Bílá hora.

Svatopluk Čech

Bílá hora.
I. I.
„Vítáme tebe, v bouřné noci osvětlený úkryte! V tebe klepám, k tobě volám: Zbav mne divé bouřky té!“ V chýži kroky, vrzly dvéře.dvéře, v těchto dívka stanula a dvou očí divokrása s ohněm lampy zplanula. Krásné oči, ale hrdé, zpité rosou nadšení, nade prach se zdvíhající jako orli splašení. V nepatrný šat je drahá, štíhlá vnada zavita, však z náňadří nachového zlatý peníz prosvítá. Nachýlila růžné líce, růženější ale zdvihla, očima když pátravýma juna s bílým koněm stihla. „Vejdi jen, ó milý hoste! – Tamo koni tvému kryt.“ V řeči této sladké, prosté k stáji nesla lampy svit. 36 Pak do jizby ho uvedla, mezi nízké, čisté stěny, kde ho slovy, rukoudáním vítá stařec potěšený. Bere mladík přílbu s hlavy, děva řasný plášť mu snímá, křeslo chudé k němu staví. Stařec spolutrpně praví: „Slyš ty hluky! Jak to hřímá, oknem řinčí, krbem hvízdá. Děsivá to byla jízda!“ „„Šťastná jízda vichrem, bouří ve váš pohostiný stan!““ Takto jun – tu očka děvy prvé zmizlé zas se jeví skloněná na misku, žbán. K hostu milovonnou tíži lehce nese, v stůl ji níží, pak o misky kolo lesklé číší květovanou zvoní, zdvíhá žbán. Tu v číš se na dno pěnná medovina roní. Však host málo zakusuje, málo sahá po číši; stařeček mu vypravuje – jun to neví, neslyší. K oknu lepá děva sedla, jemné řasy sklopila 37 a tu zřítelnice jeho na dno duše topila. Ale mládí jeho vděk tknul se věnce pomněnek, jehož vonné, jaré kvítí, chladem lití zastíněné, svěžující rosu lilo v srdce staré, poraněné. Zachvěly se tu jasné pomněnky, zašuměly tu stinné lupénky, chvíle blahé, chvíle strasti v jednu krásu plynuly, jedním, krásným řeči proudem z úst se starci řinuly. Zase stíní lípa šumná jeho dětství zlatý sen, zas ho ze sna toho budí mečů znění – bitvy den, vítězství mu dívka plesá – – Hostovo, hle, čelo klesá. Spí-li, cestou unaven? Nespí sic, než přece stírá z čela sen – to touhy sen. – – Z okna vystupuje dívka, vine ruku o svícen. Tu se za ní odebírá, Zanechává „dobrou noc!“ Již mu ložnici otvírá, Medosladké „dobrou noc!“ 38 „Dobrou noc!“ Usíná chýže,* noční mír tu za stěnou. Nepoložil Vítr – kníže lebku svoji bezsennou, přes lesy on šumné, snící, nade stavbu zdorující šedý velikán se nese, obrubou ji dole švihá, až se shýbá zeď a třese, vysoko své fousy zdvíhá nade střechy šestihraní, na něm suchou svojí dlaní tlící slámu načechrává, níž se kloně v půdu fouká, nato do komína houká, pak i pod střechu se dává, plazí se tu podle stěn naslouchaje u oken. Ani šeptu nevypouští jejich černá dutina, v krátké, nizounké jich řadě nespí jenom jediná. Jan tu noční svíci pálí, jenž tak často v oknu bdíval, Když si Vítr v temné dáli z listovýší, ze zvonice, po poli a po rybníce divoké své písně zpíval. Často v tyto volné písně ———— * Odtud v Zoře ze dne 20. března 1863, č. 17, nadepsáno „Zajdi, bouře!“ Začíná se: Černá noc. Usíná chýže. 