(Zlomek jiné větší básně z r. 1865.)

(Zlomek jiné větší básně z r. 1865.)
– – – – – – – – Nebyla to láska, co ji vedlo do náruče muže chladného – Její oko v manželi jen shlédlo čáku živobytí vnadného. Brzy odtrhla se ústa jeho od opojné číše líbánek, brzy doplápolal svitu mdlého manželských těch slastí kahánek; manžel vojín palaše se chopil svěžího si dobýt’ vavřínu – a svou krví rovinu tam skropil – S ním i láska padla do stínu. 36. Paní mladá – po smutečním roku – povinnou si slzu setřela, brzy v šumných radovánek toku na mrtvého pozapomněla. Divá rozkoš nyní jejím heslem, rozptylujeť rmutnou vlnu žití žhavých slastí růžovitým veslem a jak motýl nové vždy chce kvítí. 142 U ní za plesem se plesy honí, mění se jak hvězdy krásohledu, u ní slzičky se neuroní, aniž smutek zanechává sledu – A tak trůní v půvabů svých jase, hrdé, žhoucí upírajíc zření na dav hostů, již se před ní mění, odcházej’ a přicházejí zase. 37. Někdy – prošena jsouc – bez váhání ke klavíru usedala sobě – a kol úst jí kvetlo usmívání – Ticho rozkřídlilo se jak v hrobě. A tu – na počátku volným chodem jemnými se zvuky probírá, až pak slávošumným chórovodem divoký rej tonů otvírá. Aj, tu pode kmitem její dlaně pádivé se proudívají takty, jako vodopád se rozpoutaně pěnivými valí katarakty – A zas tóny rozbouřené sbírá ve vážný a odměřený chod, až pak hudba zponenáhla zmírá jako píseň na hladině vod. 38. A tu ještě dunivý tón mroucí trylkem bije letným, dovádivým – 143 pot se perlí po čele jí žhoucím a šíj týčí s pohledem se snivým. A tu blesk ten oka celý, plný, herolt srdce roztouženého, opírá se o vlas černovlný juna ve sny pohrouženého – o vysoké, štíhlé jeho tělo, chvějící se mladým topolem, o skloněné, zadumané čelo – o zrak vzňatý vnitřním zápolem, vyzývavě na něm poutkvívá, jako by ho zvalo k souboji – a pak zvolna, blouznivě se skrývá v řasy operleném závoji – 39. Však již Jarmil potkal se s tím okem – zachvěl se a zmaten, rozpačit nazpět ucouv’ mimovolným krokem. Jakýs neznámý mu posud cit opanoval duši jeho celou – V hlavě mu to vřelo, vířilo, jakous touhou, náhle rozechvělou, mladé se mu srdce šířilo – V oku žár a v lících červeň temnou, nepohnutě, jak by zkameněl, stopuje tu ručku bílou, jemnou, pod níž poslední tón odumřel – – Ó, toť vášeň – rozbouření krve, jimžjímž kdy jun se prvně zachvívá, strážný anděl nad ním ponejprve plačící si oči pokrývá – 144 40. Nenítě to z boží lásky ony vyprýštělý, svatý paprsek, který ztraceného ráje tóny uvádí zpět ve mladistvý věk, není to ten plápol čistý, svatý, věšteckou jenž lyru provívá a svůj prsten zulíbaný, zlatý, unylosti rosou zalívá; totě onen operlený vínem, vířící se thyrsus bakchantek – démon, tajným zahalený stínem, nořící se v obnažený vděk, onen komoň bujný, bezotěžný, šlapající ržavě po ctnosti a cit v duši zničující něžný – plamenný to úchvat vilnosti! 41. Hraběnka se zdvihla od piána – k divanu se chvěla vítězně – Kadeř její rusá rozčechrána ku ňádrům se vila líbezně – a chod její – jako rusovlasé polet nad rákosem víly – šuměl po hedvábí, po atlase. – U Jarmila zastavila chvíli. – Naklonila k němu bílé šíje s němou na rtech otázkou: ,Nuž, jak se vám líbí melodie, zdaliž pěknou spokojen jste hrou?‘ 145 On tu z hrudi, bouřlivě se dmoucí, temně vypravil: „Ó, nemám slov – !“ Ona vytrhla ho, dále jdoucí: ,Arci je to „píseň beze slov“...