Mnich.

Svatopluk Čech

Mnich. (Oharka 1867.)
Sedí bratr ve své těsné celi, hledí tam, kde modravými cely proti sobě dálné hory kynou, mezi nimiž ve krajinu jinou řeka jasná teče. Zlaté páry věnčí pyšných zámků černé čáry, kteříž na skalách se proti sobě jako mocní nepřátelé pnou, jejichž okna v této pozdní době třpytějí se září červenou. Též jich pestré korouhve se lesknou – * bílí holubi – přes modro řeky, ověnčí je slunce svými vděky. Již se slunce do vln řeky topí, vroucí tváře chladnou vodou kropí. ———— *) Opisovač veršů v „Oharce“ řádek patrně vynechal a tím smysl porušil. 267 Také stráně, parné dříve, chladnou, na nich různá kvítka ve tmě vadnou, s nich se pastýř pádným krokem níží, i též rolník domovu se blíží. Tma se víc a více krajem stele, sedá si též na mnichovu čele, na dlani, jež čelo podepírá, pod níž oko do daleka zírá. Daleko těch očí míří třpyt, jak by hledal za horami byt, jak by jej tam volal lásky cit nebo hvězd se vynořivších kmit. Vrásky žalu tváří jeho tíhnou, v srdci smutné myšlenky se líhnou: „Ach, můj život, navždy ztracený, nadějí nižádnou zlacený, jako čirá, bezehvězdná noc marně volá Boha na pomoc. Nebudou mi šťastná léta dána, zavřela se světa pro mne brána – Křivou cestou jdu a musím jíti, až mi přáno do hrobu se skrýti! Do světa jsem vyšel, jeho lesk zakmitl se přede mnou co blesk a již shasl jako hvězda padlá. I mých mladých přání kytka zvadlá na můj zemdlený mi klesla klín, pak mne objal hrobů těchto stín. Od té chvíle viděl jsem jen hroby, ve mně shasly dávné krásné doby, srdce pustil šlechetný se cit, začalo se strázní kamenit. Necítil jsem pro jiné ni sebe, 268 lhostejná mi země, též i nebe. Zda jsem někdy miloval? Ach, ano! Ty to víš, ty zašlých časů panno, že šíp pozlaceny krásy tvé srdce jako zmije uštkl mé! Ty to víš, než nezpomínáš toho, díla budeš míti asi mnoho: buď, že dítka kolébáš – buď choti vycházíš co hvězdě zář naproti, nebo kvítků pestrá ňádra máčíš, nebo zraky ku hvězdám otáčíš. Ach, vy smutné hvězdičky, jí rcete, že má láska více nevykvete, že ji Josef nemiluje více, že již nezná krásné její líce. Rcete jí, že každé lásky květ zmizel mi co krása mladých let, že nebudu houpat na kolenou dítka zplozená se krásnou ženou a že nikdo mroucího mne sílit nebude, ni nad mým hrobem kvílit. Nikdo – nikdo – smutné vědění! Žádná nemiluje mne – já žádnou. A do minulosti hledění představuje mi jen dívku zrádnou. Ach, ten večer, když jsem přísahal, jaký cit mne tenkrát zasahal, když jsem přísahal při svatých věcech nespočinout na dmoucích se plecech, ni do krásných očí pohlednout, nýbrž smutně pod kápí blednout! Tenkráte mne jakás pýcha jala, abych pohrd’ růží, již mi stlala 269 mládí mého léta na cestu, abych nechal pěknou nevěstu, na světě ji nechal se světem pohřbiv se se sil svých výkvětem. Proto, když jsem upjal naposledy do toho, co ztrácel jsem, své hledy, nelitoval jsem ni pestrých šatů, jimiž vrch si svoji zastřel patu, ani vesnic, jdoucích po sobě ve své rozmanité podobě, ani měst co knížata se pnoucích, spjatých věncem slastí nevadnoucích, jenom jsem si vzpomněl na ten domek, přede nímž se květem bílil stromek, a ten stínil sestry, co tam stály, před otcem se jmenovat mne bály – A tu jsem svou pyšnou hlavu sklonil a na horké líce slzu ronil: tu mi vstouply na zrak její tahy. někdy povrženému mně drahy, které pohrdly mým svatým citem, a já skryl se věčně pod hábitem! Hle, hle, již i hrady ve tmě hasnou, na jednom jen věnčí záři jasnou jakás lampa černé okna mříže. Snad tam řinčí pestrých číší tíže, jejichž obsah do vnitřností lejí smědí žoldnéři, jichž ústa klejí, jimž jich přílba jako vlita stojí, jejichž meče bujné hlavy dvojí. Nyní mluví, jasné prapory, vedoucí je modré za hory, znovu před nimi se sluncem blýští, 270 znovu vstříc jim smrti panna táhne, po jíž objetí jich srdce práhne. Však z těch zpomínek, v nichž vojna lítí, mnohé kyne sladké srdci kvítí, mnohou pannu, klenot oněch polí – * Tato nyní na mysli mu tane, její vlasy letí – oko plane. Nebo to snad