Anoným

Anoným S. Čecha.
Mluvte mi, že ctižádosti plamen bezděčná vám ňádra neroznítil, jiný, jiný meteór že svítil obětavé práci vašich ramen – mluvte mi, já jistit nepřestanu, onen anděl s řízou hvězdovatou s učencem že sedí při kahanu, s básníkem že ladí harfu zlatou. Ano, ano, jasný anděl jsi ty, milenko vší šlechty, ctižádosti, co v nás zžíháš nejsvětější city, nad hlavou nám zdvíháš berlu ctností. Nevím věru, proč lord slavný píše, libůstka jen že jej k péru vede, mnohý proč, jenž jeho mní se výše, tebou pohrdá, ty světa střede? Ptám se vás, by pro vás měla čest té váhy, míjivá co pěna, 174 tiskli byste na spisů svých čela v zlatém rámci věhlasná svá jmena? Já však vyznávám, prost všeho rdění, ty že moje péro namáčíš, o slabé že lyry mojí skvění třesoucí mé rámě otáčíš! Jednoho jen znám, – aj! ve snech letných zamihl se mi co blesku třpyt, toho jednoho tvých křídel květných nikdy, nikdy nezasáhl chvyt! *** Proti paláci tam v chýžky šeru ostával kdys opuštěný jun, dědictvím mu bylo – málo věru – bílých trochu per a zlatých strun. A ty byly družky srdce jeho, růžemi jenž svými věnčíval, stesk a touhy ducha vysokého pérem tu, tu strunou vylíval; – ale slyšte! nepodobno víře! ač byl nadán sladkopádným rýmem, nezvěčnil své jméno na papíře, zůstal věčně věků anonýmem. A což více, když byl oslavován, nehlásal to tajně druhům svým, a když kritiky naň oštěp kován, neschoval jej nový anoným! Poznalť záhy, horkou slzu roně, v kých se jezdí k slávě kolejích 175 a že nade křídlatého koně váží herka v zlatých otěžích; poznalť záhy, bludičky že láji časové jen ku potlesku zvou, básník pravý nechť se schýlí k ráji ňáder svých – a zavře za sebou; poznalť záhy, čest že vůbec vadne jako dlouhý o poledni stín, a že všechno dříve, pozděj’ padne v číročiré nepaměti klín. Vemte k tomu, že se před ním mihl Child Harolda do ciziny chvat, a již víte, proč dva prsty zdvihl, že se nechce nikdy jmenovat. Mnoho neztratil, neb v našich časech básníkem být nečest spíš než čest, vavřín v jeho rozvlněných vlasech rolničky co na bláznových jest. *** Palác naproti, jenž řadu celou věžiček a soch má na šíji, okolo nichž rukou rozželelou, minulost svůj svlačec ovíjí, ač tu stojí co kmet sšedivělý pohromami mnohonácte let, přece vypěstil si běloskvělý na šedivém kameni svém květ – rybáři jak o podmorské perli, o démantu černí kovkopi, jenž prý skví se v skalní záklopi ve stříbrné zeměducha berli, 176 tak si vypravují služebníci o havraní bujné kadeři, o snivé i smutnobledé líci, o knížete mladé o dceři, jež se kryje sama v nejtajnějších šedivého zámku hlubinách, jako fialka ne v nejkrajnějších ukrývá se háje dubinách. Otec sám jen ku dceři se brává nad lůžko prý z rána po špičkách, na čílku jí vlasy urovnává, po bledých ji hladí tvářičkách, a když ze snů růžových se budí, ulíbává rtíků korály: „Ó tu slast mi hvězd popřály!“ výrazové citů jeho chudí. A jí všecko přáno, co jen koli ve snivém se očku zatřpytí, než přec v divou slast se neřítí, ponořena v jakés tajné boly. Na divanu perlolemném sedá, o loket skráň bílou opírá a tu kněžička ta krásná, bledá v myšlenek se říši zabírá. A tak sedá dlouhé, dlouhé časy, až se z očka slza vykrádá, tu ji stírá havraními vlasy – a v své snění zase upadá. Brzy pěvec v chudičkém svém bytu o kněžce se snivé dozvěděl, ano jednou při hvězdném se třpytu 177 na pochmurný palác zahleděl. A jak zřel tam jinoch zamyšlený do třpytícího se okénka, ztrnul náhle jako zkameněný: objevilať se v něm dívenka. Ó to dívka bledá – bílá růže – něžnější snad v světě být nemůže. Jak se chví tu v křišťálovém jase řasami dvou záclon