‘ 42. Usedla si na lenošku měkkou, vlas si rusý vyhrnujíc z čela, opět zábava se bujnou řekou po peřestém kole rozšuměla. Jenom Jarmil snivě naklonil se, na hovoru nebral podílu, ani s ostatními nehonil se po slnícím vtipu motýlu... Zíral jenom po zářícím líčku, očku jasně kvetoucím jak len, po rameni plném – po střevíčku, vinoucím se z hedbávných řas ven. Aj, tu její nožka vysmekla se a svit lilje objevila luzně – a tu jeho po nebeské kráse myšlenky se roztěkaly různě... 43. Vyšel ven. A ve večerním klidu pustým dlážděním zní jeho krok. Závoj noci zahalil již třídu – na nebi však hejno hvězdných ok usmívá se – šepotá si báje padlých lidí – ztraceného ráje. On tak temně po ulici kráčí a mír ten svým krokem ruší, 146 za ním stín se dlouhotáhlý vláčí jako satan za ztracenou duší. Nevnímá tu plápolavou krásu třpytící se nebes výšinou – Ó, v jakém tu kráčí nesouhlasu s nerušenou noční tišinou! Tady svatý mír se s nocí snoubí – jemu víří vášeň v duše hloubi – – 44. Přišel domů. Lampa ve plápole rozptýlila hejno nočních stínů – Aj, tu psaní na chudobném stole. Rozevřel je, četl: Milý synu! Ó, proč ani řádky nedostávám od tebe tak dráhný, dráhný čas, já, jenž na tebe si vzpomínávám bdíc – a ve snu objímám tě zas? Já, jenž Boha prosím na kolenou, aby mi tvou duši zachoval nevinnou a vášní nezkalenou tak, jak mi tě na kolíbku dal. Ó, již nemeškej mně nepokojné o zdraví svém krátkou zprávu dáti a buď, věčně ctnostné, bohabojné, dítě moje nejdražší! Tvá máti. 45. Toto psaní obyčejné maně byl by jiný k druhým položil 147 a tu chvíli pozapomněl na ně – Jarmil však je vřelou slzou myl, na prosté ty řádky, neumělé, tiskl city rozvlněný ret, na nahém si zavěsil je těle jako tajný, svatý amulet. Neboť láska ku stařičké matce pálala mu v srdci plamenem a jak čistou rosu na poupátce zachoval ji nezkalenou v něm – A v něm upomínka na ni něžná jako anděl strážce sídlila a teď nad ním její peruť sněžná ochranně se rozekřídlila. 46. Již již klesal do šumného víru vášně nenasytné bez vesla – aj, tu bílou holubičku míru matčina mu ruka přinesla. Jakby procit’ ze sna příšerného, k nebesům zas oči pozdvihl – a jak stín se mamu prchavého hraběnčin mu obraz zamihl. Aj, tu jeho rety šeptajíce v nadšené se chvěly přísaze, že zrak jeho nezahoří více na svůdné té ženy obraze. – K Otokaru navrátil se zase, přátelskou mu ruku nesl vstříc a bral podíl na nejednom kvase – Hraběnky však nevšímal si víc. 148 47. Když se brával do pokojů jejích, pozdrav její naproti mu zněl jako saní zvonky po závějích, on se přechladně jen ukláněl – Nadarmo se luzně, přívětivě její ústa naň usmívala, očka na něm utkvívala snivě, led mu v duši nerozhřívala. – Aj, tu hrdá, vášnivá ta žena taktéž chladně odvrátila se, samolibost její uražená zvítězila v citů zápase. Zdálo se, že neznamená více ve kruhu svých hostů Jarmila, ale stín jí opanoval líce a zář očí se zatemnila. – – 48. Jarmil náš též ve vyšších těch kruzích nenalézal mnoho záliby, raděj bujně při bujarých druzích otvíral své duše záhyby. Neboť Otakáru sféra nízká uvíjela zábavnější věnec, poznaltě, že tady více získá obdivu – co šlechty odštěpenec. A kdy Jarmil jím v to kolo svorné spřízněných jest duší uveden, nenalez’ tu líčenosti dvorné, hluboký cit ale nejeden. 