Hindu.
(Úryvky básně z r. 1867.)
V hloubi lesa Mharatů zní lkání
obklíčených Brity se všech stran...
temně tak, jak nočních větrů vání,
kdy se houpá v kolébce lian:
„Jeřábi, ó půjčte nám svá křídla, –
světlý Bramo, otče zázraků,
nevydej nás vrahů do osidla,
spasnou loď nám sešli z oblaků!
– – – – – – – – – – – –
291
Vystoup Hindu mladý z jejich středu
jako strom ten božský dêva dâru –
vzrostu štíhlého – a v jeho hledu
stín se snoubí tropickému žáru.
***
Rozžeh’ Brâma nebes kahány
po dívčiny líčku smavém,
snící v lůžku mezi banány
ve visutém, kolíbavém,
povětrné rozhoupává
nožkou lože rozmarně
a svit zlatý probleskává
z pod řas dlouhých v polosně.
Slabí vždy a slabší kyvy
nadzemní té kolíbky,
až se dívky pohled snivý
zavřel spánku polibky...
Aj, tu náhle z pod banánu
postava se temná vypjala –
Kdo to as? Či sadu bránu
otevřenu služka nechala?
Hle! teď kloní se a rozestírá
náruč... váhá nad spící...
tich vzdech... a již ji pevně svírá
zoufale se bránící...
Dusí rtem svým její steny,
v hadí se s ní dává chod
a již přes zahradní stěny
plazí se jak ocelot...
292
Když se noční stíny odechvěly –
jaký úžas z jeho návratu!
S břemenem svým sladkým Hindu smělý
objevil se v kole Mharatů.
Dlouho jakby v sochy zkamenělí
zřeli na obraz tu před sebou,
zvláštní půvabem i velebou!
Jun tu něžně k lupu předrahému
ve smědých svých zírá ramenou –
ona hlavinku svou bezvolně mu
v záhyb roucha tulí zmámenou.
Vlas jí hedbávný ovíjí
zářící květ lotosu,
zcuchán půvabně po šíji
divým chvatem únosu.
Oko, černou brvou obepjato,
s bázní lpí na divých postavách –
z prsou jejich při pohledu na to
vydralo se udivení: „Ach!“
„Odkud’s unes’ rozkošné to dítě, –
jež by mohlo sokyní být Sitě –
hle ty bok gazellí – ty rtíky –
a báj krásnou pod stinnými víky! –
(Pokračování se nezachovalo, nalezen však variant básněbásně, jemuž začátek chybí; únos líčí se takto:)
Blíž a blíž – a níž a níž –
již otrok v náruči své chová,
vzdechy temné – lichotivá slova –
a v ret kyprý celuje ji již – –
Ký to démon vášně v ní se zmáhá –
v trýzeň změňuje se chvilka blahá –
293
ručku v hrdlo jako dráp upíra
vrývá mu, dech těsní tíží těla –
divovášnivě mu v oči zírá,
jak by duši vyvábit mu chtěla –
zbudil se – by vypoulené hledy
opřel o tvář škrtitele svého,
ve sloup otočil je v rukou jeho –
a pak uzamkl je naposledy...
Zlehka v písek vrah jej upustil
a pak dál se plazil,plazil jako kočka –
choulil se, kdy lístek zašustil –
tam, kde dívka uzamkla svá očka.
Naslouchá... dech její vlnou plyne
jednostejnou... povstal... doba kyne!
Od boků pás odepjal si mžikem –
nachýlil se k ní – viz, hýbla rtíkem –
však již udušuje jeho pas
probuzené úpěnlivý hlas.
Vychvátil ji z lůžka silnou rukou –
k prsům přitiskl ji širokým...
Těsně u sebe dvě srdce tlukou –
jedno bázní, druhé – kdo ví, čím?
Ztichlo vše. Jak prvé kahány
nebeské své svity hravé
lijou v lůžko mezi banány,
ve visuté, kolíbavé.
Posud se v něm zdají chvíti
dívčí snové čarovní,
však můj zrak tam krásné kvítí,
nevidí tam – Ji!
Místo ní si v hloubi jeho
nočním stínem ustlala,
294
otče dítka milostného,
tvá ach! bolest zoufalá...
V tuž noc britské stráži, jak by mraky
větví spletených byl jaguár
na ni upřel sršící své zraky,
v kořist jakous vtínaje svých spár,
zdálo se. Slal za ním kulku v spěch –
jaguár však v divém přelít’ skoku
o strom dál a zmizel ve vysoku –
v tom jak by byl zaslech’ lidský vzdech...
V oheň zraky Mharatů se kloní –
až ten doplane – též zniknou oni.
Náhle v nehnutých jich postavách
nastal ruch a ozvalo se: Ach!
