Opravený konec básně: „Anonym.“

Opravený konec básně: „Anonym.“ Motto: Wer den Besten seiner Zeit genug gethan, Der hat gelebt für alle Zeiten. Schiller.
Vzroste-li kdy růže bez ostenů, bez kritiků báseň možná-li? Zasaď libých rýmů do prstenu nejsvětějších citů korály, ó, pan kritik musí kroutit hlavou, že to jsou jen sklenné krůpěje; zasaď do nich slzu vyplakanou, on se nad slzou tvou zasměje, postaví si brejle staromódní levou na vybortěný svůj nos, pravou péro jme, ó krutý los rýmem být a nalezat se pod ní! Básnický on nejdřív setře nádech s roběte tu tvého rukávem, pak mu najde zlatým za hávem rodnou čočku na spanilých zádech. A tu jásá: „Hle, tu kout je tklivý, tu je pata mého Achilla – geniálnost má ji odkryla!“ šeptá si a sám se sobě diví. A což osedlal-li oř i jinou, nasákl-li filologií – pak ať tvé se verše ukryjí, neb je aspoň napiš glagolštinou. Však již dosti – mohli byste mníti, že chci býti opět plastickým, sarkastickým nebo drastickým – a já chci jen svatou pravdu díti! 192 Po mléčné jsem nadarmo se dráze ku výsosti slávy bráti chtěl, propadl jsem na kritické váze – dostaly se mi sic za úděl tu tam chvály, podzimní jak astry – ó, však znám ty pérojízdné pány, hladící a líbající rány, na zdravé pak vkládající flastry. Klekám před vámi, vy velikáni, na prsa se bije zkroušeně, čtu své „Mene tekel“ na stěně trouse popel po schýlené skráni. Buďte příznivi, když ještě jednou naladím svou lyru neúhlednou. Tedy po třetích třech hvězdičkách nechal jsem svou kněžku v zadumání, ana lilie svých útlých skrání podpírala v oblých ručičkách. A již vzešly hvězdy na nebeskou a již k zemi nachýlil se stín, oko její dumnou posud stezku na hedbávný putovalo klín. Vstala konečně a do zahrady po schodech se schvěla kamenných, v náruč stínů šedoramenných opojné své pohrobila vnady. Ticho kolem, na zlatém se voze ubírá mír noční po obloze, jenom v dálce na kostelní báni zvon doznívá – jako v umírání, dozněl, umřel – svaté ticho všude. 193 Ó, to je tvá vyvolená chvíle, osamělý, opuštěný trude! Tenkrát bloudíš polem zasmušile, tenkrát z očí – nikdo nevidí tě – zadržené slzoproudy lej, na kolébce stínů kolíbej tenkrát snů svých uplakané dítě, a když ve zlaté se vyznáš struně, pak jí uhejčkej to bledé robě, – zazpívej svou elegii luně – neb se ona nevysměje tobě! Aj, tam přes pole, tam plášť se bílý vlní ve větru a široké péro táhle s klobouka se chýlí – slyšeti též vzdechy hluboké, často také, jak by mezi zuby starou píseň pěje chodec ten, ruka jeho pláště do obruby skrývá cosi předrahý co plen. Hoj, tam zídka – přešinul se skokem a pak z ticha polehounkým krokem jako dívek lupič k harému k paláci se kradl starému. Přikradl se, nyní svrhl s ramen plášť svůj bílý na schodový kamen. Vztyčuje se štíhlá podoba, loutna se jí na loktech tu chvěje, nad loutnou pak sladkou píseň pěje rozechvěná touhou útroba. Oj, tam vzadu na pokrají studně co se to tam chvěje bílého? 194 Aj, to kněžka – hledu čilého do dlaně blesk poukrývá cudně, ruka její obruby se chytá studánky a vlasy černé dává větrům v plen, rty její obehrává úsměch blahosti, s nímž slza slita. Bílá nožka na stupni se třese nejinak než jako bříza v lese. Skončil jinoch, zraky plamenné na studánku temnou zaletěly, utkvěly i na řasnatém běli. Že to není socha z kamene, odkrylo mu běloroucha hnutí, a dvou božských očí zaplanutí zjevilo vše junu blaženému. K jejího tu padl roucha lemu, líbal zlatý kraj a ručku jemnou vyměnit chtěl směle za něho, ale tknutí retu horkého uhnula se na kadeř svou temnou kněžka ruku vypiavši; a němě utřela si slzu v očí lemě. „Ach, ty tedy plebejskému retu ručku odjímáš? Ach, arci: tato výběžek je šlechtického květu, opíná ji drahokam a zlato – a můj ret je z obyčejné hlíny a já nemám zlato ni rubíny.“ Vece jun, však ona rozpačitě hlavinku svou k němu uklání a dvou oček černých zaplání podobá se hvězdám na blankytě. 195 „Co tak pozdě,“ šepotá, „tu chcete?“ „Na písně jsem zádumčivé vlně uspati tě přišel, něžný květe, na němžto se vyčerpala plně příroda, jenž rájskou pokryt rosou neuvadne nikdy času kosou!“ „A proč o mne právě takou péči vedete?“ „Aj, že mne láska vede k vám a že pro vás vroucněj plápolám, než je možno zobraziti řeči; byť to zločin byl a byť i pouta měla býti svatební má routa, a byť hřích to byl sám hoden pekla, duše má by se vás neodřekla!“ „Vždyť jsem vás ni jednou neviděla.“ „Já však vás, váb líbezného těla, vlas, co po skráních se černě vine, oči, ducha šlechetného sídla, ňádra, lásky přetajemné zřídla, – ó jak blažen, komu tok ten plyne – vše jsem viděl, vše mou duší vssáno tisíckrát i duší zulíbáno. Kdyby nad kadeří vaší jemnou královská i koruna se skvěla, strhl bych vám korunu tu s čela políbit těch vlasů vlnu temnou! Já jsem nešťastný, mně v jarní době štěstí poupata jsou ztrhána a má duše světem zklamána v svatém hněvu přísahala sobě: Nech je za slávou se marnou honit, za zlatem a dívčím za úsměvem, nech je jít – a pozděj slzu ronit – 196 ty služ světu – od něho nic nevem! A já světu dával, co mám v hlavě, co mám v srdci – dušejemný zpěv – a já vyhýbal se kráse děv, zlata cinkotu a jasné slávě – Ba již zdálo se mi, že i zhynou po tobě ty sladké úchvaty, pod oltářními že poupaty vkládala se dlaň tvá v ruku jinou, železnou však vůli hled tvůj schromil a i svatou přísahu jsem zlomil.