149 Svěží duch, co družinou tou vanul, po němž jako žhoucím po ohnisku každý paprsek jich duší planul, uchvátil jej v ohnivém svém prysku. * 49. Ó, ten duch jak horní vánek svěží ovívá mu hlavu zemdlenou, jenž jak bystřina hor pěnná běží po překážkách vlastní cestou svou – onen duch, jenž perutí svých šustem plaší z očí temnomilců sen a jenž ve věštci svém zlatoústém do žalářů bývá odveden, který ale věčný, neúmorný neustoupá zlosti návalu, než jak’ titán u porážkách vzdorný ———— * Strofa 48. původně zněla: Brzy se mu také znechutily šlechtické ty šumné besedy, jichžto nudným hovorem se vily dávno poražené náhledy. Tu se snilo o blažené době, která zřela zotročilost kvést, tu, kde lkala luza ve porobě a rod slavný ochvívala čest – tu, kde ještě proklaté to sémě zpoury v lid se nevkořenilo a kde ještě klonilo se témě, které po otcích jen jméno dědilo. Také tu dva synové Lojoly vylévali pobožné své boly nad utuchlou církve autoritou a mstu nebes zvěstovali lítou. 150 v rostoucím se týčí zápalu – onen duch, jenž vane neumořen, dokud nevypráhne lidstva kořen, nad nímžto se vyřklo zatracení – duch to rostoucího pokolení! 50. Vše, co dýše jarým osvěžením, znovuzrozením a pokrokem, a co žádá náhlé pozdvižení, nadšení blesk v oku vysokém, ó, to nemůž ze hniliny oné usedlého věku vykvésti, který v pokornosti hlavoklonné naučil se trpět neřesti, který jenom na časnou svou schránku obracuje oka bdělého, při své dýmce u plného čbánku zapomíná světa celého. Z tebe jenom, juné pokolení, člověčenstva naděj vykvetá, ačkoli jen smích a pohrzení nadšenou tvou hlavu obletá. – 51. Pod pokličkou noci hvězdovatou scházeli se mladí přátelé, v oku slzu nadšenosti svatou, nadějí svit zlatých na čele. Na hlavu tu, na níž zdoba zlatá slunečním se blýští paprskem, která šlape lidu práva svatá 151 a stín božské velebnosti v něm, která v ušlechtilý obraz boží vypaluje známku otroctví, ve kvase a na zprzněném loži umořuje země bohatství, která mrzké ctižádosti klade millióny lidských obětí, na hlavu tu po družině mladé utajené šumí prokletí. 52. Na to panstvo, které na hedbáví pohrdává bídnou chudinou, z jejíž potu krvavého tráví, neštěstí, jež dceru nevinnou omamuje zlata svého leskem a pak ničí potupy své bleskem, na kněze ty, kteří ve přepychu káží přísné sebezapření a vši neřest páchajíce v tichu na hříšníka berou kamení, kteří svěcenou se vodou kropí, doma pak se v opojení topí, kteří zbraní temnoty se všade opírají pravdy rozžetí, na tyto tu po družině mladé do kola se šeptá prokletí. 53. Jarmil s ohnivostí mladých let vrhl se těm druhům do náruče, 152 v duši jeho nový zase květ rozložil se jarobujně puče. Bylatě to touha po svobodě, po volnosti zlaté národní, o níž přemýšlel teď stoje, chodě, svobodou teď harfa jeho zní. Otokar však bez řeči jen pije v kole blouznivých těch nadšenců a jak had se častokrát mu vije ironický úsměv kolem rtů. Ale kdy mu Jarmil svoje zpěvy přečítává v divém zápalu, tu se zdá, že sdílí jeho hněvy a že mu svou vzdává pochvalu... 54. Zatím přilétla ta doba blahá, plamenná ta zora srpnová, po holi kdy studující sahá pozdravit’ zas krásy venkova. Otakár se pro záležitosti ve městském tom prachu pozdržel, Jarmil ale plný toužebnosti do dědiny milované spěl. Ha, již tamo za zeleným lesem vížka křížonosná, vysoká – A již chyšku pozdravuje s plesem, stinné olše podél potoka – Zámek tam Otakárovy tety do údolí dlouhý vrhá stín a již Jarmil vášnivými lety v matčin sladký uvrhl se klín. 153 II. zpěv.
