Bojiště.
(1866.)
Mlhy peruť údolím se stele,
vrb jen temena jak řada stínů
ohraničují se v jejím běle
a krov šedivý a kolo mlýnu.
Po stráních pak hvězdnočelé jedle
jako řasa po rouchu se vinou,
míhají se na hor temném sedle
jakby ověšeny pavučinou.
Aj, teď růžemi se vroubí jemně
obzor mlhavý a horní svah,
255
i též jedlí osamělé témě
a krov mlýnu odívá se v nach.
Po stráních již bílá mlha mizí,
skály jeví se a kleč a mech,
slunce paprsek jak zlato ryzí
na lesních se třpytí temenech.
Pod nimi pak na modrém se zvonci
rosa blýští jako perel řad,
vzadu ptáče křídélek svých konci
rozčeřuje skalní vodopád...
Řada vrb a šedivého mlýnu
slunečními stkví se plápoly
a již peruť bělavého stínu
opustila krásné údolí.
Však, ó hrůza, nejeví se ti tu
obraz klidu utěšeného,
na lučině u růžovém svitu
u potůčka křišťálového
děvčátko tam nesbírá si vnadné,
pestré kvítí kolem šedých vrb –
ó tam smrti ruce ledochladné
upustily krvavý svůj srp!
Hle, tu leží člověk na člověku
jako svátý u jeseni list,
uvrženi v červánkovém věku
studenému hrobu za kořist!
Na pestrý tu buben mrtvec chýlí
zvadlou, kadeřavou hlavu svou,
jiný ve plášť zahalil se bílý
z ruky pustiv šavli zlomenou.
Zlatý paprsek se pozachvívá
na zbrani a koňském kopytu
a lesk rosy po krvi tu splývá
256
soucitná jak slza blankytu.
Tu se ve spoustě té nenadálé
objevila světlá hlavička
s vínkem pomněnek, jak na močále
třesavá se rodí bludička.
Dívčina to jako růže planá
na chudoby trní vykvetlá,
po šíji jí kadeř rozpoutaná
vlnivě se chvěje přesvětlá.
Na nevinném, malinovém líčku
maluje se strach a tesklivost
a na jemném, bělořasém víčku
visí slzy křišťálový skvost.
Sukénka jí chudá štíhlé boky
opíná řas bílých pramenem
a jak vlaštovčí let její kroky
ve chvatu se chvějí zděšeném.
Najednou však u mrtvého juna
její sukénky se stišil šust,
a jak na harfě by praskla struna,
divý sten se vynořil jí z úst.
Tady leží vysoké to čelo
rozbortěno smrti kladivem,
na němž druhdy tolikráte lpělo
oko její s tichým obdivem.
Ó, již nebude se nikdy více
na ňádra jí klonit, do klínu,
a ty oči plamenné, ty líce
na věky se skryly do stínu.
Darmo do dlaní tu hlavu béře,
v oči pohlíží mu skleněné,
nadarmo ho líbá na kadeře,
na rty zvadlé, pootevřené.
257
Ó již roztrhni svůj snubní vínek,
plamen sžíravý pusť na prstýnek
a plač den a noc a noc a den –
jeho těžký nepřerušíš sen!
Ještě sténá v zoufanlivém bolu –
aj, tu vedle rozlehl se pláč:
tamo v dítek květolícím kolu
leží otec – věkověčný spáč.
Nad ním žena prostovlasá stojí
jako smutku obraz kamenný
a jak hvězda v rozčeřeném zdroji
ve slzách zrak její stopený!
Veta po něm – po mileném muži,
po jediné její ochraně,
smrt mu tady krvavých svých růží
přiklopila věnec na skráně.
Ó, kam s vámi, sirotkové chudí,
nešťastná se matka poděje,
ana v choré, rozervané hrudi
poslední jí zvadla naděje?
Či ten, který při bubnovém plese
tatíčka vám vyved’ na jatky,
se zlaté své výše smiluje se
nad širými jeho poupátky?
Ó, ten ve své neprůhledné mlze
nespatřuje zoufalosti slze,
ó, ten oběti své nepočítá,
kdy si věnec vavřínový splítá!
