Dva vojíni. Nárys. Bude vojna, bude,kdo tam na ni půjde? I.I. Stateček ten prostolepý čí je?Zahrádka mu pod okénky vonía štít řezby malebné ji clonía kol stěn se vinný keř mu vije;okna čistší nad hladinu vody,jako korály se z mořských slujísvětlými se čtverci prokmitujívonných květin různobarvé rody.Janda bohatý je dvorce pánem,jemuž pasou nad rozsáhlým lánemstrakaté se krávy, bílé ovce,kterýž drží žezlo v radě obce.Však by stěny nebyly tak bílé,zahrádka by nepáchla tak míle,nepjala by se tak bujná réva,aniž by se okna jasně stkvěla,kdyby sličná, krásocitná děvamilostnou jich rukou nehleděla.Anna je to, dcera dvorce milá;jako jara bohyně vše kolemlepotou a krásou obestýláa květ sype, kde se béře polem,tak ta dívka tichá, ušlechtilá,spanile vše vůkol sebe mění,pilně od prvního jitra rděnído hvězdné se noci hýbající.247Když jí červánek sen plaší s lící,na postýlce sněhové si kleká,na čílku se křížem znamenáváa se spíná její ručka měkká.Na to svěží do práce se dává;vymetává světnici a sínku,všechno staví pěkně do pořádku,prachu prostí květovanou skřínkua pak nosí vodu na zahrádku.Ke krbu se béře šedivému,snídaní tam pro domácí chystáa pak celá zářicí a čistáubírá se k roditeli svémua jej budí sladkým polibením.atd.Janda střeží milenou svou dcerujako kupec perlu veledrahou,tu svou hvězdu ve staroby šeru,budoucnost jí připravuje blahou.Ba již na kolébce zasnoubenas hochem byla sousedního dvoru,otcové se smluvili stran věnav přátelském již tenkrát rozhovoru.Od kolébky spolu dítka hrálaatd.Stojí hrd jak titan ve své síle,vysoký jak topol u potoka,hřmotně silný, přece ušlechtilea vzdor svítá z černého mu oka,pod nohou se zachvívá mu země,každý úd jak vytesaný z žuly.K nebesům se tyčí jaré téměa podkovu ruka láme v půli.248Ale na lva toho bujaréhousedlo si pacholátko něžné,do pouta ho jalo květnatého,sklonilť se pod jeho tílko sněžné.Mílek je to, toulonosné dítko,jenž ho hledem krásné Anny jímá,že pod jeho měkké schýlen lýtkojako levhard v palmy stínu dřímá.Když se háje krášlí petrklíči,Vesna táhne se zpěvným svým sborem,on tu nejpestřejší máji týčípřed půvabné dívky svojí dvorem.A když ona na plném se vozeza červánků z polí domů béřea srp spouští ku bělavé noze,věnec charp si stavíc na kadeře,podle ní si on tu vykračujepohlížeje do zlatých jí lící.A ta sladká chvíle nestačujevšemu tomu, co by jí chtěl říci.A což při tanci o posvícení!Jako list se nad vírem s ní točípři basy té zádumčivém zněnía zář lásky plápolá mu z očí,když se ona při rázné mu polcek okytěné kloní kamizolce,když mu hlavu na rameno vkládá,rovna větrem skloněnému zvonci,od šíje jí rusý vrkoč padáse stužkami růžovými v konci,a jak oči hrdostí mu svítí,když si vážné selky šepotají,jak jí sluší roztomilé kvítí249a jak pěkně fábory s ní vlají.A když konce letních radováneka sníh štíhlou věž kostelní bělí,tu si sedá do barvitých sáněk,okolo ní létá rozechvělý.Pentle se mu kmitá na beránku,na kožichu tulipán se míháa rty tiskna krásnou porculánku,do spletené hřívy koňům švihá.......Onať mu již milovaná žena,o niž ho ni peklo neošidí,neboť ctnostná, tichá jako pěnav otcově jen boží vůli vidí.Onať sice často poupíráočka snivá na protější chýšia lká tiše, tma kdy vůkol čírá –však svůj osud očekává v tíši.Z protější se chýše ubírávájinoch sličný, štíhlý jako jedle,bolný úsměv rty mu obehráváa stín dlívá na líci mu zbledlé.Nemáť ostatních on hrubé tahy,ale tvary jemné, ušlechtilé,hlubší cit a vznešenější tahy,věští oko temné, pounylé.(Otec ho chudý dal na učení.)Samoten se nejraději béřeku vrcholkům háje šeptajícíma tam bloudí v zelenavém šeře,uzdu pouště tužbám létajícím.On tu křídly fantazie lítáku hvězdnému ideálů kraji,v kadeřích, jimž vínek neodkvítá.250Aj, tu charitky se dotýkajívěncem jeho schýleného čela,svěcenou mu lyru podávají,tuť on píše o lásce a něze,o mohutných, zahynulých recích,o vil bílých, orošených vděcích.A jak krás věnčí svého kněze,nebe leží v prokvetavém mechu – – –Byronovy písně zádumčivépřečítaje při tesklivém vzdechu,přes knihu tu zdvíhá oko snivé,aj, tu zdá se, z lesního mu klínuvstříc se noří obraz přespanilý:skláníť