“ Tak on šepce, rek můj, ale neví, že mu nezlomilo oko děví slib, ni vrkoč havraní či rusý – že mu zlomilo jej péro husí! Ano, dávno mu to vytklo fatum, na knihy i hřbetě aesthetika o tom vydala své ultimatum, ať se jenom poptá u kritika! Lásku přemoci, můj zlatý reku, to boj není dosti éclatantní zvláště ve tvém růžolícím věku – a pak by to bylo negalantní! Když tak jinoch sličnou přede kněžnou duše svojí trhal oponu, políbit chtěl onu růži sněžnou na jejího čílka záhonu, ale ona v sladkém pomatení vyvila se jeho ramenu a již vlasů černých rozvlnění na schodním se kmitlo kamenu. 197 A on sedl na studánky kraji a jak anděl po ztraceném ráji pohlížel tam po té spoustě věží, ve které as milá dívka leží. – Lampa dne se na nebeském svahu rozžala a na paláce prahu rozlila své světlo veselé – ze sněhové klouzá postele sličná dívka – liliovou nožku na květovou smekla na rohožku, černý vlas jí ve vlnitých spádech po šíji, jež svítí v perel řadě, vine se a po bělostných zádech, i v před plyne jako temné hádě osamělý kotouč toho vlasu přes ňádra až ku zlatému pasu. V růžovém se leskne pantoflíčku nožky běl. Jak noci po probdělé stín jí rozestřen pod oči skvělé, ukládá se na spanilém líčku. Aj, tam v koutě obraz zlatolemný o čaloun se pestrý opírá, na rtech světospásných úsměv jemný Marie svou náruč otvírá, trůn ji jímá – ona Jezulátko. Před ní klekla dívka na klekátko, sepiala své dlaně ku obrazu – zdvihla líc a k okrouhlému vazu odhodila všechny kadeře; na ňádrech tu obraz mateře zableskl se vsazen do topazu. Jak jí sluší sněhobílé šaty, 198 jako by tu klečel andělíček, a jak klečí, od půvabné paty odpadá jí růžný pantoflíček, aby pozemské vše odpadalo, andělskou jen krásu zanechalo. Vstala. Od ňáder pak zdvihla matku, pocelovala ji hlavy sklonkem, otočila se pak na podpatku, stříbrným i zazvonila zvonkem. Otvírá tu dvéře štíhlá děva, z ebenového sem nese dřeva sametem vnitř vyloženou skřínku: v této stojí pestře, rozmanitě – jako různící se kvítí v žitě – zlaté náušnice u prstýnku, poupě voskové tam podle stužky, na závoji nejbělejší špičky pomáda u vonné u láhvičky – ty dvě věčně nerozdvojné družky. Náramky tu jsou a braceletty – však zná dívčí plémě také trety. A tu skříni dívka vyčerpala, aby sličnost mladistvé své paní ustrojenou krásou dokonala. – Ku bílé kdy se jí právě dlani krůpěj vonné tekutiny drala, pojednou se vládkyně jí táže: „Liduško, rci, jaké kouzlo váže pojednou tvé rety v úzkém spolku, které jindy od sebe vždy stojí nepřátelsky a jež věčně dvojí vtipy nenucené, bez okolků? 199 Ó, což zpěvů jsi se odučila? Zapěj mi, tvá paní tebe prosí, zapěj mi tu píseň dívky s kmetem!“ Aj, tu dívka růžným mokem rosí bílou dlaň, jí jako holoubětem letí po vlasech své paní milé ambrovou je napájejíc vůní a v to mísí zvuky roztomilé. Půvabná pak paní sedí u ní na pohovce atlasové, bílé – nadšení a úchvat v každé žíle. Ustrojena jestiť v sněhu padlém a již otáčí se před zrcadlem. Aj, tu tleskot ozývá se za ní – obrací se a již padá kmetu k usmívajícímu tam se retu, jenž ji laská sněhobílou dlaní. – Osoba tu vzdaluje se třetí. A on dlouho dceru u objetí na růžová ústa líbal, vesel, až pak do měkkých si sedli křesel. A on půl k ní, půl hovoří k sobě: „Ó, tys kvítek, zlaťoučké mé robě, jediný mi zbylý na pni stáří. Jsou to časy slzí poctivého, kdy svět vyzouvá se řádu svého a vše v něm se neútěšně tváří, mínění kde veřejného ruka otevírá všemu zlému vrata a i zdoba posvěcená, zlatá na pomazaném kdy čele puká. – Již již krvavý duch revoluce 200 žezlo zlaté houpá ve své ruce, pečeť utrhuje s práva blány, do vyhnanství štve anděla víry a již atheismus číročirý v svět se pouští skrze květobrány. Více platí nad krčmami věchty nežli erby staroslavné šlechty. Slzavá mi z očí kape rosa, vidím-li, jak ona chátra bosá, ona luza bohaprázdná, líná vladařským svou hlavu kruhem spíná. Z panských dvorů nakradou si slepic, z biskupských i k tomu budou čepic ušlechtilá v hrdlo líti vína, až se svalí vedle sebe k zemi. To budou té luzoviny sněmy! Děti s mlékem mateřským to pijou, žák se tomu učí v slabikáři, do světa to troubí novináři, umělci to do ocele ryjou!“ „Otče, půjdeme dnes do divadla?‘‘ do řeči mu dcera náhle vpadla a on v toku rozlícené řeči bělavou jí na to hlavou svědčí. A pak na lůno své zlato béře, vlas mu rovná na temeni hustý, se svými ret její snoubí ústy – k odchodu pak otevírá dvéře. – – Jako přepestré se moře vlní na sedadlech to i galerii a lamp tisíce tvé oči slní – ale slavně si tu ruce myji, 201 že bych líčil naše divadlo – jablko by sotva propadlo, a byť říšské jablko to bylo, jež se přece leckde protlačilo. Aj, vše tichne – v jedné lóži jeví postava se leporostlé děvy. Obrací se na levo i v pravo vyhrnujíc bílé svoje šaty – jsou-tě zlatým pasem obepiaty – a pak sobě sedá usměvavo. Za ní starec velebný se béře, kníže si to sedá ku své dceře. Odzvoněno. Opona se tratí ve výši až na nachovou řasu. Pochmurné tu postavy – jim v pasu nožů lesk, a rudé čapky šatí temena jich černokadeřavá – jeví se. A jeden kráčí v před s okem divokým a v líci bled, do výše ční jeho ruka pravá: „Slyšte mne, ó bratři téhož kmene! Odpadniž ta ruka od ramen, která nepomstěnu nechá hanu vlasti své a svého národa – Měl jsem sestru, nejcudnější pannu, – obdala ji krásou příroda utěšenou od hlavy až k patě, kadeře jí vinuly se zlatě. okolo dvou lící liliových – skončilatě počestné své chvíle na náměstí, o poledne bílé ve proklatých rukou cizincových, Ó, jen krev, jen krev ji smýti může 202 poskvrnu té sněhobílé růže. Krvavé ať zařinčejí nože nad hanobou nevinného lože!