1. Jednou Jarmil při večerní zoře u lesního seděl vodopádu, který z perel obrubu si tvoře kaskadu tu valil na kaskadu, až pak roven sněhové lavíně ve smaragdovém se tratil stíně. Seděl tu a kamen po kameni vrhal snivě do kypících toků, který u zvonovém, temném znění odrážel se ode skalních boků, pěny chumle vybuřuje v běhu jako sáně prášenici sněhu. Pojednou se svezly jeho oči do hlubiny; na záhybu stezky, vinoucí se skalním po úbočí, obraz dívky vynořil se hezký. 2. Z pole béře se. Kol jejích vlasů vínek máku planého a chrp pestrou tvoří vlnící se řasu, u pasu jí stříbrolesklý srp kolébá se; pozlaceny slabě zmírajícího dne plamenem trčí štíhlé, zubovaté hrábě za okrouhlým jejím ramenem. Jako léta bohyně tu kráčí, zvolna, lehce jako větérek, 154 za ní stín se poletavý vláčí, jak by nesl panoš za ní vlek. Nyní u čeřícího se toku zastavila lehounký svůj chod, její líc se Jarmilovu oku zakmitnula na hladině vod. 3. Ó, jak plná něžné půvabnosti stála tu ta štíhlá podoba, jako serafínské nevinnosti jasná, prosvitavá nádoba. Na rozhraní dětinského věku zachovala úsměv andílků, nepovědoma si rajských vděků pokory skvost nosí na čílku. Do prostého, chudobného rouška jarý váb se skryl tu přírody, nepřetvořily ji na papouška velkoměstské, módní závody. A přec nemůže ji ozdobiti hedbáví a drahé kamení jak ta sukně řasnatá, to kvítí na svobodném vlasů prameni. 4. Mníc se sama ve hlubokém lese počíná si volně, bezpečně... K popěněným vlnám schyluje se a svou nožku ponořuje v ně. Čtveračivě vybuřuje časem vlny nožkou – skvělou lilijí, 155 až jí bujným kaštanovým vlasem svážejí se perly na šíji – Zdvihla líce – v koutku modrých očí již se noci stín jí rozložil a též po rouchu a po vrkoči rozsypal jí černavý svůj pyl. Na zniku tu vodopádu zhlédla juna štíhlý, chvějící se stín a již letem potočního šídla uvrhla se v šerý noci klín... 5. Ale dlouho ještě na úskalí slyší Jarmil vodopádu šum a zjev onen krásný, nenadálý navrací se sladkým jeho snům. A jak hůl ten obraz čarodějná nenadálým smyslů dotknutím otevřel mu zřídla citů tejná, osvěžil ho mocným blesknutím. V duši zpráhlé poesie struna jasným tónem zatřásla se zas a zas snění do tichého lůna sklonilo ho na hvězdný svůj pas. Seděl dlouho u pramenů vrátkých a jak zlatokřídlí motýli jeho myšlenky se po přesladkých vábů jejích květech honily....... 6. Z jitra vstává bledý, nevyspalý a stín oči plamenné mu halí. 156 Nemocným se mateři zdá býti, ona nutí ho, by ulehl, dává mu mok divotvorný píti – On však nenadále vyběhl, a kdy tma se rozkřídlila venku, do chýše se vrátil teprvé, usedl si tiše při okénku a slz proud ho polil poprvé – A již hvězda za hvězdou se ztrácí, on tam sedí smuten, zamyšlen – Z jitra chýši opouští – a vrací při hvězdné se záři – den co den. Máť sní o záhubné nemoci, u květin svých hledá pomoci. 7. Ó, jej neuzdraví bylin síla, ale sličná vodopádu víla. Tu on hledá neumdleným krokem u vln vodopádu, na poli, v olší tichém stínu za potokem, mezi zámečními topoly, nadarmo se dívá na zahrádku každé chyše, do zeleně rév, u studně ji ve večerním chládku darmo hledá ve skupení děv, darmo stín ho její postavy klame častokrát – on churaví. 8. Přišla neděle. Jej jasné zvony do bílého táhly kostela – 157 Tam již varhan zašuměly tóny velebně jak hymnus anděla. Aj, tu v dívek modlících se davu pod hedbávným šátkem svátečním spatřil něžnou, nakloněnou hlavu. Zbožné písně prostoduchý rým proudil se jí z malinových rtíků, kadeř se jí svezla do čela, na průsvitném, dlouhořasém víku zbožností se perla blýštěla. Aj, tu jemu bezděčně se rojí velebná ta píseň ode rtů a s tou písní, zdá se mu, že pojí obou myšlenky se v blankytu. 