Kmotra Vošatky kandidátní řeč.

Svatopluk Čech

Kmotra Vošatky kandidátní řeč. (Zlomek z r. 1866.)
Od těch dob, co za voličů volby v okázalé obci Konikleci vítěz vyšel z občanské té kolby, s Vošatkou se dály divné věci. Zajel do Prahy – a motýlovi kukli svlékšímu se podobal navrátiv se, ze starého nový Vošatka se tamo vyklobal. Na čamaře – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Již jsem podotkl, že doma kvetla Vošatkovi dcera Bětunka – když i študentovi hlavu spletla, toť se ví, že sličná děvunka. Študenta jen okouzluje cena 264 dívčích ideálních půvabů, nikoli však mrzký cinkot věna – vždyť on nepomýšlí na svatbu. Světlá vrkoč – však ne, lásky vaše nechci uspat v líčení tom víru, vždyť pan študent rýmy na ně páše s vykřičníkem každý do Lumíru. Vošatka si neliboval valně v tomto svazku spiatém ideálně. Teď však náhle k študentu se blížil, až pak jednou zastihnuv ho v statku k němu usedl a ruce skřížil a pak po lhostejném po začátku otevřel mu srdce své, že silně na sněm kandidovat míní, leč k tomu že má zapotřebí pilně zpracovanou kandidátní řeč. A tím vyznáním, jak by mu břímě s prsou spadlo, povznesl své týmě, od čamary utrhl si šňůrku a Kuráži pod stůl hodil kůrku. (Již se o tom rozšiřuje zpráva v Konikleci.) Že pan študent napsal řeč jak perli, o tom neučiním povyku; vždyť mu láska ve květné své berli propůjčila k tomu rafiku. A že Vošatka ji do puntíku za krátko své matce odříkával, uvěříte bez dlouhého křiku – vždyť i Kuráž již ji poštěkával. Kmotr Vošatka již jede k městu – naplněna jeho časná stránka, 265 jež tam těsnou proklabává vestu. Ve voličů středě „u Beránka“ hází slova na pravo i v levo, nedbale se v židli kolíbá, na sklepnici volá: „Krásná děvo!“ a jak holandr si nahýbá. Jeho sok tam prohání se hbitě, řeči jeho vnikají jak meč – Vošatka však usmívá se skrytě mačkaje svou kandidátní řeč. – – – – – – – – – – – – – Již jsou v síni volební – a sok dokončil své řeči hřmící tok. – Aj, tu kmotr Vošatka jak čtyři pevným krokem na řečniště míří. – – – – – – – – – – – – – „Pánové!“ tak začal, skloniv hlavu – „Naše máti vlast,“ tu jeho hled utkvěl na voličů davu – a strach náhlý do duše mu sed’, před okem se dělaly mu mžitky, živou mocí nemoh’ nalézti ztracené v té chvíli nitky – a duch jeho bloudil v bezcestí. Až pak vytáh’ pomačkaný list a řeč počal kandidátní číst. „Naše máti vlast,“ tak volá znova a zrak jeho pílíc (sic!) na papír slabikuje zmodrchaná slova – ty (sic!) však točí se jak vodní vír a list se mu třese pod rukama. „Máti vlast,“ teď do třetice pěje, – – – – – – – – – – – – – 266 Nevím, prorazil-li jednohlasně kmotr Vošatka, než tolik vím, od voleb že navrátiv se šťastně – porazil svou plentu s prokletím, o Kuráže otloukal své boty, „máma“ bez obalu říkal matce a že W zas připsal s dvěma hroty pod fotografii ku Ošatce, se vrat pak že v nejranější době ztratily se navštívenky obě.

Básně v knize Prvotiny 1 (in Sebrané spisy Svatopluka Čecha):