“ A tu strašlivě, až stydne krev, od úst k ústům rozléhá se zpěv: „Hoj vzhůru, bratři, do divé seče, ať řinčí nože, ať chřestí meče, ať vadne zelená pod nohou tráva hoj, pošlapána jsou naše práva! Dokud tu jediné cizinské duše, dokud tu cízí kůň jediný kluše, dokud tu ozvěna cizinské vřavy dotud ať proklaty jsou naše hlavy! Dlouho nás vraždili vlastními noži, dívky nám prznili na cudném loži, dlouho nám pálili nad hlavou domy – pomsty nechť naší je zachvátí hromy! Hoj vzhůru, bratří, do divé seče, nože ať řinčí, ať chřestí meče, zelená ať vadne pod nohou tráva, an pošlapána jsou naše práva!“ V nachové tu lóži svojí dceře starý kníže nad ucho se kloní: „Slyšíš-li, jak děsně nože zvoní a jak hrozně zpěv se ze rtů deře oné luze v jejím rozjitření – horšího snad hlasu v světě není. Uvolněte jenom lidu hlas, takto bude znít, to jeho nota! Siciliánských to nešpor rota – Avšak ona z hrobů vstane zas, a kdy taký zpěv se ujme v masse, 203 pukne zlato na posvátném vlase. Hleď, jak se tam líce diváků zžíhají co květy na máku, jak ta píseň jiskry v oči seje, – ó, na těch si ďábel ruce hřeje. A hle, ono mládě, pěstě spíná a rty horké do krve si kouše, – není-li to chátra v pravém rouše?“ Kněžka mlčí, – do bílého klína ale spouští hledy havraní, rozpačitě jímá do dlaní rameny svých rozčeřených vlasů, aneb na zlatém si hraje pasu, any rty se vlnivě jí chvějí – onen jun je tajný ctitel její. Zatím umlkla ta píseň děsná a jen v dáli při řinkotu meče slyšeti ji jenom jako ze sna. Aj, tu sem se bledá dívka vleče. Spanilá je od hlavy až k patě, kadeře jí povijí se zlatě okolo dvou lící liliových. Touhou charpové jí oči nyjí a jen vzdechy hluboké se vijí z vlnících jí ňáder labuťových. Poklekuje, ruce spíná prudce – miluje-tě ona svého svůdce! Pěje žalostně, ó, kdo ty zvuky uslyšel kdy ze smrtelné hrudi? Slavíků to kouzelné jsou tluky, které stesk i rozkoš v srdci budí. 204 Ó ne, tak zní hvězdy v nebes lůně, na Davidovu tak harfa trůně, zpěv ten andělská jak peruť šumí, nižádný mu člověk nerozumí. Dokud zpěvná ústa mezi lidmi pěla, krásnější se píseň z nich nevypryštěla. Poslouchá vše, nikde ani ruchu, nikdo nedýše a mnohá čílka kloní se co nezabudky v suchu – ó, to němé blaženosti chvilka! A když končí zpěvkyně ta hezká, scuchanou si kadeř rovná v čele, po celé tu budově se tleská a vše volá písně skladatele. Aj, tu vystupuje do popředí hlásatel a rukou tiší hluky. A jak upiatě naň všechno hledí, „Neznámý“ – on dí – Tu z malé ruky od čalounů nachových se kmitá kytka z pivoněk i aster svitá u červenomodrém oblouku a již leží u bílého peří na bledého juna klobouku. A ten okem po dárkyni měří a pak náhle v mocném rozčilení milostné to kvítí v ruku jímá a v ně tiskne vroucí políbení. Ale již vstříc pochvala mu hřímá a sto ruk se u povětří bělí a sto kytek po jinochu měří tak, že kvítím osypaný celý sotva došel divadelních dveří. 205 Čirá tma ho venku obklíčila, noční chlad mu lehl na líce, však on blažen na kvítečka milá políbení tiskne tisíce. ____ Víte, bratří, co jsou mecenáti? Jsou to lidé zvláštních privilejí zadarmo se proslulými státi. Jsou to lidé, které ovíjejí básníkové barvitými vínky na druhé svých lamentací stránce s vykřiknutí třemi se znamínky. Jsou to lidé, které na ochránce věd a uměn pasovaly almanachy všeho formátu. Zavázáni v zlatém brokátu potomstva se v albech dochovali. A jak chrání umění a vědy? Zovou literáty na obědy, kde se jí a pije ve trochejích, dramatikové kde provozují tragedii ve dvanácti dějích – a ty hody maecenátské slují. Umění tu při lokajském stolku na pečeném vyvíjí se ptáku, a když v rozmaru pán, bez okolku podílí své hosty po šestáku. Jsou i tací – nechci nikam mířit – co jim lijou víno do náprstku a jim hracích známek sypou hrstku – o těchto však nechci slova šířit. 206 Maecenátem byl náš starý kníže; ne však sprostým: nezval oslavence na modráky – ale na lanýže, nůž jim dával o stříbrné střence. O jeden on mínil obohatit tabuli svou poeticky skvost, ba, co nejpřednější jeho host měl náš rek, náš milující, platit. – Aj, dnes podivně se kněžka šatí: od šíje až po samotnou patu oděna je v liliovém šatu, sandály jí bílou nohu zlatí, žádná sponka, stužka nevíže jí rozpuštěné, rozvlněné vlasy a skrz roucha vlajícího řasy protýká se nahé rámě její. Na čele tu není diademu, umístěno tam jen polní kvítí, na rouchu tu není zlata lemu, hvězdky kmit sem tam se po něm třpytí. Odňata jí jiná zdoba všecka – sedí tu co Muza starořecká. Sedí na lenošce staromódní, pestrý koberec se vlní pod ní; vedle ní na ebenovém stole zlatostrunná bleskotá se lyra, vavřínový list ji obestírá – ó, dnes podivná je její role: na témě má svého vyvolence sklonit čest olympického věnce. Jídelna je zatím jako nebe. Éterský sic nenalévá med 207 do pohárů tady Ganymed, aniž kolem roznáší je Hebe; Madejra tu spatřuješ se pěnit – a tím na nektar bych nechtěl měnit. A ti sluzi, do tří čtvrtí zlatí, obsluhující i stůl i sebe, umí lépe šaty polévati než pan Ganyméd a slečna Hebe. Ale hostiteli ctnému žene hněvu stín se po vysokém čele. I lpí jeho oko zamračené neodvratně na talíře běle. Ba, ni ze zlaté si tabatěrky, – na níž Homér vyryt v opálu, okolo pak řada korálů vine se a jiné drahé šperky – ani z té si nečerpá ni jednu ze svých oblíbanýchoblíbených průpovědí, ani rtové jeho třasní, bledí nemohou se číši dostat ke dnu. A kdy pohlíží jen malou chvíli na damašek vedle sebe prázdný, na čele mu nabíhají žíly a ret pouští význam nehorázný. A i páni hosté z povinnosti jsou dnes do plačtiva naladění. Básníci tu rýmovati lení na „planosti“ „milé bezcennosti,“bezcennosti“, filolog i při mluvnické chybě na modré si pochutnává rybě, malíř, jak by neměl krásna kníru, do švýckého potápí se sýru, 208 a pan