfnic, kopí lesk, již ta píseň pomsty plamenné útěkem ho od nás požene.

Písně svobodné. (1863.)
Myšlenko zlá, myšlenko zlá, ó, kdo tvou hrůzu objímá? Ó smrti zlá, nelítostná, buď daleká, buď daleká! Ty srdce jíš, ty oči ssáš a temnotami chodíváš, ty, ty – zda po ceně se ptáš, či moc i vlohu smrtíváš? Ty vrháš do bezedných jam – ó, temno, temno, temno tam! ———— *Srovnej „Pochod“ na str. 35. 62 Co o nich dí – to blud a klam, ba, Bůh jen ví – kdy, kudy, kam! Jižní noc. Tu vlny, páry, luna, hvězdy vysoko. Slabý – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

V úterý 11. srpna. *
Chtěl jsem psáti s mnohou umělostí básně své ve formě bezúhonné – Ale ach! jak jsem ta citů kvítka vtěsnával do tuhých nauky vazeb, tu se svěžest, vůně ztrácela. Chtěl jsem psáti básně velikánské, romány a šíré epopeje, ale bujnost vrtkavého mládí novými vždy obrazy a city předurčený chod jich rušila. Nuže s Bohem, epopeje, báje, ještě jedna – máti věnovaná – a pak čekejte vy časů příštích, až těch citů rozmanitost volná v mocnější se všechněch sleje cit. Psáti budu, jak mi srdce dává, vůni vdéchat do papíru toho, ———— * 1863. 63 pravidly jen jako stužkou vázat k okrase tu různobarvou kytku náhlých, různých srdce výkvětů. V lesku jitra střechy se rodí, nad kostelem luna umírá, díky, bratři, za veselení! Noha mdlá se v pole ubírá. Krásotinek mizejí tváře, bujní koni za vraty frčí, v síni hasne veselá záře, vozy hostů silnicí hrčí. Krásné jste vyvy, klenuté síně, hezčí nebe hvězdnatý krov! Krásné skvosty v hedbávném klíně, hezčí jitra nachový kov! Svůdná jsi tyty, besedy krásko, nezmožena však neviná (sic) tebou, žhavá jsi ty, smyslná lásko, ctnostná, vyšší pohrdá tebou!

Ve středu 12. srpna.
Sivohnědé nebe; na něm černé horizontu stromy; dále řádky žlutých klasů; cesty, strmé hrádky, dál a dál šíře nerozměrné; 64 a hle! před tou nebe záplavou ubíhají oráči i žnečky, pestré holky žbány nad hlavou, pes a bílý pastýř za ovečky; aj, co běží? – Či to spřežení bouře za sivými vraty frká hromem, v mrakovozů běžení bouře zraky rozžatými mrká? Či to krví nebe se vylívá pomněvši na vojnu, na krvavou, a ty slzy a ten dešť tam splývá z dálky v jednu mlhu červenavou? – Neb to nebe kouřem zulíbané, žhavým kouřem žhoucích obětí a to blesků v plavu rozžetí, stříbrné co drátky, zohýbané, obětních snad nožů zdvihání? Ano, ano, tam se v žertvu pálí na plameni kostelů a dvorů nemluvňat a žen dav neustálý, síla chrabrých, přehrdinských sborů; všem na čele spanilém a hrdém jakby na knížecí na závěti, v skvostu žen a v reků meči tvrdém psáno stojí: Truchlé Polsky děti. Marně kvílejí tam vysoko, že se chvějí hvězdovité stropy, marně roznášejí široko vichřicí své prosby do Evropy – Obětujte! hučí prostranství – Komu? Králi s tigrovými zraky, s duší černou jak ty temné mraky, jehož kleté jmeno: Tyranství! 65 Královně, jež plna kupectví v krvi lidstva rozvíjí se k květu, vládne všemu nynějšímu světu skrývajíc své jméno: Soběctví!

(Báseň bez nadpisu z r. 1863.)
Jak’s šťastný, milostpane náš, že ti tvé slunce kleslo. Ty přece všeho požíváš a rozkoš je tvé heslo! Ty nevidíš, jak žebrota tam na silnici pláče – teď bez hany tvá štědrota dál okolo nich skáče; ty nevidíš, jak na poli tví šafáři ti kradou, jak lokajové za stoly v tvé kapsy ruce kladou; ty nevidíš, jak papají tví přátelé ti z ruky a za zády ti střápají jen smíchy do paruky; ty nevidíš, jak den co den tvé rety, tváře vadnou a vlasy tvé co seschlý len tou hýřivostí zrádnou; ba neuzříšneuzříš, až v urnu tvou zlé smrti klesnou losy a pán ten s kostí větravou ti ukáže své kosy, 66 ty neuzříš, jak testament ctní mnichové ti spíší a odkázkami pro konvent zlé svědomí ti ztiší; ty neuzříš, jak Nezalhal cos do ucha ti poví, sic bys ho jistě věšet dal rozhořčen těmi slovy: „Že povídá si holota, jak slunce pánům kleslo a blahá že jim slepota, neb Cháronovo veslo!“

(Báseň bez nadpisu z r. 1863.)
Meluzína postrkuje korouhvičkou vrzavou, medovinu nasrkuje strážný s lebkou zrzavou. „Milosrdenství-li trochu v tobě probouzí náš stesk, vrať mně, vrať ach, mému hochu svobody mé dávný lesk! Nehýbá-li tebou máti, vyslyš prosbu králové, mnoho, mnoho můžem dáti, máme doly kovové.“ „„Máte? Vy? Vždyť my je máme,máme jak tvé s tebou holátko; dokud z vás nesesoukáme všechno zlato, pozlátko, 67 ví ta ruka, koho vězí bohatá ta česká říš!““ Rudý rytíř na Bezdězi na dno vysrknul svou číš. Na syna tu pomrkuje kněžka s lící slzavou – Meluzína postrkuje korouhvičkou vrzavou.

Bez nadpisu. *
Oj, ty pěvče, proč do pláště halíš tvář svou junou a do mechu zdí mých vrýváš lyru zlatostrunnou? Oj, ty pěvče, pěvče smutný, rozjař tvář svou junou a z kyprého mechu zdvihni lyru zlatostrunnou! Z mechu zdvih’ jsem lyru milou a pěl polokleslým zdem píseň o sesutém hradu – o sesutém štěstí svém. * V zápisníku, který jest nyní majetkem Dra Hellera, připsáno k básni této „Již dříve složeno“. Tři tyto strofy získal r. 1863 přítel Čechův Josef Trykar pro psaný list konviktský „Krok“ a vyšly tam s titulem „Ve zbořeném hradě“.
68

Bez nadpisu.
Léta plynou, doby hynou, a jak míjí staré roky, upíráme k vám své kroky: bychom opět štěstí nové, nové léto hlásali. Kéž by tedy noví dnové zdravím vás vždy pásali, a my jarým povždy krokem každým příštím novým rokem šťastné léto hlásali. Ještě mnohý rok tak přeradostný ať vám podá ruku svou, aby žádný škůdce mstivý, zlostný, nemoh’ kalit dny vám tísní zlou! Aby v zdraví, při mladistvé síle plynuly vám živobytí chvíle, aby v štěstí zalknuly se hoře, požehnání zvěstovala zoře; každý aby den tu zřejmě svědčil, kterak nad předchůdce slastí předčilpředčil. Jako útlé bylinky, jež by větrem k zemi padly, mrazem skřehly, parnem svadly, jako jarní květinky nás jste věrně pěstovali, šetřili a odchovali. Za tu vaši pečlivost nejvřelejších díků mějte, 69 nebes přízní oplývejte, za vši lásku, upřímnost kýž se v tomto roce sklání k vám vždy boží požehnání!

