Od těch dob, co za voličů volby
v okázalé obci Konikleci
vítěz vyšel z občanské té kolby,
s Vošatkou se dály divné věci.
Zajel do Prahy – a motýlovi
kukli svlékšímu se podobal
navrátiv se, ze starého nový
Vošatka se tamo vyklobal.
Na čamaře – – – – – – –
Již jsem podotkl, že doma kvetla
Vošatkovi dcera Bětunka –
když i študentovi hlavu spletla,
toť se ví, že sličná děvunka.
Študenta jen okouzluje cena
dívčích ideálních půvabů,
nikoli však mrzký cinkot věna –
vždyť on nepomýšlí na svatbu.
Světlá vrkoč – však ne, lásky vaše
nechci uspat v líčení tom víru,
vždyť pan študent rýmy na ně páše
s vykřičníkem každý do Lumíru.
Vošatka si neliboval valně
v tomto svazku spiatém ideálně.
Teď však náhle k študentu se blížil,
až pak jednou zastihnuv ho v statku
k němu usedl a ruce skřížil
a pak po lhostejném po začátku
otevřel mu srdce své, že silně
na sněm kandidovat míní, leč
k tomu že má zapotřebí pilně
zpracovanou kandidátní řeč.
A tím vyznáním, jak by mu břímě
s prsou spadlo, povznesl své týmě,
od čamary utrhl si šňůrku
a Kuráži pod stůl hodil kůrku.
(Již se o tom rozšiřuje zpráva v Konikleci.)
Že pan študent napsal řeč jak perli,
o tom neučiním povyku;
vždyť mu láska ve květné své berli
propůjčila k tomu rafiku.
A že Vošatka ji do puntíku
za krátko své matce odříkával,
uvěříte bez dlouhého křiku –
vždyť i Kuráž již ji poštěkával.
Kmotr Vošatka již jede k městu –
naplněna jeho časná stránka,
jež tam těsnou proklabává vestu.
Ve voličů středě „u Beránka“
hází slova na pravo i v levo,
nedbale se v židli kolíbá,
na sklepnici volá: „Krásná děvo!“
a jak holandr si nahýbá.
Jeho sok tam prohání se hbitě,
řeči jeho vnikají jak meč –
Vošatka však usmívá se skrytě
mačkaje svou kandidátní řeč.
Již jsou v síni volební – a sok
dokončil své řeči hřmící tok. –
Aj, tu kmotr Vošatka jak čtyři
pevným krokem na řečniště míří.
„Pánové!“ tak začal, skloniv hlavu –
„Naše máti vlast,“ tu jeho hled
utkvěl na voličů davu –
a strach náhlý do duše mu sed’,
před okem se dělaly mu mžitky,
živou mocí nemoh’ nalézti
ztracené v té chvíli nitky –
a duch jeho bloudil v bezcestí.
Až pak vytáh’ pomačkaný list
a řeč počal kandidátní číst.
„Naše máti vlast,“ tak volá znova
a zrak jeho pílíc (sic!) na papír
slabikuje zmodrchaná slova –
ty (sic!) však točí se jak vodní vír
a list se mu třese pod rukama.
„Máti vlast,“ teď do třetice pěje,
Nevím, prorazil-li jednohlasně
kmotr Vošatka, než tolik vím,
od voleb že navrátiv se šťastně –
porazil svou plentu s prokletím,
o Kuráže otloukal své boty,
„máma“ bez obalu říkal matce
a že W zas připsal s dvěma hroty
pod fotografii ku Ošatce,
se vrat pak že v nejranější době
ztratily se navštívenky obě.