39 vyplakával svoje tísně. Neboť jako zemní vesnu bouře náhlá, nenadálá, tak i jaro jeho žití divá bouře rozevála: bouřka touhy bezejmenné, která s lípy mladokmenné strhla ptáčků radování s listy, kvítím utrženým, bez pokoje, beze stání k cílům dálným, omlženým duši rvala uchvácenou, že ta vazbu rozvrácenou odvrhla – a v širý svět volný zdvihla větrolet. * Jun na svojí větrodráze ** nocí tou se zastavil; vynořilť se z mlhy cíl: krásný sad to v plné vláze, krásný jako sídlo víl. Vzduch tu opojivá vůně z medoplné kvítků tůně lijících na sněžný jíl krůpěje své rosy jasné; jsou to kvítky velekrásné: nachové i bílé růže, růžné, modré anemonky, ———— * V Zoře následují 4 verše, jež v konceptu nejsou: Znovu Vítr – tvůj to druh, v okno klepe – tobě zpívá. Proč se, june, odpověď, z retů tvojich neozývá? ** V Zoře: Ó ten na své větrodráze. 40 fialy tam nízké, útlé, vyšší, rozduté tu zvonky. A ty stromy kolébavé sklánějí se v stíny tmavé, vrcholů jich tajné chvění jako hudba zlatoznivá, a hle, tato hudba sladká pomalounku všechno slívá: Takty na takty splývají květy v růžové líce, v nachové rety, v modravé oči, ve slzy skvění, v sněživou kůži mění se zem, na vše to vnadné rozlito snění, vůně se chvěje obličejem; větvice korun snaží se splísti, srůstají v temné k ramenu vlásky, schváceny hudbou vlastního listí – hudba to čarná – hudba to lásky.* Jan bdí ve snu blaženém. – Zavrtěl tu hlavou Vítr -Vítr – král, ———— * Konec v Zoře zní: Zajdi, větře! Juné ucho neslyší víc tvoje hlasy, nevidí, jaks povylétnuv zavrtěl šedými vlasy, až se věnce dešťoperlé na skráni ti roztrhly, s řasy vanoucího roucha do mhy chýžku uvrhly – Zajdi, bouře. Z oka, z líce Její blaha sad junáka pojímá, nad ním míru hvězdice se skvějí! Na věky-li – – Mlčí harfa má. 41 až se věnec perlí roztrhal, zněje na sklu okenném. Mezitím si zastenal a pak uvrhnul se dál pode mraků temenem... *** Za zahradou kyprá louka, krásné, pestré květy na ní: jedny k nebi pnou se hrdě, druhé v zemi máť se klaní. Ty, jež hledí k matce zemi, vidí ji jen závojemi: stříbrnou se rouškou kryje, průsvitnou se vodou myje s nebe padlou ručejemi; vidí květy na zrcadle, líce svoje – sněhy padlé, vidí na něm – těžko říci, jaká krása, jaká záře – kolo jasné jako svíci, vidí, žasnou, šepotají: „Máti skvost – aj, zlatý skvost!“ Ale květy nebezorné, že to zlato bez kování, že to s výše modré stezky slunce v lesklou vodu topí svojí podobizny lesky. Znají skvostu klamivost. Zašumělo trávy moře, vlnami se naplnilo. Což je náhle rozvlnilo? 42 Zda je vítr křídlem oře? Neb to háje divné děti slunce narození světí? Ty prý často vybíhají z temna háje, ze křoviny, mezi květinami točí tajemné své koloviny, petrklíčů zlaté trubky proti slunci vypínají, modravými zvonky zvoní, tichou hudbu počínají, tichou jako mušky zpěvy, šepot milující děvy. Neslyší ji nikdo více, nikdo kol, než – lesní děd, který divoké své líce z háje strká such a šed... Ale jej i jeho plémě vídá jenom pověra mezi lesy osamělá aneb v houští za šera; nevidí je zbožné oko – ono tuší, že tam kráčí, svaté roucho kvítím vláčí, jehož témě převysoko, jehož ňádra nespatřená nad oblohou rozestlanou – bílých oveček to loukou – v lásce věkovité planou. Tam i děva vážná, snivá ruce bělolesklé vine; 43 tamo srdečná a tklivá modlitba jí ze rtů plyne, modlitba jak ambra vonná, kterou do modravé výše statisíci květů dýše jabloň širá, větveklonná. Pod tou děva; oči její v červánky se potápějí mizící za slunce lesku, jako vzadu na nebeskou bledá luna, jako sen – Zmizely – ne! Lící její v nové záři zaplanuly, když ty