(Zlomek větší básně z r. 1865.)

(Zlomek větší básně z r. 1865.)
11. A tak leží dlouho, dlouho snivý u větérků nočních povaně; aj, tu v listné houšti na straně pojednou hlas vnímá zádumčivý. V aeolské tak harfě křídlochvivý probírá se větřík trhaně, a jak rek náš houští rozestírá nakloniv se tváří zvědavou, pode břízou klonnou, bělavou s loutnou v rukou jinocha tam zírá a ten tiše ret svůj otevírá písničkou tou srdcejímavou loutny strun se při tom dotýkaje, od loutny pak bílá pentle vlaje. 122 12. Do předu tvář junova se chýlí a zrak tuhý v zemi spočívá, krk mu sněhem právě padlým bílý v pramenech vlas černý polívá a ret, od něhož ta píseň pílí, úsměvem se bolným zachvívá – Pějeť on: „Kýž jednou v sladké muce, v pohnútce kýž jednou vřelejší, ó, vy nad lilie bělejší, mezi máma spočinete, ruce! A vy, co se nad pivoňku v puce ruměníte září skvělejší, kýž mi jednou podáte se, líce, políbím vás a pak umru v díce! 13. Ó, vy skráně, kaštanovým vlasem, spiatým poupaty, se plnící, ó vy zraky, blankytným svým jasem smrtelných všech oči slnící, ó vy vnady, pod růžovým pasem bělostnou se rouchou vlnící, vy mé srdce v kouzelné své kruhy vkovaly jste zlatým kladivem, tak že pojat mocným obdivem vašimi své síly činím sluhy a že přes slzavé tyto luhy jediným jste mojím vodivem: života kam koli vlnou, pěnou potácen – vždy půjdu za Růženou.“ 123 14. Tu však pěvec Jaromíra zočil, a že vyslechnut jím, nevrle přemáchnuv se rukou po čele proti hosti nezvanému kročil, avšak jakou radost v nitru počil, poznavší v něm svého přítele. Aj, tu prsy na prsa mu tažen náklonnosti páskou zdvojenou, že teď jejich slzou spojenou oltář jeho lásky bude svlažen a že žádnou touhou neodpažen od něho již tajně kojenou, vstříc mu bílou náruč otevírá – : „Ach, Bůh pozdrav mého Jaromíra!“ 15. Ten však stojí němý, nepohnutý, jak by dotknut smrti perutí, tak jak stojí s rouchou labutí Cherubín ve křídlech rozepnutý nad hrobem, v němž jinoch pozasutý, nad urnou jsa skloněn bez hnutí, tak tu jinoch prvou láskou jatý nad hrobem své lásky přimražen a jak smrtnou ranou zasažen se zemí je trojnásobně spiatý co květ máje srpem podeťatý nižádnou víc rosou nesvlažen, ani slza nemůže víc z oka, v příteli že spatřil svého soka! 124 16. Ale ten mu pod rameno sahá a jej s sebou táhne za ruku: „Teď’s mi vnikl srdce do puku a má vnitřnost před tebou je nahá. Přátelství nás nyní páska blahá spojí v sladším jen souzvuku! Budu ti teď krásu malovati na božských se nohou chvějící a zrak slzy sladké lející, jemuž nemohl jsem odolati, a nad rubín skvoucí vychválati (sic) ústa líbezně se smějící – Ó tu všechnu vnadu srdcejemnou budeš zřít a vychvalovat se mnou.“ 17. „AnoAno, budu!‘‘ Jaromír tu praví násilně mu tiskna rameno, chtěl mu říci, málo plamenno že ten obraz spanilosti slaví a že se ret jeho blábolavý, nedostal těm vnadám na jmeno; chtěl mu říci, jeho před zrakoma ve krasší že tane postavě, ana v pomněnkách jí na hlavě sama milost, spanilost je doma a že dvakrát dvouma jazykoma popsati ji můž’ jen míhavě, její ruky pouhé pokynutí ve hruď zpět že všechna slova nutí. 125 18. Chtěl mu říci, v nachovou že pásku milostné jí vepiat poroby a že spíš’ mu srdce z útroby ze srdce než tuto vyrvou lásku a že bez jejího na rtu vlásku neskloní svou hlavu za hroby, kdyby perlami ty slzy byly, co jich prolil pro ni jedině, že by k nejzažší až končině šíroširou zemi zakoupily, že by