Na bojišti.

Svatopluk Čech

Na bojišti. (1864.)
Tam na poli, na tom tichém poli červená se žito po koukoli, tam na poli, na tom poli – ach! po krvi se začervenal prach! Po krvi to jaré, mládenecké, z mnohé hrudi statné, vlastenecké, 108 z mnohých pro vlast roznícených čel – anjel život z nich vyletěl. A teď leží mrtví, zkrvácelí ti, již vlast svou vraha bránit chtěli, nad nimi spí ticho hrobové – A vlast hledá marně syny své. Aj, tu mezi krkavci dvě bílé holubinky, dvě půvabné děvinky za kloboukem popravci jak nevinné dvě konvalinky houpají se krvavým tím polem a jich líce obleděny bolem, bolem a strachem, po mrtevců pláni při obletu krvelačných kání modrá očka pláčou v usedání: „Kde náš otčík? Kde nám jej zabili, kde krev jeho šlechetnou vylili? Kde se cesty dopídíme k našemu poupátku, ať se nad ním pomodlíme a slzou ho pokropíme na věčnou památku!“ Leží ruka, stará ruka na harfě skloněna, krve vroucí krůpějemi oroněna, leží noha, stará noha s palašem po boku, ten se koupá přelomen, v krvavém potoku, leží hlava s bílým vlasem a bílými vousy, na čele je velká rána, ta je krví rousí. „Oj, náš otčíku, náš smutný otčíku, ty našich životů původníku, 109 tak tu tedy ležíš, nehýbáš se více, ach, a bolem svadnou mlaďounké nám líce.“ Tak vzdychají, kropí jej horkými slzami – tu aj, se líce mu rděj’ novými silami. Zdvíhá se, o harfu se opírá. a s čela sobě krve krůpěj stírá. Rohlíží se kolem, široširým polem sténá zimničným se plápolem. „Ó, hrozný sen! – Co se mi zdálo? Že cizinské mne rámě sklálo, že do jednoho padli jsme, všichni, co vlasti přejeme, že hlava vrahů bobkem ozdobena a naše v prach a bláto pohrobena. Či snad to pravda? Ne, to lež! Hu, to pravda! Tuť celá věž těl to mému srdci drahých zkrvavených, nahých! Aj, co to? To vy jste, moje dítka opuštěná, osiřelá, má krásná kvítka rozželelá? Vy v život voláte mne zase? Ó, usušte v kaštanovém vlase slzy své, tu vezměte mou harfu, jíž jsem darmo hřímal chrabrost do těch, jež zde zjímal smrti anděl z černa doupěte, putujte tam dole, kde jsem putovával, 110 kde jsem v družném kole s harfou v ruce stával, kde teď chýže planou, dívčí slze kanou, putujte tam v národě, pějte písně, co jsem zpíval, dokud mne slunce pablesk zhříval, buďte lásku k svobodě! A teď s Bohem! Polibte mé líce, vlast má padla! Co mně činit více?“ To řka proklál hruď svou soudruhovou zbraní a svým dcerám padl do slzavých dlaní. A ty putujíce v národě, pějí písně, co on druhdy zpíval, dokud slunce paprsek ho zhříval, budí lásku k svobodě.

Básně v knize Prvotiny 1 (in Sebrané spisy Svatopluka Čecha):