Husar.

Svatopluk Čech

Husar. (1864.)
Kdo pak je ten člověk asi, co sem kráčí malou hůrou, modrým čákem spiaty vlasy, 99 kabát spiat má zlatou šňůrou? Kdo to bude? Husar je to! Kde pak jenom nechal koně? Ze Prus táhnou mnohé léto, plakaly prý matky pro ně. „Bůh vám budiž, děti, štítem! Jak jste hodné, zdravé, pěkné! Zdali pak mi které řekne, kde tu starý Bárta bytem?“ „„To ten dědeček, co míval na kabátě krejcar zlatý, povídačem pěkným býval? Nad tím ční již křížek svatý!““ „Věčná škoda dobré duše, krásných škoda povídaček!“ husar na to slzy suše. „Škoda jasných jeho draček, když jich po třech zapaloval osvěcuje bitvy stranu, již nám na stůl namaloval... A což znáte Černých Annu?“ „„O jé! Jak pak ne! My byli tenkrát před statkem za lísou, když jí věnec ve vlas vili – Ženich sám nás poctil mísou!““ Jako by jej bodly nože, husar po vší tváři černá. „Bože svatý, svatý Bože! To je ženská láska věrná?! Cože, cože?! Nemůž býti!“ „„Inu, tamhle zůstávají za tou stěnou, plnou kvítí, druhé dítko spolu mají!““ 100 „No, no, tak mi ještě rcete, jsou-li staří Dubův zdrávi?“ „„Ba ne – nad obouma kvete dávno hřbitov jasné trávy.““ „A kde že ten hřbitov?“ – „„Tamo!““ Husar tamo hlavu koně; za ním jedno dítě samo: „Husare, kdes nechal koně?“ Však, ač za kabát jej jímá, modrým očkem po něm nyje, jazyk jeho tichem dřímá rukama svých očí kryje, až jej dítko zanechalo. On se sám na pole béře, které mrtvým příkrov dalo, za ním vítr spouští dvéře. Druhý den – hle, divy jaké! Nad hřbitovní jilmy kůrou čáko visí, šavle také, visí kabát zlatou šňůrou. Jilma na ně listí vrže, svíží větřík nimi houpá. A pod nimi pistol drže ve krvi se husar koupá.

Básně v knize Prvotiny 1 (in Sebrané spisy Svatopluka Čecha):