Nepřítel. * („Zora“ z r. 1863.)
Rovinou, k níž Hanšburek se hrbí, slýcháváš nad šedivými krby u kouřící, sprosté večeře povídky o staré Čečeře. Ta zná kouzla, ta zná divé čáry, odpusť Pánbu vše mi hříchy mé! na kamnech má hrnečky a páry – každý hrneček má síly své. V jeden močí koště – a tu jezdí komínem svým na babičí sněm; jedním stříká na chlév při souhvězdí, aby mor a hlíza sedly v něm; jeden dává nešťastnému hochu, jemuž hrdá milenka se zlí, by jí krápnul na rameno trochutrochu, a že toto hned jej pohladí. – Proto také mládeže kruh věrný k ní se schází – když se noci chrám nad nivami tmí a v černu černý kocour její – rohatý to sám. Za dne však se chytře modlí, světí ———— * V zápisníku, který jest majetkem Dra Hellera, jest koncept této básně a napsáno při ní, že začata 13. srpna 1863. 70 kříž a kropenku má v chýšce svojí, v kostele bdí nad svíčiček zžetí, ba i proti lidem času brojí. – – – Nejvíce se na řeči té pase černý Jiří z Kalinova statku, začíná-li o zámecké chase, o jich pýše, bezbožnosti, zmatku, tam prý jednou strašně z nenadání klesne rámě boží pokuty, že tam nic než Boha pohrdání, že se učeností nadutý mladý pán, to jedovaté kvítí, včera žák, již katechismu směje, plesů hledá, kostela se štítí, vstoupaje svým druhům do šlépěje. Ó, to Jírovi tak divně lahodí! Vždyť v něm nejmocněji vévodí, nejbouřněji z jeho řeči dýše divá zášť k té velkopanské pýše, divé záští k Otakaru druhu. Ano, druhu vesních her a školy; ale právě z družstva toho kruhu divá zášť se vzňala ve plápoly. Dobře Jiří, ctižádostí zňatý, hbitější sám, vtipnější že, věděl, a přec každý, podivením jatý, Otakara jen a vždy si hleděl. Neb ten skvostných, protkávaných šatůšatů, jasné pleti, panských způsobů; Jírovi však patříš na záplatu, omahlouosmahlou a hrubou podobu. Jirka hrd je, chlubný, a přec musí slyšelslyšet jen tamtoho chlubení, 71 ten se v přepychu a skvostu dusí, Jiří v hladu, nouzi hubení. Co mu platna schopnost? – Onen stoupá k věd a uměn nejvyššímu sídlu – Jiřímu však Štěstěna ta skoupá nepomáhá k vzdělanosti zřídlu: což tu div, že plamen zášti zžíral srdce jeho, jinak vysoké, a že v Otakarův zrak upíral pohledy jen chmurné, divoké! Jinde ale převeselý býval, hezký, vtipný, každému se líbil, hezkým holkám do očí se díval, ba již mnohé tajně se zaslíbil. Divoký jsa s ručnicí se sestřil, rád se honíval a rád se pral, rád se k tanci květinami pestřil, stříbrňáky házel jako král. Ale při vší bouřce, vášnivosti stáří ctil a raditi si dával, víru svou měl v svaté uctivosti, o tajemstvích nikdy nehloubával. Před Čečerou hrdá jeho hlava bázlivě se vždycky klonila, ana se ní mnohá mrákotavá, pověrečná mlha honila. Proto sestaralé matce svojí málo krátil dny a večery, buď byl v lese, nebo v druhů roji, buď u hnusné, staré Čečery. Ale v její chýšce kvetlo kvítko, jejíž vůně mladila jí stáří: kvetla-tě jí s růžovitou tváří. 72 Márinka – to roztomilé dítko! Této život byl tak tichý, krásný jako nebe hvězdičkami plné, jako klidný proud až na dno jasný, zdobící své vlásky stříbrovlné. pomněnkami, jako – očka její – Ó, ta očka tady půl – půl v ráji, polo bdí a polo ještě snějí o tom krásném, zlatovzduném kraji, kde ji Seraf v náruči své houpal a ve zlaté řase liljohávu a pod pýřím svého křídla koupal, zpívaje jí všeho Tvůrce slávu! Její rtíky, máku rozkvétání, vlní se jen v tichou modlitbičku, aneb k rajskému vstříc pousmání na bratříčka svého, na matičku. Pivoňka jí líčka pobarvila květy svými – barvou nachovou – Devětkrát ji Vesna pozdravila jako přespanilou sestru svou. Jako včelka, která v kvítků dílně sladký sbírá bez ustání mok, tak se ona neustále, pilně hýbala. Svůj prvý, jitřní krok pro vodičku jasnou činila, ana ještě pod jitřenkou krásnou, perutí svou temnou, mlhořasnou klidná noc vše tvorstvo stínila. Její nožka bělolounká, bosá na stezce se pestré studila a ta kvítka jemná, stříbrorosá 73 motýly v svých lůžkách budila, aby tito bílí, modří, žlutí, k luční studánce ji provázeli, střásajíce rosu v každém hnutí démanty jí v čílko nasázeli. Ona sama motýl třepetavý v sukénce své modré, bělolemné, na hlavince kaštanové, jemné žbáneček svůj spouklý, popelavý, ku studánce letí... Již se shýbá, při průzračné tekutině kleká, studánka jí sněžnou ruku líbá a kolénka modrorouchá, měkká... Nabravši tu skokem jelením k chatrči se vrací; slunce ranní se svým vzdušným, lesklým spřežením radují se žhoucím vzezřením mateřskému dcerky celování... Od rána až k slunce dohoření zlaté klasy v létě sbírala, ač si často perel vytvoření na rozžatých lících stírala. V loktech klasy – na kadeři vínek máku planého a hvězdné chrpy, teprve, když její táhlý stínek večer zvěstoval, když z pole srpy, z louky kravička se ztrácela, k šeré chatrči se vracela. Večer máti s hezounkou svou dcerou na lavičce vetché seděly, ve tvář noci zasmušilou, šerou 74 s tichou slastí, láskou hleděly, nebo v tichých dušinkách jim planul jasný, klidný, čarokrásný den, sedělyseděly, až po boku jim stanul mnohotvárný, pestrorouchý sen, prstem čarovným jim poukázal mezi hvězdy, v nadblankytný stan, odkud jej, by řasy ctnostné svázal, seslal k chyškám přemilostný Pán. Jako z loďky kadidla se vyší řasné plachty, bublihatýbublinatý dým, tak jich rtové roztouženi dýší modlitby své k výším nadhvězdným. Na to zdřimují... Což matka sní? Před ní dcera bleskotá co hvězda. A což dcera medodechá sní? O čem nám, nám hříšníkům se nezdá... K této něžné lilji, k této perli Otakar svou láskou zašlehnul a té dívky lilijové berli hrdostnou svou šijí podlehnul. Šílený, co mníš? Toť pouhé dítko, ono nezná lásky plameny – Šílený, toť posvěcené kvítko, netrhej je zlými rameny! Ach, on se ho netkne! Jen ji zříti stále žádá; druhů svých se kryje tam v oknu zříváš jej se chvíti, on tam touhou po dítěti nyje... On tam z komnaty své zlatostěnné přes květiny cizé, stolupenné, přes zámecký park, kde vůně sterá, 75 lesklá louka, stromovina šerá, k chaloupce zří polosesuté. Když ji jitro do růžena hrouží, pravý holub nad střechou se krouží, i kdy s lípy širé, visuté stín se lije do denního vedra, i kdy slunce zlatívá jí bedra na rozloučenou... on stále zírá, zda-li dvéře nízké neotvírá ruka její. – A kdy před chatrčí modrá sukénka se míhá, vlaje, tu to tílko štíhlé jako smrčí rosným okem v žhoucí srdce ssaje. I kdy kvítky zářícími zkvítá louka nebeská, kdy noci, rodičky, černá tvář za jasem prchlým lítá, tu ze stříbrné své lodičky měsíček tam Otakara vídá, kterak siré světýlko to hlídá, ježto září v lůžku nevinné na kahanci sprostém rozsvíceno: zalétá tam oko zaníceno, až kol kolem černo jediné. Ti, kdož vidí tvář tu bledou, tklivou, klonící se ve večerní svět, hádají, že duší vědychtivou zkoumá hvězdy, tvary jich i let. Ó, tam jemu vstříc se zaskvívají překrásné dvě hvězdy hvězdinky... Celou jeho duší zachvívají modrá očka krásné Márinky – 76 Ó, tam jemu vstříc se zachvívají hvězdy dvě v tak sličné zplanulosti, že mu hledy slzou zalívají: Jsou to hvězdy prchlé minulosti! Hvězda víry – lesklá, svatá – jemná víra dětská, jedna jediná, ne ta tvrdá, naříkavá, temná, než ta jasná, slastná, nevinná, která s láskou, bez nucení věří v jakém’s rajském, tajném pocitu, že se nad ní dobrá prsa šeří ve vznešeném nebes blankytu, která beze záští, bez roznětu Jidáši a Farizejům klne, Ježíškovu následuje vzletu skrze stromky, svíčičkami plné... Ach! ta víra prchla – mlha šťastná, pochybností blesk jí zaplanul, zasmutnila duše prázdná, strastná, mrazivý ji vichr provanul – Kam, ó kam jste prchli, rajští dnové, kam ty, krásná víro dětských dob? Zhasnuli jste, spokojení dnové, pustá duše má – to váš jen hrob! – – Tak lkal Otakar – tu nocí tmavou záře nebeská se rozlila – vzezřel – aj, nad Márinčinou hlavou mladé víry hvězda svítila... On tam zírá na tu vzešlou hvězdu v roztoužení, bez ustání, vedle ní – hle! vidí druhou hvězdu v lesklobílém, něžném plápolání, hvězdu nevinnosti – ach! ta lije 77 s hlavy toho, kdo ji neznamená, v srdce to, jež její ztrátu čije, touhu, lítost, lkání bezejmenná... Takto Otakar v své milce něžné shaslé svoje štěstí miloval – a skrz její tílko štíhlé, sněžné mladou svoji duši spatřoval. Dlouho, dlouho trvalo to snění, až je náhlý rozkaz rozehnal a co zvonu pohřebního znění v podivnou tu lásku zasténal. Byl to rozkaz otce, kterýž v městu zaměstknánzaměstnán svým povoláním žil, by syn jeho okamžitou cestu do hlavního města nevážil, že mu nyní jenom na sta bran ku slávě a velikosti kývá, odevšad se štěstí pousmívá, dvéře vznešených mu dokořán... A již matička mu k štěstí přeje, cestovní si naplňuje vak, v budoucnost se spokojena směje – však na tváři synáčkově mrak... Ubírá se k oknu němý, bledý, nepohnutě s zastřenými hledy vzdychá – tesklivě mu srdce buší – až tu trudnou nepohnutost ruší vyplynulé slzy setřením, skvostné tužky náhlým sevřením. Psal: Ty moje malá, krásná milko, s Bohem buď! – Ne – ještě patřit dej ve tvé modré hvězdky, v tvoje čílko, 78 jednou jen – pak blaženě se měj! Věčně – věčně – na mne zapomeň – Vždyť mne neznáš, jak ti zpomenouti? Než já – hleď, až budu mořem plouti, mořem světla, pohlednu-li veň, vždy tvá líc mi na něm zaplane – Až mou plachtou moře zavane, na strhané plachtě – v mraku – v pěně – zářiti mi bude neproměnně klidná, vlídná, spanilá tvá líc! – Slyš mne, až se v sen tvá máti vnoří – vyjdi pod hvězdičky – na nádvoří – vyjdi mně – mně truchlivému vstříc – Já tě spatřím – spatřím naposledy, já tě spatřím – nebeský tvůj tvar, já tě vssaju rozžatými hledy – Pak ti shasne na vždy Otakar. Dopsal divné, pošetilé psaní, řádky křivé, často přerývané, přitiskal je chvějící se dlaní na srdce své, mocně prochvívané... Když pak stichly všecky v zámku hluky, pod okno se Márinčino vkradl – A hle! z třesoucí se jeho ruky bílý lístek do žbánečku padl, který z okna hruď pnul popelavou, který Marja nad tvářičkou smavou hebounkou svou ručkou nosívá, když jí jitro nožku rosívá. Ach! on zapomněl, že píše dítku. – Když se šeré mlhy na nosítku 79 Zora pýříc se vstříc slunci nesla, závora tu při chaloupce klesla, zticha, lehce dívka vykročila – žbánek jímá – co to v něm se míhá? Již to bílou ručkou vytočila, a hle! psaní zavinuté zdvíhá – Bratru to?! Mní, že se pravdy neminula, často podobné mu nosíc listy, v záňadří je řasné pošinula – a již spěchá na pramének čistý. Vrátila se, bratru písmo nese – Čte je Jiří, diví se a diví... Zlostí se tu zachvívá a třese. ve smích vypuká tu pustoznivý... zas vrtí hlavou... „Kdes je vzala?“ „„Ve žbánečku bylo.““ A tu znovu Jiříkova tvář se rozesmála... Mne si ruce... Zda se v divém lovu, když stoparoháče zastřelil, divě, bouřlivě tak veselil, jako teď? „Ó, počkej, počkej, pánku, to se nehorázně polapil – A jak chytře, do jejího žbánku...!“ Chechtaje se do vsi odkvapil... Byla noc a málokterou svící zachmuřený nebestrop se skvěl, vichrem sychravým při chýšce snící s hlavou svislou šedý stín se chvěl... Dávno ve snu matinka se noří; hvězdy planou, nikdo na nádvoří! – Zdali přijde? – – – Závora se zdvíhá, cosi se tam bělí – Vichru síla závorou to klape. – To se míhá 80 na provaze pásinečka bílá... Ticho, pusto zas a čirá tma – Cosi šustlo, – nadějí se chýlí – – otřásl se holoubek to bílý – A zas ticho, pusto, čirá tma. Teď, ó teď, to dveří zavrznutí – Bílá ručka, sukně malinká spěchá tam, ve hlasu pomrznutí... Ó, to krásná, věrná Márinka... Huj! tu pojaly jej silné ruce – k zemi nohou podraženou pad’, kdos naň klekl, v kroků, hlasů hluce hrubý smích mu zazněl odevšad. „Vida ptáčka! – Tak tě tedy máme – Však ti vyženem tvé panské choutky! Žbánkem ve tvář odpověď ti dáme! – Čilis mněl, že malované loutky sprostá děvčata... by vzácný pán dlouhý čas moh’ nimi zažehnávat, s dětským líčkem, kadeří si hrávat, za posla si vyvolovat žbán?“ A tu nade všechny Jiří křičí, jenž jej svírá ramenem již mdlým – ani druzi kole bijí, říčí – v sukni sestřině, se smíchem zlým. Otakar se s krví, s modřinami, vymknul ranám jich a posměchu, vytočil se mrštně habřinami – Oni za ním, hlučně, ve spěchu... Jak ti byl as, když’s uřícený, na posteli skvostné, pružné ležel, 81 dav ten ale v blahém zanícení skočno, ryčno kolem zámku běžel?... Tak ti bývá, statný chórů vůdče, když se v harmonii, ve shodě, v zvuku kráse, rajské lahodě povyskytlo mrzké nedochůdče, střípký, drsný zvuk – tu ze své výše hudba tvoje padá, zlato ryzí zvuků těch a kouzelná jich říše v uchu strhlém, poraněném mizí – Ne to víc! – – – Jak v čelu básníkově když se sny tam čarokrásné různí, žhou a planou výtvorové luzní v obraznosti hladkém, lesklém kově, vyvstane-li próza škaredá, zlaté snění prchá, ubledá, čelo hrdé, rozžehnuté chladne, hlava ztrácí nebestrmnou snahu, oka kvítí rozbujnělé vadne, rety trnou v ošklivosti tahu – tak se v nebe snění jeho skvělé mrak té léčky, této hany srotil, jeden tento mžik jak roky celé budovu tu nadblankytnou skotil. Divý vztek a chátry pohrdání, metla msty, již dumy splítaly, trpný žal a lásky postrádání bouřnými mu ňadry zmítaly. 82 A v tom citů boji a v té bouři utonula láska pomrazena, k chladné rozvážce se oko mhouří, Marje hasne z mysli vyhlazena... Ó, já bláhový! To sprosté dítě mělo by mé duši rozuměti? S tou bych měl své mládí na úsvitě daremnými vzdechy prošuměti? Té bych měl své mladé rozechvění obětovat’? – Což je v pravém bytu? Trochu slupky, zevnějšího skvění, jádro zádné – bez vyššího citu... Zdaž by mohl někdy opětovat city moje – svatě planoucí, zdaž ty krásné puky vypěstovat slzou z nadšenosti kanoucí? Ó, ne! Ona zůstane tak sporá, uvázána na ten zemský byt, obmezená, v duchu, v srdci chorá, nepozná kýs vyšší život, cit; jedna její žádost: ženich možný, jedno vyšší hnutí: povzdech zbožný... A ten její bratr a ta luza, nohou svou ji zašlápnouti mohu! Ne!... Však ona překvačí je hrůza, až si střesou opici... Svou nohu poškvrnil bych jimi... Oni mněli, že teď samou pomstou zplápolám, aneb samými snad klesnu žely v svojí lásky rozbořený chrám... Bláhovci! již zítra hrdě shlédnu s vozu svého v blátivou tu pěnu! Ať se moří! Přes hory se zvednu, 83 víc jich neznám, víc jich nezpomenu... Zapomenu sprostého i děcka! Až mi rozevře své luhy svět, utrhnuť si tam, kde rozkoš všecka, vonnější a čistší, vyšší květ! – Tak se ráno prvý k cestě měl. Ten den ještě s mátí odejel. – Jeli, jeli jako žlutý blesk, pod nohami vznikaly jim proudy, rostly hory v mžiku zas co hroudy, řeky stříbrné co nitky lesk, vstoupala a ztrácela se města... Krásné, blahé, vznešené to chvíle, než se dlouhá, rozmanitá cesta dotočila žádaného cíle. Jak ty zjevy vznešené a skvělé kolkolem se leskly – kmitaly, v Otakaru myšlenky tak smělé, velkolepé touhy svítaly. Sláva, čest! Vy číše zlatoskvoucí, za vámi tak širé množství práhne, většina však vaší slasti žhoucí nedoběhne – nikdy nedosáhne. Mnohdy zlatá stěna vaše šálí, že váš nápoj zlatojasný med, a tu pozdě žilami to pálí... Nápoj váš je mnohdy žití jed. – – Tak i Otakar vši svoji snahu slávě věnoval – té čarosvodné – chvíle, jež dřív v lásky strasti, blahu trávíval, teď práci slávorodné 84 dal – on se jí celý daroval a on touto prací usilovnou, touto vůlí pevnou kovorovnou, hvězdnou slávu k sobě sčaroval; sestouplať mu, vavřínové věnce na čelo mu kladouc; – hrdá, šťastná nezmořujíc svého vyvolence, ale luzná, jako milka slastná – Čela jeho blesk, v němž tajná slova slávou psána jiskrami se vlní, úctou k němu rodné, cizé ková, nepřítele straší, děsí, slní; lůně rodinném tě vítá mír, tam ti bije krásných srdcí dvé, tamo v klíně otce, máti své, zapomínáš divý světa vír. Ale láska nevrací se více! – – Sloníváš se v zemské krásy květu bez plamenné touhy, bez roznětu; shasla v srdci tvém tvé lásky svíce! Ó, ta neshasla! Tam Marije, bílá růže, skvoucí lilije, její plápolání pěstuje – – – Ale ne ta Marje hrubá, bídná, než ta její tvář – ta skvělá, vlídná – jasnou nebešťanku zvěstuje, dceru vzňaté, čisté fantasie, v níž jen tělo Márino se čije... *** 85 Tam z té krásné, plodné roviny, jindy plodné – z Hanšburského pole – vznášejí se smutné noviny: že tam schudly štěpnice a role, a již hlad – ten trapný, neúprosný – scvrklou dlaní po kraji se plazí, za ním pán ten holý, lidokosný cestu zlou si vesničkami razí. Také naši vísku tiskne hlad, pole prázdny – stráven celý sklad, z příbytků se bědování nese – Jedna chatrč toliko se směje kvetoucích svých pánů z obličeje, kýsi duch v ní mohovitost třese. Je to chatrč Mariiny máti. Jenom jedna tvář v té bledne, chřadne, jedno čelo vraští se a vadne, jeden hled se nechce rozesmáti a to Jiříkovy tváře, čelo – hled – Ďas kýs’ černý do tahů mu vsed’ – Ne to hlad, než kýsi tajný bol, strašný hlas, jenž do ucha mu skučí, můra zlá, jež zakrytě jej mučí, když je tma a klidno kol a kol – Zpráhla studně rozmaru a vtipu, nevábí jej dívek hebká líc, netěší se skoku, houslí skřipu, ani pušce, ani plesu víc, s nikým nemluví, se nesbližuje, lidí prchá jako cholery, v jednu chýš jen hlavy ponižuje, v chýši čarodějné Čečery – Tamo sedávají pospolu, 86 divně mluví, divné věci kutí, často k hvězdné záře doplanutí svítává jich lampka se stolu. Nočním časem do lesa prý chodí, bařinou se s bludičkami brodí a víc jiné – Domů však se z rosy navrací, kdež otázek se straní, chleba, šatu matičce své nosí a tu jedno zjasňuje se maní. Černá noc se nad krajinou bere, mraků chumáč za Hanšburkem běže propouští kdys štíhlé hradu věže, jako zuby na obloze šeré; z daleka se rozzvukuje hrom. Ve vichru se černý chvěje strom tam na patě hory... pod tím stromem zachvívá se putovníků dvé beroucí se k výši strmivé pustým, temným, břidličnatým lomem, v předu jun a za ním baba suchá. Větru vání šaty, vlas jim cuchá, hrozné zvěsty do ucha jim kvílí........ Došli vrchole – tam stanuli; s hradních stěn jim hrůzy vanuly půlnoční tou mrtvou – tesknou chvílí – a nad nimi po obloze šeré tam již chmura se chmurou se pere, vichry skučí – chvílí slýchají – rukou scvrklou, hlasem kvilným – dutým baba začíná: „Vám nepohnutým, jichžto tvary v zem se míchají, vám tím klíčem z kapradiny skutým, 87 z kapradiny svatojanské, zlaté, kážu ve jménu trojice svaté: vy – vy, plaménkem svým zvěstované, na to růžencem mým obhozené, zůstaňte v té čáře znamenané, připusťte ty ruce neškozené, a to kříže svaté znamení zažeň děsné pekla mámení!“ Při tom holí kola maluje, kapradím v ně křížů vine tahy a tak žhoucího psa vzdaluje, jenž prý střeží zlata toho prahy. A tu jinoch lopaty se chápe, kopá, hrabe, do kamení tluče, z ruky, z čela chladný pot mu kape – až se sklonil nenadále – ruče. „Mám jej!“ – Táhne, co mu síly stačí, vytahuje cosi, vedle klesá, baba shrblá k otvoru se tlačí: „Poklad? – Poklad!“ – nevěří a plesá! Ticho – slyší blížící se hřmění, vidí dobou vzrůstající tmění. Tu se Jiří zdvih’: „Ty ďase starý, dost mám tvého pekelného spolku! Seber půl svou, zhurta, bez okolků, a pak na vždy: vari, vari, vari!“ Ha, tu baba zasyčela – vstala, divno, že ta noc se nerozžala, jak jí z důlků povyšlehnul zrak: Ó„Ó, ty čertí synu, tedy tak?! Plémě hadí, počkej, počkej, slyš a ta slova do mozku si vpiš! Přísahu tu slož mi na mou hůl, 88 že teď posledně dlíš nad domovem, že mi necháš z truhly té svou půl, sic tě jedním dechem, jedním slovem přivedu až na popravní kůl! Víš, jak ona lebka – víš, jak třeskla, když tvá puška ze smrčiny bleskla, víš, jak’s chodívával po krádeži – “ „„Kdo mne svedl,svedl než ty, pekelnice!““ „Já? – Já řekla: Ten pod jměním leží, pomoz mu, vždyť v chrámu zpovědnice, nechceš-li, by hlad tě porazil.“ Jiří, jak tu zoufanlivě stál a jak vlas mu rozcuchaný vál, pojednou ze sebe vyrazil: „Nuž, já vidím strašnou boží metlu a já prchnu domácímu světlu, zlato to si nech........ než poslouchej: rodinu mou v bídě nenechej! Kdyby se mně zpráva donesla, že je bída v mateřském mém domu, rodina má hlady poklesla: to ti přísám u božího hromu, jenž tam bouří po obloze bledé, že se vrátím ku městysu tomu, že tě za tvé vlasy, za tvé šedé strhnu dolů v pekla plameny! – – – “ Jako zběsilý se z rumu vrhnul, nohou bosou, zkrvácenou strhnul po vršině s sebou kameny – Nad ním nebe jedna černá chmura, jako stropu blankytného kůra, 89 za ní to když hřímá, rachotí, jak by nebe praskalo – tu zase – mrak se otvírá a v slepném jase žlutý blesk mu plane naproti........ Až pak proudy mrákotami dštící zchladily mu rozpálených lící........ Ještě jednou rozsvítil se blesk: baba shrbená cos bručí, huhle, před ní v těžké, rozevřené truhle třpyticí se záře – zlata lesk. *** Pod oblohou zakalenou, sivou podzimní se večer zatmíval nad šedivou, pustou, prázdnou nivou. Mrazivý ji vichr prochvíval a svým kostelíčky skučením a svým smrčinami hučením teskné, mrtvé ticho přerýval. Smutné ticho v šeřícím se kraji, po strništi, po žloutnoucím háji rozvívalo v ňadru tichý bol. Ba, i topoly ty kolébavé, ono listí drobné, vonné, hravé s písní trudnou skláněly se v dol, kde se po silnici zaprášené skotoučené prachy stíhají a dvé koňů, bičem vyplašené, v černé půdě jiskry zžíhají. Mráz a vichr do pryčky se vzpírá, kol ji topol za topolem míjí a s ní dolů s vlhkým okem zírá 90 Otakar náš se shrbenou šíjí. Ó, vy topoly, či jej snad znáte, že tak trudnoslastně přikýváte? Ovšem, ovšem – ale tenkrát jezdil mezi vámi mladší Otakar, tenkráte se zrakoma mu hvězdil mladší duch – tak horoucen, tak jar – A v ty doby nadšení a snění a v ty doby lásky dětinné a v ty doby touhy nevinné potápí se v slastném rozpomnění zkušený a vážný, pevný muž....... Však, ty muži, tam se nepohruž, marná touha po tom, co víc není, nad čím závoj minulosti věje, co jak řeči mrtevcovy znění, v uchu nám jen zpomnění se chvěje – Před se hleď! – Tam veleznámých síní okna krásná rozsvětlená shlíží: zda jich hoch, jich Otakar se blíží, onen pán, jejž husté vousy stíní? Aneb, hleď! tu vážně, tiše, truchle vyskytá se křižovatý sad, kde kol lebky strouchnivělé, spuchlé černý, slizký zatáčí se had! Kříž na kříži, pahrb na pahrbu, onde plocha, na ní skvoucí slova, kámen složen na visutou vrbu, jinde socha skvostná, mramorová; krásnější však socha tamhle pláče v prázdný, nízký, opuštěný rov, ona zdobí podzemního spáče nad mramory, nad svítící kov – 91 živá socha to – to dcera její zraky vlasem kaštanovým kryje, jednu ruku do mohyly ryje, kde ty krásné, žhoucí rety spějí, jež jí často nad kolébkou šedou dědů báje, písně zpívávaly, a ty studně, které líci bledou mateřskou svou slzou mývávaly... Vítr chvěje štíhlounkým tím tělem, v nuzné, vetché zahalení duje, líc se skrývá pod skloněným čelem, ale náhle ven ji vyzdvihuje – truchlé snění vozem přerušeno – Již ji zase spouští – ale pána ve vozu cos stisklo netušeno, jak by dávná rozsmekla se rána......... Jednu stiskl k ohnivému čelu, druhou z povozu se vyšinul a již bránu pokoje i želu třesoucí se dlaní rozvinul....... Pod ním rovy, stará deska puká – Děva klečí jako z kamene – Stanul, jeho teplá, kleslá ruka sněžného se dotkla ramene........... Ohlédla se........ Muži Otakare, ó, tys viděl mnohé líce jaré jako kněžky sna, co jitřní znaky, červánky co rubínové žhoucí, v nichž dvé hvězd, dvé stříbrných se skvoucí, zastíněné havraními mraky, tys se chvěl, když spanilou tou clonou pablesk duše vznešené se dral, a když tváří hrdou, blahosklonnou 92 rozbřesk citu plamenného hrál, tys se chvěl, než nyní zmámen trneš před tou tváří, čarovnou svou strastí plášť svůj oko vytržené hrneš před tím okem z nesmrtelných vlastí – A zas patříš do těch vlnovlasů plných vzpomínek – dojemných vnad, kdež na bledou, smutnou čarokrásu psáno stojí: Zima, nouze, hlad! z nichž ta duše holubičí kvílí – – a v ten krk, ten zlomený a bílý, až ti z retů chvějících se splyne jméno lásky, jméno „Marije!“ Ano, Marie tu zoufalostí hyne –- dítě siré – máť mu nežije! – Marie to v sličnou pannu zkvětlá – Však ta očka slzavá a světlá bádavě se po cizinci točí – vždyť jej neznají – a pod obočí pod snížené stydlivě se kryjí – On to cítí, slzy se mu lijí z očí planoucích, an hovoří: „V onen čas, kdy dětinství ti kvetlo, nechť tvé duše sen se ponoří! Tu kdys v šedý žbáneček tvůj sletlo psaní bělavé – tvůj brat je čet’ – Psaní to byl já – má duše celá, mladá láska, mladé touhy květ, a tys byla hohyněbohyně má skvělá! Já ti sebe dal, bys buď mě zdvihla, buď mě zničila – a smrt mě stihla z ručky tvé, však dobré, nevinné. A tu zničena má láska mladá, 93 zničeno mé žití jediné – – – – Viz, tu znovu k nožce tvé se klada znovu zživlý, znovu se ti dávám, miluj mne – a v blaženosti zmladnu, nemiluj – a kvítí v poušti zvadnu. – – “ Diví se tu dívka dávným zprávám – šepotá: „Ó, kníže Otakar!“ Třese se a zvlhlé zraky klopí, stydí se a tvář svou bledou topí v přelíbezný rubínový žár. „Však ne – nemiluj mne, k mému bytu jen mne doprovoď – Tvé tělo chřadne, hasne oko v blankytovém svitu, hlad a bída moří tvary ladné – Se mnou pojď – mé síly, moje jmění bude pro tvou slast, tvé potěšení!“ „„Ne, můj pane, ne, mně posud síla – V širý, modrý kraj má noha spěchá – Dobří lidé poskytnou mi díla – Mocný bůh mne v bídě nezanechá!“nezanechá!““ „Ty tam zhyneš, slabo tělo tvoje! Tuto na rovu tvé máti stoje zapřísáhám tě, pojď do mých síní, mám tam máti, sníh jí čelo stíní, ze chmur péče o syna tam padl, které táhly nebem duše její – Ta tě přijme na klín dobrý, zmládlý, po dcer pravých, vlastních obyčeji dítko jediné – v svou celou péči. Neb já zajdu do daleké dáli 94 jako v poušť – co v noc – co v šeré skály, kde se divý zármutek můj zléčí – Ba, se zléčí, až kdes v tichou trávu, v cizé kvítí, pod neznámé nebe vložím skleslý, opuštěný sebe, trpký žal svůj a svou trpkou slávu!“ Oči zdvihla, chtěla cosi říci, než před jeho zraků plamenem poklopila milostně se rdící hvězdice své v posvěcenou zem. Ale podané jí ruky jeho povolně se jala k vozu jdoucí – Zahřmělo to z sloupu prachového – Již tu zámek svícemi se skvoucí! – *** Pestré věnce po stěnách se třesou, bílé, různé fábory z nich visí – Hlučné přípitky se do tmy nesou z lesklé síně zámeckými tisy. Vzácní hosté veselí se spolu při žampaňském, rozvlněném víně, zněním číší na dědičném stolu zrcadlová rozléhá se síně. Hvězdné nebe do síně se dívá, jak se líčko nevěstino pýří, ženichovo lunou se zaskvívá, která zvolna po zenithu míří. Klidně patří ženich Otakar, jak se mnohým vznešenostem vije kolem retů trpká ironie, 95 pohlíží-li na spanilý pár............ ,Kníže... selka... jaká neshoda!‘ urozená hlava rozebírá........ Toť jim z brusu nejnovější moda! Proti tomu rozum jich se vzpírá........ Ale Otakar, ten v moři světa brzy – brzy ponořil se ke dnu a pro příští spokojená léta vzal tam pravdu, mezi všemi jednu: že jen duše zrozeností pravou, ta jen míra vznešenosti – nížky – ostatně však maličkostí hravou pán se liší: hvězdičkami, křížky,...– i že málo citu skutečného mezi krásou vznešeného druhu, za to ale šperku zbytečného, dosti kvítků z papírových luhů, slzy jich jen voda vylívaná, ruměnec jich rubínové barvy, vnady jich jen hnusnost zakrývaná, tahy jich jen vypůjčené larvy....... – Ve stínu jen fialinka žije čistou krásou, pravou velebou, proto Otakar náš u Marije netouží víc, světe, za tebou!.......... Proto nechť nám hlasně zaševelí dnešní krásný, svatební náš ples, nechť se s námi zjasní, rozveselí luhy, háje, rovina i les! *** 96 Ký to host již nejpozdnější ťuká? Brána zámecká se rozesmekla! Než již brání domovného ruka, duše mdlá se postavy té lekla: rozcuchaná brada, vlčí zraky divě se mu začernaly vstříc. Brvy huňaté a vlasů mraky ve vyzáblou ježily se líc. Ruka kostnatá hůl těžkou svírá, hadry sporé ve vichru se dmou – hu! ty zraky, šílení je zžírá, jako jiskry kmitají se tmou............ „Já tam musím, musím k sestře svojí!“ „„To by měla bratra!““ sluha bručí a již vrata s rachotem se pojí – Pustý vichr kol bídáka skučí.......... Hoj! tu bílé zuby zaskřípaly, noha dupla, zsinavěla tvář, retoma mu kletby zasípaly, pěsť se zaťala tam v oken zář! „Počkejte! – Vám stydno za bratříčka! Počkej, plémě zpupné, zdráv se žeň! Ospalá si pocelujte víčka – já vám rozžhnu snubní pochodeň!“ Pod okny se shrben, schoulen krade – Nyní rozžal praskající vích, zář se v tahy potměšilé klade, světlo padá na satanský smích. *** Na peci se žlutá baba hřeje, před ní truhla raženého zlata – 97 Potutelně babičce se směje – Aj, tu náhle zavrznula vrata – Baba seskočila, víko spadlo – Jak jí v tváři rozesmání zvadlo a jak hrůzou na smrt sesinala, když tu v dveřích, vzlétlých dokořán, Jiříkova tvář se začernala. Stál tu – pekla rozvzteklený pán, čelo strhlé – hromonosný mrak, oko v sloupu baziliščí znak, hrůza smrti z úst mu zavanula: „Babo, slyš! – tvá hvězda doplanula. Přísaha mě hrozná, strašná víže, stokrát větší hříchů tvojich tíže. Já jen na tvou radu pekelnou použil jsem smrtonosné střely rukou zavrženou – vražednou, any hladem dušinky dvě mřely, tys však šedou zabila mi matku, bídou sestru donutila k sňatku – Umřeš – Umřeš – v pekle bude kvas!“ A již babu vymrštil si v pás........... *** Nebe rudne, zámek ve plamenu, s Marijí se snoubí Otakar ohňů žhoucím, smrtném ve prstenu – Marná pomoc – zavinul je žár! Lidstva zrak se do výšiny zdvíhá, kde se vítr choulí v plamenu – Ha, tu jako blesk se jimi míhá zběsilý kdos, babu v ramenu, 98 než jej stihli, kvílící ji vrhnul v spoustu tu – jí nelze pomoci – a pak ruce, držící jej, strhnul – S chechtotem se švihnul do noci. Druhý den jej našli na hřbitově, ležícího na tom samém rově, kde dřív truchlá Marje klečela. Kvítka byla nehty jeho zryta, jamka zraků krví pozalita – divně, hrozně prsa ječela. Ptali se ho, vytřeštil své hledy nesouvislé řeči vydávaje, obličej si podrásaje bledý, chechtaje se, po divokou laje. Poznali, že blázní........ Od té doby nese krajem šílené své zloby, černý vlas mu větérkami vlaje, v oku jiskra šílení mu hraje. Často mluví přetajemně, tiše o Hanšburku, že tam má své sklepy a že kníže Otakar se píše, že mu patří Hanšburk, Klepí. Proto v lidu přezdívka mu dána posledního z Haznburku pána.

Husar. (1864.)
Kdo pak je ten člověk asi, co sem kráčí malou hůrou, modrým čákem spiaty vlasy, 99 kabát spiat má zlatou šňůrou? Kdo to bude? Husar je to! Kde pak jenom nechal koně? Ze Prus táhnou mnohé léto, plakaly prý matky pro ně. „Bůh vám budiž, děti, štítem! Jak jste hodné, zdravé, pěkné! Zdali pak mi které řekne, kde tu starý Bárta bytem?“ „„To ten dědeček, co míval na kabátě krejcar zlatý, povídačem pěkným býval? Nad tím ční již křížek svatý!““ „Věčná škoda dobré duše, krásných škoda povídaček!“ husar na to slzy suše. „Škoda jasných jeho draček, když jich po třech zapaloval osvěcuje bitvy stranu, již nám na stůl namaloval... A což znáte Černých Annu?“ „„O jé! Jak pak ne! My byli tenkrát před statkem za lísou, když jí věnec ve vlas vili – Ženich sám nás poctil mísou!““ Jako by jej bodly nože, husar po vší tváři černá. „Bože svatý, svatý Bože! To je ženská láska věrná?! Cože, cože?! Nemůž býti!“ „„Inu, tamhle zůstávají za tou stěnou, plnou kvítí, druhé dítko spolu mají!““ 100 „No, no, tak mi ještě rcete, jsou-li staří Dubův zdrávi?“ „„Ba ne – nad obouma kvete dávno hřbitov jasné trávy.““ „A kde že ten hřbitov?“ – „„Tamo!““ Husar tamo hlavu koně; za ním jedno dítě samo: „Husare, kdes nechal koně?“ Však, ač za kabát jej jímá, modrým očkem po něm nyje, jazyk jeho tichem dřímá rukama svých očí kryje, až jej dítko zanechalo. On se sám na pole béře, které mrtvým příkrov dalo, za ním vítr spouští dvéře. Druhý den – hle, divy jaké! Nad hřbitovní jilmy kůrou čáko visí, šavle také, visí kabát zlatou šňůrou. Jilma na ně listí vrže, svíží větřík nimi houpá. A pod nimi pistol drže ve krvi se husar koupá.

Dědečkův statek. (1864.)
Už to není, jak to bývalo, kterak jsem to míval rád. Tu stál chlév, tu kvítí kývalo, všechno smutný vzalo spád! 101 Kam se poděl hrozen viný, co se po zdi bílé plazil? Střecha jiná, komín jiný, jak čas všechno přeobrazil! Tam, kdes, děde, sedal – smetí, kde byl holubník, – tam mrva, psa tu není, není dětí, jenom stará hruška trvá. Hruško, hruško, nezapomnělas? Byla jeseň – pozdní tmění – a ty žlutých hrušek nemělas! Nemělas na posvícení! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Mé sny. (1864.)
Hustá krev se žilami mně vleče, nevrlá má zřítelnice, tvář. Než co ducha žilami mně teče jako plamen, jako rychlá zář! V řeči, hnutí liknavý a chladný – v myšlenkách co rozezlený blesk, za dne klidný, temný, nenápadný, v noci bouře, výstřednost i lesk! 1. 1.
Stěny síně nejisto se chvějí, v uchu hudba dušená mi zní, jako v kouři ženštiny se chvějí, já se chvěju, já se nesu s Ní. 102 Z černých vlasů korály jí blýští, zrak můj bloudí v labyrinthu krás, z hrdých brv jí plamenové prýští, dlaň má svírá zlatotkaný pás. Cítím ji již u samičké šíje, ňader perly na prsou mi zní, měkká dlaň se po krku mi vije, horký ret se celována mní – – – 2. 2.
Aj, tu mizí... strop se rozšiřuje, v nebe chmurné klenba strakatá, hromovými bubny zaviřuje zžíhajíc se v světla klikatá....... Šero kol a v zasmušilém šeru přede mnou kýs šedivější mrak, země kvílí v dusotání steru, blýskají se meče křivolak....... Hudba divoká se k uchu nese, v čelo seje rozechvění mráz, na vrch duše pobouřené třese nové dumy bohatýrský ráz. Meč, ó meč! tak duše moje touží, v oko proudí plamenělá krev a již šumně nad hlavou mi krouží rozedraná, vírná korouhev....... Duchy dědů z daleka mi kynou, v krvi vrahů potápí se zbraň, tuholistou, šustnou bobkovinou zelená se krvavá mi skráň – – – 103 3. 3.
Náhle bobky ve vlasy se mění, vlasů kruh na holém temenu, žíně, kápí místo obrnění, v rukou kříž a nohy v řemenu; a tu tiché hradby Nazaretu stříbrně mi luna maluje a v svém jemném, mnoholistném květu hvězda spanilá jim kraluje. A tu zvonky blíže, dále znějí, zpomínají čarokrásné dny, slzy pohnutí se v líci chvějí, v duši tonou víry blahé sny – . * – – – – – – – – – – – –

Chudobka. (1864?)
Nad Jizerou na vysoké stráni chudobka tam kvete v zanedbání, chudobinka – chudá dívčina. Šepotá jí teskných větrů vání, že je stesků mých a mého ždání, že je mojí touhy příčina.