luny pětkrát otočily šíji, panenské té bohyně – a co všechno mu chtěl více říci, avšak neřek’ nic a sklonil líci. 19. To druh nevěděl, an dále líčil obraz spanilé své milenky: „Stála tam, vlas mnoha prstenky nad skráněma bílýma jí klíčil a běl šíje šátečku se příčil – protkanému barvou pomněnky – Stála tam, zrak do dálky se hloubil a dlaň bílá líci jímala, na níž myšlenky hloub’ dřímala a nach jemný s bělostí se snoubil, zábradlí, jímž výstupek se vroubil, levá její ruka třímala – tak tam stála hrdě na pavlanu: jak živ neviděl jsem krasší pannu! 126 20. A víš, jak jsem po ruce ti sáhl, ukazuje na ni přes bučí, zdaliž tenkrát zlatou obručí po tobě se Milek nerozpřáhl, an jsi všecko v těchto slovech stáhl: ,Z prachu-liž to anděl nepučí?‘ – “ „Sličná“ – vece Jaromír – „a něžná ve kvetoucí kraj se shýbala, ana zlatost slunce líbala bující jí ňádra bělomřežná, pochladem se ruka hýbala, lilie jak na potoku sněžná byla by, jak tenkrát byla sličná, věčně na ni zřít, slast ustavičná.“ 21. „Jen tak horoucně ne, nejmilejší, sic mne sčiníš sobě žárlivým, jsemť v té věci tím víc důtklivým, čím je moje milka spanilejší – Než já spatřiv zrakem horlivým obraznosti poupě nejčilejší, od té chvíle v lesních hlubinách, a kde na zlatých se ňádrech strání houpá jemný vánek v dubinách a v přerozmanitých květinách, ano, na temenu horních skrání, kde jen větrů zimných přebývání a kam přede mnou jen orel sedal, pokoj srdce ztracený jsem hledal. 127 22. Že jsem ti své nitro neobnažil? Ó, já cit, co tesknil mne a blažil, ve hloubi svých ňádrech ostřehl, a by purpurem v líc vyšlehl, plamen ten jsem zabránit se snažil. Tím se celý duch můj rozžehl, bálť jsem se ten pocit naznačiti jménem lásky mnohoobsažným. Úsilím jsem doufal závažným kvítek ten hned v puku potlačiti; marně! nemohl jsem postačiti odporem mu v růstu přesnažným, čím se víc můj odpor jemu příčil, tím on větší bujarostí klíčil. 23. A že jsem ho ve dne přischraňoval, toho na mne v noci pomstíval, vazeb svých se tenkrát sprostíval a mou bytost celou podmaňoval, od očí mi spánek odhaňoval a v ně horké slzy vhostíval. Z lože teplého mne k oknu tahal, rukou chladných větrů na mne sahal, červenost tu mojí na líci ve hrobovou bělost převlíci mrazu nočnímu on napomahal, větrnou svou rukou v měsíci – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 128 24. – – – – – – – – – – – – – 25. I když píseň větry roznošena a má víčka slzou porošena, nic než srdce neslyšel jsem tluk, v uchu mém žil onen sladký zvuk a má noha tamo zadržena jakby záchvatem sto tajných ruk. Tu já po zámeckých sadech chodil, an mi každykaždý záhon, altán, křík sladkých myšlenek sto tisíc plodil; a kam myslil jsem jen okamžik, upřely se hvězdy z růžných vík aneb lehký krok ji doprovodil, neb, kde její spočinuly dlaně, tam jsem věnoval svých slzí daně. 26. Ráno teprve, když po jezeře bílá mlha za mlhou se béře labutí co sněhobarvých sbor, temno se světlem když vede spor, až své východ otevírá dvéře nad ruměnící se řadou hor, teprve tu nohou sechvácenou vstupoval jsem nazpět do lodě a při ranních vánků průvodě, s hlavou ku zámku zpět obrácenou, 129 onou branou jitra pozlacenou domů jsem se brával po vodě – Ó, co rozkoše vší pozemskosti proti takých nocí blahostnosti!“ 27. „A což nikdy,“ Jaromír dí, „maní nevyzradil jsi jí vroucí cit?“ „Ó, jak možno jí to vyzradit, když se led můj jejích hledů straní a jí jako světici se klaní, nad níž oslňující hvězd svit?