sama pána koba, jemuž tato klonící se doba zámysly co jasné hvězdy tvoří, pod nimiž mu dumné tváře hoří – Ach, já znám ty myšlenky ty divé po slávě té, věčně věků živé, ach, i mojich přání pyšná káně vznesla se nad nízkých kvítků stráně, zakroužila jasným modrým vzduchem vlastních křídel oblažena ruchem, sklesnula však – bílou labuť schvátit – a pod blankyt nemohla se vrátit! – Slyšíš-li? teď na věži se zvoní, anděl před pannou svou šíji kloní, člověk šíji kloní před Bohem. Kloním já též temným za rohem: avšak, ach! ne tomu Bohu lidí, který všech oltářů klasy klidí, ticho místa, tichost, věčný sen, jinému. – Slyš kroky podél stěn! Kdo to přichází tak pozdní dobou?“ V tom „laudatur“ rozlehlo se kobou a sem vstoupil opat nohou bosou. Oko se mu zbožnou lesklo rosou, ———— * Opisovačem v „Oharce“ opět smysl porušen. 271 mírná záře po tváři se lije a na hlavě bílý věnec vije. Zdvíhá ruku zvadlou, toto pravě: „Odtud, kde se lesknou na dálavě zámky dva tak proti sobě, letí poselství v té pozdní době, že tam děvče máloleté mře: a již posel koně rouchem stře, pročež usedni naň ve vší píli, donést dívce na pouť věčnou síly!“ Mladý mnich své bílé sklonil týmě, pojal svaté do rukou svých břímě, vyšel tam, kde tichý dvorec dřímal a kůň nohou netrpěliv hřímal. Kam jen koliv oko jezdců zírá, tma se všude rozestřela čírá, lucerna jen, kterou posel nese, záři bledou na zem pustou třese. Tam je vidět na potoku sítí nebo kámen – kolem něho kvítí – a pak dvoje vedle sebe nohy, šedý sandál – ostruh jasné rohy. Do tváří však neviděli sobě; na nebi pak temno, jako v hrobě. Nikde není zvuku, jenom z dálí, tam, kde vody doubravou se valí, tam, kde ve vod modrojasných klín ramena svá starý hloubí mlýn, odtud hlasy nocí letí šedou – Po těch zvucích jezdci tiší jedou. Konečně jim do návrší jeti prostřed jasné na lučinách sněti, pěšina teď, kolem skála holá, 272 v předu zeď a přes ni vůdce volá. Ajhle! na to průvodčího heslo mostu dřevo mocně dolů kleslo a tam, kde se vrata rozevřely, oba jezdci na dvůr širý vjeli. Panoš přede hradem skláněje se před hostem svým světlo napřed nese, pochodeň ku stropu jiskry hází, jež se do tmy jako stkvosty sází. Dvéře rozlétly se, jasné stěny čalouny kol kolem obestřeny černých výklenků se tměly řadou. Liše se svou ze tmy bradou jasnou a svým ňádrem, zlatých plným květů, z jednoho mu vyšel do ústretů hradu majitel: „Ach, ona čeká!“ praví knězi a řeč jeho měkká srdce těžký prozrazuje bol. – „V poslední se znímá ve plápol mladé její síly jemné záře, růží kryjíc mroucí její tvář.“ Do vedlejší vede mnicha síně. Tu na matky vzdychající klíně krásná hlava smrti dané leží, jejíž lící červánkové běží ve hrob zapadajícího žití. Nad hlavou jí pestré stojí kvítí: Oko polou z těžké brvy blýská, ruka k ústům zlatý křížek stiská, líce její jako by se smály – Na krku se modré stkví korály. Do půl těla jasnou krásu cloní 273 bílá peřina a pentle po ní. Nad ní spíná stříbro na tvar jiný záclony, jež smrti lože stíní. „Slyštež, otče, zpověď!“ praví hrabě. Tu mnich smutný ruměně se slabě k ústům krásným sklonil svého ucha, ale nad ním anděl jeho ducha ve výšinách modrých nad světem s jejím andělem se horkým setkal retem. Vyšel otec, vyšla máti spolu. Vlasy krásné dívky plynou dolů, hrdlo bílé tichou dme se řečí a mnich skloněn vedle lože klečí. Tu se dívka náhle slova vzdala, rukou mnicha kolem krku jala, očí kvítka, která k němu zdvihla, září prosby dětinné se mihla: ,Tvoje„Tvoje tvář je dobrá, perle nebe, jako bratra sestra žádám tebe: Ty jsi kněz – ty věčné věci víš – Kdež je nebe, kde je pekla říš?“ Zamyslil se mnich – on k nebi vzhlednul – vážnou myšlenkou pak v tváři zblednul, víc a víc se bledý výraz množil – až pak ruku na své srdce vložil. Rozumím ti, rozumím, tu muka – * Hruď se dmoucí stíská její ruka, kdyby však jen marnou hoře láskou, ———— * Několik veršů opisovačem v „Oharce“ nesprávně opsáno. 