Mocnář.

Svatopluk Čech

Mocnář. („Zora“ z 10. března 1863, č. 16.)
„Vysoký a pevný trůn mne nese, na sta lidí přede mnou se třese, koruna má démanty se svítí, nachové mne roucho odívá, u mne rozkoš veškerého žití. Se mnou Štěstěna se vodívá: tíže krmů tabuli mou láme, sladká hudba sluch mi opijí, sladký zpěv mne do usnutí klame, spícího mne krása ovíjí. Od tisíců jasné moje jmeno dnem a nocí pěno, velebeno! Zvěří mou to nízké, prosté plémě, hluboko pode mnou v prachu země. To já šťastním – roztrhuji, deru, pasu dnes a zítra honívám, jeho poklady a krásy beru na své stoly – ku svým ozdobám. Od jeho pak rohů dotírání na sta věrných psů-sluhův mne brání.brání.“ 33 Žebrák u paláce sloupu stál, ten se hrdé řeči pousmál. „Běda! že tak vetchý trůn tě nese, tolik chudců před tebou se třese! Korunu ti démantovou strhnou a do bláta hermelín ti vrhnou! Až tvá rozkoš mrazem pouvadne a do bídy Štěstěna tvá padne, krev ti k poslednímu kvasu hodí, mečů hluk tě míru pozbaví, kletba lidí tebe doprovodí ve studené rámě popravy. A tvá sláva pod prokletím klesne, potomek ji více nezahlesne. Až to nízké, tebou štvané plémě z utlačení svého povstane a požárem pomsty ode země k výši nebes dům tvůj zaplane, pak tví psové – sluzi se rozlítnou, berly lidu nad tebou zasvitnou.“