Stateček ten prostolepý čí je?
Zahrádka mu pod okénky voní
a štít řezby malebné ji cloní
a kol stěn se vinný keř mu vije;
okna čistší nad hladinu vody,
jako korály se z mořských slují
světlými se čtverci prokmitují
vonných květin různobarvé rody.
Janda bohatý je dvorce pánem,
jemuž pasou nad rozsáhlým lánem
strakaté se krávy, bílé ovce,
kterýž drží žezlo v radě obce.
Však by stěny nebyly tak bílé,
zahrádka by nepáchla tak míle,
nepjala by se tak bujná réva,
aniž by se okna jasně stkvěla,
kdyby sličná, krásocitná děva
milostnou jich rukou nehleděla.
Anna je to, dcera dvorce milá;
jako jara bohyně vše kolem
lepotou a krásou obestýlá
a květ sype, kde se béře polem,
tak ta dívka tichá, ušlechtilá,
spanile vše vůkol sebe mění,
pilně od prvního jitra rdění
do hvězdné se noci hýbající.
Když jí červánek sen plaší s lící,
na postýlce sněhové si kleká,
na čílku se křížem znamenává
a se spíná její ručka měkká.
Na to svěží do práce se dává;
vymetává světnici a sínku,
všechno staví pěkně do pořádku,
prachu prostí květovanou skřínku
a pak nosí vodu na zahrádku.
Ke krbu se béře šedivému,
snídaní tam pro domácí chystá
a pak celá zářicí a čistá
ubírá se k roditeli svému
a jej budí sladkým polibením.
Janda střeží milenou svou dceru
jako kupec perlu veledrahou,
tu svou hvězdu ve staroby šeru,
budoucnost jí připravuje blahou.
Ba již na kolébce zasnoubena
s hochem byla sousedního dvoru,
otcové se smluvili stran věna
v přátelském již tenkrát rozhovoru.
Od kolébky spolu dítka hrála
Stojí hrd jak titan ve své síle,
vysoký jak topol u potoka,
hřmotně silný, přece ušlechtile
a vzdor svítá z černého mu oka,
pod nohou se zachvívá mu země,
každý úd jak vytesaný z žuly.
K nebesům se tyčí jaré témě
a podkovu ruka láme v půli.
Ale na lva toho bujarého
usedlo si pacholátko něžné,
do pouta ho jalo květnatého,
sklonilť se pod jeho tílko sněžné.
Mílek je to, toulonosné dítko,
jenž ho hledem krásné Anny jímá,
že pod jeho měkké schýlen lýtko
jako levhard v palmy stínu dřímá.
Když se háje krášlí petrklíči,
Vesna táhne se zpěvným svým sborem,
on tu nejpestřejší máji týčí
před půvabné dívky svojí dvorem.
A když ona na plném se voze
za červánků z polí domů béře
a srp spouští ku bělavé noze,
věnec charp si stavíc na kadeře,
podle ní si on tu vykračuje
pohlížeje do zlatých jí lící.
A ta sladká chvíle nestačuje
všemu tomu, co by jí chtěl říci.
A což při tanci o posvícení!
Jako list se nad vírem s ní točí
při basy té zádumčivém znění
a zář lásky plápolá mu z očí,
když se ona při rázné mu polce
k okytěné kloní kamizolce,
když mu hlavu na rameno vkládá,
rovna větrem skloněnému zvonci,
od šíje jí rusý vrkoč padá
se stužkami růžovými v konci,
a jak oči hrdostí mu svítí,
když si vážné selky šepotají,
jak jí sluší roztomilé kvítí
a jak pěkně fábory s ní vlají.
A když konce letních radovánek
a sníh štíhlou věž kostelní bělí,
tu si sedá do barvitých sáněk,
okolo ní létá rozechvělý.
Pentle se mu kmitá na beránku,
na kožichu tulipán se míhá
a rty tiskna krásnou porculánku,
do spletené hřívy koňům švihá...
Onať mu již milovaná žena,
o niž ho ni peklo neošidí,
neboť ctnostná, tichá jako pěna
v otcově jen boží vůli vidí.
Onať sice často poupírá
očka snivá na protější chýši
a lká tiše, tma kdy vůkol čírá –
však svůj osud očekává v tíši.
Z protější se chýše ubírává
jinoch sličný, štíhlý jako jedle,
bolný úsměv rty mu obehrává
a stín dlívá na líci mu zbledlé.
Nemáť ostatních on hrubé tahy,
ale tvary jemné, ušlechtilé,
hlubší cit a vznešenější tahy,
věští oko temné, pounylé.
(Otec ho chudý dal na učení.)
Samoten se nejraději béře
ku vrcholkům háje šeptajícím
a tam bloudí v zelenavém šeře,
uzdu pouště tužbám létajícím.
On tu křídly fantazie lítá
ku hvězdnému ideálů kraji,
v kadeřích, jimž vínek neodkvítá.
Aj, tu charitky se dotýkají
věncem jeho schýleného čela,
svěcenou mu lyru podávají,
tuť on píše o lásce a něze,
o mohutných, zahynulých recích,
o vil bílých, orošených vděcích.