Vítr. (1864.)
Zadrž, muži, kam to spěcháš? Dětí dav za tebou kvílí! – * V zápisníku čtyři listy vyřezány. 104 Marně – on se neohlíží, dále jenom, dále pílí. Ach, ten pláč ho nezadrží! Vždyť to věčná hudba jeho: on ji slyší, když se z rána z lože zdvíhá chudobného; on ji slyší, když se večer z práce těžké domů béře: pláč ho k chýži doprovází, pláč mu otevírá dvéře....... On nemůže pláč ten utišiti, nic nemá, by hlad jich ukojil, a jen věčně nuzné toto živobytí posléz tak si velmi zošklivil, že si smrt jen neustále přál; ba, teď spěchá v chvatu divokém, by ten život bídný sám si vzal. – – Než co ho to staví v divém chvatu? Kam to okem kalným zalétá? Ach, on ještě vzpomenul si na tu, jež co hvězda krásně rozžetá poutí pozemskou ho vedla. Již jí není – hvězda zhasla. Tvář jí dobrotivá zbledla a to oko, v němž se třásla často slza vroucí lásky, na věky se uzavřelo. Všechno toto dávno svadlo, v chladném hrobě zpráchnivělo. 105 Ó, jak často on tam chodil a na hrobě vroucí čelo v rose kvítků vonných brodil. Též i dítky tamo vodil, s nimi za máť se modlíval, matčiny jim písně zpíval. A když nejmladší se dítko – pacholíček s okem modrým, tak nevinným, ach, tak bodrým – tam se modlilo, tu kvítko vykvětlé z drahého hrobu zříti mněl a v drahém dítku matky objímal podobu. – *** On se vrací k dítkám nazpět a nejmladší k srdci vine ještě jednou, naposledy. Z oka slza jemu plyne, slza slasti, však i hoře, v děcka očko zrak svůj noře nade tvář se jeho shýbá, tisíckráte v ní je líbá, loučí se s ním i s druhými – – Pryč jde kroky zrychlenými. – –

(Úryvek z básně z r. 1864.)
Ó, kdy pomněl na davy ty smutné, na opovrženou chudobu, vlekoucí se od kolébky rmutné 106 s lící slzavou až do hrobu, když je zřel ta věčně operlená potu krůpějemi temena, na něž štěká velkopanská fena a již mrou jak psové bez jmena – a tam zase ona chátra líná v bezuzdých se válí rozkošech, ana plesů lampa nezhasíná v jejich bytů přenádherných zdech, jak jim růže blaženosti zkvítá z lidu nešťastného mozolů, aj, tu srdce šlechetné mu zmítá v hněvu svatého se plápolu. A když viděl, na zlatém jak trůně sedí mrzký, duchaprázdný kat – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Píseň.
I. I.
Na hlavě věnec modravé chrpy, polního máku, seděla dívka nad potokem. Viděl ji z dálky mysliveček, zamířil žertem na věneček. 107 Lekla se dívka, sundala věnec, roztrhla květy, vrhla je dolů do potoka....... „Co si to, dívko, učinila, že jsi ta kvítka zahodila! Nechci tě více; hodilas věnec do vody bystré ručnicí jeho zastrašena. Po věnečku tom hledal jsem tě, věneček nemáš, nenajdu tě.“

Na bojišti. (1864.)
Tam na poli, na tom tichém poli červená se žito po koukoli, tam na poli, na tom poli – ach! po krvi se začervenal prach! Po krvi to jaré, mládenecké, z mnohé hrudi statné, vlastenecké, 108 z mnohých pro vlast roznícených čel – anjel život z nich vyletěl. A teď leží mrtví, zkrvácelí ti, již vlast svou vraha bránit chtěli, nad nimi spí ticho hrobové – A vlast hledá marně syny své. Aj, tu mezi krkavci dvě bílé holubinky, dvě půvabné děvinky za kloboukem popravci jak nevinné dvě konvalinky houpají se krvavým tím polem a jich líce obleděny bolem, bolem a strachem, po mrtevců pláni při obletu krvelačných kání modrá očka pláčou v usedání: „Kde náš otčík? Kde nám jej zabili, kde krev jeho šlechetnou vylili? Kde se cesty dopídíme k našemu poupátku, ať se nad ním pomodlíme a slzou ho pokropíme na věčnou památku!“ Leží ruka, stará ruka na harfě skloněna, krve vroucí krůpějemi oroněna, leží noha, stará noha s palašem po boku, ten se koupá přelomen, v krvavém potoku, leží hlava s bílým vlasem a bílými vousy, na čele je velká rána, ta je krví rousí. „Oj, náš otčíku, náš smutný otčíku, ty našich životů původníku, 109 tak tu tedy ležíš, nehýbáš se více, ach, a bolem svadnou mlaďounké nám líce.“ Tak vzdychají, kropí jej horkými slzami – tu aj, se líce mu rděj’ novými silami. Zdvíhá se, o harfu se opírá. a s čela sobě krve krůpěj stírá. Rohlíží se kolem, široširým polem sténá zimničným se plápolem. „Ó, hrozný sen! – Co se mi zdálo? Že cizinské mne rámě sklálo, že do jednoho padli jsme, všichni, co vlasti přejeme, že hlava vrahů bobkem ozdobena a naše v prach a bláto pohrobena. Či snad to pravda? Ne, to lež! Hu, to pravda! Tuť celá věž těl to mému srdci drahých zkrvavených, nahých! Aj, co to? To vy jste, moje dítka opuštěná, osiřelá, má krásná kvítka rozželelá? Vy v život voláte mne zase? Ó, usušte v kaštanovém vlase slzy své, tu vezměte mou harfu, jíž jsem darmo hřímal chrabrost do těch, jež zde zjímal smrti anděl z černa doupěte, putujte tam dole, kde jsem putovával, 110 kde jsem v družném kole s harfou v ruce stával, kde teď chýže planou, dívčí slze kanou, putujte tam v národě, pějte písně, co jsem zpíval, dokud mne slunce pablesk zhříval, buďte lásku k svobodě! A teď s Bohem! Polibte mé líce, vlast má padla! Co mně činit více?“ To řka proklál hruď svou soudruhovou zbraní a svým dcerám padl do slzavých dlaní. A ty putujíce v národě, pějí písně, co on druhdy zpíval, dokud slunce paprsek ho zhříval, budí lásku k svobodě.

Dva bratři. (Zlomek z r. 1864)
1. 1.
Nevykvetla růže na panské zahradě, vykvetla to dívka na knížecím hradě. Odchovali jsou ji cukrovím a medem, umývali celou ve víně a mlíce, ukolébávali na zlaté kolíbce – Líbával ji otec s přeradostným hledem. A když povyrostla v hedbáví a zlatě, anjelem tu byla od hlavy až k patě: štíhlé její tílko z červánků utkané 111 bílou nožičkou se jedva týká země, líčka její bílá v kaštanovém lemě jak dva lupeny jsou ode růže plané. Mezi komorníky a komornicemi běloskvoucí atlas na dívce se řasní – skvělobílou perlu andělové jasní vsadili to z lásky v šedý prsten zemi! A kníže pln lásky k svému jedináčku střádá pro ni věno v prošívaném sáčku. Rostou-tě s tou dívkou v knížecí komoře jinoši dva švarní spanilého těla; ku hvězdám pnou směle mládenecká čela,čela co dva mladé duby na zelené hoře. Vzalť je kníže za své od zbrojnoše svého, co zaň ostří přijal meče krvavého, stejně je král chová, stejně je i šatí, jsou-li vedle sebe, tíž je rozeznati. 2. 2.
Ó, jak často stejná skořepina uzavírá jádra zcela jiná! Mladší bratr – ve královském šatě na bujnou se vyšvihuje brunu, k háje cválá zeleného lůnu za sebou své služebnictvo tratě. Nahoru a dolů, širou plání, upocená bruna s ním uhání, – před ním srna černooká letí, anděl-tě jí smrti u zápětí. U večer pak v pochlebníků kole poháru se za pohárem chytá, 112 až ta družina již celá spitá, pod stolem se povaluje dole. Jiný starší bratr – jemu záhy jasnější se otevřely dráhy: – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó, jak blaze šafáři je dlíti ve hlubokém stínu jabloně, avšak běda! se srpem kdo jíti po obtížném musí úkoně. Pot se žnečce perlami tu řítí ode žhoucích ícílící ku pasu a ten vínek charpového kvítí uvádá jí suchém ve vlasu. Osvěživý vánek putuje tu ode dlaně na dlaň pospěšně, sotva vláha vzdaluje se retu, opět žízeň na útroby dně. Jaký div, že při mrtvém tom žáře děvčeti srp lesklý padá v klín, i že hledá pro horoucí tváře stohu kvítím věnčeného stín? Pojednou za dívek srpy zvoní mezi klasy jako na poplach. I sám šafář vstává pod jabloní: na obzoru zavířil se prach. Do písku, tam na silnici šedé vnořují se lesklá kolesa, okolo hle! děvčátko se bledé na kočáře veze do lesa. Toužebně tu pohlížejí za ní 113 žhoucí dívky pod záštitou dlaní, ó, jak pozírají závistivě na panského vozu koleje, jež se boří na práhnoucí nivě do mateřídouch a šalvěje dále tam, kde šelestějí buky – Ó, jak by tam pustily srp z ruky a v tom chladuplném polotmavu osvěžily rozžatou svou hlavu! Nevědí, co bledou dívku táhne na páchnoucí, na zelený mech, po jakém to osvěžení práhne tichý její, touhyplný vzdech! Hoj, tam, zelené kde světlo slabé padá listím na průsvitnou tůň, podkovou tam lesknoucí se hrabe popěněný, žhavooký kůň. O sedlo se hnědé podepírá, o vyšité jeho mladý pán, v zelené on stíny lesa zírá, do myšlenek teskných zahrabán. Pojednou však z myšlenek se budí, do šeré se houště dává v let, an mu líce vyjasněné rudí milosti a blaženosti květ. Po květnaté stezce na pasece pozemský se vznáší andílek, na bílé ho čelíčko a plece zlatoskvoucí líbá paprsek. Běží jinoch – ne, on letí víc – tomu zjevu spanilosti vstříc a již jeho dlaň se v její chvěje 114 a již párek opojený spěje tam, kde komoň netrpěliv hrabe, na vodu kde padá světlo slabé. Usedli si u zelené tůně na kvítečka lesní, přepestrá, on tu šťasten na jejím si lůně s ručkou malou, liliovou hrá. On se tulí k štíhlému jí boku, v nyjícím se topí jejím oku, rameno jí vije kolem pasu, hladí vlny havraního vlasu a jí ku prsoum své čelo kloní... Tajemnou svou píseň šumí les, podkovou kůň lesknoucí se zvoní... Ó, sny sladké, první lásky ples! Tu on vstává od jejího boku a rce takto, kalnou slzu v oku: „Ó, již vadnou kvítka mého máje, nepůjdeš víc do tohoto háje – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – „Nikoliv, to není místo tvoje, polnice kde ku vraždění zní, a ten krok do krvavého boje snad by byl tvůj kročej poslední!“ Aj, tu ona poklidně se blíží, kde list padá na tůň zelenou, a již ke hlubině jasné níží spanilou líc, slzou skalenou. 115 Ale jedním bleskorychlým skokem on ji schvátil nad záhubným mokem. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Na žnečky již opálených lících večera stín ochlazuje znoj, nad hlavou jí mušek laškujících ve vzduchu se šerém kmitá roj. Ticho kolem. Ve zlatém se voze ubírá mír noční po obloze, jenom v dáli na kostelní báni zvon doznívá jako v umírání. Aj, tu od háje sem sluha pílí, staví ženců sbor a šafáře a jim srdce svého úzkost sdílí: „Před hájem jsem zůstal v kočáře, až se zatmělo již světlo denní – a má paní nevrací se zpět. Hledal jsem ji – není k nalezení – Nedlete mi ku pomoci spět!“ Aj, vše do háje se spěšně béře, noční temno proměnili v den, ani sledu po knížecí dceře – jeť co kámen v moře pohroužen. Sotva se však otec z leku béře, zatlučeno mocně na vrata – a již zírá ve tvář svojí dceře, květinka to v puku požata! Vypila číš hoře v jednom doušku, z tajemné kdy lásky strhli roušku a když otec vyléval svou zlobu opěněným, třesoucím se rtem: 116 „Že jsem nekles’ do tmavého hrobu! Kdys mi byla zemským andělem – Kochánka však neuhlídáš více: ve vězení svadnou jeho líce...“ Pod hvězdami na silnici šedé ve voze dvé šedých postav jede. První s lící slzavou tu leží ověšený lesklým železem – druhý zbraní vztyčenou jej střeží – Luzný, ale krátký lásky sen! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Únos. (Pověst.) (1864.)
Slunce kleslo, rdí se nebe, sšeřuje se hrad, z něho ven se děva krade mezi růže v tichý sad. Tam v besídce svislolisté junem přivítána, jenž na smělá prsa tiskne dceru svého pána. Zvonků modré kalichy, hvězdice ve výši, ty jen vidí lásku jich, stesky lásky slyší: „Tebe jiný? Tebe, moje všechno? 117 Jiný měl by spanilé tvé tělo nekochanou rukou obejímat? Jiný hrdé tvoje čelo, tvojich očí nevinu, tvoje líce, tvoje rety v divé vášně výplynu přivinouti na ret kletý?“ „„Běda! Musí, musí se to státi, než se dvakrát slunce vrátí, budu v plných číší znění, v hostů rozjařených pění věčně marnou touhu lkáti.““ „U Boha! to nebudeš! Slyšíš, jak můj vraník řehce? Nuže, naň! – Tam všechno spí, v čiré noci ujdem’ lehce!“ „„Co to mluvíš? Lásku otcovu mám já takto oklamati? – V hanbu jíti, svému domovu věčně, věčně s Bohem dáti?““ „Zda to láska, dceru jedinou zasnoubiti nemilému? – Tento hrad, ten každou štěrbinou – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 118

Proslov. (1864?)
Ó bratři! ten, kdo pro sebe jen žije, kde ledové má srdce pro jiné, ten jako růže v poušti zahyne a hrob mu slza žádná neomyje. Ať šlechtické jej ruce kolébají, buď on si celý zlatem zasypán: ni halíř na něm není požehnán a rodiče mu pocty nepřidají – To kletba toho, kdo sám sobě dosti, kdo nemá jiskry lásky k povšechnosti! Měj on si sil, co člověk může míti, jsou bez ceny, bez ceny život jeho jak perla na dně moře hlubokého, již nemůž’ dívka kolem šíje víti – Čím širší kruh, v němž síly napínáme, tím větší cena naší jsoucnosti; ten cit nás plní pravou blahostí, je hvězdou nám, když smrtí zhasínáme! Nuž mějme víc než sebe na zřeteli, ó bratři, širší kruh si osobme a pro národ vší silou působme, neb jměním svým anebo svými čely! Aj, nyní se vám příležitost dává. Přispějte na divadlo národní, jeť ono květ, jímž národ znamenává, že nevyschla v něm šťáva životní – Jeť ono důkaz, na němž jasně zříti, že v národu národnost neuvadla, 119 že, třeba berla z ruky jeho padla, on aspoň to, co ztratil, v srdci cítí! Jak dlouho platili jsme na divadlo, kde cizinský se jazyk rozlíhal, kde do kletby se jméno české kladlo, až českou líc žár studu zžíhal. A teď, teď poslední bychom si silou své Musy chrám neměli zbudovat a ve zlatý zas přiodíti šat Popelku – mluvu vlastní, přespanilou? Když Maďar stavěl Muse svojí chrám, z nejvyšších rodů nejsličnější paní tu kámen braly do měkkých svých dlaní vzdor zlatohvězdným svojim zástěrám: ó, spěj tam, dívko z mojí vlasti klínu, co nebojíš se zmačkat krinolínu, ó, spěj a ukaž českým svým bratránkům, že nejsou stvořeni jen k plným žbánkům! Jak hrdě vstoupí někdy naše nohy na základ ten, jejž naše rýče ryly, pod střechu tu, již naše cihly kryly, a budeme se cítit takřka bohy. Nám dlaně do kapes vší silou vjely, a kdybys je teď na ruby převrátil, nic víc než nic bys si z nich neuchvátil – my z ničeho si dům ten vystavěli! A třeba bychom sebe méně dali, byť to byl do zdi jen kamének malý, ten kámen bude skvoucím rubínem v prstenu našich zásluh o svou zem! 120

Elegie u hrobu Skřivánka. *) Elegie u hrobu Skřivánka. *)
(1864?) Ó konviktistů dobo přeblažená, čarokrásná, kam jsi se přesmutným nám ztratila ztracením? Zda skřivana ptáka jsi si nad boky připiala péra, se skřivanem ptákem k oblohy modru letíc? Tenkráte, když z růžova lůžka Foibos Apollo pozdvihnul komoňů světlodeché spřežení, až kdy ve vlhkém líce bledé skryla luna paláci, i své bruny šeré, hvězdované na hlavách: tenkráte všem nám z rohu hojnost pozlaceného házela přemnožný buď země, buď vody dar. A hlavoklonní, křídlonozí nám posluzi prkna stavěli před zrak náš s nektarem, ambrozií! Ó, což tu sladkou šťávou se zalévala ústa a z polorozstouplých blýskala záře klapek! Tenkrát chutnaly nám všem lépe ku příkladu housky,housky nežli nyní suchá buchta, ta prázdnobřichá! A což knedlíky zpupné plovajíce v omastku jak v moři válečné velkoněmecké lodě! Nynějších leda v Shakespearu jsou maštěny líce, jenž Čecha blankytnou pásuje půdu vlnou. Stříbrokuté než stále kaší probírati lžíce neb vidličky tuhou barviti temně kubou: toť raději chceme nad ryšavou se skláněti mrkví, v spoustách košťálů hlávky nadarmo hledat. Velká rozmanitost panuje v jídlech dozajista. – Rozšiřte sluch svůj, slyšte tu rozmanitost: Brambor dnes, včera zemčata, avšak zejtra erteple, ještě za housku se nám v kávu podá i zemák. ——— *) Skřivan býval traktérem v arcibiskupském konviktě pražském a zemřel, když Svatopluk Čech byl v septimě nebo v oktávě. 121 V kávě není přísadku, není skořice hnědobarvé, vždyť ni kávy není, vždyť ani cukru není. Teď jak hvězdáři zkumní na hvězdy nebeské my v ruce máme tubus, spatřiti porce malé. Již vesele k nám vzhůru nepatří z mísy polévka, vždyť ubohá, jímž k nám patřiti, očka nemá. Již kyselých po sosech nám hojné vousy nerostou, a zrostou-li, dolů hned zase smutně musí. Dřeví nám bujnost již růžova zlámala křídla, již květu na tvářích, již v oku jiskry není. A kde hřebíkokutá podkovka si cinkala hlasně, již – zimě hroznou zbraň – bačkory jen je slyšet. Ó, proč’s nás nechala v ploduprázdné štěpnici této křídlem svým skřivaním pryč, minulosti, letí?

