Nepřítel. *

Nepřítel. * („Zora“ z r. 1863.)
Rovinou, k níž Hanšburek se hrbí, slýcháváš nad šedivými krby u kouřící, sprosté večeře povídky o staré Čečeře. Ta zná kouzla, ta zná divé čáry, odpusť Pánbu vše mi hříchy mé! na kamnech má hrnečky a páry – každý hrneček má síly své. V jeden močí koště – a tu jezdí komínem svým na babičí sněm; jedním stříká na chlév při souhvězdí, aby mor a hlíza sedly v něm; jeden dává nešťastnému hochu, jemuž hrdá milenka se zlí, by jí krápnul na rameno trochutrochu, a že toto hned jej pohladí. – Proto také mládeže kruh věrný k ní se schází – když se noci chrám nad nivami tmí a v černu černý kocour její – rohatý to sám. Za dne však se chytře modlí, světí ———— * V zápisníku, který jest majetkem Dra Hellera, jest koncept této básně a napsáno při ní, že začata 13. srpna 1863. 70 kříž a kropenku má v chýšce svojí, v kostele bdí nad svíčiček zžetí, ba i proti lidem času brojí. – – – Nejvíce se na řeči té pase černý Jiří z Kalinova statku, začíná-li o zámecké chase, o jich pýše, bezbožnosti, zmatku, tam prý jednou strašně z nenadání klesne rámě boží pokuty, že tam nic než Boha pohrdání, že se učeností nadutý mladý pán, to jedovaté kvítí, včera žák, již katechismu směje, plesů hledá, kostela se štítí, vstoupaje svým druhům do šlépěje. Ó, to Jírovi tak divně lahodí! Vždyť v něm nejmocněji vévodí, nejbouřněji z jeho řeči dýše divá zášť k té velkopanské pýše, divé záští k Otakaru druhu. Ano, druhu vesních her a školy; ale právě z družstva toho kruhu divá zášť se vzňala ve plápoly. Dobře Jiří, ctižádostí zňatý, hbitější sám, vtipnější že, věděl, a přec každý, podivením jatý, Otakara jen a vždy si hleděl. Neb ten skvostných, protkávaných šatůšatů, jasné pleti, panských způsobů; Jírovi však patříš na záplatu, omahlouosmahlou a hrubou podobu. Jirka hrd je, chlubný, a přec musí slyšelslyšet jen tamtoho chlubení, 71 ten se v přepychu a skvostu dusí, Jiří v hladu, nouzi hubení. Co mu platna schopnost? – Onen stoupá k věd a uměn nejvyššímu sídlu – Jiřímu však Štěstěna ta skoupá nepomáhá k vzdělanosti zřídlu: což tu div, že plamen zášti zžíral srdce jeho, jinak vysoké, a že v Otakarův zrak upíral pohledy jen chmurné, divoké! Jinde ale převeselý býval, hezký, vtipný, každému se líbil, hezkým holkám do očí se díval, ba již mnohé tajně se zaslíbil. Divoký jsa s ručnicí se sestřil, rád se honíval a rád se pral, rád se k tanci květinami pestřil, stříbrňáky házel jako král. Ale při vší bouřce, vášnivosti stáří ctil a raditi si dával, víru svou měl v svaté uctivosti, o tajemstvích nikdy nehloubával. Před Čečerou hrdá jeho hlava bázlivě se vždycky klonila, ana se ní mnohá mrákotavá, pověrečná mlha honila. Proto sestaralé matce svojí málo krátil dny a večery, buď byl v lese, nebo v druhů roji, buď u hnusné, staré Čečery. Ale v její chýšce kvetlo kvítko, jejíž vůně mladila jí stáří: kvetla-tě jí s růžovitou tváří. 72 Márinka – to roztomilé dítko! Této život byl tak tichý, krásný jako nebe hvězdičkami plné, jako klidný proud až na dno jasný, zdobící své vlásky stříbrovlné. pomněnkami, jako – očka její – Ó, ta očka tady půl – půl v ráji, polo bdí a polo ještě snějí o tom krásném, zlatovzduném kraji, kde ji Seraf v náruči své houpal a ve zlaté řase liljohávu a pod pýřím svého křídla koupal, zpívaje jí všeho Tvůrce slávu! Její rtíky, máku rozkvétání, vlní se jen v tichou modlitbičku, aneb k rajskému vstříc pousmání na bratříčka svého, na matičku. Pivoňka jí líčka pobarvila květy svými – barvou nachovou – Devětkrát ji Vesna pozdravila jako přespanilou sestru svou. Jako včelka, která v kvítků dílně sladký sbírá bez ustání mok, tak se ona neustále, pilně hýbala. Svůj prvý, jitřní krok pro vodičku jasnou činila, ana ještě pod