Únos.

Únos. (Pověst.) (1864.)
Slunce kleslo, rdí se nebe, sšeřuje se hrad, z něho ven se děva krade mezi růže v tichý sad. Tam v besídce svislolisté junem přivítána, jenž na smělá prsa tiskne dceru svého pána. Zvonků modré kalichy, hvězdice ve výši, ty jen vidí lásku jich, stesky lásky slyší: „Tebe jiný? Tebe, moje všechno? 117 Jiný měl by spanilé tvé tělo nekochanou rukou obejímat? Jiný hrdé tvoje čelo, tvojich očí nevinu, tvoje líce, tvoje rety v divé vášně výplynu přivinouti na ret kletý?“ „„Běda! Musí, musí se to státi, než se dvakrát slunce vrátí, budu v plných číší znění, v hostů rozjařených pění věčně marnou touhu lkáti.““ „U Boha! to nebudeš! Slyšíš, jak můj vraník řehce? Nuže, naň! – Tam všechno spí, v čiré noci ujdem’ lehce!“ „„Co to mluvíš? Lásku otcovu mám já takto oklamati? – V hanbu jíti, svému domovu věčně, věčně s Bohem dáti?““ „Zda to láska, dceru jedinou zasnoubiti nemilému? – Tento hrad, ten každou štěrbinou – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 118