(Zlomek větší básně z r. 1865.)
11. A tak leží dlouho, dlouho snivý u větérků nočních povaně; aj, tu v listné houšti na straně pojednou hlas vnímá zádumčivý. V aeolské tak harfě křídlochvivý probírá se větřík trhaně, a jak rek náš houští rozestírá nakloniv se tváří zvědavou, pode břízou klonnou, bělavou s loutnou v rukou jinocha tam zírá a ten tiše ret svůj otevírá písničkou tou srdcejímavou loutny strun se při tom dotýkaje, od loutny pak bílá pentle vlaje. 122 12. Do předu tvář junova se chýlí a zrak tuhý v zemi spočívá, krk mu sněhem právě padlým bílý v pramenech vlas černý polívá a ret, od něhož ta píseň pílí, úsměvem se bolným zachvívá – Pějeť on: „Kýž jednou v sladké muce, v pohnútce kýž jednou vřelejší, ó, vy nad lilie bělejší, mezi máma spočinete, ruce! A vy, co se nad pivoňku v puce ruměníte září skvělejší, kýž mi jednou podáte se, líce, políbím vás a pak umru v díce! 13. Ó, vy skráně, kaštanovým vlasem, spiatým poupaty, se plnící, ó vy zraky, blankytným svým jasem smrtelných všech oči slnící, ó vy vnady, pod růžovým pasem bělostnou se rouchou vlnící, vy mé srdce v kouzelné své kruhy vkovaly jste zlatým kladivem, tak že pojat mocným obdivem vašimi své síly činím sluhy a že přes slzavé tyto luhy jediným jste mojím vodivem: života kam koli vlnou, pěnou potácen – vždy půjdu za Růženou.“ 123 14. Tu však pěvec Jaromíra zočil, a že vyslechnut jím, nevrle přemáchnuv se rukou po čele proti hosti nezvanému kročil, avšak jakou radost v nitru počil, poznavší v něm svého přítele. Aj, tu prsy na prsa mu tažen náklonnosti páskou zdvojenou, že teď jejich slzou spojenou oltář jeho lásky bude svlažen a že žádnou touhou neodpažen od něho již tajně kojenou, vstříc mu bílou náruč otevírá – : „Ach, Bůh pozdrav mého Jaromíra!“ 15. Ten však stojí němý, nepohnutý, jak by dotknut smrti perutí, tak jak stojí s rouchou labutí Cherubín ve křídlech rozepnutý nad hrobem, v němž jinoch pozasutý, nad urnou jsa skloněn bez hnutí, tak tu jinoch prvou láskou jatý nad hrobem své lásky přimražen a jak smrtnou ranou zasažen se zemí je trojnásobně spiatý co květ máje srpem podeťatý nižádnou víc rosou nesvlažen, ani slza nemůže víc z oka, v příteli že spatřil svého soka! 124 16. Ale ten mu pod rameno sahá a jej s sebou táhne za ruku: „Teď’s mi vnikl srdce do puku a má vnitřnost před tebou je nahá. Přátelství nás nyní páska blahá spojí v sladším jen souzvuku! Budu ti teď krásu malovati na božských se nohou chvějící a zrak slzy sladké lející, jemuž nemohl jsem odolati, a nad rubín skvoucí vychválati (sic) ústa líbezně se smějící – Ó tu všechnu vnadu srdcejemnou budeš zřít a vychvalovat se mnou.“ 17. „AnoAno, budu!‘‘ Jaromír tu praví násilně mu tiskna rameno, chtěl mu říci, málo plamenno že ten obraz spanilosti slaví a že se ret jeho blábolavý, nedostal těm vnadám na jmeno; chtěl mu říci, jeho před zrakoma ve krasší že tane postavě, ana v pomněnkách jí na hlavě sama milost, spanilost je doma a že dvakrát dvouma jazykoma popsati ji můž’ jen míhavě, její ruky pouhé pokynutí ve hruď zpět že všechna slova nutí. 125 18. Chtěl mu říci, v nachovou že pásku milostné jí vepiat poroby a že spíš’ mu srdce z útroby ze srdce než tuto vyrvou lásku a že bez jejího na rtu vlásku neskloní svou hlavu za hroby, kdyby perlami ty slzy byly, co jich prolil pro ni jedině, že by k nejzažší až končině šíroširou zemi zakoupily, že by luny pětkrát otočily šíji, panenské té bohyně – a co všechno mu chtěl více říci, avšak neřek’ nic a sklonil líci. 19. To druh nevěděl, an dále líčil obraz spanilé své milenky: „Stála tam, vlas mnoha prstenky nad skráněma bílýma jí klíčil a běl šíje šátečku se příčil – protkanému barvou pomněnky – Stála tam, zrak do dálky se hloubil a dlaň bílá líci jímala, na níž myšlenky hloub’ dřímala a nach jemný s bělostí se snoubil, zábradlí, jímž výstupek se vroubil, levá její ruka třímala – tak tam stála hrdě na pavlanu: jak živ neviděl jsem krasší pannu! 126 20. A víš, jak jsem po ruce ti sáhl, ukazuje na ni přes bučí, zdaliž tenkrát zlatou obručí po tobě se Milek nerozpřáhl, an jsi všecko v těchto slovech stáhl: ,Z prachu-liž to anděl nepučí?‘ – “ „Sličná“ – vece Jaromír – „a něžná ve kvetoucí kraj se shýbala, ana zlatost slunce líbala bující jí ňádra bělomřežná, pochladem se ruka hýbala, lilie jak na potoku sněžná byla by, jak tenkrát byla sličná, věčně na ni zřít, slast ustavičná.“ 21. „Jen tak horoucně ne, nejmilejší, sic mne sčiníš sobě žárlivým, jsemť v té věci tím víc důtklivým, čím je moje milka spanilejší – Než já spatřiv zrakem horlivým obraznosti poupě nejčilejší, od té chvíle v lesních hlubinách, a kde na zlatých se ňádrech strání houpá jemný vánek v dubinách a v přerozmanitých květinách, ano, na temenu horních skrání, kde jen větrů zimných přebývání a kam přede mnou jen orel sedal, pokoj srdce ztracený jsem hledal. 127 22. Že jsem ti své nitro neobnažil? Ó, já cit, co tesknil mne a blažil, ve hloubi svých ňádrech ostřehl, a by purpurem v líc vyšlehl, plamen ten jsem zabránit se snažil. Tím se celý duch můj rozžehl, bálť jsem se ten pocit naznačiti jménem lásky mnohoobsažným. Úsilím jsem doufal závažným kvítek ten hned v puku potlačiti; marně! nemohl jsem postačiti odporem mu v růstu přesnažným, čím se víc můj odpor jemu příčil, tím on větší bujarostí klíčil. 23. A že jsem ho ve dne přischraňoval, toho na mne v noci pomstíval, vazeb svých se tenkrát sprostíval a mou bytost celou podmaňoval, od očí mi spánek odhaňoval a v ně horké slzy vhostíval. Z lože teplého mne k oknu tahal, rukou chladných větrů na mne sahal, červenost tu mojí na líci ve hrobovou bělost převlíci mrazu nočnímu on napomahal, větrnou svou rukou v měsíci – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 128 24. – – – – – – – – – – – – – 25. I když píseň větry roznošena a má víčka slzou porošena, nic než srdce neslyšel jsem tluk, v uchu mém žil onen sladký zvuk a má noha tamo zadržena jakby záchvatem sto tajných ruk. Tu já po zámeckých sadech chodil, an mi každykaždý záhon, altán, křík sladkých myšlenek sto tisíc plodil; a kam myslil jsem jen okamžik, upřely se hvězdy z růžných vík aneb lehký krok ji doprovodil, neb, kde její spočinuly dlaně, tam jsem věnoval svých slzí daně. 26. Ráno teprve, když po jezeře bílá mlha za mlhou se béře labutí co sněhobarvých sbor, temno se světlem když vede spor, až své východ otevírá dvéře nad ruměnící se řadou hor, teprve tu nohou sechvácenou vstupoval jsem nazpět do lodě a při ranních vánků průvodě, s hlavou ku zámku zpět obrácenou, 129 onou branou jitra pozlacenou domů jsem se brával po vodě – Ó, co rozkoše vší pozemskosti proti takých nocí blahostnosti!“ 27. „A což nikdy,“ Jaromír dí, „maní nevyzradil jsi jí vroucí cit?“ „Ó, jak možno jí to vyzradit, když se led můj jejích hledů straní a jí jako světici se klaní, nad níž oslňující hvězd svit?“ „A což ona, miluje tě přece, nikdyliž ta tajná znamení, jimižto se líce růžněj’ plamení a se v krasším zaskvívají vděce, jimiž bujněj’ zvlňují se plece a zrak záři skvělší pramení, vřelejšímliž nikdy stiskem ruky nejsladší své nezděla ti muky?“ 28. „Mé-li její ruka dotekla se? Kdo by hruď mou sevřel v obruče, aby slastí nerozesmekla se, až by cit můj náhle vypuče do plamené strh’ ji náruče, kam by před mým znojem utekla se? Byla by mne dávno zapudila od sebe co smyslů prostého, kdyby tknutím prstu bílého byla se má vášeň probudila; 130 nikdy výš se jí líc nezrudila, nikdy hledem oka spilého s očima se mýma nepotkala, ba, se jim spíš stále vyhýbala.“ 29. „Bez starosti buď! Tať pravá láska, co se kryje v prsou svatyni; ona bydlí v tajné jeskyni, ve kterou ji studu víže páska, nestaví se v div co sedmikráska, kvete co fialka v zástini. Než kdy v její skrýš’ se dostaneš, opije tě její sladká vůně a tu na zvroucnělém jejím lůně nadehvězdnou slastí zaplaneš, sedě na nachovém jejím trůně, s země slávou vší se rozstaneš, budeš s bohy na rovni se míti a z jediné s nimi číše píti. 30. Však již stojím na domácím práhu – S Bohem tedy, Václave, již buď! Velil-li jsem ve zpráhlou ti hruď, blažen jsem, jen sebe menší vláhu. Pročež směle hvězdnatou svou dráhu putuj dál, jen na ní nezabluď! Nyní však nám kyne rozejití, rozvírá se mi již branka má!“ Rozešli se za ním obadvá, rozličnými jsouce city spití. 131 Mámliž popsat ono vlnobití, které Bůh jen na nebesích zná – vlnobití srdce zoufalého, oběť lásky pro přítele svého? 31. V zámku nad jezera modrým klínem jasným hosté veselí se vínem, budícím smích jarý na všech rtech, po postlaných květinami zdech jeví se a ztrácí stín za stínem ve vysokotřpytných zrcadlech. Co však růže mezi květinamikvětinami, Růžena tu mezi ženštinami v koruně svých půvabů se skví, v kadeřích má celé květenství. Sněžná šíje pak se pod perlami jako lil’je pod rosami chví – než co kvítka, perly co tu chtějí? kryjou tě jen částku krásy její! 32. Oči její – perel z pomněnek nejjasnějších z nejsličnějších lití, nachovou pak v líce vetkán nití pivoněk všech nejkrásnější vděk, bělostných pak ňáder výklenek, zpěněného moře vlnobití, její rtové – něžnějších snad není – půvabnou se vlnou lející, v líci kdykoli se smějící se bělostí ruměnec se mění, 132 zoubků kdy též objevuje skvění nad slonovou kost se skvějící – a kdo vidí ten ret číši líbat; rozkoší ta číš’ se zdá mu hýbat. 33. V outlounké se ruce berla chvěje nad veškerým mužstvem přítomným, neb jak za zákonem nezlomným za pokynutím té ruky spěje, a kde se jen chvilku pozaskvěje, oltářem jim místo soukromným. Nožka její – míru-li se zříká, ve věnec-li druhých lilijí, dívčích noh, se tančíc zavijí – ani podlahy se nedotýká, oko tvoje za ní jen jen mžíká, tak sled její rychle pomíjí. Krasší-li se sedíc, tančíc jeví, to zrak žádný rozhodnouti neví. 34. Nyní Václav Růženě se klaní, podnímaje její dlaň svou dlaní a bok štíhlý druhou obepiav. Básníče! ten oheň v slova vprav, ano zraků dvé se spialo maní a dvé k sobě sklonilo se hlav, oheň, co mu projel všechny žíly, z její ruky v jeho zplameněl, proplanuvší lící jeho běl, ve srdci mu soustředil vše síly, 133 an se šeptmo pozeptal jí: „Smí-li?“ A ret: „Ano!“ sladce její děl – Vprav ho v slova, můžeš-li v ně dáti, co se můž’ jen cítit, ne však psáti! 35. Nedaleko Jaromír náš stojí, jeho hled je stopovat se bojí, jichž se ňádra k ňádrům přiklání, rusý její vrkoč zaclání, jímž se líce přítelovy kojí, ono sladkých citů rozvlání. Avšak o bok spanilý se klásti ruku jeho vidí nesmělou a přál by si za zem za celou druhou též, jak onen, její vlásti. Jemu jen, ach, popřáno se pásti nad tou lící chvatem zardělou – a těch líce – jak jsou blízko sebe! jako smrti pobožného nebe. 36. Vidíť on, jak s pozdviženou šíjí Václav milenku svou přitiská, očima mu blahost propryská, jíž se celá vniternost mu spíjí, a jak on ho větrorychle míjí, hvězdami jen vějíř zablýská. Vidíť on – teď Václav jí se kloní nad stříbrnou nad náušnici, odtamtuď tu její po líci prouhami stud ruměný se honí 134 a zrak její dlaněmi se sloní, jun však pouští sličnou děvici – vidíť to, hruď žárlivost mu svírá a tvář smrtná bledost obestírá. 37. Václav ale, Růženy své zbaven, která se mu z rukou vyvila, ana tichá zvěst ji zpravila, čím cit jeho všechen rozežžaven, an svou sličnou milkou poostaven, studu zář’, mu líce polila – On jí celé tajemství své zjevil jedním k ouška bělu nahnutím a tak plamenným svým práhnutím a své prudké touze poulevil, an je v jedno: Miluji tě! vevil – Studeným však ona sáhnutím od sebe jej nemilého pudí – a jun ze sna krásného se budí! 38. Spěchá ven. Tam mezi fialkami z břečtanu se plete besídka; v takovýchto skrýších nezřídka milencové líbají se sami, obklopeni jsouce temnotami, ana v modrou dálku vyhlídka. Ale nyní v zelené své hloubi zarmoucenost hostí nejvyšší, Václav hledající zátiší duši svou tam se samotou snoubí. 135 Fialka jen, besídku co vroubí, a víc ucho žádné neslyší, co mu prsa těsným kruhem ouží, retoma se junovýma plouží. 39. „Matčin prst, ó šťasten komu kyne liliovým na hruď obloukem, ten se z dráhy ctnosti nevyšine, nestane se hnusným pavoukem, z něhož lest a šalba věčně plyne a jej kryje sobství kloboukem. Matčin prst, ó hvězda tříkrálová, blah, kdo za ní k spáse může spět, okovy jej bída neuková, komu za podíl ten amulet! Blah, kdo aspoň v paměti ho chová, líbat-li ho nemůže víc ret – čelo mé však ten prst nepožehnal, neb já zrozen kříž jí ve hrob vehnal. 40. Jiná hvězda zasvitla mi časem a mne pojal úžas nad úžasem, vidoucího sličnou děvinku, ušlechtilolící hlavinku, ovlněnou kaštanovým vlasem, nevinnost co měla ve vínku – Ach, má sličná hvězda zapadla! – Kdyby mrouc má líc teď ovadla, nade mnou zda někdo by se sklonil? V čí by srdce strast se vekradla? 136 Zvonu jen, co by mi hranu zvonil! Nikdo by mne slzou neoronil! Ó, tož osud smutný samotného, samotného, zapomenutého!“ 41. ,A já nejsem nic?‘ tu blízko slyší. ode tmy pak Jaromíra liší. ,Zdaliž bych se tě tak ptáti směl?‘ – „Odpusť, že jsem tebe zapomněl v bolesti, již nic víc neutiší; jediná jsme duše dvojich těl.“ – ,A což tebe bolí? Dívka-li to, jíž jsi rozplamenil útrobu, nevím, jakého dle způsobu, zjeviv jí, čím srdce tvoje spito. Či hned její srdce rozelito mělo ti svou vyznat porobu? Mohla-liž hned pojmout slova náhlá? Ó, zvěst lásky – tatě neobsáhlá! 42. Ve hlásku ji vemkni sebe kratší – ó, z ní tolik vůní zavane, ó, z ní tolik blesků proplane, že jim duše dívčí nepostačí a se v jeden ňáder povzdech stlačí a jedinou slzou vykane. Sladké jab’ko, děd co vnuku poučí, svit, jenž od luny se neodloučí, hrstku z urny času popelů, zlatou harfu, zástup andělů 137 do hvězdného vpiatý do obroučí, sluncem růži daných pocelů plameny – i slzí perlopásky: vše to svírá krátké slovo lásky. 43. Což jí bylo činit u rozpaku při ruměnci, při sklopeném zraku, před tebou-li studem zajíti? Jiného co než se vyvíti rukou tvojich horoucímu tlaku, před pohledem tvým ze zastříti? Koketka, co z ruky sevření na lásku již mladíkovu hádá, ta by byla, prosta zardění, k tobě povypiala vzezření s posuňkem, jenž znovu slyšet žádá, po čem touha v ňádrech neusvádá; ne však tato bytost čistě ženská, růže nedůtklivá, přepanenská.‘ Ze strofy 44. zachován jen konec, obsahující část odpovědi Václavovy:
ana hvězda naděje z ní zplála. 45. Však již do síně se nenavrátím, ni víc její ruky neuchvátím v rozhárané touhy spilosti a slast sobě dnešní noci zkrátím. Avšak brzy v pounylosti přijdu žádat její milosti! – “ 138 I šli stezkou spiatou levkojemi kolem kopců růží, lilijí; tu se stezka bezem provijí a tam míjí šumné vodojemy, nad jedním jsou všechněch bohů sněmy, nad druhým saň Jiří zabijí. Před nimi již jezero se míhá, u něhož stráň nad stráni se zdvíhá. 46. Než kdy branku věnci spiatou míjí jasností lamp pestrých slynoucí, tu dvé bílých ňáder kynoucí o trám dívka podepřená šíjí a dvé sněžných ruček povyvíjí. kadeře si hladíc plynoucí. Když jdou kolem, rukou ňádra svírá, a když míjí, za nimi tu zírá dále, dál, až mizí v temnotě a pak cosi pod okem si stírá. Mnohé převalil čas loukotě, než se vymkla místa samotě, s níž ji jakás tajná víže spona. Zřeli k ní – však nebyla to Ona. 47. Jarní jitro, spanilé jsi vele! Rosa na tvojím se perlí čele, ústa dýší vůni fialek, rozbřesklého slunce paprsek na tvojich se ňádrech houpá skvěle, ve vlasech pak šeptný větérek. 139 Za sebou máš křídla červánková, liliemi bok tvůj obetkán, a co v rukou nosíš, lesklý žbán, v němž se kouzlo, div divoucí chová, neb hned síla polévá jej nová, komu žbán ten ke rtu jenom dán. Ó, mně popřej žbánu toho síly oslavit tvé vlády sladkou chvíli. 48. V kraji tom, kde cypřiše se chvějí, modřejší kde nebe nad nimi, v kraji tom, kde z vesny do zimy blahostná se léta nesvláčejí, ať tam stokrát sličnost tvoji pějí půvabnostmi spiti tvojimi – I jájá, severu sněžného dítědítě, naladím si harfu na úsvitě, ač ni zříceniny svatyní zlomených ni trupy bohyní, ob něž pavouk oplétá své sítě, básnící mé čelo nestíní, nýbrž stará za kapličkou lípa a můj cypřiš – číročirá řípa.* 4849. Ještě Pánbůh v nebi nerozsouzí, čas-li temnot čili červánků, slasti luny cudné libánků květ svůj kalich uzavřít se spouzí; 140 v kom se zbožný cit tu neprobouzí při radostných písních skřivánků? Svatý mír se do srdce mi vkrádá, slyším-li, kdy zvony hlaholí do jatého spánkem údolí, synáčka že panna nepostrádá – – – – – – – – – – Z dalšího zachován jen konec strofy 50. a pak dva náběhy k strofě 51.
50. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – v kadeře se kraďte nesměle. a jen jemnou čechrejte je dlaní. Nevíte vy, komu se to klaní živoucí ta socha z úběle; trpící snad duši pouta střiže a ji z ohně horoucího dviže. 51. Na stezce tam, svitem osloněn Václav objevil se z nenadání – Perlemi tě jitra poroněn, ku kvetoucí zemi nakloněn, klečící jak zočil panenku – ku kapličce zrychlil svého kroku – Duše její, k oblaků jdou toku, slzu jenom zanechala v oku. K jejímu se sklonil raménku, dotekl se jeho kulatosti, nebo láska vrchol soběckosti. 141 51. Ale láska vrchol soběckosti: za kaplí tu Václav vykročil, – – – – – – – – – – – – – – – –

