Únos.
(Pověst.)
(1864.)
Slunce kleslo, rdí se nebe,
sšeřuje se hrad,
z něho ven se děva krade
mezi růže v tichý sad.
Tam v besídce svislolisté
junem přivítána,
jenž na smělá prsa tiskne
dceru svého pána.
Zvonků modré kalichy,
hvězdice ve výši,
ty jen vidí lásku jich,
stesky lásky slyší:
„Tebe jiný? Tebe, moje všechno?
117
Jiný měl by spanilé tvé tělo
nekochanou rukou obejímat?
Jiný hrdé tvoje čelo,
tvojich očí nevinu,
tvoje líce, tvoje rety
v divé vášně výplynu
přivinouti na ret kletý?“
„„Běda! Musí, musí se to státi,
než se dvakrát slunce vrátí,
budu v plných číší znění,
v hostů rozjařených pění
věčně marnou touhu lkáti.““
„U Boha! to nebudeš!
Slyšíš, jak můj vraník řehce?
Nuže, naň! – Tam všechno spí,
v čiré noci ujdem’ lehce!“
„„Co to mluvíš? Lásku otcovu
mám já takto oklamati? –
V hanbu jíti, svému domovu
věčně, věčně s Bohem dáti?““
„Zda to láska, dceru jedinou
zasnoubiti nemilému? –
Tento hrad, ten každou štěrbinou
– – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – –
118