“ „A což ona, miluje tě přece, nikdyliž ta tajná znamení, jimižto se líce růžněj’ plamení a se v krasším zaskvívají vděce, jimiž bujněj’ zvlňují se plece a zrak záři skvělší pramení, vřelejšímliž nikdy stiskem ruky nejsladší své nezděla ti muky?“ 28. „Mé-li její ruka dotekla se? Kdo by hruď mou sevřel v obruče, aby slastí nerozesmekla se, až by cit můj náhle vypuče do plamené strh’ ji náruče, kam by před mým znojem utekla se? Byla by mne dávno zapudila od sebe co smyslů prostého, kdyby tknutím prstu bílého byla se má vášeň probudila; 130 nikdy výš se jí líc nezrudila, nikdy hledem oka spilého s očima se mýma nepotkala, ba, se jim spíš stále vyhýbala.“ 29. „Bez starosti buď! Tať pravá láska, co se kryje v prsou svatyni; ona bydlí v tajné jeskyni, ve kterou ji studu víže páska, nestaví se v div co sedmikráska, kvete co fialka v zástini. Než kdy v její skrýš’ se dostaneš, opije tě její sladká vůně a tu na zvroucnělém jejím lůně nadehvězdnou slastí zaplaneš, sedě na nachovém jejím trůně, s země slávou vší se rozstaneš, budeš s bohy na rovni se míti a z jediné s nimi číše píti. 30. Však již stojím na domácím práhu – S Bohem tedy, Václave, již buď! Velil-li jsem ve zpráhlou ti hruď, blažen jsem, jen sebe menší vláhu. Pročež směle hvězdnatou svou dráhu putuj dál, jen na ní nezabluď! Nyní však nám kyne rozejití, rozvírá se mi již branka má!“ Rozešli se za ním obadvá, rozličnými jsouce city spití. 131 Mámliž popsat ono vlnobití, které Bůh jen na nebesích zná – vlnobití srdce zoufalého, oběť lásky pro přítele svého? 31. V zámku nad jezera modrým klínem jasným hosté veselí se vínem, budícím smích jarý na všech rtech, po postlaných květinami zdech jeví se a ztrácí stín za stínem ve vysokotřpytných zrcadlech. Co však růže mezi květinamikvětinami, Růžena tu mezi ženštinami v koruně svých půvabů se skví, v kadeřích má celé květenství. Sněžná šíje pak se pod perlami jako lil’je pod rosami chví – než co kvítka, perly co tu chtějí? kryjou tě jen částku krásy její! 32. Oči její – perel z pomněnek nejjasnějších z nejsličnějších lití, nachovou pak v líce vetkán nití pivoněk všech nejkrásnější vděk, bělostných pak ňáder výklenek, zpěněného moře vlnobití, její rtové – něžnějších snad není – půvabnou se vlnou lející, v líci kdykoli se smějící se bělostí ruměnec se mění, 132 zoubků kdy též objevuje skvění nad slonovou kost se skvějící – a kdo vidí ten ret číši líbat; rozkoší ta číš’ se zdá mu hýbat. 33. V outlounké se ruce berla chvěje nad veškerým mužstvem přítomným, neb jak za zákonem nezlomným za pokynutím té ruky spěje, a kde se jen chvilku pozaskvěje, oltářem jim místo soukromným. Nožka její – míru-li se zříká, ve věnec-li druhých lilijí, dívčích noh, se tančíc zavijí – ani podlahy se nedotýká, oko tvoje za ní jen jen mžíká, tak sled její rychle pomíjí. Krasší-li se sedíc, tančíc jeví, to zrak žádný rozhodnouti neví. 34. Nyní Václav Růženě se klaní, podnímaje její dlaň svou dlaní a bok štíhlý druhou obepiav. Básníče! ten oheň v slova vprav, ano zraků dvé se spialo maní a dvé k sobě sklonilo se hlav, oheň, co mu projel všechny žíly, z její ruky v jeho zplameněl, proplanuvší lící jeho běl, ve srdci mu soustředil vše síly, 133 an se šeptmo pozeptal jí: „Smí-li?“ A ret: „Ano!“ sladce její děl – Vprav ho v slova, můžeš-li v ně dáti, co se můž’ jen cítit, ne však psáti! 