274 svatou duše s tělem shrdnul páskou, kdyby viny prost, svou hlavu sklonil pro lásku, z níž marné slzy ronil – Dívka mluví, ramena jež měkká těsněj pojí. – Ach, co toho čeká? Tu mnich dí: „Ach, smutná dcero moje, ach, ty budíš slz mých sprahlé zdroje! Já jsem jinoch ten, já zklamán láskou zhrdnul svatou těla s duší páskou. Již jsem v ruce zbraň chtěl ve hrob klekat, však za živa pohřben smrti čekat umínil jsem si – než kdyby byla tenkráte mne věčnost pohltila, já jsem přesvědčen, že pohár míru byl by vlit do divých strastí víru, že by hlavu moji, smutnou žitím, Pán byl obsypal všech slastí kvítím!“ Dívka na prsou ho slouchá hynouc, slza třpytí se jí, z oka plynouc. „Vidíš tam ty hvězdy – řekni mi, shledání-li kyne nad nimi?“ Tu mnich zírá tam, kam dívka chorá, tam se temnem světla lesknou sporá a mnich okem vzešlé hvězdy stíhá a dva prsty ku obloze zdvíhá: „Jako že ty, co tam táhnou, duše lidské nikdy neobsáhnou, jako že nás věčné pouto tíže na tu zem, již slzy kropí, víže, jako že, buď ve zlatě, buď bosa, každou nohu smrti zvrátí kosa, 275 jako že se s nocí vezdy střídat ráno, s blahem hoře, vezdy bude dáno, jako že vždy hoře kalich píti a tvář dívčí s radostí se zříti, jako že vždy naděj doutnat bude a svou touhu láska nezabude: takto pevně, pevněj ještě stojí, že se srdce jednou zase spojí!!“ Nadšena mu dívka odpovídá, která v líc mu třesoucí se vzhlídá. „Nuže, slyš mou zpověď podle práva: Daleko těch hradů slyne sláva, kteří na sebe přes řeky hledí, dávných časů slavné děje vědí. Z oken jejich přes modravé vody na sebe dva staré zřely rody, věhlasem oba slynuly rovným předků svojich mečem přerekovným. Pokud znaly hrady jejich vnuky, nikdy svorné nedaly si ruky, nikdy nespjala je páska smírná, kteréž dělí voda řeky vírná. Dříve břehy, kteréž vlny dvojí, s rachotem se mocným v jedno spojí, nežli rody, které na nich kvetou, klidnou rukou míru věnce spletou. Však posledním jedné strany vnukem, když svým vyšel orla stíhat lukem, za modravou řekou znamenána dcera sličná druhé skály pána. Marná řeka, záští rodné bylo, jejich srdce jedno přání slilo. – Holoubkem si bílým psaní slali, 276 očí modrých krásné písmo znali, na sebe se nepřestali dívat, kvítí zdvihat, bílou rukou kývat, až pak jinoch mocnou schvácen touhou, lásku vyznal rodičům svým dlouhou. Ale běda! – hrůzné blesky hněvu zasáhly jej pro kochanou děvu. Otec začal dědem svým se klíti, že chce raděj syna vidět mříti – A on zemřel – místo dlouhé muky volil smrt si ze své vlastní ruky. Avšak zůstalo tu kvítko siré, hvězda bez družiček ve tmě čiré; dívka skrápěla své sněžné lůže, jako chorá hezbez kořene růže, slunce kvítko, jehož slunce padlo, jehož oko se svou láskou zvadlo – A to kvítko – já jsem, kteréž padá, protože mi láska zhasla mladá. – Nuže, slyš mou prosbu poslední: – Znám zem svatou – pochovej mne v ní – Znám zem svatou vprostřed vody, po níž jaro hojné stele plody, na níž větřík bílou růží hýbá, kterouž v ústa pestrý motýl líbá, ostrov krásný – jehož klidné tváře nezabudek modra věnčí záře – vlna čilá čilou vlnu honí, nad lásky se rovem bříza kloní – tam se stýká obou hradů vláda, tam chci složit tvář svou zvadlou ráda. Ona zem nechť tlící popel jímá, kde můj milý věčný spánek dřímá. 277 Tam mne vlož – ach, tam se bude spáti jeden paprsek nás bude hřáti, jeden slavík oboum bude zpívat a nad námi bílá bříza kývat! – Slyšíš-li? – on pláče – kývá sem – Pod nohou mi řítí se již zem, – oblaka se točí, točí rejdem! – – Tam se zase všichni spolu sejdem – – “ Skonala; červánky dolů padl, smrti stíny po tváři se kladly; krásná posud bledá tváře byla, nad níž kvítků pestrá zář se vila – Knězi na prsou ta tváře dlela, ruka jak by obejmout je chtěla. Jemu vyhrk’ slzí horký pramen, požehnal ji a zaskuhral: „Amen!“ Rodiče tu vešli – na dceru se vrhli, bílou roušku s prsou jejích strhli, líbajíce ústa v smrti blahá: „Vstaň nám, vstaň, ó dcerko naše drahá!“ Přikradly se služky, kolem klekly, slzy bolu po tvářích jim tekly: tyť jí tenkrát – ony časy přály – na krk modré řadily korály. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – (Číslo 9. „Oharky“ s pokračováním ztraceno.)