(Zlomek jiné větší básně z r. 1865.)
– – – – – – – – Nebyla to láska, co ji vedlo do náruče muže chladného – Její oko v manželi jen shlédlo čáku živobytí vnadného. Brzy odtrhla se ústa jeho od opojné číše líbánek, brzy doplápolal svitu mdlého manželských těch slastí kahánek; manžel vojín palaše se chopil svěžího si dobýt’ vavřínu – a svou krví rovinu tam skropil – S ním i láska padla do stínu. 36. Paní mladá – po smutečním roku – povinnou si slzu setřela, brzy v šumných radovánek toku na mrtvého pozapomněla. Divá rozkoš nyní jejím heslem, rozptylujeť rmutnou vlnu žití žhavých slastí růžovitým veslem a jak motýl nové vždy chce kvítí. 142 U ní za plesem se plesy honí, mění se jak hvězdy krásohledu, u ní slzičky se neuroní, aniž smutek zanechává sledu – A tak trůní v půvabů svých jase, hrdé, žhoucí upírajíc zření na dav hostů, již se před ní mění, odcházej’ a přicházejí zase. 37. Někdy – prošena jsouc – bez váhání ke klavíru usedala sobě – a kol úst jí kvetlo usmívání – Ticho rozkřídlilo se jak v hrobě. A tu – na počátku volným chodem jemnými se zvuky probírá, až pak slávošumným chórovodem divoký rej tonů otvírá. Aj, tu pode kmitem její dlaně pádivé se proudívají takty, jako vodopád se rozpoutaně pěnivými valí katarakty – A zas tóny rozbouřené sbírá ve vážný a odměřený chod, až pak hudba zponenáhla zmírá jako píseň na hladině vod. 38. A tu ještě dunivý tón mroucí trylkem bije letným, dovádivým – 143 pot se perlí po čele jí žhoucím a šíj týčí s pohledem se snivým. A tu blesk ten oka celý, plný, herolt srdce roztouženého, opírá se o vlas černovlný juna ve sny pohrouženého – o vysoké, štíhlé jeho tělo, chvějící se mladým topolem, o skloněné, zadumané čelo – o zrak vzňatý vnitřním zápolem, vyzývavě na něm poutkvívá, jako by ho zvalo k souboji – a pak zvolna, blouznivě se skrývá v řasy operleném závoji – 39. Však již Jarmil potkal se s tím okem – zachvěl se a zmaten, rozpačit nazpět ucouv’ mimovolným krokem. Jakýs neznámý mu posud cit opanoval duši jeho celou – V hlavě mu to vřelo, vířilo, jakous touhou, náhle rozechvělou, mladé se mu srdce šířilo – V oku žár a v lících červeň temnou, nepohnutě, jak by zkameněl, stopuje tu ručku bílou, jemnou, pod níž poslední tón odumřel – – Ó, toť vášeň – rozbouření krve, jimžjímž kdy jun se prvně zachvívá, strážný anděl nad ním ponejprve plačící si oči pokrývá – 144 40. Nenítě to z boží lásky ony vyprýštělý, svatý paprsek, který ztraceného ráje tóny uvádí zpět ve mladistvý věk, není to ten plápol čistý, svatý, věšteckou jenž lyru provívá a svůj prsten zulíbaný, zlatý, unylosti rosou zalívá; totě onen operlený vínem, vířící se thyrsus bakchantek – démon, tajným zahalený stínem, nořící se v obnažený vděk, onen komoň bujný, bezotěžný, šlapající ržavě po ctnosti a cit v duši zničující něžný – plamenný to úchvat vilnosti! 41. Hraběnka se zdvihla od piána – k divanu se chvěla vítězně – Kadeř její rusá rozčechrána ku ňádrům se vila líbezně – a chod její – jako rusovlasé polet nad rákosem víly – šuměl po hedvábí, po atlase. – U Jarmila zastavila chvíli. – Naklonila k němu bílé šíje s němou na rtech otázkou: ,Nuž, jak se vám líbí melodie, zdaliž pěknou spokojen jste hrou?‘ 145 On tu z hrudi, bouřlivě se dmoucí, temně vypravil: „Ó, nemám slov – !“ Ona vytrhla ho, dále jdoucí: ,Arci je to „píseň beze slov“...‘ 42. Usedla si na lenošku měkkou, vlas si rusý vyhrnujíc z čela, opět zábava se bujnou řekou po peřestém kole rozšuměla. Jenom Jarmil snivě naklonil se, na hovoru nebral podílu, ani s ostatními nehonil se po slnícím vtipu motýlu... Zíral jenom po zářícím líčku, očku jasně kvetoucím jak len, po rameni plném – po střevíčku, vinoucím se z hedbávných řas ven. Aj, tu její nožka vysmekla se a svit lilje objevila luzně – a tu jeho po nebeské kráse myšlenky se roztěkaly různě... 43. Vyšel ven. A ve večerním klidu pustým dlážděním zní jeho krok. Závoj noci zahalil již třídu – na nebi však hejno hvězdných ok usmívá se – šepotá si báje padlých lidí – ztraceného ráje. On tak temně po ulici kráčí a mír ten svým krokem ruší, 146 za ním stín se dlouhotáhlý vláčí jako satan za ztracenou duší. Nevnímá tu plápolavou krásu třpytící se nebes výšinou – Ó, v jakém tu kráčí nesouhlasu s nerušenou noční tišinou! Tady svatý mír se s nocí snoubí – jemu víří vášeň v duše hloubi – – 44. Přišel domů. Lampa ve plápole rozptýlila hejno nočních stínů – Aj, tu psaní na chudobném stole. Rozevřel je, četl: Milý synu! Ó, proč ani řádky nedostávám od tebe tak dráhný, dráhný čas, já, jenž na tebe si vzpomínávám bdíc – a ve snu objímám tě zas? Já, jenž Boha prosím na kolenou, aby mi tvou duši zachoval nevinnou a vášní nezkalenou tak, jak mi tě na kolíbku dal. Ó, již nemeškej mně nepokojné o zdraví svém krátkou zprávu dáti a buď, věčně ctnostné, bohabojné, dítě moje nejdražší! Tvá máti. 45. Toto psaní obyčejné maně byl by jiný k druhým položil 147 a tu chvíli pozapomněl na ně – Jarmil však je vřelou slzou myl, na prosté ty řádky, neumělé, tiskl city rozvlněný ret, na nahém si zavěsil je těle jako tajný, svatý amulet. Neboť láska ku stařičké matce pálala mu v srdci plamenem a jak čistou rosu na poupátce zachoval ji nezkalenou v něm – A v něm upomínka na ni něžná jako anděl strážce sídlila a teď nad ním její peruť sněžná ochranně se rozekřídlila. 46. Již již klesal do šumného víru vášně nenasytné bez vesla – aj, tu bílou holubičku míru matčina mu ruka přinesla. Jakby procit’ ze sna příšerného, k nebesům zas oči pozdvihl – a jak stín se mamu prchavého hraběnčin mu obraz zamihl. Aj, tu jeho rety šeptajíce v nadšené se chvěly přísaze, že zrak jeho nezahoří více na svůdné té ženy obraze. – K Otokaru navrátil se zase, přátelskou mu ruku nesl vstříc a bral podíl na nejednom kvase – Hraběnky však nevšímal si víc. 148 47. Když se brával do pokojů jejích, pozdrav její naproti mu zněl jako saní zvonky po závějích, on se přechladně jen ukláněl – Nadarmo se luzně, přívětivě její ústa naň usmívala, očka na něm utkvívala snivě, led mu v duši nerozhřívala. – Aj, tu hrdá, vášnivá ta žena taktéž chladně odvrátila se, samolibost její uražená zvítězila v citů zápase. Zdálo se, že neznamená více ve kruhu svých hostů Jarmila, ale stín jí opanoval líce a zář očí se zatemnila. – – 48. Jarmil náš též ve vyšších těch kruzích nenalézal mnoho záliby, raděj bujně při bujarých druzích otvíral své duše záhyby. Neboť Otakáru sféra nízká uvíjela zábavnější věnec, poznaltě, že tady více získá obdivu – co šlechty odštěpenec. A kdy Jarmil jím v to kolo svorné spřízněných jest duší uveden, nenalez’ tu líčenosti dvorné, hluboký cit ale nejeden. 149 Svěží duch, co družinou tou vanul, po němž jako žhoucím po ohnisku každý paprsek jich duší planul, uchvátil jej v ohnivém svém prysku. * 49. Ó, ten duch jak horní vánek svěží ovívá mu hlavu zemdlenou, jenž jak bystřina hor pěnná běží po překážkách vlastní cestou svou – onen duch, jenž perutí svých šustem plaší z očí temnomilců sen a jenž ve věštci svém zlatoústém do žalářů bývá odveden, který ale věčný, neúmorný neustoupá zlosti návalu, než jak’ titán u porážkách vzdorný ———— * Strofa 48. původně zněla: Brzy se mu také znechutily šlechtické ty šumné besedy, jichžto nudným hovorem se vily dávno poražené náhledy. Tu se snilo o blažené době, která zřela zotročilost kvést, tu, kde lkala luza ve porobě a rod slavný ochvívala čest – tu, kde ještě proklaté to sémě zpoury v lid se nevkořenilo a kde ještě klonilo se témě, které po otcích jen jméno dědilo. Také tu dva synové Lojoly vylévali pobožné své boly nad utuchlou církve autoritou a mstu nebes zvěstovali lítou. 150 v rostoucím se týčí zápalu – onen duch, jenž vane neumořen, dokud nevypráhne lidstva kořen, nad nímžto se vyřklo zatracení – duch to rostoucího pokolení! 50. Vše, co dýše jarým osvěžením, znovuzrozením a pokrokem, a co žádá náhlé pozdvižení, nadšení blesk v oku vysokém, ó, to nemůž ze hniliny oné usedlého věku vykvésti, který v pokornosti hlavoklonné naučil se trpět neřesti, který jenom na časnou svou schránku obracuje oka bdělého, při své dýmce u plného čbánku zapomíná světa celého. Z tebe jenom, juné pokolení, člověčenstva naděj vykvetá, ačkoli jen smích a pohrzení nadšenou tvou hlavu obletá. – 51. Pod pokličkou noci hvězdovatou scházeli se mladí přátelé, v oku slzu nadšenosti svatou, nadějí svit zlatých na čele. Na hlavu tu, na níž zdoba zlatá slunečním se blýští paprskem, která šlape lidu práva svatá 151 a stín božské velebnosti v něm, která v ušlechtilý obraz boží vypaluje známku otroctví, ve kvase a na zprzněném loži umořuje země bohatství, která mrzké ctižádosti klade millióny lidských obětí, na hlavu tu po družině mladé utajené šumí prokletí. 52. Na to panstvo, které na hedbáví pohrdává bídnou chudinou, z jejíž potu krvavého tráví, neštěstí, jež dceru nevinnou omamuje zlata svého leskem a pak ničí potupy své bleskem, na kněze ty, kteří ve přepychu káží přísné sebezapření a vši neřest páchajíce v tichu na hříšníka berou kamení, kteří svěcenou se vodou kropí, doma pak se v opojení topí, kteří zbraní temnoty se všade opírají pravdy rozžetí, na tyto tu po družině mladé do kola se šeptá prokletí. 53. Jarmil s ohnivostí mladých let vrhl se těm druhům do náruče, 152 v duši jeho nový zase květ rozložil se jarobujně puče. Bylatě to touha po svobodě, po volnosti zlaté národní, o níž přemýšlel teď stoje, chodě, svobodou teď harfa jeho zní. Otokar však bez řeči jen pije v kole blouznivých těch nadšenců a jak had se častokrát mu vije ironický úsměv kolem rtů. Ale kdy mu Jarmil svoje zpěvy přečítává v divém zápalu, tu se zdá, že sdílí jeho hněvy a že mu svou vzdává pochvalu... 54. Zatím přilétla ta doba blahá, plamenná ta zora srpnová, po holi kdy studující sahá pozdravit’ zas krásy venkova. Otakár se pro záležitosti ve městském tom prachu pozdržel, Jarmil ale plný toužebnosti do dědiny milované spěl. Ha, již tamo za zeleným lesem vížka křížonosná, vysoká – A již chyšku pozdravuje s plesem, stinné olše podél potoka – Zámek tam Otakárovy tety do údolí dlouhý vrhá stín a již Jarmil vášnivými lety v matčin sladký uvrhl se klín. 153 II. zpěv.
1. Jednou Jarmil při večerní zoře u lesního seděl vodopádu, který z perel obrubu si tvoře kaskadu tu valil na kaskadu, až pak roven sněhové lavíně ve smaragdovém se tratil stíně. Seděl tu a kamen po kameni vrhal snivě do kypících toků, který u zvonovém, temném znění odrážel se ode skalních boků, pěny chumle vybuřuje v běhu jako sáně prášenici sněhu. Pojednou se svezly jeho oči do hlubiny; na záhybu stezky, vinoucí se skalním po úbočí, obraz dívky vynořil se hezký. 2. Z pole béře se. Kol jejích vlasů vínek máku planého a chrp pestrou tvoří vlnící se řasu, u pasu jí stříbrolesklý srp kolébá se; pozlaceny slabě zmírajícího dne plamenem trčí štíhlé, zubovaté hrábě za okrouhlým jejím ramenem. Jako léta bohyně tu kráčí, zvolna, lehce jako větérek, 154 za ní stín se poletavý vláčí, jak by nesl panoš za ní vlek. Nyní u čeřícího se toku zastavila lehounký svůj chod, její líc se Jarmilovu oku zakmitnula na hladině vod. 3. Ó, jak plná něžné půvabnosti stála tu ta štíhlá podoba, jako serafínské nevinnosti jasná, prosvitavá nádoba. Na rozhraní dětinského věku zachovala úsměv andílků, nepovědoma si rajských vděků pokory skvost nosí na čílku. Do prostého, chudobného rouška jarý váb se skryl tu přírody, nepřetvořily ji na papouška velkoměstské, módní závody. A přec nemůže ji ozdobiti hedbáví a drahé kamení jak ta sukně řasnatá, to kvítí na svobodném vlasů prameni. 4. Mníc se sama ve hlubokém lese počíná si volně, bezpečně... K popěněným vlnám schyluje se a svou nožku ponořuje v ně. Čtveračivě vybuřuje časem vlny nožkou – skvělou lilijí, 155 až jí bujným kaštanovým vlasem svážejí se perly na šíji – Zdvihla líce – v koutku modrých očí již se noci stín jí rozložil a též po rouchu a po vrkoči rozsypal jí černavý svůj pyl. Na zniku tu vodopádu zhlédla juna štíhlý, chvějící se stín a již letem potočního šídla uvrhla se v šerý noci klín... 5. Ale dlouho ještě na úskalí slyší Jarmil vodopádu šum a zjev onen krásný, nenadálý navrací se sladkým jeho snům. A jak hůl ten obraz čarodějná nenadálým smyslů dotknutím otevřel mu zřídla citů tejná, osvěžil ho mocným blesknutím. V duši zpráhlé poesie struna jasným tónem zatřásla se zas a zas snění do tichého lůna sklonilo ho na hvězdný svůj pas. Seděl dlouho u pramenů vrátkých a jak zlatokřídlí motýli jeho myšlenky se po přesladkých vábů jejích květech honily....... 6. Z jitra vstává bledý, nevyspalý a stín oči plamenné mu halí. 156 Nemocným se mateři zdá býti, ona nutí ho, by ulehl, dává mu mok divotvorný píti – On však nenadále vyběhl, a kdy tma se rozkřídlila venku, do chýše se vrátil teprvé, usedl si tiše při okénku a slz proud ho polil poprvé – A již hvězda za hvězdou se ztrácí, on tam sedí smuten, zamyšlen – Z jitra chýši opouští – a vrací při hvězdné se záři – den co den. Máť sní o záhubné nemoci, u květin svých hledá pomoci. 7. Ó, jej neuzdraví bylin síla, ale sličná vodopádu víla. Tu on hledá neumdleným krokem u vln vodopádu, na poli, v olší tichém stínu za potokem, mezi zámečními topoly, nadarmo se dívá na zahrádku každé chyše, do zeleně rév, u studně ji ve večerním chládku darmo hledá ve skupení děv, darmo stín ho její postavy klame častokrát – on churaví. 8. Přišla neděle. Jej jasné zvony do bílého táhly kostela – 157 Tam již varhan zašuměly tóny velebně jak hymnus anděla. Aj, tu v dívek modlících se davu pod hedbávným šátkem svátečním spatřil něžnou, nakloněnou hlavu. Zbožné písně prostoduchý rým proudil se jí z malinových rtíků, kadeř se jí svezla do čela, na průsvitném, dlouhořasém víku zbožností se perla blýštěla. Aj, tu jemu bezděčně se rojí velebná ta píseň ode rtů a s tou písní, zdá se mu, že pojí obou myšlenky se v blankytu. 9. Ztichly hlasy na vysokém chóru – Aj, tu ona z dívek poslední po kostelním ubírá se dvoru. Jarmil s úctou přidružil se k ní. Ona zdvihla porošené oči s překvapení tajným výrazem, na to tkanici si ve vrkoči rusém kryjíc, sklonila je v zem. On jí šeptá věci pralhostejné o povětří krásném, o zdraví, a přec myslí, že jí svatotejné duše svojí city vypráví. Ona však, než přišli ke zahrádce, zabočila ve šprýmovný tón a teď kvítím obdařila mládce – Lehký hlavy rozloučil je sklon. 158 10. Mám teď do umdlení vyprávěti o šťastné té lásky průběhu, mám-liž o rajských těch schůzích pěti večer – za hvězdného zážehu, na potoku – u kamenné studně, kdy stín olší na lučině bled’, o hubinkách zbraňovaných cudněcudně, a přec ukradených naposled, o darech těch něžných, drahocenných, ukrývaných v ňádra pečlivě, o prsténcích zlatých, proměněných v noci hvězdovaté na nivě...? Zamlčím ty věčné slasti, žaly, neb, kdo první lásku nepoznali, blouznivé ty city nepochopí, a kdo zná – se v upomínky stopí. 11. Aj, tu jedenkráte ranní chvílí před Jarmilem stanul Otakár. – V jásotu se stiskli, políbili a pak usedli si na kočár a jak vichr alejemi jeli tam, kde na starého zámku báni zlatá zář se chví a na průčelí jako v líci starce zpomínání. Ve vázách tu u zahrady vchodu fantastické květiny se chvějí a co dítka cizinského rodu po tropické vlasti žalostnějí, 159 opodál pak na žlutavém písku pestrořásou kvítí tvoří hvězdu a v ni prší stříbro vodotrysku. Zastavili jsou se na průjezdu. 12. Otakár tu do nádherných síní žasnoucího druha uvádí, tam, kde stříbro jako hvězdy z jíní na čalounech drahých parádí, tam, kde hedbávné ti taburety k odpočinku kynou podle stěn, na podlaze s peřestými květy koberec je kyprý rozestřen. Obrazů tu řada pestrá, drahá krásocitné svědčí nádheře: Bacchus dřímá tu – tam dívka nahá do vln ždímá rusé kadeře. Mezi nimi bambitky a dýky, vzácné dýmky se zlatými víky, tu zas v ebenovou ve příhradu knihy dány bez ladu a skladu. 13. Tam si sedli na pohovku řasnou, zapálili vonné havannah, v rozhovoru družném vlnou jasnou perlícího ssáli Rýňana. Otakár tu nejnovější zvěsti z veřejného žití přinášel, 160 jak zas válka krvavou svou pěstí míru ničí spásonosný kel.* – – – – – – – – – – – 14. Na to Jarmil před půvabnou tetu uveden jest druhem povinně. Ona sedí v měkkém taburetu kosmatého psíčka na klíně. V jeho srsti bílé, skadeřené, na obojku zlaceném si hrá a čte v knize skvostné, otevřené – Poslední to román od Scotta. V zeleném je zahalena šatě, stříbrnými kvítky protkaném, ramena pak plnotvárná v zlatě třpytějí se, perlou postlaném. Vlasy skadeřené do prstýnků ve stříbrném černají se vínku. Pozdvihla teď ode knihy líc a šla hrdě příchozímu vstříc. 15. Ale Jarmil pevně, bez obavy, s pokojným se hledem ponořil do kouzla té hrdobujné hlavy. I v těch lící malinový pyl, lhostejně v ty tmavé, žhoucí oči, pohlížel a černém po vrkoči....... ———— * Básníkem tu poznamenáno: Zde přijde rozjímání o válce. Dialog mezi Otakarem a Jarmilem. 161 Neb co ona hlava světlořásá nad lesním mu vzešla pramenem, již ta bujná hraběnčina krása nerozžehala jej plamenem....... Ó, což bylo hrdostné to témě ve vší nádherné své ozdobě, ó, což byla všechna krása země proti andělské té podobě, něžné fialce! Jsa u hraběnky myšlenkou dlel u ní, u milenky. 16. K šachu vyzvala jej po dineru – on však jako začátečník hrál, sedláky bral ve protivném směru, zapomněl, co královna, co král. Na bělo svým koněm skákal s běla, vlastní figurou jí dával mat, hraběnka to za zdvořilost měla, on však jiným pocitem byl jat... A kdy pozdě ze zámku se vracel, tam, kde po stěně se zvonků květ vlekl výš’ a v temnotě se ztrácel, u statečku zastavil svůj let – Zaklepal tam na okénko jemně, tu v ní (sic!) zakmitlo se jasné témě, nad něž on se nastokráte shýbal a je v kadeř rozvlněnou líbal. 17. Otokár však nápadné té změně u Jarmila přišel na stopu – 162 Když ho vídal temně, zamyšleně upírati hledy ke stropu, kolkolem kdy hovor šumný plynul a dam sličných květopruh se vinul, neb kdy pestrou loďku na jezeru řídívali vesly štíhlými, jako labuť ve večerním šeru perutí svých stíny táhlými po hvězdné kdy hladině se chvěje, dívky, slyšíce vod temných šum, klonily své bledé obličeje úzkostlivě k jeho ramenům, on jak socha mezi nimi seděl, na hvězd svity třesoucí se hleděl... 18. Naléhal naň. A též dopídil se – Jedenkráte tichem večerním pili čaj – a bílý kadeřil se nad turbany lulek jejich dým a tu horkým mokem rozežžatý, touhou po sdělení přemožen, odhalil ten plamen čistý, svatý a ten věčný nocí jeho sen. Popsal mu to čarokrásné dítě od paty až k rusé kadeři, jejich schůzky ve hvězdovém svitě u potoka, v olší zášeří, šepotání, horké celování, sliby věrnosti až do skonání, vyjevil mu plamennou svou lásku, přezíraje přítelovu vrásku... 163 19. Brzy na to, když se při soumraku ubíral kdy Jarmil ze zámku, na šeré se chodbě jeho zraku objevily třpyty náramku – A hle, na dlouhé té chodby konci dívka slíčná popošla mu vstříc a podobna květovému zvonci sklonila se k němu – šeptajíc: ,Následujte mě!‘ On tajnou silou pobádán byl sledovati ji jako dítko za potoční vílou – Pořadím se chodeb provijí, po točitých schodech, po komnatách, někdy tma je obkličuje čírá, dlouhý stín jim zahaluje v patách – Aj, tu dívka dvéře otevírá. 20. Světlo přeskvělé ho oslnilo, které po čalounu nádheře zlatým paprskem se rozvlnilo a též dole ve měňavé hře nad řezbami ebenové skříně, po kobercích pestrých dovádí... A tam dále v baldachýnu stíně vypíná se v šerém pozadí paní vysoká; jí černý splývá po kynoucích, bujných vnadách šat – nad čelem se hustý vlas jí stmívá, věncem perel blýskajících spjat. 164 Stojí tu jak v hlavách Holoferna s obnaženým mečem Judita, stojí u lože a kadeř černá po šíji jí splývá rozvita. 21. Je to hraběnka – a v krátkém času byli samotni. Tu nenadále vrhá k noze nádhernou mu krásu, jakby otrokyně přede krále, žalujíc: „O, nemohu již déle trudným závojem svou duši krýt ta zdroj věcně prýštícího žele, slzí zdroj ti musím odhalit. Ty mne za ženu máš hříšnou, lehkou, upadlou všem vášním za kořist, v nízkých sférách zásadou svou křehkou točící se jako vírem list – nad jejímžto svatý anděl strážný zaplakal již dávno temenem – jejíž život pustý, lehkovážný, kalně pramení – a já jí jsem. 22. A přec mohla ctnostnější jsem býti, něžné poupě mladistvých mých vloh v ušlechtilý květ se rozevíti a svit jasný krášliti mě moh’, ale vychování nerozumné zničilo tu naděj’ ve květu, 165 pro plesy mne vychovalo šumné, učinilo ze mne koketu – do marných mne zasvětilo hříček, mrzkých mravů vyšší společnosti, za to ale se sklopených víček setřelo mi slzu nevinnosti. Učilo mne víti slastí růže, rozkošně jak odaliska žít, pohrávat si s náklonností muže – ale ladem nechalo můj cit! 23. Velebena lichotníků davy pro vzdělanost, tělo spanilé, zbožňované vztýčila jsem hlavy v marnivosti hrdé, zpozdilé. Odtud za nástroj jsem užívala nevázané rozkoše svůj vděk – v bezcestí mne hříchu vodívala jedna jenom hvězda: požitek. Očima jsem něžné city lhala, budívala lásky vyznání – a pak nasycena vrhávala milence své v jícen zoufání... A kdo přines marnosti mé daň – žádnou slzu nevyronila jsem zaň, trýznila ho smíchem pohrzení – O, tys mstitel svého pokolení! 24. Když jsem tebe spatřila, ty skvělé v těle tvém i mysli poklady, 166 když jsem četla na tvrdém tvém čele ohvězděné heslo zásady – aj, tu náhle do duše mé padl citů boj a naklonil mé šíje, bujný úsměch kolem rtů mi zvadl, zahalil mne stín melancholie. Zbožňovaný obraz tvůj mi vila do snu růžového tichá noc a mou pyšnou hlavu pokořila lásky dlouho nepoznané moc. Však tvůj zrak se plný pohrdání od zkažené ženy odvrátil a tu ponejprvé ve strádání slzí chlad se po líci mi lil... 25. Hleď! já před tebou se pokořila, jak mne posud nikdo neviděl, a svou nicotu ti odhalila i své lásky utajený žel... Mne, jenž uvykla jsem jiné zříti svíjející se mi u nohou, mne tu vidíš před sebou se chvíti jako otrokyni ubohou. Ó, chci zabočiti v jinou dráhu po boku tvém sladkém, mileném – Ó, chci sdíleti tvou svatou snahu, výhost dáti návykům svým všem. Ale navždy naděje mé zvadnou, jest-li odstrčíš mne rukou chladnou: Buď můj anděl – nebo buď můj kat – Ó rci: můžeš-li mne milovat?‘‘ 167 26. Jarmil. Slzy ty, co po líci ti plynouplynou, a to samy sebe snížení krášlí víc než drahokamení – Ale vstaň – již vyvolil jsem jinou. Hraběnka. Vím to, ach! neb všechny tvoje kroky jako stín jsem doprovázela a ten obraz její bledooký s žárlivou jsem slzou viděla. Krásná je, než chladná jako sněhy, jako vlna horských pramenů a jak noční vánek její něhy. Nesálá tě v jejím ramenu onen plamen věčných objímání, v nichž bys mezi hvězdy se mnou vzlét’, do nichžto bych v divém rozhárání vrhla krásy, mladosti své květ... 27. A kdy v žhoucím objetí ti zvadne jejích lící půvab poslední a dnů během jako stín ti schřadne – jaké kouzlo uvíže tě k ní? Či duch její prostý, nebohatý nahradí ti krásu ztracenou? A zda pojme cíl tvůj hvězdovatý nízkou, neúchvatnou duší svou? 168 Jarmil. Ó, ty nepojímáš ctnosti krásu, v andělskou jí zasazenou hruď, – onen půvab vítězící času – neznáš ji – již navždy s bohem buď! – Odkvapil. A zoufanlivě zírá za ním hraběnka. A z očí stírá slze kanoucí. Však teď se zdvihla a msty zář se pod brvou jí mihla. 28. Vyhledala synovce. „Ó, vděčnou zůstanu ti věčně, pomsti mne! On mou lásku žhoucí, nekonečnou obětoval bídné žebračce. Darmo jsi ho loudil v tenata má, darmo jsem se před ním svíjela: nuž, ať nejsem trpitelkou sama, zdrť i ji, ó, znič ji docela!“ „Staniž se,“ dí Otakar, „mne mrzí onen blázen suchopárný již – strašně pomstím tě, ó, pomstím brzy, svrhnu se sebe tu hnusnou tíž.“ Na to vyňal ze skvostného stolku svazek psaní, písní plamenných, jež mu Jarmil ve družném psal spolku, vysoký kde bičoval se hřích... 29. To je tvoje přátelství, ó světe! o němž zalhává se tolikrát – 169 ono při pohárech plných květe, v nouzi však svých ukazuje pat! Ó, jak řídký, prařídký je člověk, kdo by v druhu druha miloval, kdo by věren vytrval mu po věk a s ním sdílel potupu a žal... Většina již jenom u přítele hledá proti dlouhé chvíli lék, marností svých podporovatele, slávu jen anebo užitek... A kdy štěstí přítelovo vadne, pak i družná obětovnost chladne, druh tu pro druha ni slzy nemá – Však až příliš všední je to théma! 30. Ano, všední jest a smutné spolu théma o nevěrném přátelství a jak píseň hlubokého bolu celým žitím nešťastného zní. I náš Jarmil, bytostí jenž celou k Otakarovi se nachýlil, nade družnou láskou odumřelou z duše hlubokosti zakvílil... Jednou při jitřenky bledém svitu odvlékli ho diví žoldnéři z tichounkého, poklidného bytu, vyrvali ho z rukou mateři, neuzřel ni milenky své více – Na nohou mu pouta zazvonily a on svěsil truchlivě své líce, z očí se mu slzy vyronily... 170 31. Neronil ty slzy pro neštěstí, mladost odsouzenou k žaláři, ale že se s nejčernější lestí na přátelství spojil oltáři – Ach, on vešel ve tmu číročirou po vězení stupních studených se zvrácenou v člověčenstvo vírou, divé záští v očích zkalených. V záští na peřesté světa zmije, za přátelstvím skrývající lest, umlkla v něm struna poesie, kovových pout přehlušil ji chřest. Jenom jedna naděje ho hřála: na opětné milky políbení a ta zlatou perutí mu vála do útroby rajské osvěžení. 32. Mnoho zašlo let. Tu na potoku u vísky se poutník objevil, bílý vlas se v rozčeřeném toku po šíji mu nakloněné lil; do lící mu vpadlých, mramorových smutek dlouhý, hluboký byl vryt – než jak bludička se na hřbitovích sladké naděje v nich míhal cit. Z očí vyhaslých mu jasné slze k pouvadlým retům splývaly, až pak jako hvězdy v bílé mlze v šedivém se fouse skrývaly. 171 Stavil se a rámě rozestíral více květy osypané vstříc, na potok a na lučinu zíral a zář ranní zlatila mu líc. 33. By to Jarmil. Ó, jak jinak svítil tenkrát juný, ohnivý mu hled, kdy v těch stínech ponejprvé cítil milenčina rtíku na svém sled! A teď sestaral a svislá hlava před časem mu zbělela co sníh, duše jeho nevesela, tmava, ze rtů navždy vyhostil se smích... Zaváta jsou růžová ta přání oněch blahých, uplynulých dob, upomínka jen jak větru vání vlaje přes jich opuštěný hrob. Ztraceno ach! navždy svěží mládí se svou nezkalenou blahostí a krok jeho ke hrobu již pádí, brzy klid se nad ním rozhostí. 34. Aj, teď poutník u cesty své konce: stojí u známého přístřeší, však tam svlačec peřesté své zvonce od bílé již stěny nevěší, tam tak pusto a tak neveselo – očko nevyhlíží z okének – a on schýlil rozorané čelo, do bolných se ztopil myšlének. 172 Ó, snad nepozná v tom zhaslém oku oheň bývalého milence, svadlou rukou, s níž si na potoku vyměnili někdy prstence, pohrdne a vlasem pobělavým. Či se charpová ta očička smrti závojem již skryla tmavým, nad hrobem jí skáče bludička...? 35. Vešel. Cizí lidé sdělili mu, že se vystěhoval ze statku její otec, na devátou zimu že je jeho milka po sňatku a že jeho máti dobrotivá ve chladném již hrobě odpočívá. Tu on beze slzí, vrávoravě jako noční chodec bez světla, na hřbitov, kde při matčině hlavě planá bílá růže vykvetla, na kámen se obemšený schýlil, mezi šeptavými poupátky dlouho, dlouho žalostivě kvílil a přál sobě ležet u matky – A tak trval v smutném zapomnění do hvězd třesoucích se objevení... 36. Pohled’ na zámek a na gardíny, jasné světlo propouštějící, stíhal štíhlé, vysoké ty stíny za nimi se řadou chvějící. 173 Zaslechl tam hudbu šumnoznivou – Ku hvězdám tu ruku povznesl a rtem svadlým kletbu přestrašlivou do tichounké noci zahlesl... A pak zmizel, ještě jednou v dáli zamihl se bledý jeho stín, vodopád kde opěňuje skály, a pak noční zahalil ho klín. Nikdo víc ho nespatřil...

Anoným S. Čecha.
Mluvte mi, že ctižádosti plamen bezděčná vám ňádra neroznítil, jiný, jiný meteór že svítil obětavé práci vašich ramen – mluvte mi, já jistit nepřestanu, onen anděl s řízou hvězdovatou s učencem že sedí při kahanu, s básníkem že ladí harfu zlatou. Ano, ano, jasný anděl jsi ty, milenko vší šlechty, ctižádosti, co v nás zžíháš nejsvětější city, nad hlavou nám zdvíháš berlu ctností. Nevím věru, proč lord slavný píše, libůstka jen že jej k péru vede, mnohý proč, jenž jeho mní se výše, tebou pohrdá, ty světa střede? Ptám se vás, by pro vás měla čest té váhy, míjivá co pěna, 174 tiskli byste na spisů svých čela v zlatém rámci věhlasná svá jmena? Já však vyznávám, prost všeho rdění, ty že moje péro namáčíš, o slabé že lyry mojí skvění třesoucí mé rámě otáčíš! Jednoho jen znám, – aj! ve snech letných zamihl se mi co blesku třpyt, toho jednoho tvých křídel květných nikdy, nikdy nezasáhl chvyt! *** Proti paláci tam v chýžky šeru ostával kdys opuštěný jun, dědictvím mu bylo – málo věru – bílých trochu per a zlatých strun. A ty byly družky srdce jeho, růžemi jenž svými věnčíval, stesk a touhy ducha vysokého pérem tu, tu strunou vylíval; – ale slyšte! nepodobno víře! ač byl nadán sladkopádným rýmem, nezvěčnil své jméno na papíře, zůstal věčně věků anonýmem. A což více, když byl oslavován, nehlásal to tajně druhům svým, a když kritiky naň oštěp kován, neschoval jej nový anoným! Poznalť záhy, horkou slzu roně, v kých se jezdí k slávě kolejích 175 a že nade křídlatého koně váží herka v zlatých otěžích; poznalť záhy, bludičky že láji časové jen ku potlesku zvou, básník pravý nechť se schýlí k ráji ňáder svých – a zavře za sebou; poznalť záhy, čest že vůbec vadne jako dlouhý o poledni stín, a že všechno dříve, pozděj’ padne v číročiré nepaměti klín. Vemte k tomu, že se před ním mihl Child Harolda do ciziny chvat, a již víte, proč dva prsty zdvihl, že se nechce nikdy jmenovat. Mnoho neztratil, neb v našich časech básníkem být nečest spíš než čest, vavřín v jeho rozvlněných vlasech rolničky co na bláznových jest. *** Palác naproti, jenž řadu celou věžiček a soch má na šíji, okolo nichž rukou rozželelou, minulost svůj svlačec ovíjí, ač tu stojí co kmet sšedivělý pohromami mnohonácte let, přece vypěstil si běloskvělý na šedivém kameni svém květ – rybáři jak o podmorské perli, o démantu černí kovkopi, jenž prý skví se v skalní záklopi ve stříbrné zeměducha berli, 176 tak si vypravují služebníci o havraní bujné kadeři, o snivé i smutnobledé líci, o knížete mladé o dceři, jež se kryje sama v nejtajnějších šedivého zámku hlubinách, jako fialka ne v nejkrajnějších ukrývá se háje dubinách. Otec sám jen ku dceři se brává nad lůžko prý z rána po špičkách, na čílku jí vlasy urovnává, po bledých ji hladí tvářičkách, a když ze snů růžových se budí, ulíbává rtíků korály: „Ó tu slast mi hvězd popřály!“ výrazové citů jeho chudí. A jí všecko přáno, co jen koli ve snivém se očku zatřpytí, než přec v divou slast se neřítí, ponořena v jakés tajné boly. Na divanu perlolemném sedá, o loket skráň bílou opírá a tu kněžička ta krásná, bledá v myšlenek se říši zabírá. A tak sedá dlouhé, dlouhé časy, až se z očka slza vykrádá, tu ji stírá havraními vlasy – a v své snění zase upadá. Brzy pěvec v chudičkém svém bytu o kněžce se snivé dozvěděl, ano jednou při hvězdném se třpytu 177 na pochmurný palác zahleděl. A jak zřel tam jinoch zamyšlený do třpytícího se okénka, ztrnul náhle jako zkameněný: objevilať se v něm dívenka. Ó to dívka bledá – bílá růže – něžnější snad v světě být nemůže. Jak se chví tu v křišťálovém jase řasami dvou záclon ochvěná, jak se blýská v nejčernějším vlase bělolesklých perel zápěna! A ty ručky bílé, rozepiaté zdvíhají se v okna křišťále, jako ty tam ony hvězdky zlaté chtěly vtisknout na rtů korále, a ta vnada celá v prsten světla plápolajícího vsazena – nejskvělejší lilie tu zkvetla z šedivého zámku kamena! Aj, teď v ruce spiaté, liliové dětinné své čílko schyluje, svatbě s bělem černě havranové div se tu, kdo kontrast miluje! Zdá se mu, že pláče. A i jemu zmokřují se oči bezděčně. Toužíť on v tom slastiplném němu patřiti tam na ni pověčně. On tu k loutně sahá, on jí píseň pěje, nad níž anděl na nebi se směje, divokrásnou píseň o sladké své něze – nenadchlať tak Muza nikdy svého kněze, odkud ústa zňatá mezi lidmi pěla, 178 krásnější se píseň z nich nevyprýštěla! Dokončilť ji, dávno okno bledé, noc jen honí přízraky své šedé. Probuď se, ó probuď, chýže synu, bledou líc ti pablesk olívá, zlatistá pak struna ve tvém klínu větříka se dechem zachvívá – Probuď se, ó probuď – sníti znova, až buď sen tvůj v nic se rozplyne, aneb smrti ruka liliová v bezesennou noc ti pokyne! On se zamiloval – Od té chvilky, co ji hledy plamennými vssál, obraz jeho bledolící milky ve hvězdovém věnci před ním stál. Děl on k sobě: Na jakém to křídlu vznesl bych se chuďas úkradky k milosti tvé neschnoucímu zřídlu přese všechny stavů příhrádky? Ó již vím – to křídlo zlatoperné, na němžto tam k tobě doletím, jež snad připoutá tvé očko černé ku slzavým svojim zápětím – Ó již vím – a jestli na mé básni spočine těch holubiček pár, pak mám dosti! V ňádrech mi pak zhasne všechněch tužeb plápolavý žár! Mateři, když dlaň tvá milé dítě rozloučení kříže znamená a v očí tvých blankytovém třpytě 179 nejtrpčejší slza plamená a zrak tvůj zpod domácího krovu odcházejícího sleduje – ty jen cítíš tesknost básníkovu, když své řádky světu věnuje! Ha, tam na kostelním práhu sedí suchotvárných stařen podoby a ty na kritickou svoji váhu tvého děcka kladou spůsoby: „Hleďte, hleďte, tamo pod podloubí Don Quixota druhý exemplář, hle, jak scuchané mu vlasy vroubí romanticky uslzenou tvář! Na klobouku rinaldinském chvějí péra se a v ruce Žižkův mlat – na poctu své zlaté Dulcinei s censurou on jde se potýkat!“ Nadarmo tu voláš za dítětem, darmo se tvá náruč rozmyká, nadarmo – on putuje již světem a hůl nad ním láme kritika! – *** „Dcero má, ach! pověz, co je tobě? Co v tvých lících to dvé lilií? Myslím si, že vadneš u chorobě, neb že tajný bol tě zabíjí. Poslyš! jsou tu pěvci – jejich píseň milostnou prý v srdci budí tíseň. Divná píseň – v královském prý oku strhla hrázi slzavému toku. 180 Zní prý jako hvězdy v modrém lůně, na Davidovu jak harfa trůně a jak andělská prý peruť šumí, nižádný jí člověk nerozumí. Pokyň jen, a zavzní píseň v síni!“ Kynula. Aj, vchází bílý kmet opřen o dívku, tak jako jíní na opozděný se klade květ. Retoma té – an kmet harfu bere – korálovýma se píseň dere. Co to, kněžko bledá? Uchvácí tě čarovná té písně melodie, že tvůj zrak, jak meteór se třpýtě, směje se a zase slzu lije. Či řeč této písně sladkozvuká na srdce ti rozechvěné ťuká? Skončena je píseň – kněžka kyne a v klín dívce zlata tok se řine. Ale kněžce bledší odtud jen lilie na mladých lících pučí, ona stále píseň sladkou bzučí ponořena v tajemný kýs sen. ____ A vše jeho uši uslyšely, jak se píseň neznámého slaví a jak řádečky ty rozslzely nejmilejší kněžky pohled tmavý. Ó, kdo popíše ten pocit slasti, jíž se do hlubin až duše chvěl, 181 když ji vídal loutny strunou vlásti a, že při jeho to písni, mněl? „Dcero má, ach, pověz, co je tobě? Vždyť ty nejsi podobna si více, nad lilie bledší tvoje líce – Tys jen jako fantóm na svém hrobě. Pověz mi, ach, mojí lásky květe, co ti duši rozsmutněnou hněte?“ „Ó můj otče, nekárej své robě! Tenkráte v té sladkobolné době, když mi s děckem kmet svou píseň zpíval u provázení svých vetchých strun, přede mnou se tenkrát pozachvíval smutnohledý, lepotvárný jun. Mním, že by jen ten mi porozuměl, kdo tu píseň v struny vdechnout uměl. Pročež vznešený ten anoným ať je zbožňovaným chotěm mým. A když ten můj prsten nechce míti, pak mi nelze déle živu býti!“ Otec vymlouvá jí divnou choutku. Nadarmo! Pak pátrá v každém koutku po zbožňovaném tom anonýmu. On se vytratil co kotouč dýmu. Nadarmo mu dává dcery lůže a s ním veškeré své mocné jmění – Podivný ten anoným si lení utrhnouti dvě tak vzácné růže. 182 Konečně tu pod zámeckou branou jedenkrát kýs švihák zazvonil a před kněžičkou se polekanou neznámý co básník poklonil. Brzy prsteny své vyměnili – a pak spokojeně spolu žili! – ____ Štědrý den * – než jenom u bohatých – do zelených větví zášeru řetězů svých navěšuje zlatých cukroví i pestrou nádheru. A kdo zří tu dítek smavé tváře, andílky mní patřit u oltáře. Hle tam v okně paláce – to robě ze sněžné jak zdvíhá košilky ———— * Původní závěr zněl: Bylo dušiček. Tam pod korunou knížecí hrob jeden zasvítá: o lyru se tamo zlatostrunnou vavřínový věnec oplítá. Nad hrobem se bledá paní kloní, děcko růžené se tulí k ní a z dvou očiček se slzy roní na byt otce, chotě poslední. A jak větérek tím věncem třese, zažloutlý list často z něho nese na hrob opodále opuštěný, na němž svíčičku ni nezří plát, na němž nevěstí kříž ověnčený, že tu dřímá divný literát, literát, jejž nebyly by sklály láska nešťastná a hlad a zima, na němž by ta paní s děckem stály, kdyby se byl zřekl anonýma. 183 liliové svoje ručky obě. k stromku planoucímu světýlky. A ten úsměv na nevinném rtíku utrápený básník stopuje, slza se mu rodí v temném víku mrznouc na líci, již skropuje. Temno, pusto v bytu básníkově. Oknem rozbitým sem hvězdice sněhu vlétají a v starém krově zoufanlivě úpí vichřice. Myslíť on o jiných lidí blahu, pojednou ty hvězdy sněhové k určitému hromaždí se tahu, kadeří jak by se proudové bělavých po hrdé lili šíji. Chumáč sněhu to – či hlava přec? A ty hvězdy nebeské se svíjí okolo té hlavy ve věnec, zdá se mu, jak by se poupialo na něho dvé očí soucitných a dvé ruk jak by se k němu dralo ze řás bílých, zlatoprůkvitných. A jak zvonů znění vzdálené v ucho se mu líbezný hlas lije: „Já jsem ochranný duch poesie. Pověz, proč’s tak smutno, dítě mé?‘‘ „Smuten jsem až k smrti!“ básník vece. „Život můj jest jedna slza velká. Mnohá duše malicherná, mělká potápí se v blaha celé řece, a já, svěřenec tvůj, tuto kvílím uvádaje zvolna zimou, hladem, a již již se ku zřícení chýlím 184 jako prápor nade starým hradem. Místo zlato, osypal mi osud sněhovou jen prsa hvězdičkou, neuschly mi hořké slze posud nad zvadlou mé lásky růžičkou. Jež mne chtěla líbat vroucím rtíkem, tu jsem nechal líbat podvodníkem. Neb já nechtěl světem býti placen za struny, jež naladil mi bůh, a tak celičký můj život ztracen – Nuž, ó duchu, navrať mi ten dluh!“ Z perlolemných záhybů tu krytu obrovskou duch jedli vzhůru nese, na té od země až do blankytu slzí déšť se zlatotřpytných třese, a když luna svítí na haluze, přepestré se podobá to duze – „Toť jsou slze lidských pokolení. Vybudí-li slzu slasti v kom vznešené tvé struny rozechvění, toť buď tobě vánoční můj strom,“ pravil duch se vlídně usmívaje. Rtoma básník plynoucíma v díce dotekl se jeho roucha kraje, dotekl – a nebylo ho více! Uniklť on navždy hladu, zimě, v jiném světle vytýčil své týmě. 185