filosof dí: „Mne to pudí mluvit, ale – “ a zas dál se nudí. A jak povinnost je k tomu žene, hostitele nápodobí cele, i lpí jejich oči zamračené neodvratně na talíře běle. A kdy pohlíží jen malou chvíli na damašek vedle něho prázdný, na čelech jim nabíhají žíly a rty pouští význam nehorázný. Jen že se ti rtové jejich bledí zhusta číši dostávají ke dnu, ač z nich nečerpají ani jednu z podivuhodných svých průpovědí. Nyní kníže ke stolu se sklonil – a vše přítomné se kloní za ním, z očí teď, dvě slzy pouronil – po dvou slzách padá ke všem dlaním – A v to kýchl, že se všichni leklilekli, a ni: Ku zdraví buď! nedořekli. V tom to náhlý deux ex machina vyskytl se sluha premovaný, který damašek ten jmenovaný odstavil a pánu nalil vína. A ten zimničně se číše chopil, na dno až mok její zlatý dopil a tím jeho tvář se stínů prostí a s ní i tvář rozehřátých hostí. Kníže rce však polo mrzut přece: „Aj, kam Pegasy jste daly svoje?“ Vtipný na to básník jeden vece: „Kde pak bychom koňmo do pokoje – “ 209 Však již vstává vážně, zamyšleně soused jeho, přejíždí tvář dlaní a pak před se dívaje se skleně počíná po krátkém odkašlání: Topol.
Topol, topol na širokém poli – ach, kam je mi jíti? Topol, topol na širokém poli – zvadlo mi vše kvítí. Topol, topol na širokém poli – v zahrádce mi zbyly, topol, topol na širokém poli – lebeda i býlí. Topol, topol na širokém poli – ku topoli půjdu, topol, topol na širokém poli – a tam pro ostudu, topol, topol na širokém poli – necitným těm pláněm, topol, topol na širokém poli – oběsím se na něm! Básník dokončil a zamyšleně, vážně přejíždí si líce dlaní a pak před se dívaje se skleně sedá si po krátkém odkašlání. Každý hled tu na knížeti lpí, a když ten se pouští do tleskotu, za ním vše až do krůpějí potu tleská rukama a jeden dí: 210 „Čarokrásné, to se říci muší!“ (Filolog cpe oběma si uši.) Malíř s havraním si hraje knírem, nad švýcarským skláněje se sýrem, a pan filosof chce něco říci – má však právě mezi rtoma lžíci. Kněžčino v tom oko neodvratně na vysokých dveřích spočívá – temný krok tu zdálí zaznívá, po lyře již dívka sahá matně, a když otec dvéře otevřel, ze sedadla pozdvihla se maní a jak červánek nad sněhem raní uhostil se nach jí v líci běl. Otec ale lyru z ruk jí vyvil a tou mrštil hněvně o podlahu, ústa na to k posupnému tahu posměšnému, hněvivému zkřivil a tak zuřil: „Ó tou rukou sněžnou bídníka se’s chtěla doteknouti? Toť by bylo jako provleknouti nejbělejší perlu nití režnou! Ó já bláhovec, že lilji tuto chtěl jsem hodit na nekalé skráně! Ó mnou tímto ku vlastní mé ráně železo jest nepříteli skuto. Já víc na píseň než na rty hledě, tvýma dlaněma mu vavřín vázal – víš, co mi ten blatošlapec vzkázal? Že je právě nyní po obědě! Ať můj duch sen věkověčný usne, zapomene-li té hany hnusné! 211 Nešťastná ty dívko! Tvoji snové do bezedné hlubiny se řítí a tvé lásky poukvetlé kvítí opadává v zimě prosincové.“ List po listu zimničně se chvěje, z věnce škubá liliový prst, až pak slza v listí toho hrst od bledého padá obličeje. Ňádra milostná se vlní prudce, vzdechy burácí v nich mocí velkou, až to sličné tělo celou délkou padá na zem, rovno nezabudce, když se ke krutému sklání srpu. Prudký pád od havraního vlasu hvězdovatou oderval jí chrpu, nahé rámě ku zlatému pasu padá bez vlády; a kotouč vlasu ustýlá jí po zemi se plaze a skrz bílou náprsníčku řasu obraz matky vidět na topaze. Polekán tu kníže na lid zvoní – brzy lékař nad chorou se kloní. Položili jsou ji na postýlku pod baldachýn bílý, zlatolemný, nach tu pokrývky se vlní temný po krásném tom liliovém tílku. A jak posmekla se košilka v pěkných vlnkách kolem šíje spiatá, na raménka vidět na kulatá bělejší než peruť andílka. V hubinku jí krůpěj sílící nevidnou až na růžovou čárku 212 vpravena, – tu z půvabného párku rtů se vyvil povzdech kvílící; otevřely se i brvy bílé roztomilá očka stínící, však ty hledy divé, beze cíle o záhubné věští zimnici. Ležela tak mnoho, mnoho neděl. U lože pak starý kníže seděl, stíraje jí s čela perle potu, sháněje jí mušky ode rtíků, do úst vlévaje jí různých líků – Nedbalť on na vlastní na slabotu, a kdy někdy ze snivého míru zimniční ji burcovali snové a se chvělo tělo liliové jako list na pěnícím se víru, ona od podušky běloskvoucí týčila svou rozpálenou hlavu a to její oko černé, žhoucí upialo se temnou na dálavu, ba, kdy sličnou náruč otvírala a pak noční stíny objímala, ana slova tesklivá jí temně mřela na rtů malinovém lemě: ó tu on se zpolehounka krade tam, kde ve zlatém si rámě panna, na níž neulpěla posud hana, v svatou náruč boží děcko klade, klekátko tam slzou hoře rosí, u nevinné za nevinnou prosí. Ó již sem tam čírotmavou nocí sněhu bílé hvězdy poletují, jiskry hrajou po zaváté sluji – 213 u dívky však není po nemoci, až kdy všechno utuhlo již v zimě, slaba, bleda vztýčila své týmě. – Jinak zatím rek náš časy tráví. Věren bývalým svým zásadám, pohrdnul on vzešlou hvězdou slávy a v své chýžce blouzní sám a sám. Myslíť on, že kněžka opomítá jím co sprostým, chudým jinochem, neb se více v okně nevyskýtánevyskýtá, ni v sad plouží roucha zlatý lem. Ó, bysi ji viděl, milý reku, do bílého lůžka vbořenou, hubinku pro úsměch stvořenou u divém se zvlňující jeku, ó bys viděl ony bílé ruce nad pokrývku purpurovou čnící a ty oči mdle se blýskající, potrhané ve zimničné muce. Jak bys bolestí tu krutou změkl a u lůžka nevinného klekl! Ale on, když nadarmo se snažil spatřiti líc tajné milenky, úsměv ten, jenž jedině ho blažil, ve chmurné se ztopil myšlenky, bloudíval on po dalekém poli, o