35. Nedaleko Jaromír náš stojí, jeho hled je stopovat se bojí, jichž se ňádra k ňádrům přiklání, rusý její vrkoč zaclání, jímž se líce přítelovy kojí, ono sladkých citů rozvlání. Avšak o bok spanilý se klásti ruku jeho vidí nesmělou a přál by si za zem za celou druhou též, jak onen, její vlásti. Jemu jen, ach, popřáno se pásti nad tou lící chvatem zardělou – a těch líce – jak jsou blízko sebe! jako smrti pobožného nebe. 36. Vidíť on, jak s pozdviženou šíjí Václav milenku svou přitiská, očima mu blahost propryská, jíž se celá vniternost mu spíjí, a jak on ho větrorychle míjí, hvězdami jen vějíř zablýská. Vidíť on – teď Václav jí se kloní nad stříbrnou nad náušnici, odtamtuď tu její po líci prouhami stud ruměný se honí 134 a zrak její dlaněmi se sloní, jun však pouští sličnou děvici – vidíť to, hruď žárlivost mu svírá a tvář smrtná bledost obestírá. 37. Václav ale, Růženy své zbaven, která se mu z rukou vyvila, ana tichá zvěst ji zpravila, čím cit jeho všechen rozežžaven, an svou sličnou milkou poostaven, studu zář’, mu líce polila – On jí celé tajemství své zjevil jedním k ouška bělu nahnutím a tak plamenným svým práhnutím a své prudké touze poulevil, an je v jedno: Miluji tě! vevil – Studeným však ona sáhnutím od sebe jej nemilého pudí – a jun ze sna krásného se budí! 38. Spěchá ven. Tam mezi fialkami z břečtanu se plete besídka; v takovýchto skrýších nezřídka milencové líbají se sami, obklopeni jsouce temnotami, ana v modrou dálku vyhlídka. Ale nyní v zelené své hloubi zarmoucenost hostí nejvyšší, Václav hledající zátiší duši svou tam se samotou snoubí. 135 Fialka jen, besídku co vroubí, a víc ucho žádné neslyší, co mu prsa těsným kruhem ouží, retoma se junovýma plouží. 39. „Matčin prst, ó šťasten komu kyne liliovým na hruď obloukem, ten se z dráhy ctnosti nevyšine, nestane se hnusným pavoukem, z něhož lest a šalba věčně plyne a jej kryje sobství kloboukem. Matčin prst, ó hvězda tříkrálová, blah, kdo za ní k spáse může spět, okovy jej bída neuková, komu za podíl ten amulet! Blah, kdo aspoň v paměti ho chová, líbat-li ho nemůže víc ret – čelo mé však ten prst nepožehnal, neb já zrozen kříž jí ve hrob vehnal. 40. Jiná hvězda zasvitla mi časem a mne pojal úžas nad úžasem, vidoucího sličnou děvinku, ušlechtilolící hlavinku, ovlněnou kaštanovým vlasem, nevinnost co měla ve vínku – Ach, má sličná hvězda zapadla! – Kdyby mrouc má líc teď ovadla, nade mnou zda někdo by se sklonil? V čí by srdce strast se vekradla? 136 Zvonu jen, co by mi hranu zvonil! Nikdo by mne slzou neoronil! Ó, tož osud smutný samotného, samotného, zapomenutého!“ 41. ,A já nejsem nic?‘ tu blízko slyší. ode tmy pak Jaromíra liší. ,Zdaliž bych se tě tak ptáti směl?‘ – „Odpusť, že jsem tebe zapomněl v bolesti, již nic víc neutiší; jediná jsme duše dvojich těl.“ – ,A což tebe bolí? Dívka-li to, jíž jsi rozplamenil útrobu, nevím, jakého dle způsobu, zjeviv jí, čím srdce tvoje spito. Či hned její srdce rozelito mělo ti svou vyznat porobu? Mohla-liž hned pojmout slova náhlá? Ó, zvěst lásky – tatě neobsáhlá! 42. Ve hlásku ji vemkni sebe kratší – ó, z ní tolik vůní zavane, ó, z ní tolik blesků proplane, že jim duše dívčí nepostačí a se v jeden ňáder povzdech stlačí a jedinou slzou vykane. Sladké jab’ko, děd co vnuku poučí, svit, jenž od luny se neodloučí, hrstku z urny času popelů, zlatou harfu, zástup andělů 137 do hvězdného vpiatý do obroučí, sluncem růži daných pocelů plameny – i slzí perlopásky: vše to svírá krátké slovo lásky. 