jitřenkou krásnou, perutí svou temnou, mlhořasnou klidná noc vše tvorstvo stínila. Její nožka bělolounká, bosá na stezce se pestré studila a ta kvítka jemná, stříbrorosá 73 motýly v svých lůžkách budila, aby tito bílí, modří, žlutí, k luční studánce ji provázeli, střásajíce rosu v každém hnutí démanty jí v čílko nasázeli. Ona sama motýl třepetavý v sukénce své modré, bělolemné, na hlavince kaštanové, jemné žbáneček svůj spouklý, popelavý, ku studánce letí... Již se shýbá, při průzračné tekutině kleká, studánka jí sněžnou ruku líbá a kolénka modrorouchá, měkká... Nabravši tu skokem jelením k chatrči se vrací; slunce ranní se svým vzdušným, lesklým spřežením radují se žhoucím vzezřením mateřskému dcerky celování... Od rána až k slunce dohoření zlaté klasy v létě sbírala, ač si často perel vytvoření na rozžatých lících stírala. V loktech klasy – na kadeři vínek máku planého a hvězdné chrpy, teprve, když její táhlý stínek večer zvěstoval, když z pole srpy, z louky kravička se ztrácela, k šeré chatrči se vracela. Večer máti s hezounkou svou dcerou na lavičce vetché seděly, ve tvář noci zasmušilou, šerou 74 s tichou slastí, láskou hleděly, nebo v tichých dušinkách jim planul jasný, klidný, čarokrásný den, sedělyseděly, až po boku jim stanul mnohotvárný, pestrorouchý sen, prstem čarovným jim poukázal mezi hvězdy, v nadblankytný stan, odkud jej, by řasy ctnostné svázal, seslal k chyškám přemilostný Pán. Jako z loďky kadidla se vyší řasné plachty, bublihatýbublinatý dým, tak jich rtové roztouženi dýší modlitby své k výším nadhvězdným. Na to zdřimují... Což matka sní? Před ní dcera bleskotá co hvězda. A což dcera medodechá sní? O čem nám, nám hříšníkům se nezdá... K této něžné lilji, k této perli Otakar svou láskou zašlehnul a té dívky lilijové berli hrdostnou svou šijí podlehnul. Šílený, co mníš? Toť pouhé dítko, ono nezná lásky plameny – Šílený, toť posvěcené kvítko, netrhej je zlými rameny! Ach, on se ho netkne! Jen ji zříti stále žádá; druhů svých se kryje tam v oknu zříváš jej se chvíti, on tam touhou po dítěti nyje... On tam z komnaty své zlatostěnné přes květiny cizé, stolupenné, přes zámecký park, kde vůně sterá, 75 lesklá louka, stromovina šerá, k chaloupce zří polosesuté. Když ji jitro do růžena hrouží, pravý holub nad střechou se krouží, i kdy s lípy širé, visuté stín se lije do denního vedra, i kdy slunce zlatívá jí bedra na rozloučenou... on stále zírá, zda-li dvéře nízké neotvírá ruka její. – A kdy před chatrčí modrá sukénka se míhá, vlaje, tu to tílko štíhlé jako smrčí rosným okem v žhoucí srdce ssaje. I kdy kvítky zářícími zkvítá louka nebeská, kdy noci, rodičky, černá tvář za jasem prchlým lítá, tu ze stříbrné své lodičky měsíček tam Otakara vídá, kterak siré světýlko to hlídá, ježto září v lůžku nevinné na kahanci sprostém rozsvíceno: zalétá tam oko zaníceno, až kol kolem černo jediné. Ti, kdož vidí tvář tu bledou, tklivou, klonící se ve večerní svět, hádají, že duší vědychtivou zkoumá hvězdy, tvary jich i let. Ó, tam jemu vstříc se zaskvívají překrásné dvě hvězdy hvězdinky... Celou jeho duší zachvívají modrá očka krásné Márinky – 76 Ó, tam jemu vstříc se zachvívají hvězdy dvě v tak sličné zplanulosti, že mu hledy slzou zalívají: Jsou to hvězdy prchlé minulosti! Hvězda víry – lesklá, svatá – jemná víra dětská, jedna jediná, ne ta tvrdá, naříkavá, temná, než ta jasná, slastná, nevinná, která s láskou, bez nucení věří v jakém’s rajském, tajném pocitu, že se nad ní dobrá prsa šeří ve vznešeném nebes blankytu, která beze záští, bez roznětu Jidáši a Farizejům klne, Ježíškovu následuje vzletu skrze stromky, svíčičkami plné... Ach! ta víra prchla – mlha šťastná, pochybností blesk jí zaplanul, zasmutnila duše