A jak krás věnčí svého kněze,
nebe leží v prokvetavém mechu – – –
Byronovy písně zádumčivé
přečítaje při tesklivém vzdechu,
přes knihu tu zdvíhá oko snivé,
aj, tu zdá se, z lesního mu klínu
vstříc se noří obraz přespanilý:
skláníť se k šerému svému stínu
něžná dívka ve podobě víly,
stín ten na jasné tkví na studánce,
v nížto dívka při tichounkém špluchu
vodu sbírá v ověnčeném žbánce;
pak se týčí do jitřního vzduchu.
A tu on k ní stoupá ostýchavý,
i prosí ji o půvabné kvítko –
Aj, tu ona vyvijí je z hlavy
a již liljové mu jeví lýtko
k domovu se berouc letným krokem.
Jindy zase sedě nad potokem
potápí své oči v bílé mlze,
která poutichlou vísku halí,
u Jandů kouř z komína se valí –
jemu po lících se řítí slze. – – –
Skromně jen svou lásku jinoch jeví,
s ostýchavostí ji míje děví,
v kostele jen vedle ní se staví,
před ní krásné nachyluje hlavy.
Ale bystré oko žárlivosti
nešťastnou tu lásku vypátralo:
Jan ji poznal, v duše hlubokosti
nesmířlivé se mu záští zňalo.
Ale Anna, byť i tajně lkala,
zpomíná si na zemřelou matku.
jež ji v poslušnosti vychovala:
a již doba určena je sňatku.
Zatím Jaroslav tam u ssutého
zámku lesního rve kvítko dané
do ramene jemu mileného
a ty verše pěje rozželané:
„Oj, ty june, proč do pláště halíš..... *
Jedenkráte z rána na pochodu
jednoho ze zpoury vůdců jali –
stařečka to vznešeného rodu...
Hledalť spásu před pochopy v dáli,
s andělskou svou dcerou ujížděje.
Ó, ta byla vrchol jižní krásy:
z liliového jí obličeje
vynikaly dlouhé, černé řásy,
ústka její malá – dva rubíny,
šíje jako mramor od Carráry,
na ní vlasů sprstěněných stíny
a blesk očí – démantové žáry...
Drahokamy na bílém jí čílku
barvami se stkvěly duhovými,
hedváb těžký na spanilém tílku
pohyby se vlnil ohnivými
Nemohli jsou roditeli vzíti
čarokrásné, milující robě,
volila si po boku mu dlíti
ve štěstí tak jako u porobě.
Když se lampy nebe roznítily
po azúrné, prosvitavé dáli,
zavřeli je do zbořené villy
a na stráž k nim Jaroslava dali...
Ticho bylo po kvetoucí nivě,
mlčelo i listí vinohradu,
Jaroslav tu stojí zádumčivě
o pušku si opíraje bradu.
Zírá na hor skupeniny sněžné
a duch létá přes ty velikány
ku Vltavě tiché, květobřežné,
tam, kde cítil slast i sudby rány.
Vyhasly již ohně po ležení.
Zdaleka jen slyšíš na předstráží
pádných kroků odměřené znění.
Aj, tu šust mu jemný v ucho vráží,
dívka to, hle, ze dveří se plíží
lehkou nožkou, ve měsíčním jasu
dýku stříbrolesklou trhá z pasu,
rámě zdvihá již a hlavu níží,
vlas jí černá po světlé se hrudi,
k jistému již bodu ocel pudí.
Aj, tu Jaroslav jí vtiskl ruku
na ramena liliová, měkká,
že spad ocel u zvonovém zvuku.
A teď ku nožkám jí štíhlým kleká,
zádumčivým hlasem takto pravě:
„Neboj se; jáť věru neublížím
také malé, kadeřavé hlavě,
v jejíž sličnost andělskou se hřížím.
S nadšením bych po boku tvém řítil
do deště se nepřátelských kulí
a tvé čílko nevinné bych štítil,
dokud by mi nohy neklesnuly.
Ctímť já národ, z něhož klínu pučí
dcery hrdinné jak ty, v němž dřímá
předků chrabrá krev a nad nímž hučí
temná zkazka velebného Říma!
Přísahal jsem rukou vyzdviženou,
v Itálie hruď že nenamířím,
raději že smrtí nepomstěnou
s národem tím šlechetným se smířím!
Pustím vás! – Tu stezka vinohrady,
po ní spějte na svobodu zlatou!
Střežiš anděl nebeský vás zrady
pod perutí světlou, rozepjatou!“
„„Prchni s námi!““ dívka zašeptala.
„Nikoliv!“ on vrtěl hlavou temně.
„Stráž se mění – vše by vypátrala
a pak bychom sklonili své témě.“
Aj, tu dívka níž se nachýlila,
na čelo mu ret svůj tiskla vřelý,
se soucitem nad ním zakvílila:
„„S bohem buď, náš osvoboditeli!““
„Na shledání,“ dí on, „v zemi jiné!
A kdy kule svišticí mne zdrtí,
upomínka na tebe pak vplyne
jako med mi v horký kalich smrti!“
Vyvedla pak otce šedivého.
a s ním hustým révovím se dala.
Posléz ramena mu liljového
zamáchnutím políbení slala...