9. Ztichly hlasy na vysokém chóru – Aj, tu ona z dívek poslední po kostelním ubírá se dvoru. Jarmil s úctou přidružil se k ní. Ona zdvihla porošené oči s překvapení tajným výrazem, na to tkanici si ve vrkoči rusém kryjíc, sklonila je v zem. On jí šeptá věci pralhostejné o povětří krásném, o zdraví, a přec myslí, že jí svatotejné duše svojí city vypráví. Ona však, než přišli ke zahrádce, zabočila ve šprýmovný tón a teď kvítím obdařila mládce – Lehký hlavy rozloučil je sklon. 158 10. Mám teď do umdlení vyprávěti o šťastné té lásky průběhu, mám-liž o rajských těch schůzích pěti večer – za hvězdného zážehu, na potoku – u kamenné studně, kdy stín olší na lučině bled’, o hubinkách zbraňovaných cudněcudně, a přec ukradených naposled, o darech těch něžných, drahocenných, ukrývaných v ňádra pečlivě, o prsténcích zlatých, proměněných v noci hvězdovaté na nivě...? Zamlčím ty věčné slasti, žaly, neb, kdo první lásku nepoznali, blouznivé ty city nepochopí, a kdo zná – se v upomínky stopí. 11. Aj, tu jedenkráte ranní chvílí před Jarmilem stanul Otakár. – V jásotu se stiskli, políbili a pak usedli si na kočár a jak vichr alejemi jeli tam, kde na starého zámku báni zlatá zář se chví a na průčelí jako v líci starce zpomínání. Ve vázách tu u zahrady vchodu fantastické květiny se chvějí a co dítka cizinského rodu po tropické vlasti žalostnějí, 159 opodál pak na žlutavém písku pestrořásou kvítí tvoří hvězdu a v ni prší stříbro vodotrysku. Zastavili jsou se na průjezdu. 12. Otakár tu do nádherných síní žasnoucího druha uvádí, tam, kde stříbro jako hvězdy z jíní na čalounech drahých parádí, tam, kde hedbávné ti taburety k odpočinku kynou podle stěn, na podlaze s peřestými květy koberec je kyprý rozestřen. Obrazů tu řada pestrá, drahá krásocitné svědčí nádheře: Bacchus dřímá tu – tam dívka nahá do vln ždímá rusé kadeře. Mezi nimi bambitky a dýky, vzácné dýmky se zlatými víky, tu zas v ebenovou ve příhradu knihy dány bez ladu a skladu. 13. Tam si sedli na pohovku řasnou, zapálili vonné havannah, v rozhovoru družném vlnou jasnou perlícího ssáli Rýňana. Otakár tu nejnovější zvěsti z veřejného žití přinášel, 160 jak zas válka krvavou svou pěstí míru ničí spásonosný kel.* – – – – – – – – – – – 14. Na to Jarmil před půvabnou tetu uveden jest druhem povinně. Ona sedí v měkkém taburetu kosmatého psíčka na klíně. V jeho srsti bílé, skadeřené, na obojku zlaceném si hrá a čte v knize skvostné, otevřené – Poslední to román od Scotta. V zeleném je zahalena šatě, stříbrnými kvítky protkaném, ramena pak plnotvárná v zlatě třpytějí se, perlou postlaném. Vlasy skadeřené do prstýnků ve stříbrném černají se vínku. Pozdvihla teď ode knihy líc a šla hrdě příchozímu vstříc. 15. Ale Jarmil pevně, bez obavy, s pokojným se hledem ponořil do kouzla té hrdobujné hlavy. I v těch lící malinový pyl, lhostejně v ty tmavé, žhoucí oči, pohlížel a černém po vrkoči....... ———— * Básníkem tu poznamenáno: Zde přijde rozjímání o válce. Dialog mezi Otakarem a Jarmilem. 161 Neb co ona hlava světlořásá nad lesním mu vzešla pramenem, již ta bujná hraběnčina krása nerozžehala jej plamenem....... Ó, což bylo hrdostné to témě ve vší nádherné své ozdobě, ó, což byla všechna krása země proti andělské té podobě, něžné fialce! Jsa u hraběnky myšlenkou dlel u ní, u milenky. 