Přešla bouřná noc – a vyšlo ráno, na to jednou ještě slunce dáno, 278 a když po třetí se šero skrylo, jitro těch třech nejkrásnější bylo. Modré nebe růžnou září plálo, výš než jindy klenouti se zdálo, modřeji se dálné hory stkvěly, bory blízké bujněj zeleněly. Bylo hlubé ticho – bylo teplo. Na bránu tam cosi temně kleplo, načež brzy stařec s hlavou šedou před hrabětem tvář uklonil bledou. Podle šatu byl on chudý mnich, dobré oči měl – a slzu v nich. „Já jsem opat kláštera tam dole,“ pravil on – „a ve bratrů svých kole mnicha mladého, jejž poslal jsem, aby s Pánem Bohem spěchal sem, pohřešují třetí nyní ráno od těch dob, co pohřbu dokonáno.“ Na to hrabě nemoha nic říci – nedalť mnicha tajné kroky stříci – posly vyslal na vše strany hbité. Tito doupě za skalami skryté, chrámu za lípami svaté schrány, věže štíhlé, na nichž sedí vrány.vrány, těžké hradu protějšího brány nezanechali neprohledány, bezedno ni, co se šklebilo – ale mnicha nikde nebylo! Spočítali tisíc bílých vísek, přecházeli každé stráně písek, ve všech lesích kol do kola byli, ale mnicha nikde nespatřili. 279 Konečně tu přiběh’ s velkým spěchem starý mlynář – sotva stačil dechem – a tak dí: „Mám tuhle tohle dceru a ta vyšla v ranním na břeh šeru, lovilatě tamo do sítí bílou rukou svou modré kvítí, najdnou však uviděla cosi – a již: ‚Táto, patř tam za rákosí!‘ volala – a tuhle tohle – cože? Kocábka tam mokré měla lože. Když já tam – tu – věru, divná věc, na dně ležel tenhle růženec!“ „To je jeho!“ starý mnich tu řekl a jakby k modlitbě na zem klekl, – ale někdo těch, co v kole stáli, trhl ním a prstem kázal v dáli. A tam na ostrově – hrůzné snění – položen byl jinoch do lupení, které vlastní krví svojí střísnil, protože jej srdce plamen tísnil. „Tamo, tamo!“ volalo se nyní, „Tamo,“ po nich vyvolali jiní, kteří zvěděvše, co se tu stalo, zanechali, co se nechat dalo, pestrému se připojili davu, jehož opat bílý tvořil hlavu. Již opata modrou vezou vlnou, na ně slunce záři vrhá plnou, jejich stopě davy sledují tě, na něž máti vznáší krásné dítě. Již je vidí pestrém na ostrovu – vyšli, skryli se – a vyšli znovu – 280 Hej, teď tam, kde bílá bříza stojí, kloní se, nad hlavou ruce pojí a již cosi na člun šedý nesou – A zas vlny pod nimi se třesou. A když vyšli na břeh – v rukou měli mrtvé tělo mnicha, za nímž jeli, povídali, že bylo na hrobě, kde vzal mladík smutný život sobě, ruce rozestřené, tváří k zemi, spiato kvítky jarní doby všemi. Bílá bříza klonila se nad ním, oko spělo sluncem za západním. K předu nyní lidu moc se tiskla, v mnohém oku sdílná slza blýskla. Ale žena ona se svou tíží přiklonivši líce svoje svíží před tou tváří, do níž vnitřní muka napsala zlých dávných časů ruka, strašidlo jakoby ze snů shledla, na zem klesnouc po vší tváři zbledla. Když se hvězda leskla na nebesích, po klášterních rozlehl se lesích pronikavý umíráčku hlas. Připomenulť cos a ztichl zas. Dlouho kraj ten smutnou pověst choval, šedý děd ji vnuku vypravoval, mnohý modrý zvlhnul nad ní zrak – Dlouho pověst šla – a zašla pak. 281