prázdná, strastná, mrazivý ji vichr provanul – Kam, ó kam jste prchli, rajští dnové, kam ty, krásná víro dětských dob? Zhasnuli jste, spokojení dnové, pustá duše má – to váš jen hrob! – – Tak lkal Otakar – tu nocí tmavou záře nebeská se rozlila – vzezřel – aj, nad Márinčinou hlavou mladé víry hvězda svítila... On tam zírá na tu vzešlou hvězdu v roztoužení, bez ustání, vedle ní – hle! vidí druhou hvězdu v lesklobílém, něžném plápolání, hvězdu nevinnosti – ach! ta lije 77 s hlavy toho, kdo ji neznamená, v srdce to, jež její ztrátu čije, touhu, lítost, lkání bezejmenná... Takto Otakar v své milce něžné shaslé svoje štěstí miloval – a skrz její tílko štíhlé, sněžné mladou svoji duši spatřoval. Dlouho, dlouho trvalo to snění, až je náhlý rozkaz rozehnal a co zvonu pohřebního znění v podivnou tu lásku zasténal. Byl to rozkaz otce, kterýž v městu zaměstknánzaměstnán svým povoláním žil, by syn jeho okamžitou cestu do hlavního města nevážil, že mu nyní jenom na sta bran ku slávě a velikosti kývá, odevšad se štěstí pousmívá, dvéře vznešených mu dokořán... A již matička mu k štěstí přeje, cestovní si naplňuje vak, v budoucnost se spokojena směje – však na tváři synáčkově mrak... Ubírá se k oknu němý, bledý, nepohnutě s zastřenými hledy vzdychá – tesklivě mu srdce buší – až tu trudnou nepohnutost ruší vyplynulé slzy setřením, skvostné tužky náhlým sevřením. Psal: Ty moje malá, krásná milko, s Bohem buď! – Ne – ještě patřit dej ve tvé modré hvězdky, v tvoje čílko, 78 jednou jen – pak blaženě se měj! Věčně – věčně – na mne zapomeň – Vždyť mne neznáš, jak ti zpomenouti? Než já – hleď, až budu mořem plouti, mořem světla, pohlednu-li veň, vždy tvá líc mi na něm zaplane – Až mou plachtou moře zavane, na strhané plachtě – v mraku – v pěně – zářiti mi bude neproměnně klidná, vlídná, spanilá tvá líc! – Slyš mne, až se v sen tvá máti vnoří – vyjdi pod hvězdičky – na nádvoří – vyjdi mně – mně truchlivému vstříc – Já tě spatřím – spatřím naposledy, já tě spatřím – nebeský tvůj tvar, já tě vssaju rozžatými hledy – Pak ti shasne na vždy Otakar. Dopsal divné, pošetilé psaní, řádky křivé, často přerývané, přitiskal je chvějící se dlaní na srdce své, mocně prochvívané... Když pak stichly všecky v zámku hluky, pod okno se Márinčino vkradl – A hle! z třesoucí se jeho ruky bílý lístek do žbánečku padl, který z okna hruď pnul popelavou, který Marja nad tvářičkou smavou hebounkou svou ručkou nosívá, když jí jitro nožku rosívá. Ach! on zapomněl, že píše dítku. – Když se šeré mlhy na nosítku 79 Zora pýříc se vstříc slunci nesla, závora tu při chaloupce klesla, zticha, lehce dívka vykročila – žbánek jímá – co to v něm se míhá? Již to bílou ručkou vytočila, a hle! psaní zavinuté zdvíhá – Bratru to?! Mní, že se pravdy neminula, často podobné mu nosíc listy, v záňadří je řasné pošinula – a již spěchá na pramének čistý. Vrátila se, bratru písmo nese – Čte je Jiří, diví se a diví... Zlostí se tu zachvívá a třese. ve smích vypuká tu pustoznivý... zas vrtí hlavou... „Kdes je vzala?“ „„Ve žbánečku bylo.““ A tu znovu Jiříkova tvář se rozesmála... Mne si ruce... Zda se v divém lovu, když stoparoháče zastřelil, divě, bouřlivě tak veselil, jako teď? „Ó, počkej, počkej, pánku, to se nehorázně polapil – A jak chytře, do jejího žbánku...!