16. K šachu vyzvala jej po dineru – on však jako začátečník hrál, sedláky bral ve protivném směru, zapomněl, co královna, co král. Na bělo svým koněm skákal s běla, vlastní figurou jí dával mat, hraběnka to za zdvořilost měla, on však jiným pocitem byl jat... A kdy pozdě ze zámku se vracel, tam, kde po stěně se zvonků květ vlekl výš’ a v temnotě se ztrácel, u statečku zastavil svůj let – Zaklepal tam na okénko jemně, tu v ní (sic!) zakmitlo se jasné témě, nad něž on se nastokráte shýbal a je v kadeř rozvlněnou líbal. 17. Otokár však nápadné té změně u Jarmila přišel na stopu – 162 Když ho vídal temně, zamyšleně upírati hledy ke stropu, kolkolem kdy hovor šumný plynul a dam sličných květopruh se vinul, neb kdy pestrou loďku na jezeru řídívali vesly štíhlými, jako labuť ve večerním šeru perutí svých stíny táhlými po hvězdné kdy hladině se chvěje, dívky, slyšíce vod temných šum, klonily své bledé obličeje úzkostlivě k jeho ramenům, on jak socha mezi nimi seděl, na hvězd svity třesoucí se hleděl... 18. Naléhal naň. A též dopídil se – Jedenkráte tichem večerním pili čaj – a bílý kadeřil se nad turbany lulek jejich dým a tu horkým mokem rozežžatý, touhou po sdělení přemožen, odhalil ten plamen čistý, svatý a ten věčný nocí jeho sen. Popsal mu to čarokrásné dítě od paty až k rusé kadeři, jejich schůzky ve hvězdovém svitě u potoka, v olší zášeří, šepotání, horké celování, sliby věrnosti až do skonání, vyjevil mu plamennou svou lásku, přezíraje přítelovu vrásku... 163 19. Brzy na to, když se při soumraku ubíral kdy Jarmil ze zámku, na šeré se chodbě jeho zraku objevily třpyty náramku – A hle, na dlouhé té chodby konci dívka slíčná popošla mu vstříc a podobna květovému zvonci sklonila se k němu – šeptajíc: ,Následujte mě!‘ On tajnou silou pobádán byl sledovati ji jako dítko za potoční vílou – Pořadím se chodeb provijí, po točitých schodech, po komnatách, někdy tma je obkličuje čírá, dlouhý stín jim zahaluje v patách – Aj, tu dívka dvéře otevírá. 20. Světlo přeskvělé ho oslnilo, které po čalounu nádheře zlatým paprskem se rozvlnilo a též dole ve měňavé hře nad řezbami ebenové skříně, po kobercích pestrých dovádí... A tam dále v baldachýnu stíně vypíná se v šerém pozadí paní vysoká; jí černý splývá po kynoucích, bujných vnadách šat – nad čelem se hustý vlas jí stmívá, věncem perel blýskajících spjat. 164 Stojí tu jak v hlavách Holoferna s obnaženým mečem Judita, stojí u lože a kadeř černá po šíji jí splývá rozvita. 21. Je to hraběnka – a v krátkém času byli samotni. Tu nenadále vrhá k noze nádhernou mu krásu, jakby otrokyně přede krále, žalujíc: „O, nemohu již déle trudným závojem svou duši krýt ta zdroj věcně prýštícího žele, slzí zdroj ti musím odhalit. Ty mne za ženu máš hříšnou, lehkou, upadlou všem vášním za kořist, v nízkých sférách zásadou svou křehkou točící se jako vírem list – nad jejímžto svatý anděl strážný zaplakal již dávno temenem – jejíž život pustý, lehkovážný, kalně pramení – a já jí jsem. 22. A přec mohla ctnostnější jsem býti, něžné poupě mladistvých mých vloh v ušlechtilý květ se rozevíti a svit jasný krášliti mě moh’, ale vychování nerozumné zničilo tu naděj’ ve květu, 165 pro plesy mne vychovalo šumné, učinilo ze mne koketu – do marných mne zasvětilo hříček, mrzkých mravů vyšší společnosti, za to ale se sklopených víček setřelo mi slzu nevinnosti. Učilo mne víti slastí růže, rozkošně jak odaliska žít, pohrávat si s náklonností muže – ale ladem nechalo můj cit! 23. Velebena lichotníků davy pro vzdělanost, tělo spanilé, zbožňované vztýčila jsem hlavy v marnivosti hrdé, zpozdilé. Odtud za nástroj jsem užívala nevázané rozkoše svůj vděk – v bezcestí mne hříchu vodívala jedna jenom hvězda: požitek. Očima jsem něžné city lhala, budívala lásky vyznání – a pak nasycena vrhávala milence své v jícen zoufání... A kdo přines marnosti mé daň – žádnou slzu nevyronila jsem zaň, trýznila ho smíchem pohrzení – O, tys mstitel svého pokolení! 