malinové rety modliti se ustanuly, když ty chrpomodré oči na chýži se upřely, ale před junovou tváří v řasonoc se zastřely. Ten tu oblit slunka jasy. Vlnivými jeho vlasy větérek se prosmyká, z očí, tváře uzardělé žhavá touha vyniká, ňádra dmou se, zachvívají jako stromů vrcholy, jež si v šumu zpomínají na ty noční kramoly. Ach, i jemu bouře řvala, která nejmilejší druhy z těsné náruče mu rvala, 44 hvězdy žití pozastřela, otce, matku pochovala, která tmou ho zahalila, tak že náruč strádající, ctnost a lásku hledající, hřích a šalbu zachvátila – odkryla mu blesků záře, jak se s jedovatou slinou šklebné, podrásané tváře ku bledé mu líci vinou – – – – – – – – – – – – – – – – – Dost, ó dost! ta bouře zašla, slunce nad mraky se skví – „Tys, ó děvo, tys to slunce!“ v oku junově se chví – Oka toho divné svity prozrazují srdce city: jsou to city mocné, náhlé, k nebi pnoucí temena, osvěžení duše zpráhlé, první láska plamenná! O té němé řeči neví oko její sklopené, jen co jeho rety jeví, ucho vnímá růžené: „Kam’s tak časně, dívko milá? Podívat se na větvice, zda je bouře nezlomila? Či zda růži, krásence, vítr prudký, dotiravý neodnesl ruměnce?‘‘ 45 Tu se z úst jí slova nesla: „Dřív než noc do konce klesla, vstáváme my den co den; jak nám z větví do oken prvá píseň pozahlesla, chodím do zahrady ven – Než aj, otec z okna kývá, k vejití nás povyzývá.“ – – Vešli – na rtu pozdravení – usedli si bez prodlení k starci za dubovým stolem; nosila se mluva kolem srdečná a veselá – Než, kdy děva v uzardění slova mluví nesmělá, neslyší jun hlasu znění, vidí jen dvou retů chvění. Kmet-li mluví, slasti pln do jejího vlasu vln oko milující hrouží, který lehce skadeřený, tmavojasně rozčeřený, po sněžné se šíji plouží. Konečně, když času dráže, starce po jmenu se táže. Tu dí kmet: „Slyš tedy, hoste, jména naše neznámá. Diviš to mně jmeno prosté, Zděnka sluje dcera má.“ 46 Zděnka! Zděnka! jinoch šepce city svými přemožen, čarovnými zvuky těmi přehluboko rozechvěn. Ó, ty jmeno mocné, krásné, jméno dívky kochané! Jmeno plamennými tahy v srdce mladé zapsané! Ty zníš jako hudba nebe uslyšeno, vysloveno, juné oko čítá tebe rozohněno, vytrženo. Ty se trudnou nocí skvěješ v záři hvězdné, nebeské, ty se nad hlavou nám chvěješ jako křídlo andělské, a kdy dávno v prachu hnije tělatělo krásné, milené: často slzí proud se lije na tvé písmo kamenné! „Znej i, jaká naše víra: ona bez chyb a čistá, ona jediná a jistá nebes bránu rozevírá; bludů vlnami nám veslo, v bouři rozvratů nám heslo: Řím je svíce všehomíra! Než co trháš brvou temnou? Nesdílíš to heslo se mnou?“ 47 „„Nikdy! Nikdy! Já, já sirý Jan, – tak já soudruhy byl zván – jehož otec sláb a stár fenami byl na mši štván. Dále básník nepsal. Již poslední čtyři verše (odpověď Janova) jsou přeškrtány a z dalšího nezachovalo se nic než na jednom z posledních listů zápisníku stručný „nárys“, který si snad Svatopluk Čech zaznamenal, když by se mu jednou dostavila chut a schopnost k pokračování v „Bílé hoře“. Zajímavá poznámka ta napovídá však velmi mnoho: „Konec Bílé hory. Hrůzy pak nastalé. Vypadá mi z ruky list, sám k nebi zírám, kde Zdenka a Jan dlí, kde posud láska moje spí.“

Básně v knize Prvotiny 1 (in Sebrané spisy Svatopluka Čecha):