43. Což jí bylo činit u rozpaku při ruměnci, při sklopeném zraku, před tebou-li studem zajíti? Jiného co než se vyvíti rukou tvojich horoucímu tlaku, před pohledem tvým ze zastříti? Koketka, co z ruky sevření na lásku již mladíkovu hádá, ta by byla, prosta zardění, k tobě povypiala vzezření s posuňkem, jenž znovu slyšet žádá, po čem touha v ňádrech neusvádá; ne však tato bytost čistě ženská, růže nedůtklivá, přepanenská.‘ Ze strofy 44. zachován jen konec, obsahující část odpovědi Václavovy:
ana hvězda naděje z ní zplála. 45. Však již do síně se nenavrátím, ni víc její ruky neuchvátím v rozhárané touhy spilosti a slast sobě dnešní noci zkrátím. Avšak brzy v pounylosti přijdu žádat její milosti! – “ 138 I šli stezkou spiatou levkojemi kolem kopců růží, lilijí; tu se stezka bezem provijí a tam míjí šumné vodojemy, nad jedním jsou všechněch bohů sněmy, nad druhým saň Jiří zabijí. Před nimi již jezero se míhá, u něhož stráň nad stráni se zdvíhá. 46. Než kdy branku věnci spiatou míjí jasností lamp pestrých slynoucí, tu dvé bílých ňáder kynoucí o trám dívka podepřená šíjí a dvé sněžných ruček povyvíjí. kadeře si hladíc plynoucí. Když jdou kolem, rukou ňádra svírá, a když míjí, za nimi tu zírá dále, dál, až mizí v temnotě a pak cosi pod okem si stírá. Mnohé převalil čas loukotě, než se vymkla místa samotě, s níž ji jakás tajná víže spona. Zřeli k ní – však nebyla to Ona. 47. Jarní jitro, spanilé jsi vele! Rosa na tvojím se perlí čele, ústa dýší vůni fialek, rozbřesklého slunce paprsek na tvojich se ňádrech houpá skvěle, ve vlasech pak šeptný větérek. 139 Za sebou máš křídla červánková, liliemi bok tvůj obetkán, a co v rukou nosíš, lesklý žbán, v němž se kouzlo, div divoucí chová, neb hned síla polévá jej nová, komu žbán ten ke rtu jenom dán. Ó, mně popřej žbánu toho síly oslavit tvé vlády sladkou chvíli. 48. V kraji tom, kde cypřiše se chvějí, modřejší kde nebe nad nimi, v kraji tom, kde z vesny do zimy blahostná se léta nesvláčejí, ať tam stokrát sličnost tvoji pějí půvabnostmi spiti tvojimi – I jájá, severu sněžného dítědítě, naladím si harfu na úsvitě, ač ni zříceniny svatyní zlomených ni trupy bohyní, ob něž pavouk oplétá své sítě, básnící mé čelo nestíní, nýbrž stará za kapličkou lípa a můj cypřiš – číročirá řípa.* 4849. Ještě Pánbůh v nebi nerozsouzí, čas-li temnot čili červánků, slasti luny cudné libánků květ svůj kalich uzavřít se spouzí; 140 v kom se zbožný cit tu neprobouzí při radostných písních skřivánků? Svatý mír se do srdce mi vkrádá, slyším-li, kdy zvony hlaholí do jatého spánkem údolí, synáčka že panna nepostrádá – – – – – – – – – – Z dalšího zachován jen konec strofy 50. a pak dva náběhy k strofě 51.
50. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – v kadeře se kraďte nesměle. a jen jemnou čechrejte je dlaní. Nevíte vy, komu se to klaní živoucí ta socha z úběle; trpící snad duši pouta střiže a ji z ohně horoucího dviže. 51. Na stezce tam, svitem osloněn Václav objevil se z nenadání – Perlemi tě jitra poroněn, ku kvetoucí zemi nakloněn, klečící jak zočil panenku – ku kapličce zrychlil svého kroku – Duše její, k oblaků jdou toku, slzu jenom zanechala v oku. K jejímu se sklonil raménku, dotekl se jeho kulatosti, nebo láska vrchol soběckosti. 141 51. Ale láska vrchol soběckosti: za kaplí tu Václav vykročil, – – – – – – – – – – – – – – – –