Opravený konec této básně dle ústních i písemních kritik.

Opravený konec této básně dle ústních i písemních kritik. Motto: „Wer d. besten s. Zeit genug gethan, Der hat gelebt für alle Zeiten!“
Darmo jste se zrodily, o řádky! nadarmo vás kvítka unylá utrhl jsem citů ze zahrádky – kritika vás jinam určila! Pryč, vy nezabudky, sedmikrásky! Jiná kvítka kritik v dlaň mi vstřel, abych prý je hezky pěkně v pásky aesthetických vtěsnal pravidel. Ó, já chuďas, přes rok na zimu dám se zapsat Leonhardimu. Epická vždy báseň žádá reka, rek pak bez boje se myslit nedá, ergo, pod kyrys, má Muso bledá, šavli, reku, tas, ať vzdora kleká! Tětivou ti budiž zlatá struna, smrtonosným lyra obloukem, zatkni péro nad svým kloboukem, vyplaš panstvo z hedbávného lůna, v úzkostném ať zatřese se zmatku, v železné co upíná nás kruhy a dost nemajíc svých velkých statků – nesmírné k nim připojuje dluhy šlechta ta, co nízkým synům hroudy úřadů nám všechněch odepírá, ba i v naše úřady se vtírá, ku příkladu: do hlídačské boudy. 186 Nemysli, že nedostaneš koše, kníže dcerušku svou láji nedá, leda té, co na dukátech sedá, a ty nemáš v kapse ani groše! Řeknete, že líčím nebásnicky – aspoň to však nemůžete zváti báchorkou, neb tu lze psáti vždycky, ale pravdu nesnadno je psáti. Tedy po druhých třech hvězdičkách nechal jsem svou kněžku v zadumání, ana lilie svých útlých skrání podpírala v oblých ručičkách. A již vzešly hvězdy na nebesku a již k zemi nachýlil se stín, oko její dumnou posud stezku na hedbávný putovalo klín. Vstala konečně a do zahrady po schodech se schvěla kamenných v náruč stínů šedoramenných opojné své pohrobila vnady. V stínu kaštanů tam místo bylo, kde se z trávy prýštil pramének a kde stříbrný tok jeho pilo modrohlavých stádo pomněnek. Nejraděj tam snivé děvče dlelo vnímajíc tam vlny jasné špluch a na spanilé si pletouc čelo oněch kvítků temnomodrých kruh. Dnes jí je, jak by ty vlny pěly zpěv, co pělo děcko v komnatě, – podpírá si čelo v rukou běli 187 slouchajíc té písni v úchvatě; tatáž píseň – zřetelně ji slyší a rty korálové sotva dýší. – Ba, se zdá jí, že tam nad potokem vysoká se chvěje postava a že s pátrajícím jejím okem třpytící se oko potkává, zdá se jí, že, ana kráčí blíže, postava ta k zemi klesá níže, a jak před ní uzarděná stojí, tu dvě ruce vzhůru k ní se pojí a kdos šepce: „Kněžko ušlechtilá! Postůj, poslyš hlasu smělého, jemuž’s v srdci plamen roznítila žárem oka rozeskvělého!“ „A kdo jsi?“ – tu tiše kněžka vece. „Já kdo jsem? Ó kněžko, skoro nic: jmění mé jsou zpěvuplné plece a můj erb jen poctivá má líc! Já jsem žebrák, jenž tě kleče prosí o jediné sladké slovíčko a kraj tvého roucha slzou rosí, hvězdooká nebes světičko, otrok jsem, jenž navždy tebe mine, pokyneš-li rukou milenou, a když dovolíš mu zůstat, zhyne u sladkých tvých slastí kolenou.“ „Co chceš ode mne? Jen mluv a vstaň!“ „Ó pak dovol milostnou tvou dlaň přitisknouti k srdci tlukoucímu a pak dovol lil’jovou tvou dlaň políbiti retu planoucímu a pak dovol – “ 188 „Tiše! rci, kdo může neznámou mu dívku milovat?“ „Tebe? Rci, zda v jezera se lůže noční hvězdy mohou schylovat? Tebe nemilovat? kněžko moje, ve dvou slovech nemožnosti dvoje. Já tě znám již dávno, tys ta bytost, cos mi smutný život sladila, a když svírala mi srdce lítost, outrpněs mi skráně hladila, a když hořem praskly struny moje, nových písní zbudilas mi zdroje!“ „Aj, tys pěvec? Zapěj mi své zpěvy!“ A on jímá ruku sličné děvy a jí divokrásnou píseň pěje, nad ní anděl na nebi se směje, milokrásnou píseň o sladké své něze, nenadchlať tak Muza nikdy svého kněze, odkud ústa zňatá mezi lidmi pěla, krásnější se píseň z nich nevyprýštěla! A jak dopěl, rety touhy plny na malou jí tiskl ručičku a tu cítil padnout slzičku na vlasů svých kaštanové vlny. Ona ale odklánějíc líci „S Bohem“ šeptla a již pílila vyplakat se v noci černající. – Za ní „S Bohem“ loutna kvílila. A zas hledí hvězdy s nebes báně a kol měsíce se prokmitují za lodí co jiskry v oceáně. Kněžčina se ňádra rozvlňují, 189 a když po třetí se hvězdy roznítily, šlechtické rty láji políbily. Nasázel mi – neskvělý sic – osud ledajakou růži na mé pouti, jednu slast však odepřel mi posud a ta může souborem všech slouti: by mi slza lásky neskonalé zableskla se v milovaném oku – ó, toť číše nebeského moku! Tys ji pil, můj reku, z ručky malé, ozdobené mnohým zlatým kroužkem, pil jsi ji, můj reku, plným douškem! Věřte mi, ó druzi, žhoucím mečem nejsme všichni z ráje vyhnáni – nevěřte těm bezútěšným řečem! Korálových retů líbání, slza, z oka sličného co kane, a tisk ruky bílé, milované – toť jsou kvítka ráje nevadnoucí. Však jen jednou si je každý trhá a pak ven jej do pustiny vrhá v rukou anděla meč ohňoskvoucí. Věřte mi, ti co nás vedou v nebe skrze trnovité úskalí, trýznění a zapírání sebe, že se z ráje sami vyhnali. Ó, dvě duše mladé, nezkažené, když se nade všechno milují! Ó, dvě skráně bílé, ovlněné, 190 když se jedna k druhé schylují! To jsou tajně šumící dva rýmy z písně jdoucí rety andělskými. „Milko má, ach, ty jsi krásná, mladá, opravdu: tvá kadeř havraní v nejsličnější ze všech líček padá – Kdož by nežádal jich líbání! Brzy přijdou mladí šlechticové s drahým šatem, mravy hladkými, řečmi lichotnými, sladkými, obsypávat budou tě jich rtové. Ó, jak se tu tratí vedle nich památka na juna chudobného, jenž teď dotýká se retu tvého a v tvých dlaň svou ztápí kadeřích. Ó, již na slzavé tvoje líce políbení vtískám poslední, rozbiju svou loutnu v polovice a mé srdce rozpukne se s ní!“ „Ó můj drahý, jaké to jsou řeči, jakou lásku žádáš ode mne, v Aetny lůno skočit tajemné, zajíti chci v nejlítější seči, milenče můj, po sladkém tvém boku – provázet tě při každičkém kroku!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 191