se k šerému svému stínuněžná dívka ve podobě víly,stín ten na jasné tkví na studánce,v nížto dívka při tichounkém špluchuvodu sbírá v ověnčeném žbánce;pak se týčí do jitřního vzduchu.A tu on k ní stoupá ostýchavý,i prosí ji o půvabné kvítko –Aj, tu ona vyvijí je z hlavya již liljové mu jeví lýtkok domovu se berouc letným krokem.Jindy zase sedě nad potokempotápí své oči v bílé mlze,která poutichlou vísku halí,u Jandů kouř z komína se valí –jemu po lících se řítí slze. – – –Skromně jen svou lásku jinoch jeví,s ostýchavostí ji míje děví,v kostele jen vedle ní se staví,251před ní krásné nachyluje hlavy.Ale bystré oko žárlivostinešťastnou tu lásku vypátralo:Jan ji poznal, v duše hlubokostinesmířlivé se mu záští zňalo.(Popsání toho nepřátelství etc.)Ale Anna, byť i tajně lkala,zpomíná si na zemřelou matku.jež ji v poslušnosti vychovala:a již doba určena je sňatku.Zatím Jaroslav tam u ssutéhozámku lesního rve kvítko danédo ramene jemu milenéhoa ty verše pěje rozželané:„Oj, ty june, proč do pláštěhalíš..... *(Jan i Jaroslav jsou odvedeni k vojsku.)II.(Popis benátské noci. Rozjaření vojíni. Jan smíří se s Jaroslavem. Jan pln nadšení boji se blíží, Jaroslav se zoufalostí přísahá, že se zastřeliti dá od italské kulky, než by ruku zdvihl proti svobodě, ale neříká to Janovi. Stanou se nerozdílní přátelé. Zpomínají na domov.) Jedenkráte z rána na pochodujednoho ze zpoury vůdců jali –stařečka to vznešeného rodu...Hledalť spásu před pochopy v dáli,s andělskou svou dcerou ujížděje.————* Viz verše na str. 68.252Ó, ta byla vrchol jižní krásy:z liliového jí obličejevynikaly dlouhé, černé řásy,ústka její malá – dva rubíny,šíje jako mramor od Carráry,na ní vlasů sprstěněných stínya blesk očí – démantové žáry...Drahokamy na bílém jí čílkubarvami se stkvěly duhovými,hedváb těžký na spanilém tílkupohyby se vlnil ohnivými (atd.).Nemohli jsou roditeli vzítičarokrásné, milující robě,volila si po boku mu dlítive štěstí tak jako u porobě.Když se lampy nebe roznítilypo azúrné, prosvitavé dáli,zavřeli je do zbořené villya na stráž k nim Jaroslava dali.......Ticho bylo po kvetoucí nivě,mlčelo i listí vinohradu,Jaroslav tu stojí zádumčivěo pušku si opíraje bradu.Zírá na hor skupeniny sněžnéa duch létá přes ty velikányku Vltavě tiché, květobřežné,tam, kde cítil slast i sudby rány.Vyhasly již ohně po ležení.Zdaleka jen slyšíš na předstrážípádných kroků odměřené znění.Aj, tu šust mu jemný v ucho vráží,dívka to, hle, ze dveří se plíží253lehkou nožkou, ve měsíčním jasudýku stříbrolesklou trhá z pasu,rámě zdvihá již a hlavu níží,vlas jí černá po světlé se hrudi,k jistému již bodu ocel pudí.Aj, tu Jaroslav jí vtiskl rukuna ramena liliová, měkká,že spad ocel u zvonovém zvuku.A teď ku nožkám jí štíhlým kleká,zádumčivým hlasem takto pravě:„Neboj se; jáť věru neublížímtaké malé, kadeřavé hlavě,v jejíž sličnost andělskou se hřížím.S nadšením bych po boku tvém řítildo deště se nepřátelských kulía tvé čílko nevinné bych štítil,dokud by mi nohy neklesnuly.Ctímť já národ, z něhož klínu pučídcery hrdinné,hrdinné jak ty, v němž dřímápředků chrabrá krev a nad nímž hučítemná zkazka velebného Říma!Přísahal jsem rukou vyzdviženou,v Itálie hruď že nenamířím,raději že smrtí nepomstěnous národem tím šlechetným se smířím!Pustím vás! – Tu stezka vinohrady,po ní spějte na svobodu zlatou!Střežiš anděl nebeský vás zradypod perutí světlou, rozepjatou!“„„Prchni s námi!““ dívka zašeptala.„Nikoliv!“ on vrtěl hlavou temně.„Stráž se mění – vše by vypátralaa pak bychom sklonili své témě.“254Aj, tu dívka níž se nachýlila,na čelo mu ret svůj tiskla vřelý,se soucitem nad ním zakvílila:„„S bohem buď, náš osvoboditeli!““„Na shledání,“ dí on, „v zemi jiné!A kdy kule svišticí mne zdrtí,upomínka na tebe pak vplynejako med mi v horký kalich smrti!“Vyvedla pak otce šedivého.a s ním hustým révovím se dala.Posléz ramena mu liljovéhozamáchnutím políbení slala.......(On se vyznal. Zastřelili ho. Mezi střílícími byl Jan. Druhý den Jan v bitvě mezi prvními padl.)Anna čeká marně na ženicha.Až sem došla zvěst, tu temnězavzdychla a zaslzela z ticha – – –Slza její zmizla v slzách země.