“ Chechtaje se do vsi odkvapil... Byla noc a málokterou svící zachmuřený nebestrop se skvěl, vichrem sychravým při chýšce snící s hlavou svislou šedý stín se chvěl... Dávno ve snu matinka se noří; hvězdy planou, nikdo na nádvoří! – Zdali přijde? – – – Závora se zdvíhá, cosi se tam bělí – Vichru síla závorou to klape. – To se míhá 80 na provaze pásinečka bílá... Ticho, pusto zas a čirá tma – Cosi šustlo, – nadějí se chýlí – – otřásl se holoubek to bílý – A zas ticho, pusto, čirá tma. Teď, ó teď, to dveří zavrznutí – Bílá ručka, sukně malinká spěchá tam, ve hlasu pomrznutí... Ó, to krásná, věrná Márinka... Huj! tu pojaly jej silné ruce – k zemi nohou podraženou pad’, kdos naň klekl, v kroků, hlasů hluce hrubý smích mu zazněl odevšad. „Vida ptáčka! – Tak tě tedy máme – Však ti vyženem tvé panské choutky! Žbánkem ve tvář odpověď ti dáme! – Čilis mněl, že malované loutky sprostá děvčata... by vzácný pán dlouhý čas moh’ nimi zažehnávat, s dětským líčkem, kadeří si hrávat, za posla si vyvolovat žbán?“ A tu nade všechny Jiří křičí, jenž jej svírá ramenem již mdlým – ani druzi kole bijí, říčí – v sukni sestřině, se smíchem zlým. Otakar se s krví, s modřinami, vymknul ranám jich a posměchu, vytočil se mrštně habřinami – Oni za ním, hlučně, ve spěchu... Jak ti byl as, když’s uřícený, na posteli skvostné, pružné ležel, 81 dav ten ale v blahém zanícení skočno, ryčno kolem zámku běžel?... Tak ti bývá, statný chórů vůdče, když se v harmonii, ve shodě, v zvuku kráse, rajské lahodě povyskytlo mrzké nedochůdče, střípký, drsný zvuk – tu ze své výše hudba tvoje padá, zlato ryzí zvuků těch a kouzelná jich říše v uchu strhlém, poraněném mizí – Ne to víc! – – – Jak v čelu básníkově když se sny tam čarokrásné různí, žhou a planou výtvorové luzní v obraznosti hladkém, lesklém kově, vyvstane-li próza škaredá, zlaté snění prchá, ubledá, čelo hrdé, rozžehnuté chladne, hlava ztrácí nebestrmnou snahu, oka kvítí rozbujnělé vadne, rety trnou v ošklivosti tahu – tak se v nebe snění jeho skvělé mrak té léčky, této hany srotil, jeden tento mžik jak roky celé budovu tu nadblankytnou skotil. Divý vztek a chátry pohrdání, metla msty, již dumy splítaly, trpný žal a lásky postrádání bouřnými mu ňadry zmítaly. 82 A v tom citů boji a v té bouři utonula láska pomrazena, k chladné rozvážce se oko mhouří, Marje hasne z mysli vyhlazena... Ó, já bláhový! To sprosté dítě mělo by mé duši rozuměti? S tou bych měl své mládí na úsvitě daremnými vzdechy prošuměti? Té bych měl své mladé rozechvění obětovat’? – Což je v pravém bytu? Trochu slupky, zevnějšího skvění, jádro zádné – bez vyššího citu... Zdaž by mohl někdy opětovat city moje – svatě planoucí, zdaž ty krásné puky vypěstovat slzou z nadšenosti kanoucí? Ó, ne! Ona zůstane tak sporá, uvázána na ten zemský byt, obmezená, v duchu, v srdci chorá, nepozná kýs vyšší život, cit; jedna její žádost: ženich možný, jedno vyšší hnutí: povzdech zbožný... A ten její bratr a ta luza, nohou svou ji zašlápnouti mohu! Ne!... Však ona překvačí je hrůza, až si střesou opici... Svou nohu poškvrnil bych jimi... Oni mněli, že teď samou pomstou zplápolám, aneb samými snad klesnu žely v svojí lásky rozbořený chrám... Bláhovci! již zítra hrdě shlédnu s vozu svého v blátivou tu pěnu! Ať se moří! Přes hory se zvednu, 83 víc jich neznám, víc jich nezpomenu... Zapomenu sprostého i děcka! Až mi rozevře své luhy svět, utrhnuť si tam, kde rozkoš všecka, vonnější a čistší, vyšší květ! – Tak se ráno prvý k cestě měl. Ten den ještě s mátí odejel. – Jeli, jeli jako žlutý blesk, pod nohami vznikaly jim proudy, rostly hory v mžiku zas co hroudy, řeky stříbrné co nitky lesk, vstoupala a ztrácela se města... Krásné, blahé, vznešené to chvíle, než se dlouhá, rozmanitá cesta dotočila žádaného cíle. Jak ty zjevy vznešené a skvělé kolkolem se leskly – kmitaly, v Otakaru myšlenky tak smělé, velkolepé touhy svítaly. Sláva, čest! Vy číše zlatoskvoucí, za vámi tak širé množství práhne, většina však vaší slasti žhoucí nedoběhne – nikdy nedosáhne. Mnohdy zlatá stěna vaše šálí, že váš nápoj zlatojasný med, a tu pozdě žilami to pálí... Nápoj váš je mnohdy žití jed. – – Tak i Otakar vši svoji snahu slávě věnoval – té čarosvodné – chvíle, jež dřív v lásky strasti, blahu trávíval, teď práci slávorodné 84 dal – on se jí celý daroval a on touto prací usilovnou, touto vůlí pevnou kovorovnou, hvězdnou slávu k sobě sčaroval; sestouplať mu, vavřínové věnce na čelo mu kladouc; – hrdá, šťastná nezmořujíc svého vyvolence, ale luzná, jako milka slastná – Čela jeho blesk, v němž tajná slova slávou psána jiskrami se vlní, úctou k němu rodné, cizé ková, nepřítele straší, děsí, slní; lůně rodinném tě vítá mír, tam ti bije krásných srdcí dvé, tamo v klíně otce, máti své, zapomínáš divý světa vír. Ale láska nevrací se více! – – Sloníváš se v zemské krásy květu bez plamenné touhy, bez roznětu; shasla v srdci tvém tvé lásky svíce! Ó, ta neshasla! Tam Marije, bílá růže, skvoucí lilije, její plápolání pěstuje – – – Ale ne ta Marje hrubá, bídná, než ta její tvář – ta skvělá, vlídná – jasnou nebešťanku zvěstuje, dceru vzňaté, čisté fantasie, v níž jen tělo Márino se čije... *** 85 Tam z té krásné, plodné roviny, jindy plodné – z Hanšburského pole – vznášejí se smutné noviny: že tam schudly štěpnice a role, a již hlad – ten trapný, neúprosný – scvrklou dlaní po kraji se plazí, za ním pán ten holý, lidokosný cestu zlou si vesničkami razí. Také naši vísku tiskne hlad, pole prázdny – stráven celý sklad, z příbytků se bědování nese – Jedna chatrč toliko se směje kvetoucích svých pánů z obličeje, kýsi duch v ní mohovitost třese. Je to chatrč Mariiny máti. Jenom jedna tvář v té bledne, chřadne, jedno čelo vraští se a vadne, jeden hled se nechce rozesmáti a to Jiříkovy tváře, čelo – hled – Ďas kýs’ černý do tahů mu vsed’ – Ne to hlad, než kýsi tajný bol, strašný hlas, jenž do ucha mu skučí, můra zlá, jež zakrytě jej mučí, když je tma a klidno kol a kol – Zpráhla studně rozmaru a vtipu, nevábí jej dívek hebká líc, netěší se skoku, houslí skřipu, ani pušce, ani plesu víc, s nikým nemluví, se nesbližuje, lidí prchá jako cholery, v jednu chýš jen hlavy ponižuje, v chýši čarodějné Čečery – Tamo sedávají pospolu, 86 divně mluví, divné věci kutí, často k hvězdné záře doplanutí svítává jich lampka se stolu. Nočním časem do lesa prý chodí, bařinou se s bludičkami brodí a víc jiné – Domů však se z rosy navrací, kdež otázek se straní, chleba, šatu matičce své nosí a tu jedno zjasňuje se maní. Černá noc se nad krajinou bere, mraků chumáč za Hanšburkem běže propouští kdys štíhlé hradu věže, jako zuby na obloze šeré; z daleka se rozzvukuje hrom. Ve vichru se černý chvěje strom tam na patě hory... pod tím stromem zachvívá se putovníků dvé beroucí se k výši strmivé pustým, temným, břidličnatým lomem, v předu jun a za ním baba suchá. Větru vání šaty, vlas jim cuchá, hrozné zvěsty do ucha jim kvílí........ Došli vrchole – tam stanuli; s hradních stěn jim hrůzy vanuly půlnoční tou mrtvou – tesknou chvílí – a nad nimi po obloze šeré tam již chmura se chmurou se pere, vichry skučí – chvílí slýchají – rukou scvrklou, hlasem kvilným – dutým baba začíná: „Vám nepohnutým, jichžto tvary v zem se míchají, vám tím klíčem z kapradiny skutým, 87 z kapradiny svatojanské, zlaté, kážu ve jménu trojice svaté: vy – vy, plaménkem svým zvěstované, na to růžencem mým obhozené, zůstaňte v té čáře znamenané, připusťte ty ruce neškozené, a to kříže svaté znamení zažeň děsné pekla mámení!“ Při tom holí kola maluje, kapradím v ně křížů vine tahy a tak žhoucího psa vzdaluje, jenž prý střeží zlata toho prahy. A tu jinoch lopaty se chápe, kopá, hrabe, do kamení tluče, z ruky, z čela chladný pot mu kape – až se sklonil nenadále – ruče. „Mám jej!“ – Táhne, co mu síly stačí, vytahuje cosi, vedle klesá, baba shrblá k otvoru se tlačí: „Poklad? – Poklad!