Opravený konec této básně dle ústních i písemních kritik. Motto: „Wer d. besten s. Zeit genug gethan, Der hat gelebt für alle Zeiten!“
Darmo jste se zrodily, o řádky! nadarmo vás kvítka unylá utrhl jsem citů ze zahrádky – kritika vás jinam určila! Pryč, vy nezabudky, sedmikrásky! Jiná kvítka kritik v dlaň mi vstřel, abych prý je hezky pěkně v pásky aesthetických vtěsnal pravidel. Ó, já chuďas, přes rok na zimu dám se zapsat Leonhardimu. Epická vždy báseň žádá reka, rek pak bez boje se myslit nedá, ergo, pod kyrys, má Muso bledá, šavli, reku, tas, ať vzdora kleká! Tětivou ti budiž zlatá struna, smrtonosným lyra obloukem, zatkni péro nad svým kloboukem, vyplaš panstvo z hedbávného lůna, v úzkostném ať zatřese se zmatku, v železné co upíná nás kruhy a dost nemajíc svých velkých statků – nesmírné k nim připojuje dluhy šlechta ta, co nízkým synům hroudy úřadů nám všechněch odepírá, ba i v naše úřady se vtírá, ku příkladu: do hlídačské boudy. 186 Nemysli, že nedostaneš koše, kníže dcerušku svou láji nedá, leda té, co na dukátech sedá, a ty nemáš v kapse ani groše! Řeknete, že líčím nebásnicky – aspoň to však nemůžete zváti báchorkou, neb tu lze psáti vždycky, ale pravdu nesnadno je psáti. Tedy po druhých třech hvězdičkách nechal jsem svou kněžku v zadumání, ana lilie svých útlých skrání podpírala v oblých ručičkách. A již vzešly hvězdy na nebesku a již k zemi nachýlil se stín, oko její dumnou posud stezku na hedbávný putovalo klín. Vstala konečně a do zahrady po schodech se schvěla kamenných v náruč stínů šedoramenných opojné své pohrobila vnady. V stínu kaštanů tam místo bylo, kde se z trávy prýštil pramének a kde stříbrný tok jeho pilo modrohlavých stádo pomněnek. Nejraděj tam snivé děvče dlelo vnímajíc tam vlny jasné špluch a na spanilé si pletouc čelo oněch kvítků temnomodrých kruh. Dnes jí je, jak by ty vlny pěly zpěv, co pělo děcko v komnatě, – podpírá si čelo v rukou běli 187 slouchajíc té písni v úchvatě; tatáž píseň – zřetelně ji slyší a rty korálové sotva dýší. – Ba, se zdá jí, že tam nad potokem vysoká se chvěje postava a že s pátrajícím jejím okem třpytící se oko potkává, zdá se jí, že, ana kráčí blíže, postava ta k zemi klesá níže, a jak před ní uzarděná stojí, tu dvě ruce vzhůru k ní se pojí a kdos šepce: „Kněžko ušlechtilá! Postůj, poslyš hlasu smělého, jemuž’s v srdci plamen roznítila žárem oka rozeskvělého!“ „A kdo jsi?“ – tu tiše kněžka vece. „Já kdo jsem? Ó kněžko, skoro nic: jmění mé jsou zpěvuplné plece a můj erb jen poctivá má líc! Já jsem žebrák, jenž tě kleče prosí o jediné sladké slovíčko a kraj tvého roucha slzou rosí, hvězdooká nebes světičko, otrok jsem, jenž navždy tebe mine, pokyneš-li rukou milenou, a když dovolíš mu zůstat, zhyne u sladkých tvých slastí kolenou.“ „Co chceš ode mne? Jen mluv a vstaň!“ „Ó pak dovol milostnou tvou dlaň přitisknouti k srdci tlukoucímu a pak dovol lil’jovou tvou dlaň políbiti retu planoucímu a pak dovol – “ 188 „Tiše! rci, kdo může neznámou mu dívku milovat?“ „Tebe? Rci, zda v jezera se lůže noční hvězdy mohou schylovat? Tebe nemilovat? kněžko moje, ve dvou slovech nemožnosti dvoje. Já tě znám již dávno, tys ta bytost, cos mi smutný život sladila, a když svírala mi srdce lítost, outrpněs mi skráně hladila, a když hořem praskly struny moje, nových písní zbudilas mi zdroje!“ „Aj, tys pěvec? Zapěj mi své zpěvy!“ A on jímá ruku sličné děvy a jí divokrásnou píseň pěje, nad ní anděl na nebi se směje, milokrásnou píseň o sladké své něze, nenadchlať tak Muza nikdy svého kněze, odkud ústa zňatá mezi lidmi pěla, krásnější se píseň z nich nevyprýštěla! A jak dopěl, rety touhy plny na malou jí tiskl ručičku a tu cítil padnout slzičku na vlasů svých kaštanové vlny. Ona ale odklánějíc líci „S Bohem“ šeptla a již pílila vyplakat se v noci černající. – Za ní „S Bohem“ loutna kvílila. A zas hledí hvězdy s nebes báně a kol měsíce se prokmitují za lodí co jiskry v oceáně. Kněžčina se ňádra rozvlňují, 189 a když po třetí se hvězdy roznítily, šlechtické rty láji políbily. Nasázel mi – neskvělý sic – osud ledajakou růži na mé pouti, jednu slast však odepřel mi posud a ta může souborem všech slouti: by mi slza lásky neskonalé zableskla se v milovaném oku – ó, toť číše nebeského moku! Tys ji pil, můj reku, z ručky malé, ozdobené mnohým zlatým kroužkem, pil jsi ji, můj reku, plným douškem! Věřte mi, ó druzi, žhoucím mečem nejsme všichni z ráje vyhnáni – nevěřte těm bezútěšným řečem! Korálových retů líbání, slza, z oka sličného co kane, a tisk ruky bílé, milované – toť jsou kvítka ráje nevadnoucí. Však jen jednou si je každý trhá a pak ven jej do pustiny vrhá v rukou anděla meč ohňoskvoucí. Věřte mi, ti co nás vedou v nebe skrze trnovité úskalí, trýznění a zapírání sebe, že se z ráje sami vyhnali. Ó, dvě duše mladé, nezkažené, když se nade všechno milují! Ó, dvě skráně bílé, ovlněné, 190 když se jedna k druhé schylují! To jsou tajně šumící dva rýmy z písně jdoucí rety andělskými. „Milko má, ach, ty jsi krásná, mladá, opravdu: tvá kadeř havraní v nejsličnější ze všech líček padá – Kdož by nežádal jich líbání! Brzy přijdou mladí šlechticové s drahým šatem, mravy hladkými, řečmi lichotnými, sladkými, obsypávat budou tě jich rtové. Ó, jak se tu tratí vedle nich památka na juna chudobného, jenž teď dotýká se retu tvého a v tvých dlaň svou ztápí kadeřích. Ó, již na slzavé tvoje líce políbení vtískám poslední, rozbiju svou loutnu v polovice a mé srdce rozpukne se s ní!“ „Ó můj drahý, jaké to jsou řeči, jakou lásku žádáš ode mne, v Aetny lůno skočit tajemné, zajíti chci v nejlítější seči, milenče můj, po sladkém tvém boku – provázet tě při každičkém kroku!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 191

