Mé sny.

Svatopluk Čech

Mé sny. (1864.)
Hustá krev se žilami mně vleče, nevrlá má zřítelnice, tvář. Než co ducha žilami mně teče jako plamen, jako rychlá zář! V řeči, hnutí liknavý a chladný – v myšlenkách co rozezlený blesk, za dne klidný, temný, nenápadný, v noci bouře, výstřednost i lesk! 1. 1.
Stěny síně nejisto se chvějí, v uchu hudba dušená mi zní, jako v kouři ženštiny se chvějí, já se chvěju, já se nesu s Ní. 102 Z černých vlasů korály jí blýští, zrak můj bloudí v labyrinthu krás, z hrdých brv jí plamenové prýští, dlaň má svírá zlatotkaný pás. Cítím ji již u samičké šíje, ňader perly na prsou mi zní, měkká dlaň se po krku mi vije, horký ret se celována mní – – – 2. 2.
Aj, tu mizí... strop se rozšiřuje, v nebe chmurné klenba strakatá, hromovými bubny zaviřuje zžíhajíc se v světla klikatá....... Šero kol a v zasmušilém šeru přede mnou kýs šedivější mrak, země kvílí v dusotání steru, blýskají se meče křivolak....... Hudba divoká se k uchu nese, v čelo seje rozechvění mráz, na vrch duše pobouřené třese nové dumy bohatýrský ráz. Meč, ó meč! tak duše moje touží, v oko proudí plamenělá krev a již šumně nad hlavou mi krouží rozedraná, vírná korouhev....... Duchy dědů z daleka mi kynou, v krvi vrahů potápí se zbraň, tuholistou, šustnou bobkovinou zelená se krvavá mi skráň – – – 103 3. 3.
Náhle bobky ve vlasy se mění, vlasů kruh na holém temenu, žíně, kápí místo obrnění, v rukou kříž a nohy v řemenu; a tu tiché hradby Nazaretu stříbrně mi luna maluje a v svém jemném, mnoholistném květu hvězda spanilá jim kraluje. A tu zvonky blíže, dále znějí, zpomínají čarokrásné dny, slzy pohnutí se v líci chvějí, v duši tonou víry blahé sny – . * – – – – – – – – – – – –

Básně v knize Prvotiny 1 (in Sebrané spisy Svatopluka Čecha):