ochvěná, jak se blýská v nejčernějším vlase bělolesklých perel zápěna! A ty ručky bílé, rozepiaté zdvíhají se v okna křišťále, jako ty tam ony hvězdky zlaté chtěly vtisknout na rtů korále, a ta vnada celá v prsten světla plápolajícího vsazena – nejskvělejší lilie tu zkvetla z šedivého zámku kamena! Aj, teď v ruce spiaté, liliové dětinné své čílko schyluje, svatbě s bělem černě havranové div se tu, kdo kontrast miluje! Zdá se mu, že pláče. A i jemu zmokřují se oči bezděčně. Toužíť on v tom slastiplném němu patřiti tam na ni pověčně. On tu k loutně sahá, on jí píseň pěje, nad níž anděl na nebi se směje, divokrásnou píseň o sladké své něze – nenadchlať tak Muza nikdy svého kněze, odkud ústa zňatá mezi lidmi pěla, 178 krásnější se píseň z nich nevyprýštěla! Dokončilť ji, dávno okno bledé, noc jen honí přízraky své šedé. Probuď se, ó probuď, chýže synu, bledou líc ti pablesk olívá, zlatistá pak struna ve tvém klínu větříka se dechem zachvívá – Probuď se, ó probuď – sníti znova, až buď sen tvůj v nic se rozplyne, aneb smrti ruka liliová v bezesennou noc ti pokyne! On se zamiloval – Od té chvilky, co ji hledy plamennými vssál, obraz jeho bledolící milky ve hvězdovém věnci před ním stál. Děl on k sobě: Na jakém to křídlu vznesl bych se chuďas úkradky k milosti tvé neschnoucímu zřídlu přese všechny stavů příhrádky? Ó již vím – to křídlo zlatoperné, na němžto tam k tobě doletím, jež snad připoutá tvé očko černé ku slzavým svojim zápětím – Ó již vím – a jestli na mé básni spočine těch holubiček pár, pak mám dosti! V ňádrech mi pak zhasne všechněch tužeb plápolavý žár! Mateři, když dlaň tvá milé dítě rozloučení kříže znamená a v očí tvých blankytovém třpytě 179 nejtrpčejší slza plamená a zrak tvůj zpod domácího krovu odcházejícího sleduje – ty jen cítíš tesknost básníkovu, když své řádky světu věnuje! Ha, tam na kostelním práhu sedí suchotvárných stařen podoby a ty na kritickou svoji váhu tvého děcka kladou spůsoby: „Hleďte, hleďte, tamo pod podloubí Don Quixota druhý exemplář, hle, jak scuchané mu vlasy vroubí romanticky uslzenou tvář! Na klobouku rinaldinském chvějí péra se a v ruce Žižkův mlat – na poctu své zlaté Dulcinei s censurou on jde se potýkat!“ Nadarmo tu voláš za dítětem, darmo se tvá náruč rozmyká, nadarmo – on putuje již světem a hůl nad ním láme kritika! – *** „Dcero má, ach! pověz, co je tobě? Co v tvých lících to dvé lilií? Myslím si, že vadneš u chorobě, neb že tajný bol tě zabíjí. Poslyš! jsou tu pěvci – jejich píseň milostnou prý v srdci budí tíseň. Divná píseň – v královském prý oku strhla hrázi slzavému toku. 180 Zní prý jako hvězdy v modrém lůně, na Davidovu jak harfa trůně a jak andělská prý peruť šumí, nižádný jí člověk nerozumí. Pokyň jen, a zavzní píseň v síni!“ Kynula. Aj, vchází bílý kmet opřen o dívku, tak jako jíní na opozděný se klade květ. Retoma té – an kmet harfu bere – korálovýma se píseň dere. Co to, kněžko bledá? Uchvácí tě čarovná té písně melodie, že tvůj zrak, jak meteór se třpýtě, směje se a zase slzu lije. Či řeč této písně sladkozvuká na srdce ti rozechvěné ťuká? Skončena je píseň – kněžka kyne a v klín dívce zlata tok se řine. Ale kněžce bledší odtud jen lilie na mladých lících pučí, ona stále píseň sladkou bzučí ponořena v tajemný kýs sen. ____ A vše jeho uši uslyšely, jak se píseň neznámého slaví a jak řádečky ty rozslzely nejmilejší kněžky pohled tmavý. Ó, kdo popíše ten pocit slasti, jíž se do hlubin až duše chvěl, 181 když ji vídal loutny strunou vlásti a, že při jeho to písni, mněl? „Dcero má, ach, pověz, co je tobě? Vždyť ty nejsi podobna si více, nad lilie bledší tvoje líce – Tys jen jako fantóm na svém hrobě. Pověz mi, ach, mojí lásky květe, co ti duši rozsmutněnou hněte?