24. Když jsem tebe spatřila, ty skvělé v těle tvém i mysli poklady, 166 když jsem četla na tvrdém tvém čele ohvězděné heslo zásady – aj, tu náhle do duše mé padl citů boj a naklonil mé šíje, bujný úsměch kolem rtů mi zvadl, zahalil mne stín melancholie. Zbožňovaný obraz tvůj mi vila do snu růžového tichá noc a mou pyšnou hlavu pokořila lásky dlouho nepoznané moc. Však tvůj zrak se plný pohrdání od zkažené ženy odvrátil a tu ponejprvé ve strádání slzí chlad se po líci mi lil... 25. Hleď! já před tebou se pokořila, jak mne posud nikdo neviděl, a svou nicotu ti odhalila i své lásky utajený žel... Mne, jenž uvykla jsem jiné zříti svíjející se mi u nohou, mne tu vidíš před sebou se chvíti jako otrokyni ubohou. Ó, chci zabočiti v jinou dráhu po boku tvém sladkém, mileném – Ó, chci sdíleti tvou svatou snahu, výhost dáti návykům svým všem. Ale navždy naděje mé zvadnou, jest-li odstrčíš mne rukou chladnou: Buď můj anděl – nebo buď můj kat – Ó rci: můžeš-li mne milovat?‘‘ 167 26. Jarmil. Slzy ty, co po líci ti plynouplynou, a to samy sebe snížení krášlí víc než drahokamení – Ale vstaň – již vyvolil jsem jinou. Hraběnka. Vím to, ach! neb všechny tvoje kroky jako stín jsem doprovázela a ten obraz její bledooký s žárlivou jsem slzou viděla. Krásná je, než chladná jako sněhy, jako vlna horských pramenů a jak noční vánek její něhy. Nesálá tě v jejím ramenu onen plamen věčných objímání, v nichž bys mezi hvězdy se mnou vzlét’, do nichžto bych v divém rozhárání vrhla krásy, mladosti své květ... 27. A kdy v žhoucím objetí ti zvadne jejích lící půvab poslední a dnů během jako stín ti schřadne – jaké kouzlo uvíže tě k ní? Či duch její prostý, nebohatý nahradí ti krásu ztracenou? A zda pojme cíl tvůj hvězdovatý nízkou, neúchvatnou duší svou? 168 Jarmil. Ó, ty nepojímáš ctnosti krásu, v andělskou jí zasazenou hruď, – onen půvab vítězící času – neznáš ji – již navždy s bohem buď! – Odkvapil. A zoufanlivě zírá za ním hraběnka. A z očí stírá slze kanoucí. Však teď se zdvihla a msty zář se pod brvou jí mihla. 28. Vyhledala synovce. „Ó, vděčnou zůstanu ti věčně, pomsti mne! On mou lásku žhoucí, nekonečnou obětoval bídné žebračce. Darmo jsi ho loudil v tenata má, darmo jsem se před ním svíjela: nuž, ať nejsem trpitelkou sama, zdrť i ji, ó, znič ji docela!“ „Staniž se,“ dí Otakar, „mne mrzí onen blázen suchopárný již – strašně pomstím tě, ó, pomstím brzy, svrhnu se sebe tu hnusnou tíž.“ Na to vyňal ze skvostného stolku svazek psaní, písní plamenných, jež mu Jarmil ve družném psal spolku, vysoký kde bičoval se hřích... 29. To je tvoje přátelství, ó světe! o němž zalhává se tolikrát – 169 ono při pohárech plných květe, v nouzi však svých ukazuje pat! Ó, jak řídký, prařídký je člověk, kdo by v druhu druha miloval, kdo by věren vytrval mu po věk a s ním sdílel potupu a žal... Většina již jenom u přítele hledá proti dlouhé chvíli lék, marností svých podporovatele, slávu jen anebo užitek... A kdy štěstí přítelovo vadne, pak i družná obětovnost chladne, druh tu pro druha ni slzy nemá – Však až příliš všední je to théma! 