samotě sedal pod topoli naslýchaje jejich listí šumu, budící mu v hlavě tesknou dumu. 214 Již mu pod nohama listí žluté vichrem skotoučené chřestilo, málokteré kvítko pěstilo údolíčko ze zeleně zuté! Již jen vrány nosily své kvaky hájem šatícím se rozmanitě, kvílící pak větry po blankytě poháněly šeřící se mraky. Ba, již po vší jara po památce sníh se sype jako bílá pírka a tři králové již ve pozlátce malují svá jména nade dvírka a teď slyší dívčích šatů šust – na saních přijíždí masopust! Ó, ty hladký lede, zimy luhu, ty nám vracíš jara květoduhu! Kolkolem již po láně i lese sklonila se kvítka v bílé lůže, nad tebou však nové kvítí pne se: v lících dívčích dvě rozvité růže! Ó jak na ledě to skví se pestře – tak ni jara koberec se nestře; tady dívce růžového květu podobenství na lících se zžíhá a dvou nožek běl se pod ní míhá jako párek holubicí v letu – za ní vrkoč poletuje rusý – tu i chladný led se rozhřát musí. Jinde pán se kmitá na železe, přes vytknuté prohání se meze podledního přeslýchaje třesku zavátou si plochou hledá stezku. 215 A jak rozmanité tady kroje: Ruska, zrozená snad někde v Nuslích, vzadu obdivovatelů roje zanechává na lesklých svých bruslích; onde Polka za konfederatku nachovou dvé pírek majíc vpiato otáčí se lehce na opatku – diváků i tleskot slyší za to. I rek náš se v jisker rozesetí pouští na led mezi dívenky, však on kolem dále, dále letí – letem divoké své myšlenky. Pojednou se staví – Před ním přímě zdvíhá dívka zlaté lemy šatu, ana hrubá ruka lesklé břímě připíná jí na bělavou patu. Ó té paty! nade sněhem novým nezanechala by mala sledu, ač se pravá krása tvému hledu za střevíčkem ztrácí sametovým. Ó, bych tomu liljovému květu sám směl vykonat tu milou službu, ač by těžko bylo mému retu nevyzradit jí mou vilnou tužbu. Teď se týčí. Na černém jí vlase huňatá se bělá sobolina, tílko se co nejpružnější třtina ve zlatém jí pozachvívá pase. On ji poznal – dívenka pak jeho. Nach to věští líčka půvabného. Oči jejich mluví k sobě cosi: jí se v srdce rájské řinou rosy, 216 On pak vidí květnou blaha stezku. Minula ho zakmitnutím blesku. On tu vidí bílou na punčošku, růžný podvazek, ba dále trošku. Nemyslete však, že se v něm nítí nějaká jen trochu vilná touha. Srdce milenců je nebe prouha, na nížto jen rajské pučí kvítí. Zatracujte jiji, tu lásku svatou, voďte vy nás do věčného máje, chladní kněží, zkrvavělou patou – vy jste sami vyhnali se z ráje! Ale jak se po hladině řítí, vysmekla se brusle naší slečně, ó, ta bezcitná! já tamo lpíti, neopustil bych ji věkověčně! Rozhlíží se kněžka hladkou plání – však již jonák švarný před ní kleká a již nožka nejštíhlejší, měkká na šťastné mu spočinula dlani. A náš rek, náš rek to musí zříti, kterak na skloněném jeho týle – důvěrně se chvějí ruce bílé, jak mu dává malou nožku vzíti ruměníc se v obličeji cudně a jak oči, milosti ty studně, díkuplně sklánějí se k němu, jenž svou ruku ze zlatého lemu bílého ji roucha vyvíjí. A již opět to dvé lilijí nad krystalným zamíhá se ledem sledováno všechněch mužů hledem. Pojednou však u divokém třesku 217 led se boří sličnou pode kněžnou, ona v hloub se smeká nohou něžnou a lid marnčmarně k ní si hledá stezku, neb se led jim řítí pod kročeji. Veta již po růžném obličeji, nad nímž voda jícen uzavřelauzavřela, a jen rámě nad tůní se bělá. Aj, tu jinoch odvážným se skokem pro perlu tu vrhá do propasti a již ve sladké se topě slasti drahou kořist podepírá bokem. Omdlelé mu dívky hlava leží v liliové kráse na rameni, dolů odtamtud, kde skráň se sněží, vlas jí padá černém u prameni. Již své břímě skládá před knížetem, ten se sklání milým nad poupětem, z očí se mu slza slasti řítí a ret slabě jeví to, co cítí. „Ó, jakjak, šlechetný můj june, tobě zaplatiti mám to zlaté robě? Ó, buď vladař jmění mého třetí, že’s mne uchoval té smrtné rány! – “ „Ó, já nerad třešně jídám s pány!“ vece jun a dále plochou letí. Starý kníže za mizícím rekem hledí s obdivem a kypným vztekem. – Večer tichý. Lampa po pokoji reka našeho mdlé světlo hází. Na dvéře tu na ťuknutí trojí lehce, lehce svěží dívka vchází. Usmívavě podává mu psaní – 218 knížecí lpí pečeť na obálce – a pak stojíc v odměřené dálce čtveračivě oči kryje dlaní. On je lásky chvatem otevírá a čte pohnutě: Ach, nezazli mi, neb mne trapná nejistota svírá lásky výsluní či záště zimy. Rci, proč vrháš v duši otce mého sémě hněvu nesmířitelného? On ti otevíral svoje dvéře, chtěl tě přijmout ve svésvém lásky stanu – a ty pro něho máš jenom hanu nevděčnou mu věru mírou měře: Čili nechceš přebývati se mnou, nenávistí ke mně pojat temnou? Již chci vyznat, co mé srdce tíží. Ach, já toužím po sladké tvé tváři, jako po nebeské vzdychá záři bledý kvítek za žalářní mříží. Láska tvá je oka mého slunce, je mé veslo na života člunce. Ó mně srdce vadne, hoří hlava! Odpověď vlož do věrné té ruky, jí jsem řekla tajemství své muky a víc nikomu. Tvá Bohuslava. On jí odpověděl: Dívko moje! Nade mnou se jasní. Tvoje psaní osvěžilo mne co rosa ranní, vyloudilo nových slastí zdroje ze života mého pustiny. 219 Miluju tě, – láskou odsouzence na dnu temnotemné hlubiny ku žalářní smutné ku pomněnce, která v okénka se lemu chvěje, slunce paprsek jí zlatí kraj, rosa nebes kane z obličeje, vězně ztracený v ní skví se ráj! Díš, že’s kvítek za žalářní mříží, který k zlatému se světlu plíží, však, až opustíš tu temnou sluj, zlaté světlo spálí život tvůj! Ó, žel! láska má ti bude jedem, s krvavým ti v srdci zhyne sledem. Doufáš-li, že otec urozený vysloví kdy hrdopyšným rtem, mně že patří květ ten drahocenný: vytrhni tu náděj’ s kořenem. Ó já nenávidím tvého otce – on chce, aby volných mužů šíje před panstvem se ukláněly krotce – To ať z potu, mozolů jich tyje, cinkot okovů mu hudba nebe, jen kdy pánové si v teple hoví, nevolníky jich ať třeba zebe! Však ty, kvítku čistý, liliový, co ty můžeš za otcovu vinu! Věz, já touhou po tobě tu hynu. Zdráva buď! Tvůj Václav. Tuto odpověď on poslal čekající. A kdy den zas poukryl svých lící druhé psaní, jiné ještě odemknuto. 