“ „Ó můj otče, nekárej své robě! Tenkráte v té sladkobolné době, když mi s děckem kmet svou píseň zpíval u provázení svých vetchých strun, přede mnou se tenkrát pozachvíval smutnohledý, lepotvárný jun. Mním, že by jen ten mi porozuměl, kdo tu píseň v struny vdechnout uměl. Pročež vznešený ten anoným ať je zbožňovaným chotěm mým. A když ten můj prsten nechce míti, pak mi nelze déle živu býti!“ Otec vymlouvá jí divnou choutku. Nadarmo! Pak pátrá v každém koutku po zbožňovaném tom anonýmu. On se vytratil co kotouč dýmu. Nadarmo mu dává dcery lůže a s ním veškeré své mocné jmění – Podivný ten anoným si lení utrhnouti dvě tak vzácné růže. 182 Konečně tu pod zámeckou branou jedenkrát kýs švihák zazvonil a před kněžičkou se polekanou neznámý co básník poklonil. Brzy prsteny své vyměnili – a pak spokojeně spolu žili! – ____ Štědrý den * – než jenom u bohatých – do zelených větví zášeru řetězů svých navěšuje zlatých cukroví i pestrou nádheru. A kdo zří tu dítek smavé tváře, andílky mní patřit u oltáře. Hle tam v okně paláce – to robě ze sněžné jak zdvíhá košilky ———— * Původní závěr zněl: Bylo dušiček. Tam pod korunou knížecí hrob jeden zasvítá: o lyru se tamo zlatostrunnou vavřínový věnec oplítá. Nad hrobem se bledá paní kloní, děcko růžené se tulí k ní a z dvou očiček se slzy roní na byt otce, chotě poslední. A jak větérek tím věncem třese, zažloutlý list často z něho nese na hrob opodále opuštěný, na němž svíčičku ni nezří plát, na němž nevěstí kříž ověnčený, že tu dřímá divný literát, literát, jejž nebyly by sklály láska nešťastná a hlad a zima, na němž by ta paní s děckem stály, kdyby se byl zřekl anonýma. 183 liliové svoje ručky obě. k stromku planoucímu světýlky. A ten úsměv na nevinném rtíku utrápený básník stopuje, slza se mu rodí v temném víku mrznouc na líci, již skropuje. Temno, pusto v bytu básníkově. Oknem rozbitým sem hvězdice sněhu vlétají a v starém krově zoufanlivě úpí vichřice. Myslíť on o jiných lidí blahu, pojednou ty hvězdy sněhové k určitému hromaždí se tahu, kadeří jak by se proudové bělavých po hrdé lili šíji. Chumáč sněhu to – či hlava přec? A ty hvězdy nebeské se svíjí okolo té hlavy ve věnec, zdá se mu, jak by se poupialo na něho dvé očí soucitných a dvé ruk jak by se k němu dralo ze řás bílých, zlatoprůkvitných. A jak zvonů znění vzdálené v ucho se mu líbezný hlas lije: „Já jsem ochranný duch poesie. Pověz, proč’s tak smutno, dítě mé?‘‘ „Smuten jsem až k smrti!“ básník vece. „Život můj jest jedna slza velká. Mnohá duše malicherná, mělká potápí se v blaha celé řece, a já, svěřenec tvůj, tuto kvílím uvádaje zvolna zimou, hladem, a již již se ku zřícení chýlím 184 jako prápor nade starým hradem. Místo zlato, osypal mi osud sněhovou jen prsa hvězdičkou, neuschly mi hořké slze posud nad zvadlou mé lásky růžičkou. Jež mne chtěla líbat vroucím rtíkem, tu jsem nechal líbat podvodníkem. Neb já nechtěl světem býti placen za struny, jež naladil mi bůh, a tak celičký můj život ztracen – Nuž, ó duchu, navrať mi ten dluh!“ Z perlolemných záhybů tu krytu obrovskou duch jedli vzhůru nese, na té od země až do blankytu slzí déšť se zlatotřpytných třese, a když luna svítí na haluze, přepestré se podobá to duze – „Toť jsou slze lidských pokolení. Vybudí-li slzu slasti v kom vznešené tvé struny rozechvění, toť buď tobě vánoční můj strom,“ pravil duch se vlídně usmívaje. Rtoma básník plynoucíma v díce dotekl se jeho roucha kraje, dotekl – a nebylo ho více! Uniklť on navždy hladu, zimě, v jiném světle vytýčil své týmě. 185