Ve středu 12. srpna.

Svatopluk Čech

Ve středu 12. srpna.
Sivohnědé nebe; na něm černé horizontu stromy; dále řádky žlutých klasů; cesty, strmé hrádky, dál a dál šíře nerozměrné; 64 a hle! před tou nebe záplavou ubíhají oráči i žnečky, pestré holky žbány nad hlavou, pes a bílý pastýř za ovečky; aj, co běží? – Či to spřežení bouře za sivými vraty frká hromem, v mrakovozů běžení bouře zraky rozžatými mrká? Či to krví nebe se vylívá pomněvši na vojnu, na krvavou, a ty slzy a ten dešť tam splývá z dálky v jednu mlhu červenavou? – Neb to nebe kouřem zulíbané, žhavým kouřem žhoucích obětí a to blesků v plavu rozžetí, stříbrné co drátky, zohýbané, obětních snad nožů zdvihání? Ano, ano, tam se v žertvu pálí na plameni kostelů a dvorů nemluvňat a žen dav neustálý, síla chrabrých, přehrdinských sborů; všem na čele spanilém a hrdém jakby na knížecí na závěti, v skvostu žen a v reků meči tvrdém psáno stojí: Truchlé Polsky děti. Marně kvílejí tam vysoko, že se chvějí hvězdovité stropy, marně roznášejí široko vichřicí své prosby do Evropy – Obětujte! hučí prostranství – Komu? Králi s tigrovými zraky, s duší černou jak ty temné mraky, jehož kleté jmeno: Tyranství! 65 Královně, jež plna kupectví v krvi lidstva rozvíjí se k květu, vládne všemu nynějšímu světu skrývajíc své jméno: Soběctví!