220 Tuto z něho: Líp, ať kvítek svadne, než ať věčně u chorobě chřadne! Nechať svírají nás lítým kruhem, jednou duch náš z okovů těch vzletí a tam, tamo nad blankytným pruhem klesneme si věčné u objetí, – Svláčí hory roucho liliové, obláčí se v roucho fialové, taje sníh a led se praskem řítí, za rubáš zem vyměňuje kvítí, na zeleném usmívá se trůně liliovou berlu v ruce máj, lán mu perly podává a háj fialy a mechu libé vůně. Nebes oblouk blankytný je cele, u večer jej vroubí červánkové a hvězd koruna se skví mu v čele, z jetelišť se nosí skřivánkové a vše plno zpěvu, kvítí, rosy! Dívky ke studni se berou bosy se hlíněným na hlavince žbánkem, šat se řasnatí jim větru vánkem. – Aj, tam nad zelenou nad doubravou na temenu skály květořásem, jezero již vroubí modrým pásem, objímá se Václav s Bohuslavou. Bělostné se k sobě chýlí skráně, u paty jim na omšené skalce fialka jak padá ku fialce. Jak tam dole u jezerní pláně lilie se po lilii plíží 221 a tam dál se bříza k bříze níží, na obzoru vrch se k vrchu sklání. Tuť on z vášnivého objímání vytrhl se, nad milenkou stanul a lesk bolesti mu z očí kanul. Vece: „Hle, jak na omšené skalce fialku máj kloní ku fialce, jak tam dole nad jezerní plání lilii on ku lilii sklání, peň tam ke pni jeho ruce níží, na obzoru červánky dva víží: nás jen loučí květná ruka máje a mne ze zlatého pudí ráje. Hleď, já půjdu. Již nebudu více na ústa tě líbat nachová, ani krásné hladiti ti líce, nešťastná milenko chudcova! Ve hlubinách skví se nemožnosti koruna, ach, vroucích našich snah – ty bys klesla v marné toužebnosti a já bych byl štěstí tvého vrah! Ach, tam k severu, kde slunce padá do třpytícího se sněhů moře, tamo zajedu, kde slzou hoře svoboda své hroby kropí mladá. Tam, kde bílý orel v krve toku lítému se ubraňuje soku, tam, kde Kośčiuško pro vlast zňatý, tasí na tyrany meč svůj svatý! Tamo zajdu, tam snad najdu míru u divoké bitvy šumném víru. A snad někdy půlnoční ti vánek pozdravení moje přinese 222 a sen lásky naší mihne se ve sladký ti, tichotichý spánek. Nuže s bohem! Neplač, oko drahé, zapomeneš – vzejdou časy blahé!“ „Nikdy, nikdy! Půjdu s tebou v dálky jako prach tvé brůny za kopytem. Pochodeň i rozdunění války ozáří nás spolu v boji lítém! Od tebe ni na píď neustoupím, a když nutno, krví si tě koupím!“ „Ó, má kněžko, útlá tvoje pata nezná, co je trnina a skalí, – posud ji jen objímala vata – krev by zanechal tvůj kročej malý – “ „Tedy jdi!“ tu ona rukou kyne a on naposled ji v náruč vine. A jde – Ona na šedivém sráze v zoufalém se chvěje záměře, po vlnivé jarní větřík dráze rozpoutané líbá kadeře. Uklání se, od ňáder jí žírných visí topas s podobiznou matky, šílené hled temný jeví zmatky, utkvívaje na hlubinách vírných. Růžných retů ještě dotýká se ruky běl a po milánu pne se – ale skok a sličný jinoch nese přepůvabnou milenku svou v pase. V zimničném ji líbá zanícení na nachovou hubinku a vedle, ona podává se v uzardění a již těsnají se v úzkém sedle jako holubi dva na bidélce, 223 jako bratřící dva na postélce. Jednou rukou chopila se hřívy, druhou o miláčka ovijí, divokým již letem pomijí sosen houšť a osamělé jívy. S obou stran je obíhají chlumy pochmurné co tesklivé dvě dumy. Ó, jak taková mne jízda těší pustým lesem podvečerní chvílí! Poslouchám, co černé sosny kvílí, dívám se, jak smutně větve věší, a což kdyby vedle na koníku zlaté snů mých dítě sedělo a mne líbalo dvé kyprých rtíků, očko třpytné vstříc mi hledělo! Ó, což bych se blažeností chvěl a jak rek můj do krajin pěl: Můj koníku, můj vraníku, hop jen dále, hop! Má milenko, má dívenko, za ruku mne chop! Jeli tobě chladno, ve plášť můj se skryj, jeli tobě padno, obejmi mou šíj’! Má milenko, má dívenko, schyl se ke mně, schyl! Můj koníku, 224 můj vraníku, pil jen dále, pil! Poneseš-li jemně sladkou děvici, okrášlím ti témě pestrou kyticí! Ó mí drazí, nedojdete cíle! Aesthetika ve velikém chvatu za vámi štve čtyry posly bílé, hlavu v čáce, s ostruhami patu. Ó již nechte ve hrudi své zvadnout naděje té růžovaté zkvit – nevíte-li, rek že musí padnout, mravně jenom že smí zvítězit? Čiré temno – smutné mlčení – objímá se na dně vězení. U vlhké tu stěny na kameně přikován je vězeň mladistvý, líc on kloní ku šedivé stěně, na tlící se slámě noha chví. Oko jeho upíná se vezdy na okénko zamřížené, malé, za nímžto se padající hvězdy ztrácejí co oči rozespalé za brvou; kdy jedna pomíjí, pomýšlí on na mladé své dni, ode zdi se líc tu odvíjí, okovy tu na rukou mu zní. Okovů těch řinkot pádný, děsný zní mu jako hrana žití vesny. 