Opravený konec básně: „Anonym.“ Motto: Wer den Besten seiner Zeit genug gethan, Der hat gelebt für alle Zeiten. Schiller.
Vzroste-li kdy růže bez ostenů, bez kritiků báseň možná-li? Zasaď libých rýmů do prstenu nejsvětějších citů korály, ó, pan kritik musí kroutit hlavou, že to jsou jen sklenné krůpěje; zasaď do nich slzu vyplakanou, on se nad slzou tvou zasměje, postaví si brejle staromódní levou na vybortěný svůj nos, pravou péro jme, ó krutý los rýmem být a nalezat se pod ní! Básnický on nejdřív setře nádech s roběte tu tvého rukávem, pak mu najde zlatým za hávem rodnou čočku na spanilých zádech. A tu jásá: „Hle, tu kout je tklivý, tu je pata mého Achilla – geniálnost má ji odkryla!“ šeptá si a sám se sobě diví. A což osedlal-li oř i jinou, nasákl-li filologií – pak ať tvé se verše ukryjí, neb je aspoň napiš glagolštinou. Však již dosti – mohli byste mníti, že chci býti opět plastickým, sarkastickým nebo drastickým – a já chci jen svatou pravdu díti! 192 Po mléčné jsem nadarmo se dráze ku výsosti slávy bráti chtěl, propadl jsem na kritické váze – dostaly se mi sic za úděl tu tam chvály, podzimní jak astry – ó, však znám ty pérojízdné pány, hladící a líbající rány, na zdravé pak vkládající flastry. Klekám před vámi, vy velikáni, na prsa se bije zkroušeně, čtu své „Mene tekel“ na stěně trouse popel po schýlené skráni. Buďte příznivi, když ještě jednou naladím svou lyru neúhlednou. Tedy po třetích třech hvězdičkách nechal jsem svou kněžku v zadumání, ana lilie svých útlých skrání podpírala v oblých ručičkách. A již vzešly hvězdy na nebeskou a již k zemi nachýlil se stín, oko její dumnou posud stezku na hedbávný putovalo klín. Vstala konečně a do zahrady po schodech se schvěla kamenných, v náruč stínů šedoramenných opojné své pohrobila vnady. Ticho kolem, na zlatém se voze ubírá mír noční po obloze, jenom v dálce na kostelní báni zvon doznívá – jako v umírání, dozněl, umřel – svaté ticho všude. 193 Ó, to je tvá vyvolená chvíle, osamělý, opuštěný trude! Tenkrát bloudíš polem zasmušile, tenkrát z očí – nikdo nevidí tě – zadržené slzoproudy lej, na kolébce stínů kolíbej tenkrát snů svých uplakané dítě, a když ve zlaté se vyznáš struně, pak jí uhejčkej to bledé robě, – zazpívej svou elegii luně – neb se ona nevysměje tobě! Aj, tam přes pole, tam plášť se bílý vlní ve větru a široké péro táhle s klobouka se chýlí – slyšeti též vzdechy hluboké, často také, jak by mezi zuby starou píseň pěje chodec ten, ruka jeho pláště do obruby skrývá cosi předrahý co plen. Hoj, tam zídka – přešinul se skokem a pak z ticha polehounkým krokem jako dívek lupič k harému k paláci se kradl starému. Přikradl se, nyní svrhl s ramen plášť svůj bílý na schodový kamen. Vztyčuje se štíhlá podoba, loutna se jí na loktech tu chvěje, nad loutnou pak sladkou píseň pěje rozechvěná touhou útroba. Oj, tam vzadu na pokrají studně co se to tam chvěje bílého? 194 Aj, to kněžka – hledu čilého do dlaně blesk poukrývá cudně, ruka její obruby se chytá studánky a vlasy černé dává větrům v plen, rty její obehrává úsměch blahosti, s nímž slza slita. Bílá nožka na stupni se třese nejinak než jako bříza v lese. Skončil jinoch, zraky plamenné na studánku temnou zaletěly, utkvěly i na řasnatém běli. Že to není socha z kamene, odkrylo mu běloroucha hnutí, a dvou božských očí zaplanutí zjevilo vše junu blaženému. K jejího tu padl roucha lemu, líbal zlatý kraj a ručku jemnou vyměnit chtěl směle za něho, ale tknutí retu horkého uhnula se na kadeř svou temnou kněžka ruku vypiavši; a němě utřela si slzu v očí lemě. „Ach, ty tedy plebejskému retu ručku odjímáš? Ach, arci: tato výběžek je šlechtického květu, opíná ji drahokam a zlato – a můj ret je z obyčejné hlíny a já nemám zlato ni rubíny.“ Vece jun, však ona rozpačitě hlavinku svou k němu uklání a dvou oček černých zaplání podobá se hvězdám na blankytě. 195 „Co tak pozdě,“ šepotá, „tu chcete?“ „Na písně jsem zádumčivé vlně uspati tě přišel, něžný květe, na němžto se vyčerpala plně příroda, jenž rájskou pokryt rosou neuvadne nikdy času kosou!“ „A proč o mne právě takou péči vedete?“ „Aj, že mne láska vede k vám a že pro vás vroucněj plápolám, než je možno zobraziti řeči; byť to zločin byl a byť i pouta měla býti svatební má routa, a byť hřích to byl sám hoden pekla, duše má by se vás neodřekla!“ „Vždyť jsem vás ni jednou neviděla.“ „Já však vás, váb líbezného těla, vlas, co po skráních se černě vine, oči, ducha šlechetného sídla, ňádra, lásky přetajemné zřídla, – ó jak blažen, komu tok ten plyne – vše jsem viděl, vše mou duší vssáno tisíckrát i duší zulíbáno. Kdyby nad kadeří vaší jemnou královská i koruna se skvěla, strhl bych vám korunu tu s čela políbit těch vlasů vlnu temnou! Já jsem nešťastný, mně v jarní době štěstí poupata jsou ztrhána a má duše světem zklamána v svatém hněvu přísahala sobě: Nech je za slávou se marnou honit, za zlatem a dívčím za úsměvem, nech je jít – a pozděj slzu ronit – 196 ty služ světu – od něho nic nevem! A já světu dával, co mám v hlavě, co mám v srdci – dušejemný zpěv – a já vyhýbal se kráse děv, zlata cinkotu a jasné slávě – Ba již zdálo se mi, že i zhynou po tobě ty sladké úchvaty, pod oltářními že poupaty vkládala se dlaň tvá v ruku jinou, železnou však vůli hled tvůj schromil a i svatou přísahu jsem zlomil.“ Tak on šepce, rek můj, ale neví, že mu nezlomilo oko děví slib, ni vrkoč havraní či rusý – že mu zlomilo jej péro husí! Ano, dávno mu to vytklo fatum, na knihy i hřbetě aesthetika o tom vydala své ultimatum, ať se jenom poptá u kritika! Lásku přemoci, můj zlatý reku, to boj není dosti éclatantní zvláště ve tvém růžolícím věku – a pak by to bylo negalantní! Když tak jinoch sličnou přede kněžnou duše svojí trhal oponu, políbit chtěl onu růži sněžnou na jejího čílka záhonu, ale ona v sladkém pomatení vyvila se jeho ramenu a již vlasů černých rozvlnění na schodním se kmitlo kamenu. 197 A on sedl na studánky kraji a jak anděl po ztraceném ráji pohlížel tam po té spoustě věží, ve které as milá dívka leží. – Lampa dne se na nebeském svahu rozžala a na paláce prahu rozlila své světlo veselé – ze sněhové klouzá postele sličná dívka – liliovou nožku na květovou smekla na rohožku, černý vlas jí ve vlnitých spádech po šíji, jež svítí v perel řadě, vine se a po bělostných zádech, i v před plyne jako temné hádě osamělý kotouč toho vlasu přes ňádra až ku zlatému pasu. V růžovém se leskne pantoflíčku nožky běl. Jak noci po probdělé stín jí rozestřen pod oči skvělé, ukládá se na spanilém líčku. Aj, tam v koutě obraz zlatolemný o čaloun se pestrý opírá, na rtech světospásných úsměv jemný Marie svou náruč otvírá, trůn ji jímá – ona Jezulátko. Před ní klekla dívka na klekátko, sepiala své dlaně ku obrazu – zdvihla líc a k okrouhlému vazu odhodila všechny kadeře; na ňádrech tu obraz mateře zableskl se vsazen do topazu. Jak jí sluší sněhobílé šaty, 198 jako by tu klečel andělíček, a jak klečí, od půvabné paty odpadá jí růžný pantoflíček, aby pozemské vše odpadalo, andělskou jen krásu zanechalo. Vstala. Od ňáder pak zdvihla matku, pocelovala ji hlavy sklonkem, otočila se pak na podpatku, stříbrným i zazvonila zvonkem. Otvírá tu dvéře štíhlá děva, z ebenového sem nese dřeva sametem vnitř vyloženou skřínku: v této stojí pestře, rozmanitě – jako různící se kvítí v žitě – zlaté náušnice u prstýnku, poupě voskové tam podle stužky, na závoji nejbělejší špičky pomáda u vonné u láhvičky – ty dvě věčně nerozdvojné družky. Náramky tu jsou a braceletty – však zná dívčí plémě také trety. A tu skříni dívka vyčerpala, aby sličnost mladistvé své paní ustrojenou krásou dokonala. – Ku bílé kdy se jí právě dlani krůpěj vonné tekutiny drala, pojednou se vládkyně jí táže: „Liduško, rci, jaké kouzlo váže pojednou tvé rety v úzkém spolku, které jindy od sebe vždy stojí nepřátelsky a jež věčně dvojí vtipy nenucené, bez okolků? 199 Ó, což zpěvů jsi se odučila? Zapěj mi, tvá paní tebe prosí, zapěj mi tu píseň dívky s kmetem!“ Aj, tu dívka růžným mokem rosí bílou dlaň, jí jako holoubětem letí po vlasech své paní milé ambrovou je napájejíc vůní a v to mísí zvuky roztomilé. Půvabná pak paní sedí u ní na pohovce atlasové, bílé – nadšení a úchvat v každé žíle. Ustrojena jestiť v sněhu padlém a již otáčí se před zrcadlem. Aj, tu tleskot ozývá se za ní – obrací se a již padá kmetu k usmívajícímu tam se retu, jenž ji laská sněhobílou dlaní. – Osoba tu vzdaluje se třetí. A on dlouho dceru u objetí na růžová ústa líbal, vesel, až pak do měkkých si sedli křesel. A on půl k ní, půl hovoří k sobě: „Ó, tys kvítek, zlaťoučké mé robě, jediný mi zbylý na pni stáří. Jsou to časy slzí poctivého, kdy svět vyzouvá se řádu svého a vše v něm se neútěšně tváří, mínění kde veřejného ruka otevírá všemu zlému vrata a i zdoba posvěcená, zlatá na pomazaném kdy čele puká. – Již již krvavý duch revoluce 200 žezlo zlaté houpá ve své ruce, pečeť utrhuje s práva blány, do vyhnanství štve anděla víry a již atheismus číročirý v svět se pouští skrze květobrány. Více platí nad krčmami věchty nežli erby staroslavné šlechty. Slzavá mi z očí kape rosa, vidím-li, jak ona chátra bosá, ona luza bohaprázdná, líná vladařským svou hlavu kruhem spíná. Z panských dvorů nakradou si slepic, z biskupských i k tomu budou čepic ušlechtilá v hrdlo líti vína, až se svalí vedle sebe k zemi. To budou té luzoviny sněmy! Děti s mlékem mateřským to pijou, žák se tomu učí v slabikáři, do světa to troubí novináři, umělci to do ocele ryjou!“ „Otče, půjdeme dnes do divadla?‘‘ do řeči mu dcera náhle vpadla a on v toku rozlícené řeči bělavou jí na to hlavou svědčí. A pak na lůno své zlato béře, vlas mu rovná na temeni hustý, se svými ret její snoubí ústy – k odchodu pak otevírá dvéře. – – Jako přepestré se moře vlní na sedadlech to i galerii a lamp tisíce tvé oči slní – ale slavně si tu ruce myji, 201 že bych líčil naše divadlo – jablko by sotva propadlo, a byť říšské jablko to bylo, jež se přece leckde protlačilo. Aj, vše tichne – v jedné lóži jeví postava se leporostlé děvy. Obrací se na levo i v pravo vyhrnujíc bílé svoje šaty – jsou-tě zlatým pasem obepiaty – a pak sobě sedá usměvavo. Za ní starec velebný se béře, kníže si to sedá ku své dceře. Odzvoněno. Opona se tratí ve výši až na nachovou řasu. Pochmurné tu postavy – jim v pasu nožů lesk, a rudé čapky šatí temena jich černokadeřavá – jeví se. A jeden kráčí v před s okem divokým a v líci bled, do výše ční jeho ruka pravá: „Slyšte mne, ó bratři téhož kmene! Odpadniž ta ruka od ramen, která nepomstěnu nechá hanu vlasti své a svého národa – Měl jsem sestru, nejcudnější pannu, – obdala ji krásou příroda utěšenou od hlavy až k patě, kadeře jí vinuly se zlatě. okolo dvou lící liliových – skončilatě počestné své chvíle na náměstí, o poledne bílé ve proklatých rukou cizincových, Ó, jen krev, jen krev ji smýti může 202 poskvrnu té sněhobílé růže. Krvavé ať zařinčejí nože nad hanobou nevinného lože!“ A tu strašlivě, až stydne krev, od úst k ústům rozléhá se zpěv: „Hoj vzhůru, bratři, do divé seče, ať řinčí nože, ať chřestí meče, ať vadne zelená pod nohou tráva hoj, pošlapána jsou naše práva! Dokud tu jediné cizinské duše, dokud tu cízí kůň jediný kluše, dokud tu ozvěna cizinské vřavy dotud ať proklaty jsou naše hlavy! Dlouho nás vraždili vlastními noži, dívky nám prznili na cudném loži, dlouho nám pálili nad hlavou domy – pomsty nechť naší je zachvátí hromy! Hoj vzhůru, bratří, do divé seče, nože ať řinčí, ať chřestí meče, zelená ať vadne pod nohou tráva, an pošlapána jsou naše práva!“ V nachové tu lóži svojí dceře starý kníže nad ucho se kloní: „Slyšíš-li, jak děsně nože zvoní a jak hrozně zpěv se ze rtů deře oné luze v jejím rozjitření – horšího snad hlasu v světě není. Uvolněte jenom lidu hlas, takto bude znít, to jeho nota! Siciliánských to nešpor rota – Avšak ona z hrobů vstane zas, a kdy taký zpěv se ujme v masse, 203 pukne zlato na posvátném vlase. Hleď, jak se tam líce diváků zžíhají co květy na máku, jak ta píseň jiskry v oči seje, – ó, na těch si ďábel ruce hřeje. A hle, ono mládě, pěstě spíná a rty horké do krve si kouše, – není-li to chátra v pravém rouše?“ Kněžka mlčí, – do bílého klína ale spouští hledy havraní, rozpačitě jímá do dlaní rameny svých rozčeřených vlasů, aneb na zlatém si hraje pasu, any rty se vlnivě jí chvějí – onen jun je tajný ctitel její. Zatím umlkla ta píseň děsná a jen v dáli při řinkotu meče slyšeti ji jenom jako ze sna. Aj, tu sem se bledá dívka vleče. Spanilá je od hlavy až k patě, kadeře jí povijí se zlatě okolo dvou lící liliových. Touhou charpové jí oči nyjí a jen vzdechy hluboké se vijí z vlnících jí ňáder labuťových. Poklekuje, ruce spíná prudce – miluje-tě ona svého svůdce! Pěje žalostně, ó, kdo ty zvuky uslyšel kdy ze smrtelné hrudi? Slavíků to kouzelné jsou tluky, které stesk i rozkoš v srdci budí. 204 Ó ne, tak zní hvězdy v nebes lůně, na Davidovu tak harfa trůně, zpěv ten andělská jak peruť šumí, nižádný mu člověk nerozumí. Dokud zpěvná ústa mezi lidmi pěla, krásnější se píseň z nich nevypryštěla. Poslouchá vše, nikde ani ruchu, nikdo nedýše a mnohá čílka kloní se co nezabudky v suchu – ó, to němé blaženosti chvilka! A když končí zpěvkyně ta hezká, scuchanou si kadeř rovná v čele, po celé tu budově se tleská a vše volá písně skladatele. Aj, tu vystupuje do popředí hlásatel a rukou tiší hluky. A jak upiatě naň všechno hledí, „Neznámý“ – on dí – Tu z malé ruky od čalounů nachových se kmitá kytka z pivoněk i aster svitá u červenomodrém oblouku a již leží u bílého peří na bledého juna klobouku. A ten okem po dárkyni měří a pak náhle v mocném rozčilení milostné to kvítí v ruku jímá a v ně tiskne vroucí políbení. Ale již vstříc pochvala mu hřímá a sto ruk se u povětří bělí a sto kytek po jinochu měří tak, že kvítím osypaný celý sotva došel divadelních dveří. 205 Čirá tma ho venku obklíčila, noční chlad mu lehl na líce, však on blažen na kvítečka milá políbení tiskne tisíce. ____ Víte, bratří, co jsou mecenáti? Jsou to lidé zvláštních privilejí zadarmo se proslulými státi. Jsou to lidé, které ovíjejí básníkové barvitými vínky na druhé svých lamentací stránce s vykřiknutí třemi se znamínky. Jsou to lidé, které na ochránce věd a uměn pasovaly almanachy všeho formátu. Zavázáni v zlatém brokátu potomstva se v albech dochovali. A jak chrání umění a vědy? Zovou literáty na obědy, kde se jí a pije ve trochejích, dramatikové kde provozují tragedii ve dvanácti dějích – a ty hody maecenátské slují. Umění tu při lokajském stolku na pečeném vyvíjí se ptáku, a když v rozmaru pán, bez okolku podílí své hosty po šestáku. Jsou i tací – nechci nikam mířit – co jim lijou víno do náprstku a jim hracích známek sypou hrstku – o těchto však nechci slova šířit. 206 Maecenátem byl náš starý kníže; ne však sprostým: nezval oslavence na modráky – ale na lanýže, nůž jim dával o stříbrné střence. O jeden on mínil obohatit tabuli svou poeticky skvost, ba, co nejpřednější jeho host měl náš rek, náš milující, platit. – Aj, dnes podivně se kněžka šatí: od šíje až po samotnou patu oděna je v liliovém šatu, sandály jí bílou nohu zlatí, žádná sponka, stužka nevíže jí rozpuštěné, rozvlněné vlasy a skrz roucha vlajícího řasy protýká se nahé rámě její. Na čele tu není diademu, umístěno tam jen polní kvítí, na rouchu tu není zlata lemu, hvězdky kmit sem tam se po něm třpytí. Odňata jí jiná zdoba všecka – sedí tu co Muza starořecká. Sedí na lenošce staromódní, pestrý koberec se vlní pod ní; vedle ní na ebenovém stole zlatostrunná bleskotá se lyra, vavřínový list ji obestírá – ó, dnes podivná je její role: na témě má svého vyvolence sklonit čest olympického věnce. Jídelna je zatím jako nebe. Éterský sic nenalévá med 207 do pohárů tady Ganymed, aniž kolem roznáší je Hebe; Madejra tu spatřuješ se pěnit – a tím na nektar bych nechtěl měnit. A ti sluzi, do tří čtvrtí zlatí, obsluhující i stůl i sebe, umí lépe šaty polévati než pan Ganyméd a slečna Hebe. Ale hostiteli ctnému žene hněvu stín se po vysokém čele. I lpí jeho oko zamračené neodvratně na talíře běle. Ba, ni ze zlaté si tabatěrky, – na níž Homér vyryt v opálu, okolo pak řada korálů vine se a jiné drahé šperky – ani z té si nečerpá ni jednu ze svých oblíbanýchoblíbených průpovědí, ani rtové jeho třasní, bledí nemohou se číši dostat ke dnu. A kdy pohlíží jen malou chvíli na damašek vedle sebe prázdný, na čele mu nabíhají žíly a ret pouští význam nehorázný. A i páni hosté z povinnosti jsou dnes do plačtiva naladění. Básníci tu rýmovati lení na „planosti“ „milé bezcennosti,“bezcennosti“, filolog i při mluvnické chybě na modré si pochutnává rybě, malíř, jak by neměl krásna kníru, do švýckého potápí se sýru, 208 a pan filosof dí: „Mne to pudí mluvit, ale – “ a zas dál se nudí. A jak povinnost je k tomu žene, hostitele nápodobí cele, i lpí jejich oči zamračené neodvratně na talíře běle. A kdy pohlíží jen malou chvíli na damašek vedle něho prázdný, na čelech jim nabíhají žíly a rty pouští význam nehorázný. Jen že se ti rtové jejich bledí zhusta číši dostávají ke dnu, ač z nich nečerpají ani jednu z podivuhodných svých průpovědí. Nyní kníže ke stolu se sklonil – a vše přítomné se kloní za ním, z očí teď, dvě slzy pouronil – po dvou slzách padá ke všem dlaním – A v to kýchl, že se všichni leklilekli, a ni: Ku zdraví buď! nedořekli. V tom to náhlý deux ex machina vyskytl se sluha premovaný, který damašek ten jmenovaný odstavil a pánu nalil vína. A ten zimničně se číše chopil, na dno až mok její zlatý dopil a tím jeho tvář se stínů prostí a s ní i tvář rozehřátých hostí. Kníže rce však polo mrzut přece: „Aj, kam Pegasy jste daly svoje?“ Vtipný na to básník jeden vece: „Kde pak bychom koňmo do pokoje – “ 209 Však již vstává vážně, zamyšleně soused jeho, přejíždí tvář dlaní a pak před se dívaje se skleně počíná po krátkém odkašlání: Topol.
Topol, topol na širokém poli – ach, kam je mi jíti? Topol, topol na širokém poli – zvadlo mi vše kvítí. Topol, topol na širokém poli – v zahrádce mi zbyly, topol, topol na širokém poli – lebeda i býlí. Topol, topol na širokém poli – ku topoli půjdu, topol, topol na širokém poli – a tam pro ostudu, topol, topol na širokém poli – necitným těm pláněm, topol, topol na širokém poli – oběsím se na něm! Básník dokončil a zamyšleně, vážně přejíždí si líce dlaní a pak před se dívaje se skleně sedá si po krátkém odkašlání. Každý hled tu na knížeti lpí, a když ten se pouští do tleskotu, za ním vše až do krůpějí potu tleská rukama a jeden dí: 210 „Čarokrásné, to se říci muší!“ (Filolog cpe oběma si uši.) Malíř s havraním si hraje knírem, nad švýcarským skláněje se sýrem, a pan filosof chce něco říci – má však právě mezi rtoma lžíci. Kněžčino v tom oko neodvratně na vysokých dveřích spočívá – temný krok tu zdálí zaznívá, po lyře již dívka sahá matně, a když otec dvéře otevřel, ze sedadla pozdvihla se maní a jak červánek nad sněhem raní uhostil se nach jí v líci běl. Otec ale lyru z ruk jí vyvil a tou mrštil hněvně o podlahu, ústa na to k posupnému tahu posměšnému, hněvivému zkřivil a tak zuřil: „Ó tou rukou sněžnou bídníka se’s chtěla doteknouti? Toť by bylo jako provleknouti nejbělejší perlu nití režnou! Ó já bláhovec, že lilji tuto chtěl jsem hodit na nekalé skráně! Ó mnou tímto ku vlastní mé ráně železo jest nepříteli skuto. Já víc na píseň než na rty hledě, tvýma dlaněma mu vavřín vázal – víš, co mi ten blatošlapec vzkázal? Že je právě nyní po obědě! Ať můj duch sen věkověčný usne, zapomene-li té hany hnusné! 211 Nešťastná ty dívko! Tvoji snové do bezedné hlubiny se řítí a tvé lásky poukvetlé kvítí opadává v zimě prosincové.“ List po listu zimničně se chvěje, z věnce škubá liliový prst, až pak slza v listí toho hrst od bledého padá obličeje. Ňádra milostná se vlní prudce, vzdechy burácí v nich mocí velkou, až to sličné tělo celou délkou padá na zem, rovno nezabudce, když se ke krutému sklání srpu. Prudký pád od havraního vlasu hvězdovatou oderval jí chrpu, nahé rámě ku zlatému pasu padá bez vlády; a kotouč vlasu ustýlá jí po zemi se plaze a skrz bílou náprsníčku řasu obraz matky vidět na topaze. Polekán tu kníže na lid zvoní – brzy lékař nad chorou se kloní. Položili jsou ji na postýlku pod baldachýn bílý, zlatolemný, nach tu pokrývky se vlní temný po krásném tom liliovém tílku. A jak posmekla se košilka v pěkných vlnkách kolem šíje spiatá, na raménka vidět na kulatá bělejší než peruť andílka. V hubinku jí krůpěj sílící nevidnou až na růžovou čárku 212 vpravena, – tu z půvabného párku rtů se vyvil povzdech kvílící; otevřely se i brvy bílé roztomilá očka stínící, však ty hledy divé, beze cíle o záhubné věští zimnici. Ležela tak mnoho, mnoho neděl. U lože pak starý kníže seděl, stíraje jí s čela perle potu, sháněje jí mušky ode rtíků, do úst vlévaje jí různých líků – Nedbalť on na vlastní na slabotu, a kdy někdy ze snivého míru zimniční ji burcovali snové a se chvělo tělo liliové jako list na pěnícím se víru, ona od podušky běloskvoucí týčila svou rozpálenou hlavu a to její oko černé, žhoucí upialo se temnou na dálavu, ba, kdy sličnou náruč otvírala a pak noční stíny objímala, ana slova tesklivá jí temně mřela na rtů malinovém lemě: ó tu on se zpolehounka krade tam, kde ve zlatém si rámě panna, na níž neulpěla posud hana, v svatou náruč boží děcko klade, klekátko tam slzou hoře rosí, u nevinné za nevinnou prosí. Ó již sem tam čírotmavou nocí sněhu bílé hvězdy poletují, jiskry hrajou po zaváté sluji – 213 u dívky však není po nemoci, až kdy všechno utuhlo již v zimě, slaba, bleda vztýčila své týmě. – Jinak zatím rek náš časy tráví. Věren bývalým svým zásadám, pohrdnul on vzešlou hvězdou slávy a v své chýžce blouzní sám a sám. Myslíť on, že kněžka opomítá jím co sprostým, chudým jinochem, neb se více v okně nevyskýtánevyskýtá, ni v sad plouží roucha zlatý lem. Ó, bysi ji viděl, milý reku, do bílého lůžka vbořenou, hubinku pro úsměch stvořenou u divém se zvlňující jeku, ó bys viděl ony bílé ruce nad pokrývku purpurovou čnící a ty oči mdle se blýskající, potrhané ve zimničné muce. Jak bys bolestí tu krutou změkl a u lůžka nevinného klekl! Ale on, když nadarmo se snažil spatřiti líc tajné milenky, úsměv ten, jenž jedině ho blažil, ve chmurné se ztopil myšlenky, bloudíval on po dalekém poli, o samotě sedal pod topoli naslýchaje jejich listí šumu, budící mu v hlavě tesknou dumu. 214 Již mu pod nohama listí žluté vichrem skotoučené chřestilo, málokteré kvítko pěstilo údolíčko ze zeleně zuté! Již jen vrány nosily své kvaky hájem šatícím se rozmanitě, kvílící pak větry po blankytě poháněly šeřící se mraky. Ba, již po vší jara po památce sníh se sype jako bílá pírka a tři králové již ve pozlátce malují svá jména nade dvírka a teď slyší dívčích šatů šust – na saních přijíždí masopust! Ó, ty hladký lede, zimy luhu, ty nám vracíš jara květoduhu! Kolkolem již po láně i lese sklonila se kvítka v bílé lůže, nad tebou však nové kvítí pne se: v lících dívčích dvě rozvité růže! Ó jak na ledě to skví se pestře – tak ni jara koberec se nestře; tady dívce růžového květu podobenství na lících se zžíhá a dvou nožek běl se pod ní míhá jako párek holubicí v letu – za ní vrkoč poletuje rusý – tu i chladný led se rozhřát musí. Jinde pán se kmitá na železe, přes vytknuté prohání se meze podledního přeslýchaje třesku zavátou si plochou hledá stezku. 215 A jak rozmanité tady kroje: Ruska, zrozená snad někde v Nuslích, vzadu obdivovatelů roje zanechává na lesklých svých bruslích; onde Polka za konfederatku nachovou dvé pírek majíc vpiato otáčí se lehce na opatku – diváků i tleskot slyší za to. I rek náš se v jisker rozesetí pouští na led mezi dívenky, však on kolem dále, dále letí – letem divoké své myšlenky. Pojednou se staví – Před ním přímě zdvíhá dívka zlaté lemy šatu, ana hrubá ruka lesklé břímě připíná jí na bělavou patu. Ó té paty! nade sněhem novým nezanechala by mala sledu, ač se pravá krása tvému hledu za střevíčkem ztrácí sametovým. Ó, bych tomu liljovému květu sám směl vykonat tu milou službu, ač by těžko bylo mému retu nevyzradit jí mou vilnou tužbu. Teď se týčí. Na černém jí vlase huňatá se bělá sobolina, tílko se co nejpružnější třtina ve zlatém jí pozachvívá pase. On ji poznal – dívenka pak jeho. Nach to věští líčka půvabného. Oči jejich mluví k sobě cosi: jí se v srdce rájské řinou rosy, 216 On pak vidí květnou blaha stezku. Minula ho zakmitnutím blesku. On tu vidí bílou na punčošku, růžný podvazek, ba dále trošku. Nemyslete však, že se v něm nítí nějaká jen trochu vilná touha. Srdce milenců je nebe prouha, na nížto jen rajské pučí kvítí. Zatracujte jiji, tu lásku svatou, voďte vy nás do věčného máje, chladní kněží, zkrvavělou patou – vy jste sami vyhnali se z ráje! Ale jak se po hladině řítí, vysmekla se brusle naší slečně, ó, ta bezcitná! já tamo lpíti, neopustil bych ji věkověčně! Rozhlíží se kněžka hladkou plání – však již jonák švarný před ní kleká a již nožka nejštíhlejší, měkká na šťastné mu spočinula dlani. A náš rek, náš rek to musí zříti, kterak na skloněném jeho týle – důvěrně se chvějí ruce bílé, jak mu dává malou nožku vzíti ruměníc se v obličeji cudně a jak oči, milosti ty studně, díkuplně sklánějí se k němu, jenž svou ruku ze zlatého lemu bílého ji roucha vyvíjí. A již opět to dvé lilijí nad krystalným zamíhá se ledem sledováno všechněch mužů hledem. Pojednou však u divokém třesku 217 led se boří sličnou pode kněžnou, ona v hloub se smeká nohou něžnou a lid marnčmarně k ní si hledá stezku, neb se led jim řítí pod kročeji. Veta již po růžném obličeji, nad nímž voda jícen uzavřelauzavřela, a jen rámě nad tůní se bělá. Aj, tu jinoch odvážným se skokem pro perlu tu vrhá do propasti a již ve sladké se topě slasti drahou kořist podepírá bokem. Omdlelé mu dívky hlava leží v liliové kráse na rameni, dolů odtamtud, kde skráň se sněží, vlas jí padá černém u prameni. Již své břímě skládá před knížetem, ten se sklání milým nad poupětem, z očí se mu slza slasti řítí a ret slabě jeví to, co cítí. „Ó, jakjak, šlechetný můj june, tobě zaplatiti mám to zlaté robě? Ó, buď vladař jmění mého třetí, že’s mne uchoval té smrtné rány! – “ „Ó, já nerad třešně jídám s pány!“ vece jun a dále plochou letí. Starý kníže za mizícím rekem hledí s obdivem a kypným vztekem. – Večer tichý. Lampa po pokoji reka našeho mdlé světlo hází. Na dvéře tu na ťuknutí trojí lehce, lehce svěží dívka vchází. Usmívavě podává mu psaní – 218 knížecí lpí pečeť na obálce – a pak stojíc v odměřené dálce čtveračivě oči kryje dlaní. On je lásky chvatem otevírá a čte pohnutě: Ach, nezazli mi, neb mne trapná nejistota svírá lásky výsluní či záště zimy. Rci, proč vrháš v duši otce mého sémě hněvu nesmířitelného? On ti otevíral svoje dvéře, chtěl tě přijmout ve svésvém lásky stanu – a ty pro něho máš jenom hanu nevděčnou mu věru mírou měře: Čili nechceš přebývati se mnou, nenávistí ke mně pojat temnou? Již chci vyznat, co mé srdce tíží. Ach, já toužím po sladké tvé tváři, jako po nebeské vzdychá záři bledý kvítek za žalářní mříží. Láska tvá je oka mého slunce, je mé veslo na života člunce. Ó mně srdce vadne, hoří hlava! Odpověď vlož do věrné té ruky, jí jsem řekla tajemství své muky a víc nikomu. Tvá Bohuslava. On jí odpověděl: Dívko moje! Nade mnou se jasní. Tvoje psaní osvěžilo mne co rosa ranní, vyloudilo nových slastí zdroje ze života mého pustiny. 219 Miluju tě, – láskou odsouzence na dnu temnotemné hlubiny ku žalářní smutné ku pomněnce, která v okénka se lemu chvěje, slunce paprsek jí zlatí kraj, rosa nebes kane z obličeje, vězně ztracený v ní skví se ráj! Díš, že’s kvítek za žalářní mříží, který k zlatému se světlu plíží, však, až opustíš tu temnou sluj, zlaté světlo spálí život tvůj! Ó, žel! láska má ti bude jedem, s krvavým ti v srdci zhyne sledem. Doufáš-li, že otec urozený vysloví kdy hrdopyšným rtem, mně že patří květ ten drahocenný: vytrhni tu náděj’ s kořenem. Ó já nenávidím tvého otce – on chce, aby volných mužů šíje před panstvem se ukláněly krotce – To ať z potu, mozolů jich tyje, cinkot okovů mu hudba nebe, jen kdy pánové si v teple hoví, nevolníky jich ať třeba zebe! Však ty, kvítku čistý, liliový, co ty můžeš za otcovu vinu! Věz, já touhou po tobě tu hynu. Zdráva buď! Tvůj Václav. Tuto odpověď on poslal čekající. A kdy den zas poukryl svých lící druhé psaní, jiné ještě odemknuto. 220 Tuto z něho: Líp, ať kvítek svadne, než ať věčně u chorobě chřadne! Nechať svírají nás lítým kruhem, jednou duch náš z okovů těch vzletí a tam, tamo nad blankytným pruhem klesneme si věčné u objetí, – Svláčí hory roucho liliové, obláčí se v roucho fialové, taje sníh a led se praskem řítí, za rubáš zem vyměňuje kvítí, na zeleném usmívá se trůně liliovou berlu v ruce máj, lán mu perly podává a háj fialy a mechu libé vůně. Nebes oblouk blankytný je cele, u večer jej vroubí červánkové a hvězd koruna se skví mu v čele, z jetelišť se nosí skřivánkové a vše plno zpěvu, kvítí, rosy! Dívky ke studni se berou bosy se hlíněným na hlavince žbánkem, šat se řasnatí jim větru vánkem. – Aj, tam nad zelenou nad doubravou na temenu skály květořásem, jezero již vroubí modrým pásem, objímá se Václav s Bohuslavou. Bělostné se k sobě chýlí skráně, u paty jim na omšené skalce fialka jak padá ku fialce. Jak tam dole u jezerní pláně lilie se po lilii plíží 221 a tam dál se bříza k bříze níží, na obzoru vrch se k vrchu sklání. Tuť on z vášnivého objímání vytrhl se, nad milenkou stanul a lesk bolesti mu z očí kanul. Vece: „Hle, jak na omšené skalce fialku máj kloní ku fialce, jak tam dole nad jezerní plání lilii on ku lilii sklání, peň tam ke pni jeho ruce níží, na obzoru červánky dva víží: nás jen loučí květná ruka máje a mne ze zlatého pudí ráje. Hleď, já půjdu. Již nebudu více na ústa tě líbat nachová, ani krásné hladiti ti líce, nešťastná milenko chudcova! Ve hlubinách skví se nemožnosti koruna, ach, vroucích našich snah – ty bys klesla v marné toužebnosti a já bych byl štěstí tvého vrah! Ach, tam k severu, kde slunce padá do třpytícího se sněhů moře, tamo zajedu, kde slzou hoře svoboda své hroby kropí mladá. Tam, kde bílý orel v krve toku lítému se ubraňuje soku, tam, kde Kośčiuško pro vlast zňatý, tasí na tyrany meč svůj svatý! Tamo zajdu, tam snad najdu míru u divoké bitvy šumném víru. A snad někdy půlnoční ti vánek pozdravení moje přinese 222 a sen lásky naší mihne se ve sladký ti, tichotichý spánek. Nuže s bohem! Neplač, oko drahé, zapomeneš – vzejdou časy blahé!“ „Nikdy, nikdy! Půjdu s tebou v dálky jako prach tvé brůny za kopytem. Pochodeň i rozdunění války ozáří nás spolu v boji lítém! Od tebe ni na píď neustoupím, a když nutno, krví si tě koupím!“ „Ó, má kněžko, útlá tvoje pata nezná, co je trnina a skalí, – posud ji jen objímala vata – krev by zanechal tvůj kročej malý – “ „Tedy jdi!“ tu ona rukou kyne a on naposled ji v náruč vine. A jde – Ona na šedivém sráze v zoufalém se chvěje záměře, po vlnivé jarní větřík dráze rozpoutané líbá kadeře. Uklání se, od ňáder jí žírných visí topas s podobiznou matky, šílené hled temný jeví zmatky, utkvívaje na hlubinách vírných. Růžných retů ještě dotýká se ruky běl a po milánu pne se – ale skok a sličný jinoch nese přepůvabnou milenku svou v pase. V zimničném ji líbá zanícení na nachovou hubinku a vedle, ona podává se v uzardění a již těsnají se v úzkém sedle jako holubi dva na bidélce, 223 jako bratřící dva na postélce. Jednou rukou chopila se hřívy, druhou o miláčka ovijí, divokým již letem pomijí sosen houšť a osamělé jívy. S obou stran je obíhají chlumy pochmurné co tesklivé dvě dumy. Ó, jak taková mne jízda těší pustým lesem podvečerní chvílí! Poslouchám, co černé sosny kvílí, dívám se, jak smutně větve věší, a což kdyby vedle na koníku zlaté snů mých dítě sedělo a mne líbalo dvé kyprých rtíků, očko třpytné vstříc mi hledělo! Ó, což bych se blažeností chvěl a jak rek můj do krajin pěl: Můj koníku, můj vraníku, hop jen dále, hop! Má milenko, má dívenko, za ruku mne chop! Jeli tobě chladno, ve plášť můj se skryj, jeli tobě padno, obejmi mou šíj’! Má milenko, má dívenko, schyl se ke mně, schyl! Můj koníku, 224 můj vraníku, pil jen dále, pil! Poneseš-li jemně sladkou děvici, okrášlím ti témě pestrou kyticí! Ó mí drazí, nedojdete cíle! Aesthetika ve velikém chvatu za vámi štve čtyry posly bílé, hlavu v čáce, s ostruhami patu. Ó již nechte ve hrudi své zvadnout naděje té růžovaté zkvit – nevíte-li, rek že musí padnout, mravně jenom že smí zvítězit? Čiré temno – smutné mlčení – objímá se na dně vězení. U vlhké tu stěny na kameně přikován je vězeň mladistvý, líc on kloní ku šedivé stěně, na tlící se slámě noha chví. Oko jeho upíná se vezdy na okénko zamřížené, malé, za nímžto se padající hvězdy ztrácejí co oči rozespalé za brvou; kdy jedna pomíjí, pomýšlí on na mladé své dni, ode zdi se líc tu odvíjí, okovy tu na rukou mu zní. Okovů těch řinkot pádný, děsný zní mu jako hrana žití vesny. 225 Ó, tu z očí na řinčící kovy stékají mu kormutlivé moky a zas ticho jako mezi rovy – Stráž je ruší temnými jen kroky. „Ó má mladosti! Tu tedy hníti, tu máš složiti svůj pestrý květ, ovoce tu ve květě má tlíti – o snahách mých nedozví se svět! Než kde změna jaká? Vždyť mi scházel pro konání světa zrak i sluch. Onen svět, co vždy mne doprovázel, sídlil ve mně – blouznící můj duch. Jiní byli šťastni v skutečnosti a své touhy kojívali vně – já však hledal perly blaženosti na hlubokém duše svojí dně. Přátelé ni dívky květolící neokřídlili mi hodiny, rozechvívalyť mou duši snící obehvězděné jen vidiny. Toť můj los byl – poustevníkem pouze mezi lidmi být, sám sobě vším, ku žíznivé po blahosti touze věkověčně hledati jen rým. A kdy vtělilo se moje snění ve dvou božských líček objevení, krutý osud uvrhl mne zpět ve vzduchových snů a vidin svět. – Však co po mně? V nesmířlivé zlobě mrzký los že na mne zanevřel, ach, on uchvátil i milé robě, věčnou slzu dal mu za úděl. 226 Přesmutné je žití její příští: na líčkách jí slza nezhyne, dokud smrti rámě neroztříští něžné její tílko, nevinné! Ó, ty otče krkavčí, kdo jemně osladí ti hrobu blízký věk, žes dal za oběť své sličné plémě pro ničemný, bídný předsudek? – Ó vy předsudky, vy jiskry pekla, ve hlavách kdy uhasnete již? Nadarmo-li na Golgatu vlekla pro vás láska člověčenstva kříž? Vy jste nelítostně spustošily tuto boží čarokrásnou zem, pestrolesklá kvítka pokropily nevinné jste krve pramenem. Ba i nyní, milostná kde záře osvěty se třpytí na světě, vše jí oběť klade na oltáře – stojíte vy dosud ve květě! Vzdělanci vám učenosti zbraní uvadlé rvou věnce ode skrání, ba i sprostý ret vás kárá, haní – Jedna zbraň jen schází – odhodlání. Odhodlání – ono chladnokrevné, jemuž od úst neproudí se řeč, ale z pochvy ku bitvě se zjevné na život a na smrt tasí meč.“ Aj, hle jitro paprskem se jeví vězni v temnu pohrouženému, jako úsměv na tvářičce děví hochu skví se roztouženému. 227 Ve štěrbině tamo na okénce zlatým světlem olitý je květ, jemužto se modrém na lupénce pro vězně chví upomínek svět. „Ó můj kvítku, ó má děvo! Oba osudu vás uchvátila zloba. Ty květ chýlíš, ona černé vlásky, bez světla ty, ona beze lásky. Ó kdy jitro ze zlaté své skřínky rosovou tě perlou pokrývá, buď mi v duši na ni upomínky, na slzy, jež pro mne ronívá!“ Tak on šepce, po dívce tak touží, však i ona pro něho se souží. Ona sedá měkkém na divaně, pokojně tam sedíc nehýbá se, čílko chýlí do hebounké dlaně, nehnutě tam sedá, spáti zdá se. K čílku se jí kloní starý kníže, utírá si slzu v očí lemě, uklání se, uklání se níže – ona nepohnutě tu sedí, němě. Ona nevidí ni milou družku se soucitnou lící na vrkoči zlatotkanou rovnati jí stužku; od podlahy neodvrací oči. Obloha-li jasnájasná, či-li bledne, slunce žár i blesku zaplanutí, vše jí jedno, za noci i ve dne sedí smutně, němě bez pohnutí. Opět zimy koberec se bílý rozestýlá širou krajinou – ona ale do zahrady pílí 228 opestřit si skráně květinou. A zas taje sníh a led se boří. Příroda tu jako tílko děví zelení a květinou se šňoří. Ubohá však dívka o tom neví. Ona neví, na ruku že hmatá lékař jí a smutně kroutí hlavou. Ona neví, silnicí že plavou na luka ji vezou, na květnatá, neví ničeho. Aj, na obzoru, kde se končí cesta klikatá, malého se knížecího dvoru vížka jeví štíhlá, špičatá. Aj, tam na květnaté na rovině žije ztepilý a bodrý lid u otcovské ctnosti, u nevině – Tamo kněžka nalézti má klid. Jaká sláva byla přichystána ku vznešených hostí příchodu, květinová klenula se brána přívětivé vísky u vchodu. Líce červené, co se tu smály od brány až k zámku po řadě, modré oči, životem co hrály – záhonek to kvítků v zahradě. Kníže na strany se kloní obě, při vlídném jim kyne úsměvu, lid však vedle hledí na děvu truchlivou co tajné u chorobě. Dojeli již v ověnčeném voze, stupátko se pouští její noze, úřednictvo před kněžkou se sklání – 229 Ona prochází je v zadumání. Kníže provádí ji každou síní, pitvorné jí předků nápady ukazuje, ve staré i skříni prsteny a jiné poklady, v síni velké za zlatými rámy oprýskané předků podoby, jmenuje jí rytíře i dámy – jí se povzdech vine z útroby. On tu velká okna otevírá do tichého jdoucí údolí – koberec je květný obestírá, u rybníka chví se topolí, břízy pnou se skalním na vrcholu – Ku zemi však dívka patří dolů. On ji vede do kvetoucích sadů, květinami všaké barvy, druhu províjí se stezky – hejno hadů – lhostejně tu květnou zírá duhu, nevplítá si v temnu kadeř kvítky – před očima dělají se mžitky, čílko kloní ku květnému luhu. Otec rozteskněný do vábného odvádí ji nazpět do pokoje a tam dlouho, dlouho při ní stoje roní slzy bolu nesmírného. Tak se den jí za dnem smutně plouží, beze slzí, tajemně se souží dívka chorá, v němé apathii zlatem obetkanou sklání šíji. Ba, čím bujněji se na jabloni poupě za poupětem vynáší, tím se smutněji jí hlava kloní, 230 jí, jež poupě jara nejkrasší. Nadarmo ji hledí rozveselit starý otec zábavou a hrou, nikdo nemůže ty rány scelit, jež jí uvnitř choré duše vrou. Jedna slast jí na temeni skály, která nad rovní se květnou pne, seděti a do mlhavé dáli posílati hledy toužebné. Až pak jednou za krásného rána našli uvadlý ten něžný květ: na loži tu krása rozestlána, ctnost pak do nebe svůj vzala let. Ubledlá tu leží, zdá se sníti míruplný, utěšený sen, v ruce pomněnky má tiché kvítí, zsínalý ret tiskne na prsten, na prsten, v němž „V“ se zlaté jeví, od koho jej vzala, nikdo neví. Neplačte již, nespínejte ruce, otče, zanech neplodného lkání! Unikla-tě ona hořké muce, tam se těší drahé na shledání. Zoufalý však otec ode hlavy pozůstalé rve si šediny, pospíchaje do městské zpět vřavy ode hrobu mrtvé neviny. ____ „Ó, ty květné, přívětivé lány, na nichž bodrý rozkládá se lid, metlu mají žhoucí – hrdé pány – ta z nich žene veselí a klid. Tam ten rolník za brázdícím pluhem 231 kráčí smutně těžkou na robotu, pro jiného nad zkypřeným luhem zlatý klas se vzejme z jeho potu. A té žnečce, ku lesklému srpu která kloní uřícenou líc, mimo koukol, temnomodrou chrpu ze zlaté žně nenáleží nic. Ze středu děv těchto první krásky okrašlují vrchnostenský stůl, dojemný pak důkaz panské lásky otcům jich a bratrům pádná hůl. Ó, kde lék je pro takové strasti? Čili kněží potěšivý hlas o radostné, nadehvězdné vlasti, pod jichžto však nebem praská pas? Horšíte se, že je těžko říci kdy se na pouť bereš do kraje, spatříš-li kdy milé žínky líci, na očka své dítko líbaje – avšak nevíš, že snad zákeřníku umírala dítka před očima, chuďasu pak děsný hlad a zima mimo krev že nepřipouští líku! Hněv již kypí po květoucí nivě, jež se stala robům suchopár – chudý snáší – ale urputivě – jiskřička – a děsný zplane žár!“ V takové as myšlenky se nořil rek náš, ku vlhké zdi tiskna skráň. Vědělť on, že jemu nerozbořil jedinému útlak štěstí báň. Čelo zachmúřil a zaťal pěstě 232 v citech hněvu, naděje se brodě, okovem si k tomu lesklým chřestě o zlaté pěl píseň o svobodě. Brzy soptí, jako zlatohřívý pod palmou své vzteky jeví lev, brzy zase šelestěním jívy smutnoteskně zajatcův zní zpěv. Brzy se co Niagara řítí, teď co větřík jdoucí skrze kvítí, jednou na horách co bouře hřímá a zas na stepi jak Hindu dřímá. Je to píseň divoká i temná, ale úchvatná a dušejemná. Noční chodci zůstávají státi slyšíce tu píseň vytrženi, ano sama stráž svou chůzi krátí vybuzena z milostného snění. Ba i žalářník se blíže béře, na železné ucho kloní dvéře. Když rek po druhé tu píseň zpíval, ku vězení lidu dral se příval, a když po třetí se z hloubi neslo vášnivé to o svobodě pění, rozlehlo se dole zbraní znění, zpěv ten zašuměl co vzpoury heslo. Hoj, tu přes mramorové se prahy nelítostné dralo vraždění, krůpějemi krvavé se vláhy zapýřilo pusté dláždění. Hoj, tu pomsta o rámě si vila jemnolesklé kněžen kadeře, a co zpupnost otců zavinila, 233 nevinné i mstila na dceře. Ba i kolem ze širého kraje na pomoc se blíží zbraní chřest, ale tady zelená již vlaje nad rozžatou lící ratolest. Aj, tu na pěvce se rozpomněli smutnícího v temném žaláři a již kvítím ověnčit jej spěli na svobody mladé oltáři, skřivánka to šťastnějšího rána – Před nimi se rozemyká brána a vše do věžních se hlubin řítí. Sličné dívky přednášejí kvítí. On tam sedí vlhkém na kameni, na bledých mu lících úsměv hrá, oči zavřené a na rameni pokleslé se čelo podpírá. Aj, toť musí přehluboce sníti, že jej nezbudil ni zbraní chřest – První na hlavu mu sází kvítí a pak vece temně: „Mrtev jest!“ ____ Ó, jak tenkrát ze chvějící dlaně vysmekla se číše velmoži, uhnětení robi nečekaně po pušce kdy sáhli, po noži, ha, kdy lidu pomsta zahřímala upocenou pěstí na buben, – ó tu hrdá šlechta dodřímala nedostižné vysokosti sen. Šedivé tu věže zanechala ve plamenné spoustě za sebou, 234 do širého světa pospíchala. hlubinami lesů, noční tmou. Jenom jeden na cimbuří mřežném stojí klidně, vážně, nehnutě, ve vlase mu rozcuchaném, sněžném ukládá své větřík perutě. Ku dunící hlubině tam níže kloní nocí čirotmavou sluch, bez bázně tam stojí starec-kníže jako strážný minulosti duch. Ach, on slyší promíšenou vřavu, zbraní slyší chřest a křik a sten – a on níží pobělavou hlavu ve hlubinách duše poraněn. Tu mu vzešel měsíc nade čelem. Dole sto hlav kleslo na hlaveň. Na těle tu pozachvěl se celém jako bleskem roztříštěný peň. Klidně vzchází nade věží tmavou stříbrorohý, jasný půlměsíc, tam však nekloní se šedou hlavou do hlubiny starý kníže víc. Temný jenom hřmot, jak by se tělo o kamenné práhy roztříštělo. Aj, tam na náměstí při jásotu hromáždí se davy vítězné, na čela tam, perlící se v potu kvítí kladou dívky líbezné. Ó ty krůpěje, co dolů plynou přes roznícenou tu mužů líc, tyty, co hvězdy míjející kynou ránu dlouho žádanému vstříc. Tamo dívka malinovým rtíkem 235 milencovu líbá mrtvolu, šepce: „Svobody on mučenníkem!“ a se týčí hrdě, bez bolu. Nuže zavzni, přeradostná písni, rozžete se jasněj’, pochodně –! Po staleté, nevadnoucí tísni popřáno nám dýchat svobodně! ____ Svobodo, ach! svobodo, ty hlásko uším lidským věčně líbezná, červená ty světa dějů pásko, zakletá’s ty lidstva princezna! Ty spíš pevně na šedivé věži, dvořanstvo tvé sní tam s tebou snem a práh tvého žaláře se střeží žhavodechým drakem tyranem. Mnohými sic odvážnými hochy políbena’s byla na ústa – zkameněli – a jich němé sochy tmavolistý břečtan zarůstá. Ach, jen jediný tě může spasit vyvolenec dobré bohyně, vášně žár mu na rtu nesmí kvasit, láska člověčenstva jedině! A kdy ten se nakloní k tvé kráse, čistým retem políbí tvůj ret, jasný blesk tu zaplane v tvé řáse a tím bleskem zapálí se svět! Svobodo, ach, upomínka na tě v duši vrhá touhu plamennou, ó, ty jímáš vroucím u záchvatě otroka i hlavu skloněnou. 236 Po tobě lká černoch vlnovlasý, pro tebe svůj kinžal Čerkes tasí, o tobě se Hindu pod bananou snívá, tobě Francouz marsellaisu zpívá, za tebou se honvéd pustou honí, Polsky syn ti slzu na klín roní, Hispán pro tebe svou dýku brousí, Italec tě kochá černovousý, Řek se otcům rovná v lásce k tobě a Ir trhá jetel na tvém hrobě a kol kolem po hoře i dole jsou tvých bitev oslzená pole! Usmívá se nade skalní slují máje dítko – světlá květina, paprsky ji celou pozlacují půvabnou jak dívku nevina. Vrcholky své zelenavé sklání jakby schvácen blažeností les, na potoka jemném kolíbání vedou vlnky měňavý svůj ples. Ó ty přírodo, ty věčně stejná v bouři zlé i nočním poklidě, neznáma ti je strast lidí tejná, což ty víš o lidské o bídě?! Slastí věčnou, neskonalou dýše soumrak večerní i jitřní zář, to jen člověk vášně své ti píše na kvetoucí, věčně stejnou tvář. Usmívá se skály po vrchole máje dítko – světlá květina, netušíc, že udeřila dole smrti, krve, bitev hodina! 237