30. Ano, všední jest a smutné spolu théma o nevěrném přátelství a jak píseň hlubokého bolu celým žitím nešťastného zní. I náš Jarmil, bytostí jenž celou k Otakarovi se nachýlil, nade družnou láskou odumřelou z duše hlubokosti zakvílil... Jednou při jitřenky bledém svitu odvlékli ho diví žoldnéři z tichounkého, poklidného bytu, vyrvali ho z rukou mateři, neuzřel ni milenky své více – Na nohou mu pouta zazvonily a on svěsil truchlivě své líce, z očí se mu slzy vyronily... 170 31. Neronil ty slzy pro neštěstí, mladost odsouzenou k žaláři, ale že se s nejčernější lestí na přátelství spojil oltáři – Ach, on vešel ve tmu číročirou po vězení stupních studených se zvrácenou v člověčenstvo vírou, divé záští v očích zkalených. V záští na peřesté světa zmije, za přátelstvím skrývající lest, umlkla v něm struna poesie, kovových pout přehlušil ji chřest. Jenom jedna naděje ho hřála: na opětné milky políbení a ta zlatou perutí mu vála do útroby rajské osvěžení. 32. Mnoho zašlo let. Tu na potoku u vísky se poutník objevil, bílý vlas se v rozčeřeném toku po šíji mu nakloněné lil; do lící mu vpadlých, mramorových smutek dlouhý, hluboký byl vryt – než jak bludička se na hřbitovích sladké naděje v nich míhal cit. Z očí vyhaslých mu jasné slze k pouvadlým retům splývaly, až pak jako hvězdy v bílé mlze v šedivém se fouse skrývaly. 171 Stavil se a rámě rozestíral více květy osypané vstříc, na potok a na lučinu zíral a zář ranní zlatila mu líc. 33. By to Jarmil. Ó, jak jinak svítil tenkrát juný, ohnivý mu hled, kdy v těch stínech ponejprvé cítil milenčina rtíku na svém sled! A teď sestaral a svislá hlava před časem mu zbělela co sníh, duše jeho nevesela, tmava, ze rtů navždy vyhostil se smích... Zaváta jsou růžová ta přání oněch blahých, uplynulých dob, upomínka jen jak větru vání vlaje přes jich opuštěný hrob. Ztraceno ach! navždy svěží mládí se svou nezkalenou blahostí a krok jeho ke hrobu již pádí, brzy klid se nad ním rozhostí. 34. Aj, teď poutník u cesty své konce: stojí u známého přístřeší, však tam svlačec peřesté své zvonce od bílé již stěny nevěší, tam tak pusto a tak neveselo – očko nevyhlíží z okének – a on schýlil rozorané čelo, do bolných se ztopil myšlének. 172 Ó, snad nepozná v tom zhaslém oku oheň bývalého milence, svadlou rukou, s níž si na potoku vyměnili někdy prstence, pohrdne a vlasem pobělavým. Či se charpová ta očička smrti závojem již skryla tmavým, nad hrobem jí skáče bludička...? 35. Vešel. Cizí lidé sdělili mu, že se vystěhoval ze statku její otec, na devátou zimu že je jeho milka po sňatku a že jeho máti dobrotivá ve chladném již hrobě odpočívá. Tu on beze slzí, vrávoravě jako noční chodec bez světla, na hřbitov, kde při matčině hlavě planá bílá růže vykvetla, na kámen se obemšený schýlil, mezi šeptavými poupátky dlouho, dlouho žalostivě kvílil a přál sobě ležet u matky – A tak trval v smutném zapomnění do hvězd třesoucích se objevení... 36. Pohled’ na zámek a na gardíny, jasné světlo propouštějící, stíhal štíhlé, vysoké ty stíny za nimi se řadou chvějící. 173 Zaslechl tam hudbu šumnoznivou – Ku hvězdám tu ruku povznesl a rtem svadlým kletbu přestrašlivou do tichounké noci zahlesl... A pak zmizel, ještě jednou v dáli zamihl se bledý jeho stín, vodopád kde opěňuje skály, a pak noční zahalil ho klín. Nikdo víc ho nespatřil...