Panoš.

Svatopluk Čech

Panoš. J. J. („Zora“ z 28. února 1863, č 15.)
Statný jun se děvě klaní, od pána jí nese psaní; čte je děva – dost se pýří, skrývá líce za houštím, očkem po panoši míří, šepce: „Již mu odpouštím!“ Sotva šeptla, jun se shýbá, sněžnou její ruku líbá, touží, volá: „Za pána!“ Znovu jun se slečně klaní, od pána jí nesa psaní. „Nečtěte je!“ prosí jemně, „co v něm psáno, sám já vím; žádá od vás, žádá ve mně pocel retem nachovým.“ Ač tu děva prchnout chtěla, 31 v náruč jemu zaletěla a on jásá: „Za pána!“ Po třetí se panoš klaní, nenese víc děvě psaní: „Slyš mne, děvo, pán se táže, zda mu podáš ruky své?“ Jinochu tu děva v páže, k uchu kleslo retů dvé. A co tyto zjevovaly, tím junáka zradovaly. Zda to šťastné pro pána? V oknu pán do dálky zírá, tam se péro červená; již tu, již se sál otvírá: „Nuž, co děva milená?“ „„Oj! ta, pane, odvětila, že se k bílé její tváři lépe hodí vlasy černé, nežli šedé vlasy stáří, že vám podá ruky svojí – sprovodit ji ku oltáři, kde se se mnou – se mnou spojí.““ „O ty ptáku, darebáku!“ volá zamračený pán; ale nepršelo z mraku, prchá smíchem rozehnán. „Takli –, tedy černovlásku, k svatbě ostruhu ti dám; zahořím-li ale v krásku, 32 vždy k ní dojdu raděj’ sám. Pošlu-li – hlásníka pošlu. Ten je hlava poctivá, šedivá jak stěny věžní, jako – trochu víc než má.“

Básně v knize Prvotiny 1 (in Sebrané spisy Svatopluka Čecha):