Osud chuďasa. (1866.)
U kolébky mé stál anděl, anděl Boha svatého, odháněl ode mne mouchy koncem křídla zlatého. Kdyby nebyl u mne stával – u křehkého dítěte – již by osud snad nehrával míč si se mnou na světě! Byl bych uschl co růžička, o jednoho andělíčka bylo by na nebi více a o chuďase tu méně žebralo by na kameně slzou vlažícího líce...! Rodiče mi z práce vracel hvězdy večernice svit – Pravda tě to svatosvatá, přesmutno sic vyslovit, nejsladším že okamžikem, kde je anděl zlatých perutí unáší všem světa strastem, chudým jestiť doba usnutí! Proto, když jsem ze sna budil rodiče své samomluvami, uspával mne otec klením – a drahá matička slzami. Rozvíjel jsem se jak poupě na šípkoví trnovém, 238 bujněji než trůnu dědic na lůžku svém prachovém, na zlaté kolíbce – všude chválili mé tváře rudé pod vlnitým kaštanovým vlasem. I stal jsem se v brzku husopasem. Nejkrasší ty dobo mého žití, vás, vy luhy vlhké, zelené, vás, vy máje, v kvítka vtělené, spiatá rosy korálovou nití, vy slzičky Panenky Marie, uroněné na vysoké stráni, z nichž si pasák v bodrém prozpěvání o bělavý klobouk věnec vije, moje husy liliové, vás si v oné vlasti nové přeju míti nad blankytným pasem, být tam u vás věčně husopasem! Však mí rodiče, ó dobří, dobří, nechtěli, bych dědil bídu jich, chtěli ze mne kněze učiniti mozoly a potem rukou svých, poslali mne ku hlavnímu městu, nic než křížek dali mi na cestu. Pojď sem, synu můj, přitul se ke mně, dej mi nahmatat svou hlavičku! Tak, tu je – tu měkká kadeř – čílko, oči tvé – Ty pláčeš, Jeníčku? Neplač, chtěl jsem ti jen křížek dáti, jako mi ho dala moje máti, neb ten křížek od chudičké mámy, ten je dražší srdci dítěte 239 nežli všechny křížky na světě, zasazené třeba v drahokamy! Až nade mnou hrob se bude šedit, budeš jen ten křížek po mně dědit. Mnoho, mnoho hořkých chvil stálo mne to nové živobytí, však já proti bídy vlnobití zmužile jsem zápasil. A když dospěl jsem u počtu let, nový pro mne otevřel se svět. Vzešly-tě mně hvězdy velikosti, zřel jsem stopy ušlechtilých pat, učil jsem se kořit berli ctnosti a koruny mrzké proklínat. Tenkrát blesklo mezi národy úchvatným jasem světlo svobody a já přichytil se jeho celým ohněm srdce mladistvého. Měl jsem přítele, byl bohat, svět jej zdobil páskou růžovou, dělívalť on se mnou svoje dary a já s ním své city, touhu svou. Již již nový plamen volnosti tu tam naší vlastí probleskoval, a žel, otec můj, můj nejmilejší v ohni tom sám první dohoroval. Spiknulť se s továrny dělníky branně proti svému tyranu, přišlo vojsko – světlo chudobné sfouklo z jeho žití kahanu! 240 Šel jsem domů, na špinavém loži odpočíval v smrti zápasu, krev mu stydlá lpěla ve vlasu a nad ním se skláněl hlasač boží. Vidím toho kněze s přísnou tváří, se svátostnou v pravé ruce září, jak ze spánku otce probudil a teď začal o plamenu věčném, o propasti černé, děsivé, o metle boží, strašné, ohnivé, o ramenu jeho přísném, nesrdečném. A můj otec se zoufalstvím v líci, se svědomím kárájícím v boji, v dlaně zaryl vlas krvácející, v beznádějí pustil duši svoji. Těch, těch našich trýznitelů jestiť ono peklo horoucí, nám však připravena od andělů palma stříbrolesklá, kynoucí tam, kde tys, původče mého žití, tam se s tebou brzy doufám sjíti! Od té doby na kněžský jsem talár z celičké své duše zanevřel a tím nevěda své dobré matce předčasně hrob temný rozevřel. Ach, ta naděje jak lesklý meteór, že jí syn svou rukou žehnající smrtelný pot setře z bledých lící, v andělů že jasných uvede ji chór, otce svého vysvobodí z muk, ta jí znikla a s ní srdce tluk. Sám jsem nesl rakev bezozdobnou 241 bez písní a kněžských obřadů, vedle otce vložil do chladu a tam zasadil jí kytku hrobnou. Žádný nápis nepraví tam lidem, ctností všech že tlí tam nádoba, věští tam jen modrá nezabudka, vedle chudoby že hnije chudoba. Na prázdninách u přítele svého na statku jsem rozložitém žil, kde kol otce jeho šedivého lidský anděl bílé ruce vil. Viděl’s lilii kdy běloskvoucí, nebes operlenou kochanku? Starého máš hraběte to sličnou, bělolící, štíhlou schovanku! Spatřil jsem ji, ana v uzardění černě ovlněnou hlavu kloní, spatřil jsem ji a tím pohlednutím šíleně jsem zakochal se do ní, hledal okamžik, bych k nohoum jejím horoucí svou lásku vydechl a z těch jejích rtíků rubínových milostná dvě slůvka zaslechl. Naskytl se mi – den před odjezdem nad krystalným pramenem vyznal jsem jí, za ručku ji bera, vše, vše to, co pro ni cítil jsem. Ona, ona zachvěla se celá, sklonila se ke mně bezděky, vešeptla mi v ucho přeblažené: „Já jsem tvá, tvá milka na věky!“ 242 V náručí jsme sobě přísahali milovat se věrně do hrobu, políbili jsme se, pak mi vtiskla do ruky tu zlatou ozdobu. Hleď, ten prsten, jeho zlatý kroužek otevřel mi nebe zahradu, v bídě jsem jej choval, než ho prodat, byl bych nad ním umřel o hladu! Zatím plamen, dlouho ututlaný, divostrašnou silou vyšlehl a hlas lidu, dlouho přeslyšaný, o svobodu svou se rozlehl. Já stál v jeho řadách – barrikáda nesla mne a mého kamaráda. Až mnou vrahů koule zatřásla, padl jsem a druhu skloněnému šeptaje ulehčil srdci svému a pak slunce zář přede mnou uhasla. Ležel jsem tak v bezpamětí, až mne jemný šepot probudil, sličný zjev u lože mého bolesti z mé rány vypudil. Klečela tě dívka u mé hlavy, slzičkami tváře umyté, ruce majíc zbožně vyvité do nebeské zřela do dálavy. Modlila se za obžití moje – synu můj! – to byla matka tvoje! Její bratr unesl mne semo, zajetí mne vyrval zhoubnému, 243 neb již boj svobody dobojován ku konci se schýlil smutnému – Stíhali nás jako lační chrti – a nám v patách siný přízrak smrti. Její bratr – nebyl to můj přítel – ze soucitu unesl mne sem a sám chudý, se sestrou svou sličnou stal se mojím strážným andělem! Uzdraviv se, loučil jsem se s nimi a hle, nikdo si mne nevšímal, neb jen jeden v široširém světě srdce moje a mé skutky znal. A ten udal mne – vždyť jemu srdce roznítil jsem nesmířlivou mstou, zjeviv mu, že – trpká pro něj rána – milován jsem jeho nevěstou. Od něho moc otcova a jmění trestající ruku zahnaly, mně však bezmocnému, chudobnému za trest lesklou šavli připiali. Jednou šel jsem smuten po ulici, najednou mne řada kalesek vytrhla, v nichž ověnčených, okytěných mnoho komtessek. A hle, v jedné: černé vlasy, oči – a jí švárný ženich do boku, on se smál, jí tváře v potoku – ona, ona! – svět se se mnou točí! Tu si moje duše pozasteskla To jsou tedy svaté sliby tvé! Pohledl jsem k šavli řinkavé a zlá myšlenka mou hlavou bleskla. 244 Kradl jsem se za ní do kostela. Ne, je nevinná, vždyť nutí ji – prchltě jí jasný pablesk z čela, zlomené se rovná lilii. Ó, již zlaté prsteny jim mění, slyšeti již „ano“ ženicha, avšak ona tichá, přetichá, osudný svůj výrok dáti lení. Chvěje se a bledou líci kryje, pojednou se k zemi uklání, věneček jí padá se skrání – všechno k ní, však ona víc nežije! Dlouho jsem tam klečel bez pohybu, zraku mému zatemnil se svět, nad oblaky líbal jsem svou milku, pojala mne čirá nepamět, zapomněl jsem při čase se vracet, až mne probudilo: pět a dvacet. Brzy přišel rozkaz vytasiti – pro vlast – z pochvy bledolící druž, neboť pozdvihla se provincie proti tyranu co jeden muž. Tu já smrt svou pušky nad otvorem, vlastnoruční smrt svou uzavřel, hodno-li, by onen kraj mne zřel nepřátelským státi pod práporem, jehož svoboda mi nejdražší? Však jsem vzal svou pušku pod páží, hříšné se mi zdálo, sám se státi vlastnímu životu svému kat, umínil jsem sobě, svatou šavlí nechat se v tom boji rozsekat. 245 Však jsem vyšel zdráv a z vděčné lásky pojal jsem tvou matku za ženu, živili jsme se svých rukou prací, ona mne, já ji ďál blaženu. Tu ses zrodil ty a ona chřadla vůčihledě; celé noci jsem u jejího lůžka v slzách probděl, až mi sešla smrti zápasem. Oči mé však bděním, slzami světlo ztratily, mé ruce dílo. Cos mi platna, slabá v rukou sílo? Musím žebrat, žíti prosbami! Tak, můj synu, zloba světa tiskne nás – těch časů plevel ubohou, dlouho, dlouho ruce zmozolené ku právu se svému nezmohou. Nyní jeden v nadbytku svém tyje, vedle druhý slzou hladu žije! Avšak přijde doba – v dálce jde – ty ji nespatříš, ni tvoji syni – každý člověk bude dobročinný, komu však, tu nikdo nebude! Pojď, můj synu! či jsi při tom spal? Vezmi ruku mou a veď mne dál! 246