Jinoch se tu ke kruhu jich blíží
všecek udýchán a zapocen.
Snědou rukou popodjímá stíží
sladký, všeho krásnější svůj plen.
V loktech se mu chví, jak mlha bílá
houpává se na vysokém cedře
a jak sněhu plášť se rozestýlá
po kamenném Himalaji bedře.
Úzkostlivě k ňádrům se mu tulí,
o šíj otáčí se ručka měkká –
a zrak její hrůzou ustrnulý
po předmětech kol do kola těká.
Hle, kol příšerné ční stěny k nebi,
z hruba do kamene vtesané,
295
s nich se tahy model vstříc jí šklebí
září krvavou obetkané –
o nich ohromné se stíny chvějí
Mharatů, jichž oči na ní lpějí.
Ustrašena stinná zamkla víčka
a hloub’ k ňádrům sklonila mu líčka.
On však ku zemi ji spouští lehce.
Ještě k ní však oko jeho shlídlo
a dlaň, zdá se, opustiti nechce
v boku jejím rozkošné své sídlo.
„Mharaté!“ dí, „tu vám hvězda spásy!“
„Jak že, otcem guvernér té krásy!“
vzkřikli Mharaté a v očích zplály
dávno pohřbené již naděje,
úst jich šumné vylily se chválychvály,
jako s hor se řítí ručeje.
Jenom jeden z nich tu stojí něm.
Jako vítr po plachtách korábu
po chvějícím se tom hejnu vábů
divým roztěkal se pohledem.
Jeho zrak – ač jemu uhýbá se –
ovládá ji kouzlem chřestýše,
na jejím on drze kolíbá se
na ňádru, jež téměř nedýše.
Zamách’ rukou. Pohlédli naň tiši.
Jímá je těch lící děsnota,
po nichž chvějí se jak po cypřiši
stíny uhaslého života.
S úctou v sivé patřili mu zraky,
296
nad nimiž brv sklonily se mraky,
v ret, kol něhož hadové se vili
citů zlých, své hledy zavěsili.
Mluvil on:
„Hle, smutnou slyšte zkazku:
Měl-tě otec jeden dceru – krásku.
Ó, jak možno tisíce těch vábů
v nepoddajná slova zahrnouti:
její brvy – dva tahy jeřábů
k daleké se chystající pouti –
Její řasy – větve to mimósy,
jejichž třepením žár nebe svítá,
ramena – to oblakové vozy,
po nichž Indra zlatobrvý lítá,
ňádra – dvé to Himalajských hor
v Kašmír topící svůj spitý zor.
Otec láskal ji a svůj cimbál
naplňoval zvuky jejích chval.
Cimbál – snivých brv jenž utkán ze stínů,
jehož obrouk skvělý – vesmíru kruh celý,
zvonky v něm – to srdce zpěvných bramínů.
Ale brzy vítr od západu
černou přivál pod křídlem svým zradu:
mořský tulák – vilník škaredý –
přesycen jsa květy vlastních sadů
na zvláštní tu, neobvyklou vnadu
upřel upíří své pohledy.
Bledá noc se kuplířkou mu stala
nesouc před ní svoji lampadu –
ach! a drzá ruka neváhala
skvoucího se zmocnit pokladu,
297
a když sprznil ji – pak na věky
jejích úst on stišil nářeky!
Ó tu otec – Brama o bok skal
rozbil temně kvílící cimbál
a svou dceru slzí přívalem
pokropil – tož Hindů krásnou zem.
Však nás vyvolil on za mstitele:
Hle! dal on nám vilníkovu dceř,
jížto posud lilie se skvělé
panenskosti vinou o kadeř.
Hle, tu mok, v němž těžký sen se tají
jako pod křídloma upíra –
usneť – – Činy msty se vykonají,
než své brány jitro zotvírá.......
– – – – – – – – – – – – –
Ještě hled – a vzhůru pak se bral...
A když Mharaté se s pochodní
v kobu vedrali – co shlédli v ní?
Ajhle! jinoch skloněn ke kamenu
sám tu sedí, hlavu podepřenu
o dlaň maje, jak by tvrdě spal.
„Kam’s dal dívku?“ Mharat zahřímal.
Zdvihl hlavu, vypoulil své oči,
jak by procit’ z hlubokého sna,
klidně děl: „Z vás nikdo neotočí
o ni rámě – onať svobodna!“
Zachvěli se Mharaté, druh druhu
v hrůzu oka patřil dráhně chvil
bez pohnutí – ve příšerném kruhu
jako šedé kameny mohyl.
298
Posléz jakby po úmluvě, němě
každý z nich svou dýku uchopil –
a v krev kouřící se ode země
nešťastný se jinoch potopil.