225 Ó, tu z očí na řinčící kovy stékají mu kormutlivé moky a zas ticho jako mezi rovy – Stráž je ruší temnými jen kroky. „Ó má mladosti! Tu tedy hníti, tu máš složiti svůj pestrý květ, ovoce tu ve květě má tlíti – o snahách mých nedozví se svět! Než kde změna jaká? Vždyť mi scházel pro konání světa zrak i sluch. Onen svět, co vždy mne doprovázel, sídlil ve mně – blouznící můj duch. Jiní byli šťastni v skutečnosti a své touhy kojívali vně – já však hledal perly blaženosti na hlubokém duše svojí dně. Přátelé ni dívky květolící neokřídlili mi hodiny, rozechvívalyť mou duši snící obehvězděné jen vidiny. Toť můj los byl – poustevníkem pouze mezi lidmi být, sám sobě vším, ku žíznivé po blahosti touze věkověčně hledati jen rým. A kdy vtělilo se moje snění ve dvou božských líček objevení, krutý osud uvrhl mne zpět ve vzduchových snů a vidin svět. – Však co po mně? V nesmířlivé zlobě mrzký los že na mne zanevřel, ach, on uchvátil i milé robě, věčnou slzu dal mu za úděl. 226 Přesmutné je žití její příští: na líčkách jí slza nezhyne, dokud smrti rámě neroztříští něžné její tílko, nevinné! Ó, ty otče krkavčí, kdo jemně osladí ti hrobu blízký věk, žes dal za oběť své sličné plémě pro ničemný, bídný předsudek? – Ó vy předsudky, vy jiskry pekla, ve hlavách kdy uhasnete již? Nadarmo-li na Golgatu vlekla pro vás láska člověčenstva kříž? Vy jste nelítostně spustošily tuto boží čarokrásnou zem, pestrolesklá kvítka pokropily nevinné jste krve pramenem. Ba i nyní, milostná kde záře osvěty se třpytí na světě, vše jí oběť klade na oltáře – stojíte vy dosud ve květě! Vzdělanci vám učenosti zbraní uvadlé rvou věnce ode skrání, ba i sprostý ret vás kárá, haní – Jedna zbraň jen schází – odhodlání. Odhodlání – ono chladnokrevné, jemuž od úst neproudí se řeč, ale z pochvy ku bitvě se zjevné na život a na smrt tasí meč.“ Aj, hle jitro paprskem se jeví vězni v temnu pohrouženému, jako úsměv na tvářičce děví hochu skví se roztouženému. 227 Ve štěrbině tamo na okénce zlatým světlem olitý je květ, jemužto se modrém na lupénce pro vězně chví upomínek svět. „Ó můj kvítku, ó má děvo! Oba osudu vás uchvátila zloba. Ty květ chýlíš, ona černé vlásky, bez světla ty, ona beze lásky. Ó kdy jitro ze zlaté své skřínky rosovou tě perlou pokrývá, buď mi v duši na ni upomínky, na slzy, jež pro mne ronívá!“ Tak on šepce, po dívce tak touží, však i ona pro něho se souží. Ona sedá měkkém na divaně, pokojně tam sedíc nehýbá se, čílko chýlí do hebounké dlaně, nehnutě tam sedá, spáti zdá se. K čílku se jí kloní starý kníže, utírá si slzu v očí lemě, uklání se, uklání se níže – ona nepohnutě tu sedí, němě. Ona nevidí ni milou družku se soucitnou lící na vrkoči zlatotkanou rovnati jí stužku; od podlahy neodvrací oči. Obloha-li jasnájasná, či-li bledne, slunce žár i blesku zaplanutí, vše jí jedno, za noci i ve dne sedí smutně, němě bez pohnutí. Opět zimy koberec se bílý rozestýlá širou krajinou – ona ale do zahrady pílí 228 opestřit si skráně květinou. A zas taje sníh a led se boří. Příroda tu jako tílko děví zelení a květinou se šňoří. Ubohá však dívka o tom neví. Ona neví, na ruku že hmatá lékař jí a smutně kroutí hlavou. Ona neví, silnicí že plavou na luka ji vezou, na květnatá, neví ničeho. Aj, na obzoru, kde se končí cesta klikatá, malého se knížecího dvoru vížka jeví štíhlá, špičatá. Aj, tam na květnaté na rovině žije ztepilý a bodrý lid u otcovské ctnosti, u nevině – Tamo kněžka nalézti má klid. Jaká sláva byla přichystána ku vznešených hostí příchodu, květinová klenula se brána přívětivé vísky u vchodu. Líce červené, co se tu smály od brány až k zámku po řadě, modré oči, životem co hrály – záhonek to kvítků v zahradě. Kníže na strany se kloní obě, při vlídném jim kyne úsměvu, lid však vedle hledí na děvu truchlivou co tajné u chorobě. Dojeli již v ověnčeném voze, stupátko se pouští její noze, úřednictvo před kněžkou se sklání – 229 Ona prochází je v zadumání. Kníže provádí ji každou síní, pitvorné jí předků nápady ukazuje, ve staré i skříni prsteny a jiné poklady, v síni velké za zlatými rámy oprýskané předků podoby, jmenuje jí rytíře i dámy – jí se povzdech vine z útroby. On tu velká okna otevírá do tichého jdoucí údolí – koberec je květný obestírá, u rybníka chví se topolí, břízy pnou se skalním na vrcholu – Ku zemi však dívka patří dolů. On ji vede do kvetoucích sadů, květinami všaké barvy, druhu províjí se stezky – hejno hadů – lhostejně tu květnou zírá duhu, nevplítá si v temnu kadeř kvítky – před očima dělají se mžitky, čílko kloní ku květnému luhu. Otec rozteskněný do vábného odvádí ji nazpět do pokoje a tam dlouho, dlouho při ní stoje roní slzy bolu nesmírného. Tak se den jí za dnem smutně plouží, beze slzí, tajemně se souží dívka chorá, v němé apathii zlatem obetkanou sklání šíji. Ba, čím bujněji se na jabloni poupě za poupětem vynáší, tím se smutněji jí hlava kloní, 230 jí, jež poupě jara nejkrasší. Nadarmo ji hledí rozveselit starý otec zábavou a hrou, nikdo nemůže ty rány scelit, jež jí uvnitř choré duše vrou. Jedna slast jí na temeni skály, která nad rovní se květnou pne, seděti a do mlhavé dáli posílati hledy toužebné. Až pak jednou za krásného rána našli uvadlý ten něžný květ: na loži tu krása rozestlána, ctnost pak do nebe svůj vzala let. Ubledlá tu leží, zdá se sníti míruplný, utěšený sen, v ruce pomněnky má tiché kvítí, zsínalý ret tiskne na prsten, na prsten, v němž „V“ se zlaté jeví, od koho jej vzala, nikdo neví. Neplačte již, nespínejte ruce, otče, zanech neplodného lkání! Unikla-tě ona hořké muce, tam se těší drahé na shledání. Zoufalý však otec ode hlavy pozůstalé rve si šediny, pospíchaje do městské zpět vřavy ode hrobu mrtvé neviny. ____ „Ó, ty květné, přívětivé lány, na nichž bodrý rozkládá se lid, metlu mají žhoucí – hrdé pány – ta z nich žene veselí a klid. Tam ten rolník za brázdícím pluhem 231 kráčí smutně těžkou na robotu, pro jiného nad zkypřeným luhem zlatý klas se vzejme z jeho potu. A té žnečce, ku lesklému srpu která kloní uřícenou líc, mimo koukol, temnomodrou chrpu ze zlaté žně nenáleží nic. Ze středu děv těchto první krásky okrašlují vrchnostenský stůl, dojemný pak důkaz panské lásky otcům jich a bratrům pádná hůl. Ó, kde lék je pro takové strasti? Čili kněží potěšivý hlas o radostné, nadehvězdné vlasti, pod jichžto však nebem praská pas? Horšíte se, že je těžko říci kdy se na pouť bereš do kraje, spatříš-li kdy milé žínky líci, na očka své dítko líbaje – avšak nevíš, že snad zákeřníku umírala dítka před očima, chuďasu pak děsný hlad a zima mimo krev že nepřipouští líku! Hněv již kypí po květoucí nivě, jež se stala robům suchopár – chudý snáší – ale urputivě – jiskřička – a děsný zplane žár!