Někdo jiný na oblačné vážce
ukládá však slzy chudiny
a posílá křídlatého strážce
ku ochraně slabé neviny:
258
k tomu zdvihněte svá očka jasná
tu, kdy podpora vám klesla časná!
Klečejí tu dítky v jasném kole
jako vůkol hrobu růžičky
a z jich modrých oček ku mrtvole
třpytivé se vinou slzičky.......
Aj, tu stařec velebný se blíží,
o berlu se družnou opírá,
hlavu bílou, rozcuchanou níží
a z pod brvy řídké pozírá
na zem mrtvolami posetou,
jako by tam hledal mladost svou.
Tři má syny co tři jaré květy
třpytící se na jediném stonku
a ti líbali mu zvadlé rety,
těšili ho na života sklonku.
Již je našel – tady spolu leží
květy ty, zlým větrem odervány,
a jak temná bystřina jim běží
bujará krev ze smrtící rány.
Ha, tu jako za dnů svého květu
vztýčila se hlava šedivá
a z bledého, zpěněného retu
řeč jak horní tok se vylívá:
„Ó ty ukrutný, což jsme my hříčka
v slávochtivých rukou tvojich jen,
myslíš-li, že bez slzí jsou víčka
uhnětených sirotků a žen?
Což jsme stvořeni se bídně ploužit
pod vlády tvé ocelovým jhem
a jen soběckým tvým choutkám sloužit
jměním svým a svojím životem?
259
Pro tebe jsem mládí obětoval
a se brodil krve pramenem
tam, kde smrti anděl poletoval
nad nebázlivým mým temenem.
Pro tebe jsem na líbezném čílku
ženušky své slzu zanechal,
když mne buben ve vířícím trylku
na bělouše ržajícího zval.
Mezi životem a smrtí chvěje
ve krvi se vlastní, do nebe
spínal jsem své ruce bez naděje
a to všechno jenom pro tebe!
A jak odměnil’s mé služby věrné?
Bídným kroužkem – čestným penízem!
Odříkám se cti té pramizerné,
tu jej vrhám na mateřskou zem!
Vrátil jsem se; hřbitovní se kvítka
rozvíjela nad ženuškou mou
a já mrzák nevinná svá dítka
živiti jsem musil žebrotou!
A hle, jako zelenavé doubí
synů bujarých mi vzrůstal pych,
prameny mé naděje a chlouby
a mně mladost vrátila se v nich.
Tu ty chladně jediným jsi slovem
hořem naplnil můj pozdní věk,
nedopřál’s mi nad truchlivým rovem
slze modlitby a zpomínek –
Či se domníváš, že oku láje
Bohem odepřen je slzí zdroj,
že jsme dáni ve smutné ty kraje
mrzkým žádostem tvým za nástroj?
Či krev naše nemá stejné ceny?
260
Kým jsi splnomocněn být náš vrah?
Či syn jediné jen hřísnéhříšné ženy
více je, než člověčenstvo, drah?
Hle, ty olupuješ matek klíny,
roztrhuješ věnec ženichu,
otce dítek vrháš mezi stíny –
a sám žiješ v mrzkém přepychu!
Ó, sem sestup se zlatého trůnu,
ve vínku viz sirých děťátek
otce jejich na ženině lůnu –!
Snad by i tvých prsou kamen změk’.
Nebojíš se strašlivého soudu,
jenž tě schvátí mečem plamenným,
až ti smrt dá za korunu hroudu,
obdaří tě žezlem kamenným?
Hle, již dávno lidskost vymýtila
s kruhu země hříšné souboje –
hodno-li, by národů krev lila
pro bídné se vládců rozbroje?
Ó však přijde čas, kde vaše dílo
v bezednou se sřítí hlubinu
a kde míru slunéčko se mílo
nad spálenou vznese dědinu.
A pak válka s hadovými vlasy
s pochodní svou navždy odletí,
tenkrát krasší, blaženější časy
na hlavu tvou vyřknou prokletí!
A klet budiž ode mne!“
Tu vznesl
k oblakům svou zvadlou pravici
a ji týče a lučinu klesl
ku synů svých bledé trojici!
A hle, bezděčně ta ruka štíhlá
261
milenky se vznesla osiřelé
a i ženy pravice se zdvíhla
ku strašlivé kletbě od manžele.
Kolem dokola pak dětičky
po ní vztýčily své ručičky.