“ – nevěří a plesá! Ticho – slyší blížící se hřmění, vidí dobou vzrůstající tmění. Tu se Jiří zdvih’: „Ty ďase starý, dost mám tvého pekelného spolku! Seber půl svou, zhurta, bez okolků, a pak na vždy: vari, vari, vari!“ Ha, tu baba zasyčela – vstala, divno, že ta noc se nerozžala, jak jí z důlků povyšlehnul zrak: Ó„Ó, ty čertí synu, tedy tak?! Plémě hadí, počkej, počkej, slyš a ta slova do mozku si vpiš! Přísahu tu slož mi na mou hůl, 88 že teď posledně dlíš nad domovem, že mi necháš z truhly té svou půl, sic tě jedním dechem, jedním slovem přivedu až na popravní kůl! Víš, jak ona lebka – víš, jak třeskla, když tvá puška ze smrčiny bleskla, víš, jak’s chodívával po krádeži – “ „„Kdo mne svedl,svedl než ty, pekelnice!““ „Já? – Já řekla: Ten pod jměním leží, pomoz mu, vždyť v chrámu zpovědnice, nechceš-li, by hlad tě porazil.“ Jiří, jak tu zoufanlivě stál a jak vlas mu rozcuchaný vál, pojednou ze sebe vyrazil: „Nuž, já vidím strašnou boží metlu a já prchnu domácímu světlu, zlato to si nech........ než poslouchej: rodinu mou v bídě nenechej! Kdyby se mně zpráva donesla, že je bída v mateřském mém domu, rodina má hlady poklesla: to ti přísám u božího hromu, jenž tam bouří po obloze bledé, že se vrátím ku městysu tomu, že tě za tvé vlasy, za tvé šedé strhnu dolů v pekla plameny! – – – “ Jako zběsilý se z rumu vrhnul, nohou bosou, zkrvácenou strhnul po vršině s sebou kameny – Nad ním nebe jedna černá chmura, jako stropu blankytného kůra, 89 za ní to když hřímá, rachotí, jak by nebe praskalo – tu zase – mrak se otvírá a v slepném jase žlutý blesk mu plane naproti........ Až pak proudy mrákotami dštící zchladily mu rozpálených lící........ Ještě jednou rozsvítil se blesk: baba shrbená cos bručí, huhle, před ní v těžké, rozevřené truhle třpyticí se záře – zlata lesk. *** Pod oblohou zakalenou, sivou podzimní se večer zatmíval nad šedivou, pustou, prázdnou nivou. Mrazivý ji vichr prochvíval a svým kostelíčky skučením a svým smrčinami hučením teskné, mrtvé ticho přerýval. Smutné ticho v šeřícím se kraji, po strništi, po žloutnoucím háji rozvívalo v ňadru tichý bol. Ba, i topoly ty kolébavé, ono listí drobné, vonné, hravé s písní trudnou skláněly se v dol, kde se po silnici zaprášené skotoučené prachy stíhají a dvé koňů, bičem vyplašené, v černé půdě jiskry zžíhají. Mráz a vichr do pryčky se vzpírá, kol ji topol za topolem míjí a s ní dolů s vlhkým okem zírá 90 Otakar náš se shrbenou šíjí. Ó, vy topoly, či jej snad znáte, že tak trudnoslastně přikýváte? Ovšem, ovšem – ale tenkrát jezdil mezi vámi mladší Otakar, tenkráte se zrakoma mu hvězdil mladší duch – tak horoucen, tak jar – A v ty doby nadšení a snění a v ty doby lásky dětinné a v ty doby touhy nevinné potápí se v slastném rozpomnění zkušený a vážný, pevný muž....... Však, ty muži, tam se nepohruž, marná touha po tom, co víc není, nad čím závoj minulosti věje, co jak řeči mrtevcovy znění, v uchu nám jen zpomnění se chvěje – Před se hleď! – Tam veleznámých síní okna krásná rozsvětlená shlíží: zda jich hoch, jich Otakar se blíží, onen pán, jejž husté vousy stíní? Aneb, hleď! tu vážně, tiše, truchle vyskytá se křižovatý sad, kde kol lebky strouchnivělé, spuchlé černý, slizký zatáčí se had! Kříž na kříži, pahrb na pahrbu, onde plocha, na ní skvoucí slova, kámen složen na visutou vrbu, jinde socha skvostná, mramorová; krásnější však socha tamhle pláče v prázdný, nízký, opuštěný rov, ona zdobí podzemního spáče nad mramory, nad svítící kov – 91 živá socha to – to dcera její zraky vlasem kaštanovým kryje, jednu ruku do mohyly ryje, kde ty krásné, žhoucí rety spějí, jež jí často nad kolébkou šedou dědů báje, písně zpívávaly, a ty studně, které líci bledou mateřskou svou slzou mývávaly... Vítr chvěje štíhlounkým tím tělem, v nuzné, vetché zahalení duje, líc se skrývá pod skloněným čelem, ale náhle ven ji vyzdvihuje – truchlé snění vozem přerušeno – Již ji zase spouští – ale pána ve vozu cos stisklo netušeno, jak by dávná rozsmekla se rána......... Jednu stiskl k ohnivému čelu, druhou z povozu se vyšinul a již bránu pokoje i želu třesoucí se dlaní rozvinul....... Pod ním rovy, stará deska puká – Děva klečí jako z kamene – Stanul, jeho teplá, kleslá ruka sněžného se dotkla ramene........... Ohlédla se........ Muži Otakare, ó, tys viděl mnohé líce jaré jako kněžky sna, co jitřní znaky, červánky co rubínové žhoucí, v nichž dvé hvězd, dvé stříbrných se skvoucí, zastíněné havraními mraky, tys se chvěl, když spanilou tou clonou pablesk duše vznešené se dral, a když tváří hrdou, blahosklonnou 92 rozbřesk citu plamenného hrál, tys se chvěl, než nyní zmámen trneš před tou tváří, čarovnou svou strastí plášť svůj oko vytržené hrneš před tím okem z nesmrtelných vlastí – A zas patříš do těch vlnovlasů plných vzpomínek – dojemných vnad, kdež na bledou, smutnou čarokrásu psáno stojí: Zima, nouze, hlad! z nichž ta duše holubičí kvílí – – a v ten krk, ten zlomený a bílý, až ti z retů chvějících se splyne jméno lásky, jméno „Marije!“ Ano, Marie tu zoufalostí hyne –- dítě siré – máť mu nežije! – Marie to v sličnou pannu zkvětlá – Však ta očka slzavá a světlá bádavě se po cizinci točí – vždyť jej neznají – a pod obočí pod snížené stydlivě se kryjí – On to cítí, slzy se mu lijí z očí planoucích, an hovoří: „V onen čas, kdy dětinství ti kvetlo, nechť tvé duše sen se ponoří! Tu kdys v šedý žbáneček tvůj sletlo psaní bělavé – tvůj brat je čet’ – Psaní to byl já – má duše celá, mladá láska, mladé touhy květ, a tys byla hohyněbohyně má skvělá! Já ti sebe dal, bys buď mě zdvihla, buď mě zničila – a smrt mě stihla z ručky tvé, však dobré, nevinné. A tu zničena má láska mladá, 93 zničeno mé žití jediné – – – – Viz, tu znovu k nožce tvé se klada znovu zživlý, znovu se ti dávám, miluj mne – a v blaženosti zmladnu, nemiluj – a kvítí v poušti zvadnu. – – “ Diví se tu dívka dávným zprávám – šepotá: „Ó, kníže Otakar!“ Třese se a zvlhlé zraky klopí, stydí se a tvář svou bledou topí v přelíbezný rubínový žár. „Však ne – nemiluj mne, k mému bytu jen mne doprovoď – Tvé tělo chřadne, hasne oko v blankytovém svitu, hlad a bída moří tvary ladné – Se mnou pojď – mé síly, moje jmění bude pro tvou slast, tvé potěšení!“ „„Ne, můj pane, ne, mně posud síla – V širý, modrý kraj má noha spěchá – Dobří lidé poskytnou mi díla – Mocný bůh mne v bídě nezanechá!“nezanechá!““ „Ty tam zhyneš, slabo tělo tvoje! Tuto na rovu tvé máti stoje zapřísáhám tě, pojď do mých síní, mám tam máti, sníh jí čelo stíní, ze chmur péče o syna tam padl, které táhly nebem duše její – Ta tě přijme na klín dobrý, zmládlý, po dcer pravých, vlastních obyčeji dítko jediné – v svou celou péči. Neb já zajdu do daleké dáli 94 jako v poušť – co v noc – co v šeré skály, kde se divý zármutek můj zléčí – Ba, se zléčí, až kdes v tichou trávu, v cizé kvítí, pod neznámé nebe vložím skleslý, opuštěný sebe, trpký žal svůj a svou trpkou slávu!“ Oči zdvihla, chtěla cosi říci, než před jeho zraků plamenem poklopila milostně se rdící hvězdice své v posvěcenou zem. Ale podané jí ruky jeho povolně se jala k vozu jdoucí – Zahřmělo to z sloupu prachového – Již tu zámek svícemi se skvoucí! – *** Pestré věnce po stěnách se třesou, bílé, různé fábory z nich visí – Hlučné přípitky se do tmy nesou z lesklé síně zámeckými tisy. Vzácní hosté veselí se spolu při žampaňském, rozvlněném víně, zněním číší na dědičném stolu zrcadlová rozléhá se síně. Hvězdné nebe do síně se dívá, jak se líčko nevěstino pýří, ženichovo lunou se zaskvívá, která zvolna po zenithu míří. Klidně patří ženich Otakar, jak se mnohým vznešenostem vije kolem retů trpká ironie, 95 pohlíží-li na spanilý pár............ ,Kníže... selka... jaká neshoda!‘ urozená hlava rozebírá........ Toť jim z brusu nejnovější moda! Proti tomu rozum jich se vzpírá........ Ale Otakar, ten v moři světa brzy – brzy ponořil se ke dnu a pro příští spokojená léta vzal tam pravdu, mezi všemi jednu: že jen duše zrozeností pravou, ta jen míra vznešenosti – nížky – ostatně však maličkostí hravou pán se liší: hvězdičkami, křížky,...– i že málo citu skutečného mezi krásou vznešeného druhu, za to ale šperku zbytečného, dosti kvítků z papírových luhů, slzy jich jen voda vylívaná, ruměnec jich rubínové barvy, vnady jich jen hnusnost zakrývaná, tahy jich jen vypůjčené larvy....... – Ve stínu jen fialinka žije čistou krásou, pravou velebou, proto Otakar náš u Marije netouží víc, světe, za tebou!.......... Proto nechť nám hlasně zaševelí dnešní krásný, svatební náš ples, nechť se s námi zjasní, rozveselí luhy, háje, rovina i les! *** 96 Ký to host již nejpozdnější ťuká? Brána zámecká se rozesmekla! Než již brání domovného ruka, duše mdlá se postavy té lekla: rozcuchaná brada, vlčí zraky divě se mu začernaly vstříc. Brvy huňaté a vlasů mraky ve vyzáblou ježily se líc. Ruka kostnatá hůl těžkou svírá, hadry sporé ve vichru se dmou – hu! ty zraky, šílení je zžírá, jako jiskry kmitají se tmou............ „Já tam musím, musím k sestře svojí!“ „„To by měla bratra!““ sluha bručí a již vrata s rachotem se pojí – Pustý vichr kol bídáka skučí.......... Hoj! tu bílé zuby zaskřípaly, noha dupla, zsinavěla tvář, retoma mu kletby zasípaly, pěsť se zaťala tam v oken zář! „Počkejte! – Vám stydno za bratříčka! Počkej, plémě zpupné, zdráv se žeň! Ospalá si pocelujte víčka – já vám rozžhnu snubní pochodeň!“ Pod okny se shrben, schoulen krade – Nyní rozžal praskající vích, zář se v tahy potměšilé klade, světlo padá na satanský smích. *** Na peci se žlutá baba hřeje, před ní truhla raženého zlata – 97 Potutelně babičce se směje – Aj, tu náhle zavrznula vrata – Baba seskočila, víko spadlo – Jak jí v tváři rozesmání zvadlo a jak hrůzou na smrt sesinala, když tu v dveřích, vzlétlých dokořán, Jiříkova tvář se začernala. Stál tu – pekla rozvzteklený pán, čelo strhlé – hromonosný mrak, oko v sloupu baziliščí znak, hrůza smrti z úst mu zavanula: „Babo, slyš! – tvá hvězda doplanula. Přísaha mě hrozná, strašná víže, stokrát větší hříchů tvojich tíže. Já jen na tvou radu pekelnou použil jsem smrtonosné střely rukou zavrženou – vražednou, any hladem dušinky dvě mřely, tys však šedou zabila mi matku, bídou sestru donutila k sňatku – Umřeš – Umřeš – v pekle bude kvas!“ A již babu vymrštil si v pás........... *** Nebe rudne, zámek ve plamenu, s Marijí se snoubí Otakar ohňů žhoucím, smrtném ve prstenu – Marná pomoc – zavinul je žár! Lidstva zrak se do výšiny zdvíhá, kde se vítr choulí v plamenu – Ha, tu jako blesk se jimi míhá zběsilý kdos, babu v ramenu, 98 než jej stihli, kvílící ji vrhnul v spoustu tu – jí nelze pomoci – a pak ruce, držící jej, strhnul – S chechtotem se švihnul do noci. Druhý den jej našli na hřbitově, ležícího na tom samém rově, kde dřív truchlá Marje klečela. Kvítka byla nehty jeho zryta, jamka zraků krví pozalita – divně, hrozně prsa ječela. Ptali se ho, vytřeštil své hledy nesouvislé řeči vydávaje, obličej si podrásaje bledý, chechtaje se, po divokou laje. Poznali, že blázní........ Od té doby nese krajem šílené své zloby, černý vlas mu větérkami vlaje, v oku jiskra šílení mu hraje. Často mluví přetajemně, tiše o Hanšburku, že tam má své sklepy a že kníže Otakar se píše, že mu patří Hanšburk, Klepí. Proto v lidu přezdívka mu dána posledního z Haznburku pána.