“ V takové as myšlenky se nořil rek náš, ku vlhké zdi tiskna skráň. Vědělť on, že jemu nerozbořil jedinému útlak štěstí báň. Čelo zachmúřil a zaťal pěstě 232 v citech hněvu, naděje se brodě, okovem si k tomu lesklým chřestě o zlaté pěl píseň o svobodě. Brzy soptí, jako zlatohřívý pod palmou své vzteky jeví lev, brzy zase šelestěním jívy smutnoteskně zajatcův zní zpěv. Brzy se co Niagara řítí, teď co větřík jdoucí skrze kvítí, jednou na horách co bouře hřímá a zas na stepi jak Hindu dřímá. Je to píseň divoká i temná, ale úchvatná a dušejemná. Noční chodci zůstávají státi slyšíce tu píseň vytrženi, ano sama stráž svou chůzi krátí vybuzena z milostného snění. Ba i žalářník se blíže béře, na železné ucho kloní dvéře. Když rek po druhé tu píseň zpíval, ku vězení lidu dral se příval, a když po třetí se z hloubi neslo vášnivé to o svobodě pění, rozlehlo se dole zbraní znění, zpěv ten zašuměl co vzpoury heslo. Hoj, tu přes mramorové se prahy nelítostné dralo vraždění, krůpějemi krvavé se vláhy zapýřilo pusté dláždění. Hoj, tu pomsta o rámě si vila jemnolesklé kněžen kadeře, a co zpupnost otců zavinila, 233 nevinné i mstila na dceře. Ba i kolem ze širého kraje na pomoc se blíží zbraní chřest, ale tady zelená již vlaje nad rozžatou lící ratolest. Aj, tu na pěvce se rozpomněli smutnícího v temném žaláři a již kvítím ověnčit jej spěli na svobody mladé oltáři, skřivánka to šťastnějšího rána – Před nimi se rozemyká brána a vše do věžních se hlubin řítí. Sličné dívky přednášejí kvítí. On tam sedí vlhkém na kameni, na bledých mu lících úsměv hrá, oči zavřené a na rameni pokleslé se čelo podpírá. Aj, toť musí přehluboce sníti, že jej nezbudil ni zbraní chřest – První na hlavu mu sází kvítí a pak vece temně: „Mrtev jest!“ ____ Ó, jak tenkrát ze chvějící dlaně vysmekla se číše velmoži, uhnětení robi nečekaně po pušce kdy sáhli, po noži, ha, kdy lidu pomsta zahřímala upocenou pěstí na buben, – ó tu hrdá šlechta dodřímala nedostižné vysokosti sen. Šedivé tu věže zanechala ve plamenné spoustě za sebou, 234 do širého světa pospíchala. hlubinami lesů, noční tmou. Jenom jeden na cimbuří mřežném stojí klidně, vážně, nehnutě, ve vlase mu rozcuchaném, sněžném ukládá své větřík perutě. Ku dunící hlubině tam níže kloní nocí čirotmavou sluch, bez bázně tam stojí starec-kníže jako strážný minulosti duch. Ach, on slyší promíšenou vřavu, zbraní slyší chřest a křik a sten – a on níží pobělavou hlavu ve hlubinách duše poraněn. Tu mu vzešel měsíc nade čelem. Dole sto hlav kleslo na hlaveň. Na těle tu pozachvěl se celém jako bleskem roztříštěný peň. Klidně vzchází nade věží tmavou stříbrorohý, jasný půlměsíc, tam však nekloní se šedou hlavou do hlubiny starý kníže víc. Temný jenom hřmot, jak by se tělo o kamenné práhy roztříštělo. Aj, tam na náměstí při jásotu hromáždí se davy vítězné, na čela tam, perlící se v potu kvítí kladou dívky líbezné. Ó ty krůpěje, co dolů plynou přes roznícenou tu mužů líc, tyty, co hvězdy míjející kynou ránu dlouho žádanému vstříc. Tamo dívka malinovým rtíkem 235 milencovu líbá mrtvolu, šepce: „Svobody on mučenníkem!“ a se týčí hrdě, bez bolu. Nuže zavzni, přeradostná písni, rozžete se jasněj’, pochodně –! Po staleté, nevadnoucí tísni popřáno nám dýchat svobodně! ____ Svobodo, ach! svobodo, ty hlásko uším lidským věčně líbezná, červená ty světa dějů pásko, zakletá’s ty lidstva princezna! Ty spíš pevně na šedivé věži, dvořanstvo tvé sní tam s tebou snem a práh tvého žaláře se střeží žhavodechým drakem tyranem. Mnohými sic odvážnými hochy políbena’s byla na ústa – zkameněli – a jich němé sochy tmavolistý břečtan zarůstá. Ach, jen jediný tě může spasit vyvolenec dobré bohyně, vášně žár mu na rtu nesmí kvasit, láska člověčenstva jedině! A kdy ten se nakloní k tvé kráse, čistým retem políbí tvůj ret, jasný blesk tu zaplane v tvé řáse a tím bleskem zapálí se svět! Svobodo, ach, upomínka na tě v duši vrhá touhu plamennou, ó, ty jímáš vroucím u záchvatě otroka i hlavu skloněnou. 236 Po tobě lká černoch vlnovlasý, pro tebe svůj kinžal Čerkes tasí, o tobě se Hindu pod bananou snívá, tobě Francouz marsellaisu zpívá, za tebou se honvéd pustou honí, Polsky syn ti slzu na klín roní, Hispán pro tebe svou dýku brousí, Italec tě kochá černovousý, Řek se otcům rovná v lásce k tobě a Ir trhá jetel na tvém hrobě a kol kolem po hoře i dole jsou tvých bitev oslzená pole! Usmívá se nade skalní slují máje dítko – světlá květina, paprsky ji celou pozlacují půvabnou jak dívku nevina. Vrcholky své zelenavé sklání jakby schvácen blažeností les, na potoka jemném kolíbání vedou vlnky měňavý svůj ples. Ó ty přírodo, ty věčně stejná v bouři zlé i nočním poklidě, neznáma ti je strast lidí tejná, což ty víš o lidské o bídě?! Slastí věčnou, neskonalou dýše soumrak večerní i jitřní zář, to jen člověk vášně své ti píše na kvetoucí, věčně stejnou tvář. Usmívá se skály po vrchole máje dítko – světlá květina, netušíc, že udeřila dole smrti, krve, bitev hodina! 237